SUPER TROJÁK: KORITNI, LITTLE CAESAR A DYNAZTY

Prosím, abych byl ihned uveden k lékaři - psychiatrovi, kterýžto mne vzápětí jistě uvrhne do polštáři vyložené komůrky, kde budu moct řádit jak prdící balonek, co zběsile létá po jizbě, když jej pustíme. Opravdu, nevím, nevím jak to se mnou dopadne, budu - li i dál poslouchat tato tři alba - prosím pěkně - tyto tři letošní skvosty!
1. Koritni - Game Of Fools: Vidíte, už je to tady - hra bláznů - Game Of Fools! Za záhadným názvem Koritni (Lex Koritni - zpěv) se skrývá patero ptakopysků z Austrálie. Když jsem album pustil, nechtělo se mi ani věřit, jak umně Koritni zacházejí s vlivy, na který jejich hudba stojí - AC/DC a Guns´n´Roses mne napadají jako první. A co je úchvatné - tuto skvělou hard rockovou zábavu Koritni nabízejí v úplně nahém zvuku bez jakýchkoliv příkras. Kytary jsou nádherně řezavé i břinkavé, basa zařezává s bicími jedna radost. K tomu Lex Koritni zpívá vyšším (bez falzetu), mírně zastřeným hlasem, v jakoby extatickém vytržení. Úžasně zpěvné, odvázané, tryskající dílo s hitovými ambicemi v každé skladbě. Z této desky mám pocit, že svět ustrnul v letech, kdy se ohromující hard rock hrál na každém rohu (kromě těch našich). Bomba. (zkus zde)
2. Little Caesar - Redemption : Toto album je pro mne pěkným oříškem. Po vyslechnutí jsem tiše přešel k PC a pomalým pohybem jsem jej zde na blogu zveřejnil jako "album týdne". Ale obávám se, že to nebude album týdne, leč album bezesných nocí s prošoupanými podrážkami. Přátelé drazí, jak nejsem tanečník, tak i nyní, když mi album hraje, šoupu pod stolem nohama jak nepříčetný dědeček v DD. Jestli vás nedonutila tancovat manželka, spolehlivě to dokážou Little Caesar na své letošní novince Redemption (5.album). Chytlavé melodie, to je to oč tu běží nejvíce - mnohé refrény se snažíte zpívat, ještě než je zaslechnete poprvé. A pak stejně přijdou jiné - a ještě lepší, než jste čekali! V 80. letech Little Caesar patřili ke skupinám s nasprejovanými vlasy, dnes je to vyzrálý soubor (písní a jak je vidět, tak i tanců), který předestírá rock jako velkou zábavu, rock jako lehkou a nevážnou věc, sloužící jen a jen k tomu, aby tě nakopnula. Od takové muziky, jakou nám nabízejí Little Caesar bych se tedy nechal kopat i do partií citlivějších, než jsou šnekovy oči na stopkách. (ukázka zde)
3. Dynazty - Bring the Thunder. Tady mne dostal už obal. Desku bych rázem vzal a bez posluchání založil do skříňky - do přihrádky "skvosty"! Pod nádherným kabátkem se stříbřitými blesky na nás čeká reminiscence amerických kapel přelomu osmé a deváté dekády minulého století. Posloucháme Skid Row, Warrant nebo snad Helix či Ratt? Přičemž Dynazty jsou Švédi. Oficiálně žádám Pána Boha, jestli bych se příště mohl narodit ve Švédsku, protože tato země je matkou takového množství vynikajcích muzikantů, že bych se v tom třeba taky svezl. S albem Bring The Thunder držíte v ruce silnou desku, ze které se na vás hrne jedna parádní písnička za druhou. Uvolněné a přitom samozřejmé vyznění z ní dělá album, jež neskončí po jednom poslechu na dně vaší rockotéky. I když, ruku na srdce, předchozí dvě alba protočím zřejmě v přehrávači víckrát. Uvidíme. (ukázky najdeš zde)

POD ŠMINKAMI CIVIL

Půlmetrové hřívy směrem vzhůru, na tloušťku centimetru šminky po celých tvářích, postoje barových pracovnic - všichni to známe, takový byl Sleaze/Glam/Hair Metal - říkejte tomu jak chcete. V mnoha případech jsme na albech zfetovaných sleaze-rockových barbínek nenašli nic pozoruhodného. Ovšem tu a tam z hustého dýmu umělým světlem probarvených luxusních putyk jako na Sunset Strip bulváru v LA vykouklo něco, co nám takříkajíc vzalo dech. Nebo alespoň potěšilo. Pro dvě alba, která pokud nemáte, stojí za to sbalit si buchty do rance a vyrazit do světa.
1. Britny Fox - Bite Down Hard: Trojka filadelfských Britny Fox ani ze třetiny nedosáhla takového úspěchu jako jejich první album Britny Fox v 88. roce (album si koupilo 625.000 fanoušků a skupina odehrála více než 130 koncertů na jeho podporu). Bite Down Hard vznikla po "velkém třesku" ve skupině - po výměně frontmana - zakládajícího člena Deana Davidsona, který naštvaně odešel a ukvapeně si založil skupinu Blackeyed Susan - vystřídal Tommy Paris. Co čert nechtěl - s novým zpěvákem se Britny Fox rozeběhli sice parádně, ale trefili se zrovna do zdi - respektive do doby, kdy svět objevil grunge. Spolehlivě se dá říct, že je to zabilo. Ale album Bite Down Hard je senzační! Špičkové hudební výkony, vypiplaný zvuk, pěkné refrény se sbory celé skupiny - jednoduše nádherné hard ´n´heavy album ve stylu skupin jako Slaughter či Skid Row. Vynikající volba na chvíle, kdy opravdu nevíte, co si pustit. Britny Fox nezprudí, nezklamou. Nějaké ukázky najdete zde.
2. Spread Eagle - Spread Eagle: Skupina Spread Eagle je známá spíše z druhé poloviny glam-metalového období, ale její vřazení do šuplíku "glam" není až tak jednoznačné. Skupina je víc metalová, než její souputníci. Ačkoliv tematicky do hair/glam metalu zapadá, (sex, prachy, muzika, bouráky atd) riffy nepostrádají metalovou syrovost a hudba není hard rockově vylehčená, jako u typických glam metalových skupin. Špičkový zpěvák - Ray West honí své hlasivky po převysokých kotárech, kytarista Paul DiBartolo je virtuozní technik a rytmika vykazuje rovněž výkony na velmi vysoké úrovni. Spread Eagle velmi doporučuji pro zvýšení výkonu vašeho vozu - toto album zaručuje bezhlavou jízdu i v polském Fiatu s rokem výroby 1979! Jednoduše parádní album - recommended na 10000 %!!!! (jediná ukázka, co jsem našel)

DINOROCK - DVOJNÁSOBNÝ ORGASMUS

Tento týden bude DINOROCK v Radiu RockMax (01.11.2009, 19.00) složený ze dvou protipólů rockové hudby. Pubické sny (včetně těch podpřikrývkových ) si oživíme s úžasnou dívčí skupinou The Runaways, ze které vzešly pozdejší megahvězdy Joan Jett a Lita Ford. Druhá polovina pořadu pak bude patřit holandské skupině Vandenberg, která v 80. letech nabízela světu enormně vychytaný hard´n ´heavy a která se, neznámo proč, nikdy nedostala do první ligy rocku. Každopádně poslouchejte. Těším se na to.

PILEDRIVER - METALOVÁ INKVIZICE

Před poslechem tohoto alba se odeberte do ústraní koupelny a důkladně probádejte centimetr po centimetru své tělo. Větší mateřské znaménko, bradavice s chlupem, červený flek nebo možná i uher velikosti antiperle, vás od poslechu alba navždy diskvalifikují, neb se jedná o jednoznačné signum diabolicum. V tomto případě to znamená váš hrdelní rozsudek.
Kanaďané Piledriver. Synonymum ortodoxního heavy metalu. Výtečně zahraný, vysoce energický, neobyčejně ucelený a prudce sveřepý heavy metal v jeho nejpravější podobě. Piledriver svůj debut Metal Inquisition (85) pojali, jak už název napovídá, jako kladivo na čarodějnice. Ovšem kladivo současné, překroucené do podoby metalové terminologie. Zvrácené zástupce středověké církve zde nahrazuje jakási pomyslná metalová síla, kteréžto jediným zájmem je kruté a nesmlouvavé trestání čarodějnic. Důvod se nevysvětluje. Obávám se, že ani neexistuje. :o)
Album začíná pro jistotu a bez odkladu popravou. Celkem spolehlivým způsobem - gilotinou. Hrůzu skladby Metal Inquisition doplňují reálné zvuky tohoto popravčího nástroje. Pokud ale někdo doufá, že je to sranda, že se ostří těsně nad krkem zastaví a všichni se zasmějeme, najde svou hlavu v košíku zrovna jako ten, kdo od prvních tónů nepochyboval, že s albem Piledriver žije své posledním minuty. Sex with Satan, jinak též dvojka tohoto alba, vás pak přivede na popraviště spolehlivěji, než Mistr popravčí sám. Třetí Sodomize the Dead je dvouminutové kytarové předpeklí a pak přijde peklo samo - vrchol alba - neboli skladba Witch Hunt. Tady už důvodně pochybuji, že nebudete usvědčeni z čarodějnictví, i když jste jakživ nic neprovedli - sedmi minutový epos hrůzy vás o tom přesvědčí. Volání Gorda Kirchina, že on je tím Piledriverem, který už nemá stání, aby vyrazil na lov čarodějnic, mnohé posluchače zbaví přesvědčení, že dožijí konce alba. To, ke škodě metalových maniaků, dlouho netrvá - zbývají již jen tři hudební kousky - šílená a nesmlouvavá jízda Piledriver, střednětempý průplav hrůzami světa mrtvých - Human Sacrifice a náhlý (trochu nepochopitelný) útok z vesmíru Alien Rape. Závěrečná 13 minutová skladba je nehudební - jde o epický obraz The Master Hath Spoken, který nejpozději v půli vypnete, pokud neumíte dobře anglicky. V opačném případě doposloucháte pod peřinou, třesouce se strachy. Po doznění celých 37 minut alba Metal Inquisition nezaváháte ani vteřinu - buď se vrhnete do řeky s plánem utopit se, nebo si toto VELEDÍLO pustíte znovu. Zaručuji vám ještě větší strach, než jste měli prve, protože hrůza dvakrát prožitá se netlumí, ale násobí. Skupina sama - PILEDRIVER z Toronta - na tomto albu moc košatá nebyla. Sestávala ze dvou členů : Gord "Piledriver" Kirchin - zpěv, Leslie Howe - vše ostatní včetně programování bicích nástrojů. Pikantní je skutečnost, že jsem drum programming ani po třiceti letech poslouchání heavy metalu nepoznal. To je jedno ze znamení, že jsem čaroděj a měl bych být upálen. (Ve skutečnosti je to tím, že mne to ani nenapadlo.) Resumé bude možná překvapivé, leč trvám si na něm - album PILEDRIVER - Metal Inquisition považuji za jednu z nejlepších heavy metalových desek všech dob. (ukázka zde)

TOKIJSKÝ MASAKR KYTAROU FLYING V

Prdel jako hrom nabízí japonská parta HELLHOUND. To, že Japonsko je odpradávna významnou baštou heavy metalu, je známá věc, ale i Japonci sami vědí, co je nadsázka. Humor mají sice velmi svojský, ale bavit se dovedou. A to i na metalovou notičku. Crossfire, Lucifer´s Heritage, Swordmaster a Dragonblaster - to jsou přezdívky, jež mají označovat obávané členy skupiny Hellhound ze Saitamy. Skupina je fanatickým obdivovatelem a také klonem true heavy metalu z 80. let. Obaly alb počínaje, přes vzhled skupiny samotné až po názvy skladeb, texty a konečně taky to hlavní - muziku, je všechno jako z muzea heavy metalu. Drobní Japonci sice v metalových hadrech vypadají jak kluci v tátově pyžamu, ba i kytary jsou jim trochu velké, ale hrají báječně. Nevěda , co poslouchám, přísahal bych na holý pupek svatého Mantase, že to je některá ze skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu a notně bych pokyvoval hlavou. Tak věrnou kopií anglických a německých originálů z 80. let Hellhound jsou !! Podle mne jde o vynikající tah a bezvadnou zábavu. Dáte - li cenný grošík za tahle dvě alba - Tokyo Flying V Massacre (06) nebo Metal Fire From Hell (08), nemůžete chtít své peníze zpět, pobavíte se královsky. (ukázku najdete zde)

VECTOM - NEURVALÁ JÍZDA

V 80. letech jsme zažili kde co. Byla to doba bohatá na novinky a extrémy v metalu, které do té doby neměly obdoby. Byly to závody, kdo bude hrát rychleji, tvrději, agresivněji. A němečtí speedmetalisté v tom smozřejmě hráli jednu z primárních úloh.
Kdybych měl kapelu, pak bych chtěl, aby hrála jako bavorští Vectom. Z venku vypadali také dobře - logo měli vybroušené do zlých, zalomených, šavlovitých špiček a kapela se alespoň na fotografiích snažila jakýms takýms způsobem zapózovat. A dokonce - ubránila se všeněmeckým, neuvěřitelně odpudivým knírkům pod nosem, jež jinak v Německu měli VŠICHNI! Obálky obou jejich alb pak jsou z řádu těch, o kterých nenápadité skupiny jen sní. Hudba na nich - to je pravá mana pro uši metalového šílence. Speed metal v jeho pravé podobě - triviální riffy, ale zahrané v takovém tempu, že než to ostatní vybalí, Vectom už chrní v hotelu. První album Speed Revolution bylo ještě takovým špinavým dílem, když Vectom šlo hlavně o to, aby natočili tu nejagresivnější desku na světě. Ano, ve chvíli, kdy album z 85. roku posloucháte - tehdy je agresivní málem až fatálně, je to pětatřicet a půl minuty pobytu v prostoru vyhrazeném černým zmijím. Krásné album - The Exterminator, Loudness And Speed nebo Black Viper jsou spolehlivé bavorské kvapíky, které vás ohromí, i když jste už od té doby slyšeli mnohé běsy. Druhé album Vectom - Rules Of Mystery (vyšlo hned v následujícím roce po debutu) je pak o poznání vyzrálejší, mnohem víc hudební, přičemž si stále uchovává nebezpečnou agresivitu a také rychlost. Toto veledílo je nutné si dobře zapamatovat. Bude se vám ještě hodit, když vám současný stav-nestav heavy metalové hudby způsobí pachuť v ústech, kterou si budete muset něčím spravit. Sáhnete - li v té chvíli po Vectom - Rules Of Mystery, nejen , že se vám vrátí smysly na heavy metal do původního stavu, ale s největší pravděpodobností se nadchnete tak, že váš pomyslný zásobník energie bude přetékat silou na mnoho měsíců dopředu. (ukázky zde)

Metalové album 20. století !

Vyberte METALOVÉ ALBUM 20. STOLETÍ! Na spřáteleném blogu Bravepawn! (kontakt ZDE)

V2 NEJSOU UFO

Není to tak dávno, co mne na jednom koncertě v Masters Of Rock Café "zajal" jeden posluchač Rockmaxu. Tento milý, dobrácký muž (podobou menší medvěd), který mne zhruba dvě hodiny držel kolem ramen a cloumal mnou za vrávorání na nejistých nohách po celé hale, pojal formu dialogu po svém. I přes malý deficit, v podobě asi 2,5 promile alkoholu v krvi, jal se mi opisovat svůj dosavadní metalový život. Přes devadesát procent jeho vyprávění patřilo skupině V2. Onomu nebohému muži změnila život nějaká MC kazeta od kamaráda, na které údajní V2 měli být nahraní. "Němci, vole, rok tak 88...neznáš?!, fakt to.......... vole, neznáš ? ", opakovala donekonečna směs rumu, piva a cibule z jeho dechu. Do toho dne jsem o skupině V2 neměl ani tušení a tak jsem nelhal, když jsem týpka musel zklamat, že je kapela pro mne velkou neznámou. Doma mi to pak vrtalo hlavou. Říkal jsem si, že to teda musela být sakra muzika, když je to v něm zakousnuté takovou dobu! Hledal jsem skupinu V2 na internetu - výsledkem mi byl prďanec menší, než od vrabce. Nic jsem nenašel. A teď - ejhle co mám! Úplně náhodou se na mne vykulili V2! Raritka jako hrom. Hned jsem si vzpomněl na toho týpka z MOR Café. Byl jsem zvědavý, co to je teda za poklad. Povím vám, pěkný, melodický metálek z 88. roku. Ale pro mne, kdo jsem tehdy touto skupinou nebyl uchvácen, nic takového, kvůli čemu bych páchal harakiri. Skvěle tam zpívá Tommy Heart, to je pravda. Vynikající jsou tam sóla na kytaru (Simon D´Brouier, Alexandr W. Reich). Robert Hanke pak hudlá na basu a Matti Kaebs otlouká bubny. V pohodě, dobře se to poslouchá. Napsal jsem o téhle desce prakticky jen proto, že jsem tenkrát tomu chlápkovi slíbil, že se po tom podívám. Kdo víte víc o V2 nebo jste je znali - čekám váš komentář. (Odborník na Německo Tonda Holý je samozřejmě vyloučen, páč ten je zná určitě :o))

RAVAGE - HEAVY METAL DO MORKU KOSTÍ

Ravage jsou zvláštní skupina - v prvních deseti letech své existence totiž vydali JEN ŽIVÁ ALBA. A to v počtu ks 5. Což mi připadá natolik raritní, že nejbližší týdny zasvětím shánění oněch vzácností. Až k desátému dortu si bostonská skupina Ravage nadělila první studiový disk (nepočítáme - li celou řadu EP). Jmenuje se Spectral Rider (05). Obal = genialita, evokující ta nejlepší výtvarná díla heavy metalového šílenství 80. let, patří do ložnice nad letiště. No. A co byste čekali od muziky? Já jsem po prvním poslechu začal dělat kolečka kolem baráku, vykřikoval jsem: "Ať žije velká říjnová metalová revoluce!", "Ať žije Nová Vlna Britského Heavy metalu!" a podobná hesla. Recenzenti pět let zpátky podobné nadšení nesdíleli a album odpráskli jak myslivci zajocha. A to mne teprve čekalo album letošní. To nese název The End Of Tomorrow a přináší heavy metal v jeho nejryzejší podobě, jakého jsme se dočkali už na albu Spectral Rider, jen ještě vylepšený o špičkový zvuk. Ravage splňují všechny mé požadavky na heavy metal. Dají mi: vynikající obálku k prohlížení, na disku samotném pak heavy metal, který si ani nepustíte najednou celý, abyste se nepřestali těšit na další chvíle. Černá skříňka Ravage totiž obsahuje vlivy raných Grave Digger, stejně jako Iron Maiden, Savage, Demon, Satan, Raven a spousty, spousty jiných band, za jejichž deskami jsme slintali jako vlci před 25 - 30 lety. Kdo máte rádi heavy metal, pak cédéčka Ravage u vás neskončí pod hrnekm na kafe, naopak, budete se týdny přemlouvat, abyste je vůbec vytáhli z přehrávače. (ukázky najdeš zde)

IGNITOR - GENIÁLNĚ BLBÉ ALBUM

Před dvěma lety jsem si něco pochrochtal, když se v mém korýtku vrtělo druhé album texasanů IGNITOR - Road Of Bones. Tehdejší zpěvačce skupiny Erice Swinnich bych se teda do kalhotek raději nedíval, protože kdo ví, co by tam člověk uviděl za reprodukční aparát! Zástupy chlapů by jí mohly její metalový projev závidět! IGNITOR předloni nabízeli heavy metal jak řemen. A letos ?!! Nové album The Spider Queen! Uvítá vás obal, za který by student prvního stupně základní školy dostal pětku. Já bych jej ocenil jedničkou , protože takové obálky miluji. Ale běda přeběda při puštění disku!!Kde IGNITOR našli zpěváka Jasona McMastera? Ne snad v kurníku mezi slepicemi nebo v lese na giboním bále!? Při jeho falešném kvílení vám z uší vyrostou lopuchy, kterými se budete ovívat jako sloni, abyste neomdleli! Do toho IGNITOR hrnou power/heavy metal. Ale jak! Dětskými hrabičkami honit petanguové koule po písečné pláži by bylo větší zábavou! Skladby jsou prázdné jak peněženka hispánského pornoherce, přičemž občas na pár taktech běžíte za super motivem, který v té nuzotě potěší, jako když mezi nomálními cihlami, co podáváte na stavbě, je jedna zlatá. Jsem zklamaný jak veš na pleši. Veš heš!!!!! Lžu jak když tiskne!!!!!!
Druhý poslech alba IGNITOR - The Spider Queen mi zbezpečil přesvědčení, že poslouchám album úžasně kopírující díla NWOBHM, jimiž jsme byli zahlceni na počátku 80. let. Kytary, z nichž jednu obsluhuje velmi (ne) sexy dáma Beverly Barrington, řežou jak medvěd v lednu, nový zpěvák Jason McMaster ve vyostřených polohách zpívá jako pětistovka Honda v prudkém kopci (čert vem malinké nerovnosti v jiných polohách). Kapela nabízí parádní heavy metal, plný jak vězeňské koule. Kopačák naplněný rtutí by neletěl do Macochy s větší silou!! Výborný metal. Výborný!! Jsem nadšený jako v 15 letech. A teď si vyberte! Tak je to blbé nebo geniální? Je to geniálně blbé. (ukázky zde)

PANE VRCHNÍ ?! 2x PÁR FACEK.

Jednáct let v případě Whiplash a ještě o šest víc u Defiance - právě tak dlouho vydržely obě byvší akvizice amerického thrash metalu odpočívat. Ale dnes se vracejí a uvítají tě. Čím? Hned ve dveřích místo pozdravu - pár facek!
1. Defiance - The Prophecy: Jako když ti jednoho dne zdrhne mladý pes. Hledáš jej jako blázen, protože byl dobrý - měl zdravé, bílé a trhavé zuby, byl plný síly, v očích dva plameny! Zmizel a už se nevrátil. A ty tak jednoho dne sedíš na zápraží a on přijde - namísto vyhublého, nohatého dorostence se ale vrátí masivní starý macek se zjizveným obličejem. Jedno oko v hajzlu, pěkná srst tatam, ale zkušeností habaděj a hlavně - ten respekt, co si s sebou přinesl! To jsou pro mne po svém návratu Defiance. Kdysi jsem poslouchával jejich alba Beyond Recognition (92) a Void Terra Firma (90) a to tehdy , když jsem ujížděl na blescích jejich rychlosti a když jsem si nechával občas proliskat hubu jejich divokými a přesto jako nože srovnanými riffy. Zmizeli mladí thrasheři - vrátil se starý mazák, svalnatý voják. Čerstvou nálož Defiance s chutí ocení každý, kdo má rád thrashové kázání popravčích širočin, neomylných jako kulka odstřelovače, též drtivý dvoukopákový masomlejn v rychlosti, která tě oněmí. Před poslechem je nutné si také připravit podložní mísu, protože nástupy kytarových sól Jima Adamse k tobě vtrhnou s takovou silou, že máš v hlavě bordel jak Lidl v regálech a zběsile tě samovolně opustí stolice i s nohama. Stylově jsou aktuální Defiance někde tam, kde jsou doma Testament. Thrashového štěkotu se nedočkáš. Je to láva. Horká jak Luciperův grog, jsou v ní vystřelující rudé šutry, co tě vždycky neomylně zasáhnou do hlavy a když to ztuhne, zjistíš, že ti v tom vězí nohy. Navíc Defiance nabízejí něco nevídaného a to jsou melodické pěvecké linky. Ovšem, ten hlas ! Chtěl bych vidět zpěvákův pas, protože tam jistě stojí napsáno : Steev Esquivel - Medvěd. Album jak pecka z děla. Bum!!! (ukázky zde)
2. Whiplash - Unborn Again: ještě o třídu známější, než Defiance, byli ve své době newjerseyští Whiplash. Co nám pod obálkou od thrashového výtvarnického pámbíčka Eda Repky připravili? Inu, tady jsem poněkud rozpačitý. Album jsem poslouchal a neodbytný prstík hned čtyřikrát kroužil kolem tlačítka Stop. Nevypnul jsem to, ale k opakovanému poslechu jsem se musel přemlouvat. Nic to ale nevadí. Album půjde na pár dnů ležet do karantény. Časový odstup dělá divy - nebude totiž překvapením, když příště budu vřískat nadšením! Z původního poslechu mi utkvěly v hlavě dvě věci - krásná staccata kytar a stylová rozmanitost, velmi přetékající thrashové hranice. Uvidíme příště. (ukázka zde)

JADED HEART - PERFECT INSANITY

Takto to tedy je ? Melodický metal patřičné tvrdosti a krystalického zvuku? To mají být zbrusu noví JADED HEART? Pak tedy jen houšť takovýchto alb! Frčím si to tak v autě, inu , říkám si - nůďo jako na německé nudapláži - lupnu tam něco. Honem - co jsem ještě neposlouchal? Ukaž - noví JADED HEART? Tak. Mačkám play, až si málem zvrtnu ukazováček.
No, pane jo! Ani jsem nevěděl, že desetiletá herka Opel Astra (1.4) dovede udělat sto pade za deset vteřin !!! Vyvalily se na mne třicetimetrové vlny! Melodické tsunami! Jako když spořádaně vlezeš po schůdcích do průzračného hotelového bazénku s modrounkou vodičkou, s důvěrou ponoříš ksicht pod vodu a čučí na tebe - žralok!!!!!!! Huj, to jsem se zděsil - tolik energie? A který nepřítel mi zakrýval oči i uši, abych do teď tuto skvělou německou společnost ignoroval?! Na boty nablít a s nimi jej kopat levou i pravou do zadnice na Kudlov a zpátky!!!!
JADED HEART spolehlivě aspirují na nominaci k olympijským hrám v trojboji následujících disciplin - špičkové riffy, melodické refrény, melodic - metalová tvrdost (neplést si s hrubostí). Nezanedbatelný není ani maraton v běhu družstva za špičkovými hudebními výkony, ba ani hod nablýskaným diskem plným super kytarových sól, směrem k dychtivému uchu posluchače. Z metalové olympiády nevím, ale z evropské soutěže by JADED HEART s novým albem bez umístění "na bedně" neodešli. Prosím pěkně, když jsme u toho, tak evropský původ JADED HEART je na albu Perfect Insanity čitelný, jak braillova abeceda sestavená z centimetrových pyramidek z obojku svatého Halforda!!!! V několika skladbách se JADED HEART v kytarových motivech pustí i na přetenký ledík quasi-barokních motivů a dlužno říct, že Bach sebou tedy v hrobě netřepne, ale JADED HEART i tuto odvážnou věc zvládají na jedničku, přičemž se ubrání kýčovité úchylnosti.
Švédský zpěvák Johan Fahlberg zpívá perfektně, navíc je díky svému původu ušetřen německého přízvuku angličtiny. Kapela pak šlape jak nadšení turisté do Tater. Tempo udávají dnes už jediní dva původní členové skupiny - baskytarista Michael Müller a bubeník Axel Kruse, kterým to spolu jde jak registrovaným. Mistr kláves Henning Wanner, který používá velmi inovativní rejstříky, skupinu vkusně doplňuje vrstevnatými dortíky zvuku, plnotučného jako jihočeská šlehačka. Kytarista Peter Östros se pak může honosit prstoklady rychlými jak cikáni v obchodě, výbornou prací v riffech a silnými nápady i špičkovou technikou v sólech. Celkové resumé? Album, které pokud vás vyloženě nenadchne, s jistotou vytlačí, alespoň na čas, z vaší domácí rockotéky kousky, které postrádají špičkové melodie. Nabízí totiž velmi poslouchatelný metal, který se pyšní blýskavými euro-výložkami brilantních hudebních nápadů a německého (rozuměj krystalického) zvukového obalu skupiny. Příjemné album.

RAM - LIGHTBRINGER

Po tomto albu jsem zůstal tvrdý, jak tři dny mrtvý aligátor. V hlavě se mi to mele a už několikrát jsem se kamsi vydal a musel jsem se vrátit, protože jsem vždy zapomněl, co chci. Ale konečně ! Konečně mám album, které jsem poslouchal bez očekávání! A tak to také dopadlo. Ano, pokorně stahuji gumu od trenýrek a volám : "Ano, bičujte mne, bělovlasí bratři ze Země Tří Korunek, víc! Jen mi dejte, přitlačte na ocelové důtky, jen mi nandejte, co se jich na mou nehodnou bílou zadnici vejde!" Tak jsem byl zmrskán FANTASTICKÝM heavy metalem švédské skupiny RAM, že jsem uronil nejednu slzu štěstí. RAM mají totiž za pomlázky kyjaky přetěžké a důtky dobře vykoupané v soli!!!!
Hoši, nádherný heavy metal! True kytarové sekernictví jak zbrojnice samotného Odina, bicí - to je kovárna na palice k zabíjení buvolů, basa se strunami tlustými jak koleje, výborný zpěv - to se Oscar Carlquist odloučil od vlčí smečky a vyje nám ku potěše! Takoví jsou letošní Švédové RAM.
Šílím vždy, když hrajeme se Švédy hokej. Jsou jako nelapatelné stíny hrdých sršňů všude. Bruslí brilantně, jako by se s noži na nohou narodili. Své jedovky do horních rohů branky střílejí bleskově a přesně a pak se s vytlučenými zuby na celé kolo smějí a třepou svými blonďatými nebo zrzavými palicemi. A tento metal - tito RAM z Gothenburgu jsou to samé. Hrají tak úžasný heavy metal! Chvíli vás nechají vzpomínat na 80. léta pižláním vaší páteře dvoubřitou pilkou úchvatných kytar, chvílemi uhánějí na svých větrných tátoších málem až k obzorům pohoří Thrash, aby se v další minutě připoměli hororovým vytím po vzoru starých Mercyful Fate. (Ne nadarmo je skladba Awakening The Chimera možná i smeknutím před dánskou legendou - se zpěvem tam RAM vypomáhá "E" ze skupiny Watain). Bujará jízda jako na tanku bez pásů pokračuje vzápětí - jak vzpomínkami na motocyklovou kulturu raných Saxon, tak také kompozicemi po všech čertech vystavěnými málem až nad samotný Babylon v dobách jeho největšího rozkvětu.
Pravý heavy metal v deseti tučných dávkách. Obal, který patří zarámovat a pověsit místo Klause do škol. Mladá, dravá, sebejistá a bezproblémová skupina s nekonečnou perspektivou. RAM - Lightbringer by mělo být album dostupné i v automatech na kávu a na cigarety, aby si všichni lidé uvědomili, že pravý, nefalšovaný heavy metal je zatraceně živý. Tento švédský kousek o tom vypovídá zcela jasně. Když pětice gothenburských vlků štve lesem - zdrhají i pařezy! Bomba deska!!! Pěkný RAMbajz !!(ukázky zde)

DINOROCK - METALOVÁ B(Ř)ITVA

V pořadu Dinorock - v neděli 25. Října v 19.00 hodin bude profil MANOWAR! Americké válečníky můžete buď nenávidět, nebo milovat, nejčastěji se tak děje v rozmezí několika málo minut hned několikrát :o). Každopádně historický dopad na metalovou scénu měli Manowar neoddiskutovatelný. Jakou optikou se na Manowar díváte vy, to nevím, já je vidím jako skupinu, která se nezalekne čehokoli trapnějšího, aby zaujala pozornost, ale zárověň také jako skupinu, která dala světu báječné heavy metalové hity, nezřídka naprosto fantasticky zahrané. Nenávidím je tak, že je vlastně miluju. Jako když máte protivného bráchu, který vás strašně prudí, ale přitom ho máte rádi. Tak zkuste v neděli Dinorock!

W.E.T. - DALŠÍ MELODICKÁ SENZACE !!!

Ptám se, čeho se letos ještě dočkáme?! Se skupinou W.E.T. je tady totiž zřejmě melodická senzace tohoto roku! Nevím, zda jsem vůbec někdy zaznamenal, že by některá skupina dostala na respektovaném serveru Melodic Rock v recenzi 100% hodnocení (důkaz zde)!!!! Kdo obdivujete pěveckého titána jménem Jeff Scott Soto (J.S.S., Talisman, A.R.Pell, Y. Malmsteen atd.), asi už tušíte, kterým se vydáváme směrem. Eric Martensson (g, bg, key), Robban Back (dr), Robert Säll (g), Magnus Henriksson (g) - to je zbytek "kapely". Slovo kapela jsem dal do uvozovek, protože mi přišlo blbé napsat - zbytek nebeského orchestru. Vážení, vaše touha po melodii dostane na tomto albu naloženo tolik, že ještě zbyde na dalších mnoho set poslechů. W.E.T melodie předestírají s lehkostí tak samozřejmou, jako by bylo vlastně běžné, že každá skladba obsahuje jeden úchvatnější nápad za druhým. Popisovat výkony zpěváka Jeffa Scotta Soto je prakticky nemožné. Já jsem si zamiloval jeho zpěv už na dvou fantastických albech skupiny Human Clay z 96. respektive 97. roku. Jeff Scott Soto má nepopsatelnou škálu výrazů, nádhernou barvu hlasu, úžasnou techniku. Skladby na debutu W.E.T. jsou krásné bez patosu, neobsahují kýč, vyhýbají se klišé. Jsou prosté. Jasné jako slovo. Před pár dny jsem si zamiloval nové album Winger. Kdyby nebylo, tak vím, co bych měl dnes na svém prvním místě. Tuhle desku - W.E.T. ! (ukázka zde).

BravePawn.blog.cz

Recenze na muziku, ale i mnoho dalšího si od dnešního dne můžete přečíst i na blogu, který si založil můj ctěný bratr Michal. Znám na světě málo metalových magorů, kteří to berou jako on. Tak se tam skočte podívat, ať se mu to pěkně rozbíhá - konkrétně teď je tam recenze na novinku IMMORTAL - tady je kontakt. Díky HP

LIVIDITY - TO DESECRATION AND DEFILE

Panebože! Čekal jsem od nových Lividity všechno, ale u tohoto alba jsem měl při prvním poslechu celou dobu chodidla v pěst, prdel sevřenou jako čelisti krokodýla v epileptickém záchvatu a hlavu jsem měl jak dva měsíce starou halloweenskou dýni. Při skladbě Mass Genocide jsem se bál v sedm hodin ráno na zastávce MHD a po setmění patří toto album určitě zamknout do trezoru. Výborné. Moc, ale moc veliký mazec! Velmi mne potešilo, že na nových Lividity je spousta jasných odkazů na old school death metal. Techniku mají muzikanti v malíčku a tak se mohou klidně pustit kopcem dolů, s šílenou vichřicí tónů kytar a bičováním bicích v zádech. Celkový dojem pak mohu přirovnat k tomu, jako by vás nějaký netvor zavázal do pytle a 41:39 min. by s vámi bezhlavě mlátil do země, práskal by s vámi o zeď jak gorila v amoku a pak by vás hodil do pole. Pusťte si poslední Lividity a nemusíte tuto nakládačku absolvovat. Jediný hmatatelný rozdíl oproti předchozímu albu Used, Abused And Left To Death (06) cítím v bicích. Předchozí desku totiž nabubnoval Jordan Varela, jehož neuvěřitelný styl je tak osobitý, že každé album, na kterém se vyskytne, nemá daleko k tomu, aby bylo o něm. Strhává na sebe pozornost. To nový bubeník Lividity Garrett Scanlan bubnuje také velmi dobře a při tom netrčí, sedí ke skupině naprosto perfektně.
Celkově Lividity vydali hodně dobré album. Klady už jsem popsal a zápory brutální death metal nemá. Takže klid. (ukázečka) P.S. A obálka? Klasická blijka...jen pro otrlé. :o))

Loudness - The Everlasting

Když jsem v předchozím zamyšlení hodnotil album japonské skupiny Anthem, nemohu se nezmínit o letošním albu velikánů japonské heavy metalové scény - Loudness. Skupina má za sebou bohatou historii a myslím, že by mi přátelé, se kterými jsme měli tu čest společně zažít na vlastní kůži tu pravou metalovou vlnu 80. let potvrdili, že to byla zřejmě první japonská skupina, o které jsme slyšeli ( o existenci zřejmě úplně první japonské heavy metalové skupiny Bow Wow jsem neměli ani potuchy). Vybavuji si ale rovněž, že u některých jedinců si Loudness v oné době bleskově získali silný respekt.
Po téměř třech desítkách let, poměrně bohaté diskografii a četných personálních obměnách letos (tuším v květnu) Loudness přišli s albem The Everlasting, které si posluchač může velmi snadno zamilovat. A vyloučená není ani láska na první poslech. Ta bývá sice klamná, ale pokud vydrží a ty na albu objevíš s každým poslechem něco nového, pak je to cenné vítězství. Ani ženská, když jde kolem, neudělá hned hop na šulínka! Co teprve Loudness!! Ty musíš něco poválet v ústech, něco projezdit sem a tam, než z nich vydojíš všechny kýžené metalové suroviny. Ale , jak už jsem naznačil, sto poslechů, sto zlaťáků - jedná se o japonskou verzi pohádky "oslíčku, otřes se". Loudness s každým zatřepáním pustí nové a nové "dukátky". Když letošní album Loudness bereš jen tak povrchně, vrací ti to a přiměřeně povrchně tě baví. Když ale pronikneš pod slupku, tam je teprve dužnina! Teče z ní láva přehorkých kytarových riffů, vyspělého rockového cítění na pozadí mozaiky důmyslně vymyšlené hudby. Nechybí důležitý aspekt tvrdosti, vkusně doložený netradičním muzicírováním v jakýchsi volnějších vsuvkách, plných středních temp, kterými je album protkáno a ve kterých vyniká lahodný zvuk kapely a jednotlivé nástroje jsou skvostně čitelné. Album The Everlasting na mne působí jako skříň, ketrou máš po celý život, při každém stěhování ji taháš s sebou a jakmile zemřeš, kdosi ji otevře - vyvalí se na něj celý tvůj život. Všechny zkušenosti. Loudness jich za těch 29 let hraní nasbírali mnoho plných skříní. Musel bych spočítat, kolik mají Loudness řadovek, snad dvacet?! Možná i víc. To je teď vedlejší. Když sáhneš po téhle, máš v ruce metalové dílo zralé jak nejlepší víno. Navíc vyspělý mazec. Není to jak v dívčím děcáku o Velikonocích - jenom kvikot a dupot. Tady je to mazec s velkým L jako Loudness!! (ukázka zde)

JAPÁNSKÁ UČEBNICE S ANGLICKÝM UČITELEM

Někdy se stane, že vám za nehty náhodou uvízne album, kterého se nemůžete doposlouchat. Má -li to být podobný heavy metal , jak jej předestírají Japonci ANTHEM, pak si nechám narůst drápy jako meče a budu jimi drásat všechno kolem jak hráběmi, aby uvízlo ještě něco. Ale i kdyby ne, toto album stačí. Matné potuchy o existenci ANTHEM jsem měl, ale album Heavy Metal Anthem mi očistilo průzor, než bys řekl švec. "Hlas znám", pomyslel jsem si při první skladbě. Při druhé už jsem vybaloval noťas a za dvě minuty se má předtucha naplnila. Tento fenomenální zpěvák je opravdu Graham Bonnet (MSG, Impellitteri, Alcatrazz, Rainbow). Album Anthem - Heavy Metal Anthem (2000) pak na mne dokonalo dílo absolutního zmaru, znásilnění a vyuzení do podoby makrely ze supermarketu. Zůstal jsem tuhý, jak vzteklé děcko. Toto album mne dostalo, řeknu vám proč.

Především geniálními kytarovými riffy. Ptám se, jak je možné, aby hudebníci z Japonska měli anglo-americké hudební cítění takového rozsahu, že přijdou s nevídanými kytarovými nápady, přesto jakoby vytaženými z vývaru toho nejlepšího, co se smíchá v pomyslném kotli hard rocku a metalu? Samozřejmě bez toho, že by bohapustě kopírovali. Dalším aspektem ohromujícího zážitku z této desky jsou hudební nápady - platí pro ně vlastně totéž, co pro riffy. Nevědět, že skupina je z Japonska, přísahl bych na holý pupek, že slyším anglickou skupinu a zcela jistě bych hlasitě vykřikoval neartikulované skřeky o genialitě!

Album Anthem - Heavy Metal Anthem má navíc ještě jeden silný prvek. Jednak nemá slabé místo, za druhé pak na tenkou hranici mezi hard rockem a heavy metalem pokládá úlevný a snadno překonatelný žebříček, po kterém přebíháte chvilku sem, chvilku tam a všude si po prasečím pěkně rochníte a po medvědím bručíte spokojeností. Zvláště, máte - li rádi muziku, která má tah na branku, jako celá NHL dohromady i s juniorskou soutěží. Devět let stará deska mimořádně plodných Japonců Anthem má fantastické melodie, neubrzditelný drajv, ohromné hudební výkony a vycizelovaný zvuk. A Graham Bonnet svým zpěvem toto dílo, hodné obdivu, jen umocňuje. Anthem také díky spolupráci s ním zařadili na album několik starších skladeb, které přemíchali a Mistr je přezpíval. Na konci alba máte však ve tváři smutek a to z toho, že sehnat si celou , mimořádně obsáhlou diskografii Anthem už bude chtít prodat auto, ba možná i ženu.

WINGER - KARMA

Mohl bych napsat jen dvě slova : Album roku. Nebo vás zasypat superlativy na toto album. Ale cítím, že by i to bylo málo. Při prvním spuštění nového díla skupiny Winger - Karma se mi doslova a do písmene chvěly ruce. Po vynikajícím, pro mne velmi osobním, tři roky starém albu "IV" jsem se totiž neubránil očekávání. Dají mi Winger opět tak zabrat, jako před třemi lety? Budu mít pocit hudební nirvány, nezřídka kdy také "knedlík v krku", bude se mi chtít křičet radostí a bude má mysl opět bloudit v neuchopitelném neprostoru bezbřehého snění? V odpověď mi přišlo něco, co bych se nebál přirovnat k rockovému Milosrdenství.

Ano, takovouto hudbu chci. Takovou neustále hledám a toužím po ní. Za přenádherným obalem se skývá opravdová karma. Kip Winger s Rebem Beachem jako autoři hudby a textů mají nezměrný cit pro úchvatnou melodii. Bez výhrady každou skladbu vygradují až k bodu, kdy máš pocit, že stojíš na skále a s prvními tóny refrénu je ti dopřáno roztáhnout ruce a letět na širokých křídlech. Snění. Naděje. Niternost. Skladby mají dokonalou stavbu. Mezi jednotlivými slokami a refrény najdeš důmyslné harmonické mosty, vše se sbíhá v pulzujícím řádu dynamických a často překvapivě propletených kaskád hudebních nápadů, bez tápání a bez náznaku vatovitých tamponů k ucpání děr. Takto si představuji moderní hudbu, současný rock.

Hudebníci sami jsou jen potvrzením kvalit skupiny. Geniální kytarista Reb Beach (mj. Whitesnake, Dokken), kterého už léta obdivuji, nabízí sóla, jež musí v každém milovníkovi rockové hudby vyvolat blažené pocity, protože s hrou Reba Beache přichází punc neopakovatelnosti, velkého mistrovství zkušeného hráče s technikou, která se nedá popsat žádnými slovy. Jeho kytara hovoří lidským hlasem. Tu plamenně burácí, ne nepodobná blížící se bouři, vzápětí zase lehounce letí na křídlech těch nejkrásnějších motýlů. O zpěvu, jako i o celkovém projevu Kipa Wingera se dá říct prakticky totéž. Kip umí naplno využít svého ojedinělého hlasu. Ve tvrdším projevu nabízí řežavé uhlíky, ve volnějších pasážích zase hluboké city (bez zbytečného patosu) a citlivé, duchaplné výpovědi svých textů. O rytmiku se stará profesor bicích nástrojů z Berkley College Of Music - Rod Morgenstein spolu s baskytarou zručně nahranou samotným kapelníkem Kipem Wingerem. Na albu najdeme ovšem i jméno kytaristy Johna Rotha, který hraje doprovodné party.

Je mi jedno, jak toto album ohodnotí ostatní a kolik kde dostane bodů. Taktéž je mi ukradené, jak se k němu vyjádří recenzenti a novináři. Já mám ke skupině Winger osobní vztah a když si pouštím její hudbu, navozuje mi to pocit jako o Vánocích. Cítím se slavnostně. Přijímám. Sním. A věřím. Z pomyslných deseti možných bodů dávám jedenáct. (ukázky zde)

LIVIDITY VYTLAČÍ NOVINKU!!

Hnojní mrtvolné komando, programově nejoplzlejší skupina světa, plná vynikajících muzikantů - LIVIDITY , přijde 20. října na světlo světa s novým morním a také nekropatologickým navštívením. Své dýmějové hlízy rozprostře na ploše necelých dvaačtyřicet minut ve 13 pobledlých tracích. Zatuchlina starých death metalových hřbitovů i ostře čpějících, rozkladem zahnívajících ostatků dneška - to vše je slyšet v nových Lividity. Album se jemnuje To Descerate And Defile a jak napovídá obálka a ukázky, které jsem slyšel, to bude zase mňamka! :o)) Jakmile budou, ihned přispěchám s recenzí. (ukázka zde)

NA PRVNÍM MÍSTĚ .......... MELODIE !!!

Přátelé, vemte nohy na ramena, nejlépe ty vlastní a palte pro tato dvě alba! Jestli jsou pro vás melodie nadevše, máte rádi vyspělé hudební výkony a toužíte po zvukově dobře opracované hudbě, nemůžete se v obou případech zklamat.
1. Outloud - We´ll Rock You To Hell And Back: Tato deska je mému srdci bližší - je rovnoměrným dílem jak hard tak i heavy. Chandler Mogel (známý ze skupiny Talon) za mikrofonem, ve svém nespoutaně mladickém, vášnivém a sebejistém projevu, k tomu omračující sóla a neotřelé riffy Boba Katzionise (např. Firewind), bubenická vituozita Marka Crosse srostlá s barevnou basou Jasona Mercuryho a u druhé kytary k zastižení Tony Kash. Tato parta dohromady dává výsledek, jenž přinejmenším potěší. Na albu najdeš jak odkaz na triviální heavy metal 80. let, u kterého se začneš blaženě usmívat jako malomyslný, tak také doteky amerického hard rocku, plného velmi vyspělé skladatelské intuice a vtipu. Do toho Katzionis nečekaně vystřeluje svá sóla, která se buď mihotají jako světélka ohňostroje, nebo letí po perličkách tónů, jako kdybys vysypal na schodech koš korálků. Skladby působí lehkým dojmem, jako by skladatelské mistrovství bylo běžnou věcí a hudebníci komponovali prakticky s prstem nose. Jsem nadšený, naposledy mne takto dostali australané Airbourne, ale to je malinko jiné kafe. Vřele doporučuji! (ukázka zde)
2. Danger Danger - The Revolve : s novinkou od Danger Danger jsem se nějak odmítal seznámit, protože jsem si ke kapele, která bývá šmahem (a špatně) řazena k těm největším US kočičárnám, nikdy nenašel cestu. Jaká chyba!!! Sedmé album celkově, první s kytaristou Robem Marcellem a s navrátivším se zpěvákem Tedem Poleym jsem po prvním poslechu bez povšimnutí odložil, že to zkusím ještě někdy jindy. A to je právě ono. Možná znáte pocit, že jste z něčeho nadšení a za dva dny o tom nevíte, zato věci, které zrají v šuplíčku, se vám mnohdy začnou líbit až později. Noví Danger Danger pro mne byli tím druhým případem. Nevím, jak bych pocit z tohoto alba vyjádřil. Melodický hard rock Danger Danger jede v mantinelech, spolehlivě, rovně, bez excesů. Jako nablýskaná kára, která má pod kapotou tisíckrát víc, než zrovna jede. Bez jediného kazu je intonačně neochvějný a jistý zpěv Teda Poleyho, kytara Roba Marcella by pak vydala na samostatnou kapitolu. "Pálím to tam old school", říká se smíchem Marcello, ale docela pravda to není, protože jeho drzé inovativní prvky by možná snesly srovnání s výstřelky Kotzena nebo Gilberta. Myslím, že když si tohle album vezmete ven na trávu, budete tiše ležet, jen tak natažení, že konce nedoposloucháte, protože vás vezmou Marťané, aby si to poslechli taky. Nevím, proč se mi v souvislosti s touto deskou derou na mysl další dvě alba - jednička Dawn Patrol (82) od Night Ranger a Bon Jovi - Bounce (02). Že by to bylo kvůli podobným obalům? To těžko. Možná atmosféra? Kdoví......(ukázka zde)

DINOROCK - NEZAPOMENUTELNÉ KONCERTY

Scéna na snímku zatím zeje prázdnotou, ale hned v neděli (18.10.2009, 19.00) ji v pořadu Dinorock v Radiu Rockmax zaplní ti nejslavnější z nejslavnějších ! Projedeme spolu některé slavné koncerty, zaznamenané na nahrávkách, jež psaly historii! Ať už to bude nezapomenutelný Unleashed In The East od Judas Priest, famózní Live After Death od Iron Maiden, kolosální No Sleep...Motörhead nebo epochální Live In The Hearth Of The City skupiny Whitesnake. A to jsou jen tipy, bude toho mnohem víc !! Dinorock tuhle neděli ve znamení slavných live nahrávek!

FAIRYLAND - POHÁDKA PŘED SPANÍM...

Z francouzské fantasy-metalové skupiny FAIRYLAND nezůstal letos kámen na kameni. Posledním původním členem je klávesový velmistr Philippe Giordana, který také skupinu FAIRYLAND drží při životě. Co nás za přenádherným obalem čeká? Na celé ploše (bez vteřiny padesát minut) alba několik - opravdu NĚKOLIK skvělých, ba co dím -epochálních melodií. Nebudu obšírný, protože (a to se na mne nikdo nehněvejte) není proč. Toto album přináší hezkou hudbu, nenapadnutelně zahranou, pozoruhodně zaranžovanou i zvukově ošetřenou, ale už zhruba u třetí až čtvrté skladby se mi na mysl začal vkrádat nepříjemný a neodbytný pocit, že se přiblížil největší a nejobávanější zabiják muziky - nuda. Dá se možná říct, že navzdory nesporně titánskému skladatelskému talentu Philippe Giordany není v celé šíři plochy nahrávky na albu Score To A New Beginning ani polovina toho, co FAIRYLAND dokázali na své tři roky staré dvojce The Fall Of An Empire. I jako prastarý kozel miluju pohádky před spaním, přesto se však v tomto případě obávám, že toto je pohádka, kterou by mohli ve špitále oficiálně vybavit anesteziologické oddělení. Zajistila by tuhý spánek pacientů , přičemž by jim mohli třeba kuchat břich. S malou slzou v oku vzpomínám na demo Realm Of Wonders (2000) bývalé skupiny Phelippe Giordany - Fantasy. To totiž byla v tomto oboru přímo kolosální záležitost. Toto demo neseženete, naštěstí je oficiálně uvolněno pro legální stažení.

BELPHEGOR - WALPURGIS RITES - HEXENWAHN

Toto album nedoporučuji pouštět na Mikuláše. Je totiž možné, že všichni "čerti", co budou venku, by si mohli strachy jednak pokadit ocas, nebo taky hrůzou sežrat papírový jazyk a dědovu beranici i s rohy, protože tohle je peklo samo i s panem vedoucím na trůnu. Když Helmuth řve : " I am Satan!!!! I hear your voice!!", věřím mu to i já a to jsem starý kozel! Safra, co jsem to řekl, jakýpak kozel?!! Teď mne určitě stihne trest :o). Ale teď vážně - zbrusu noví Belphegor - jedno z nejzarytějších pekelnických seskupení světa - jsou jednoduše vynikající. Rakušané Mozart, Haydn, Schubert, Bruckner nebo Strauss se jistě ve svých hrobech silně podivují, co za hudebníky to po nich teď v Rakouských zemích přebralo žezlo a jakou že to břinkají muziku. Rovnou do skoku! Ale do pekelného kotle a to přímo po hlavě!!!
Je to smršť. Povolená stavidla, za kterými čekají triliony tun hnusné energie, je to, jako když se na tebe řítí zeď zvuku, vysoká, že konce nedohlédneš. Do slabých 40 minut alba Walpurgis Rites - Hexenwahn je nácpano 9 příšerných škvařenic s oplzlou blasfemickou tematikou. Úžasným způsobem zahraný death/black, uvěřitelný, přesvědčivý. Atmosféra hustá, jak chrchel samotného Satanáše, temná zrovna jako jeho řitisko a brutální ne méně, než výkony katovského tovaryše. Vynikající album, nemám slov. (ukázka zde)

THRASHOVÉ PEPŘENKY

Já nevím jak vy, já nemůžu pochopit, jak mne to ještě může bavit. Dostanu do ruky cédo, důkladně si prohlédnu obal a pak vsunu disk do přehrávače. Kytary začnou zařezávat jak Zátopkovy trenky a já si po stamilionté v životě řeknu : "Hrome, to je jízda!"Jako na řetízkáči, když se s tebou utrhne sedačka.

1. HEXEN - State Of Insurgency (08). Album, které doposloucháš buď na záchodě nebo na psychiatrii. Na WC tě donutí pravá sekanice thrashových kytar made in USA, takového kalibru, že ti to upálí hlavu u samého zadku. Do péče psychiatra se pak rád svěříš, až si vyposlechneš druhé album HEXEN až do konce. Doktorovi budeš ještě rád vyprávět, jak jsi třepal hlavou, jak jsi napodoboval "air-guitar", jak jsi skákal po pokoji ne méně, než gibon v zoo! Čistokrevní thrashoví horkokrevníci z Los Angeles - HEXEN - špičkový thrash v luxusním provedení, balení i čase - trvá skoro 56 minut. To je na thrash hodně, na Hexen jako když si vrabec uprdne. Dal bys klíďo ještě hoďku. (ukázka zde)

2. GUILLOTINE - Blood Money (08). Švédové GUILLOTINE vydali vloni toto album po dlouhých 11 letech od svého debutu Under The Guillotine. Jestli plánují další album zase po uplynutí desetiletí, to nevím, ale zato vím, že byste po celou dobu měli co poslouchat! Tolik muziky se nalézá na albu Blood Money. US thrashové vlivy přetavené na švédský způsob. Skladby GUILLOTINE jsou jako výstřely z brokovnice - jedna rána, mnoho zásahů. Rychlé šlehy kytar, jako když vás kouše mamba a vy jen máváte rukama a nemáte šanci se ubránit, nechytatelné bicí a výborný zpěv. Přerostlí severští sršni se kolem vás výsměšně točí a hrozí svými mečovitými žihadly. Celkově vynikající vyznění (díky švédské preciznosti) a absolutně bezchybné provedení. Asi ty desky začnu bodovat - tato by dostala bez jednoho bodíku plný počet. Ten bodík dolů za to, že jsem po jejich albu nemohl usnout :o). (ukázka zde)

3. WITCHBURNER - Blood Of Witches (07). Už 17 let jsou na scéně Němci Witchburner. Ale ruku do ohně bych dal za to, že ještě pár let před tím leželi na kavalci se sluchátky na uších a bedlivě poslouchali Sodom a Destruction. A hodně si z nich zapamatovali. Kdo máte rádi tu pravou německou heavy/thrash/speedovou scénu, může vás toto album nadchnout až k slzám a zbytek života možná strávíte stínáním čarodějnic. S albem Blood Of Witches držíte v rukou "true German fucking speed heavy metal". U Witchburner ortodoxní do takové míry, že to je vlastně jeho největším kladem. Žádné pidlikání, rovnou teror a po celou dobu v nezměněném tempu palba pryč. Výborné album k nějaké činnosti, kdy na to nemusíte myslet. V autě ale bacha, vletíš do prvního stromu! (ukázka zde)

ARTILLERY - WHEN DEATH COMES

Kdykoliv se přiblížím k mé skříňce s cédéčky se záměrem něco si pustit, je scénář vždy stejný. Otevřu dvířka skříňky, několik minut plných naděje do ní hledím a vyberu si buď jednu (z asi pěti) neustále obehrávaných desek, nebo si na konec nepustím nic. V hromádce CD , které říkám "záloha" a má se vyznačovat tím, že tahle CD jsou "první na řadě " je i album Fear Of Tomorrow (1985) dánské skupiny Artillery. Vsunout toto zásadní dílo od Artillery do přehrávače znamená vyvolat si jednak vzpomínky na polovinu 80. let, jednak také položit hlavu na špalek a nechat se setnout vynikajícím, zlobným a velice štiplavým heavy/thrashem, na který byli (a jsou) zkušení Dánové Artillery vyučeni ve všech oborech metalového cechu na jedničku. Než se na hromádce "záloha" objeví i tato nová deska Artillery - When Death Comes, bude to chvíli trvat. Nedaří se mi ji totiž vytáhnout z přehrávače. Ne že by se tam snad zasekla, to ne. Je tak dobrá, že jen dohraje, zmáčknu opět tlačítko "play". Než jsem si nové Artillery pustil poprvé, cloumala mnou možná malá nedůvěra, protože konkrétně debut Fear Of Tomorrow byl onou pověstnou laťkou nasazenou proklatě vysoko. Leč!!!
Album Artillery - When Death Comes se na mě vyklopilo jako popelnice do bobra. Doslova mne zavalilo. Mokrým hadrem po tvářích dostanete hned s úvodním, titulním songem. Další se na vás hrnou jako voda z prasklého potrubí a ne a ne vás přestat šlehat. Štípe to jako smotaným ručníkem na holou. Kytary zní, jako byste brousili pilník struhadlem a k tomu krájeli drát motorovkou. Výtečná kytarová práce - skvělé nápady v riffech, hodně odkazující na klasický heavy metal 80. let. Navíc nový zpěvák Artillery - Soren Nico Adamsen skupině sluší, jako pruhy tygrovi - zpívá výborně. Chcete si nadělit pod vánoční stromeček perefektní, rychlý, profesorsky odehraný thrash? Tak si nekupujte letošní Artillery - stromečku se nedočkají - rozbalíte je ještě dnes!!! (ukázka zde)

DINOROCK - PIPKY HRAJÍ ROCK!!!

Tento týden bude Dinorock vonět estrogenem. Ženy hrají rock přinejmenším stejně dobře jako muži a kdo tomu nevěří, ať si naladí Radio RockMax právě na Dinorock (11.10.2009 19.00), kde probereme některé ženské rockové skupiny a interpretky. Jen namátkou - v pořadu se objeví Vixen, Smashed Gladys, Saraya, Lee Aaron, britský heavy metalový harém Girlschool, Envy nebo super hair metalové holky Phantom Blue. Tyto pipky v pohodě strčí do kapsy celé řady svých mužských protějšků a netřeba se obávat, že by za to neuměly vzít. Zkuste babský rock a metal - tento týden v Dinorocku.

WARBRINGER - KALIFORNSKÉ MEDULIENKY

Návod k chovu včel : vezmeme pět mladých včel z Kalifornie, dáme do úlu a potom silně zaboucháme. Jak začnou šílet, chov je ukončen - máme tady nový druh Thrashus Warbringerus!! Děcka, tož toto je síla!! Takový rej medušek jste dávno neslyšeli, pokud někdy vůbec! Bzukot thrashových med dojivých dělnic, jaký je ke slyšení na novém albu Warbringer - Waking Into Nightmares, je přímo lahodným zvukem, které vaše uši potřebují. Místo kýžené mateří kašičky však - stříká krev!!!!! Jednoduše VYNIKAJÍCÍ je toto dílo mladíků z Newbury Parku v Kalifornii, před kterým jako prastarý milovník bzučivých rejů pokorně smekám až k zemi. Albová dvojka Warbringer se totiž nese ve stíhacím tempu, kdy vám ze zadku fičí jiskry jak od brusky, nohy nestíhají běžet s sebou, tak vás Warbinger nesmlouvavě smýkají a tahají škarpou , patníky nepatníky, kam chtějí oni. Prudké, nebezpečné, jedu plné, škodolibě štiplavé album s výsměšnými cirkulárkami kytar a bicími jako pomstou Formuli 1 za pomalou jízdu!!! S albem Warbringer - Waking Into Nightmares držíš v ruce živý granát s vytaženou pojistkou - jak to pustíš, Bůh tě chraň - je to plné jedových medušek!!!! Bomba všech bomb!!! (ukázka zde)

ILIUM - METAL PRO MILOVNÍKY MELODIE

Jak dlouho jsem nebyl nadšený z nějakého alba? Od včerejšího večera? Díky letošním Ilium - Agelless Decay je mi dopřáno hormonů štěstí i dnes. Tak přátelé tuto desku doposloucháte, vyndáte ji z přehrávače, uložíte opatrně do krabičky a vsunete si ji na noc pod polštář. Ráno se proberete a hned v posteli si přivodíte další hudební orgasmy. Kdo má opravdu rád melodický heavy metal, tuto krásnou nahrávku nemůže obejít. Australané Ilium pro toto album získali do svých řad amerického zpěváka Mikeho DiMeo (Riot, The Lizards, Masterplan), jehož hlas hudbě Ilium doslova lahodí. Skupina je zručná jako zkušený řezbář, celé album vás provázejí pěkné melodie, vychytralé a vtipné kytarové riffy (Jason Hodges), fenomenální hra na klávesy(Kaspar Dahlqvist), to vše v dokonalém zvukovém hávu a brilantní produkci. Kdo chce mít doma desku, kterou si bude pouštět 300x denně po dobu 25 let, musí vyrazit právě pro toto album - Ilium - Ageless Decay! (Myspace)

KISS - SONIC BOOM

Musel jsem si hodit kostkou, abych se vůbec rozhodl sem napsat své poznatky o novém albu Kiss. A to z důvodu, že ke skupině Kiss cítím bezmála synovskou lásku. Od mých zhruba 13 let se Kiss stali natrvalo součástí mé bytosti a ruku na srdce - není na světě hudebního útvaru, kterému bych ve svém životě věnoval tolik myšlenek, času a energie jako právě Kiss.
Inu - noví Kiss! Album začíná obalem a ten se mi líbí. Safra, to o obálce šlo ale rychle! Chtělo se mi rozepsat se, jak mi tvář Tommyho Thayera nesedí do masky Ace Frehleyho, ale pak jsem si to rozmyslel. Tommy prostě má masku Ace Frehleyho, ať se to Pášmovi líbí nebo ne a Pášma s tím nic nenadělá.
Tak a je nutné podívat se na hudbu. Nebudu si hrát na hrdinu ani střelbou do stárnoucích bývalých bohů (není proč), ani zarytě vykřikovat, že Kiss vám svým albem nakopou zadek. To sice ano, nakopou, ale vůbec to nebolí. "Praví a nefalšovaní" Kiss mi přijdou trochu jako figuríny ve voskovém muzeu. Ta podoba ! Ty známé riffy, hlasy, melodika! Ale z vosku! Kiss už měsíce před vydáním alba proklamovali svůj návrat k 70. letům jak skladatelsky, tak také zvukově. Obojí do jisté míry splnili. Své vlastní nekomplikované rockové umění ze sedmé dekády minulého století napodobují velmi věrně. Kéž by se jim to ale také dalo věřit! Mnohem více, než srdečné nadšení, (které ve věku Kiss už jednoduše nemůže vzhledem k jejich hudební formě přijít) je totiž z alba cítit chladný a přesně cílený kalkul. Kam však míří? To mi není jasné. Album mi dohrálo poprvé a já jsem si řekl: "Pro koho tahle deska je?" Pak jsem se ťukl do čela - "Pro tebe, ty blbče, vždyť jsi byl takový fanatik do Kiss !" No jo, ale proč mne teda nebaví víc?!
Písničky na albu Sonic Boom jsou přitom velmi dobré - trochu se podivuji jen rozhodnutí Kiss, udělat pilotním singlem skladbu Modern Day Delilah, která mi připadá z celého alba snad nejnudnější. Jsou tady mnohem, ale mnohem lepší kusy - Never Enough od Paula Stanleyho a Tommyho Thayera a nebo Simmonsova Yes I Know ( Nobody´s Perfect) - v těchto peckách na vás dýchne duch starých Kiss snad nejsilněji. Celkově se pak nové album Kiss poslouchá velmi dobře - ruku do ohně bych dal za to, že si najde nekonečné řady nadšených posluchačů. Já tam slyším i věci, které bych rád brzy zapomněl - až se ohladí hrany, určitě na ně ani nevzpomenu : nenápadité a chudobné sbory (kde jsou baby např. z alba Love Gun), dále snahu o napodobení stylu kytarových sól Ace Frehleyho (nelze uskutečnit) a příliš dokonale rockovou hru na bicí špičkového bubeníka Erica Singera (P. Criss byl svým způsobem "nerockový" a dodával Kiss punc neopakovatelnosti).
Ještě jednou zopakuji své přesvědčení, že Kiss tímto albem nadchnou velké množství lidí. Jak rád bych se k nim připojil! Zatím se mi to daří tak napůl. Pohnojil jsem si to sám, nejsem schopen o Kiss uvažovat a poslouchat je bez předsudků. Je to, jako potkat vlastní ženu po 40- letém manželství hned první den po rozvodu. Znáte ji dokonale, ale už není vaše.

Vymetou s tebou všechny rohy.....

1. Tardy Brothers - Bloodline: John a Donald Tardyovic - klucí ušatí ze smrtonosných Obituary mne absolutně dostali - společně s hostujícími muzikanty (především s velkým pojmem death metalové scény kytaristou Ralphem Santollou) vytvořili projekt, se kterým neradno lézt do ringu. Na zemi ležíš po první bombě a počítají tě nejpozději po třetím kole. Album Bloodline se dost liší od tvorby Obituary, ačkoliv hlas a projev Johna Tardyho je tak nezaměnitelný, že bys na první poslech odpřisáhl, že posloucháš slavné floridské death metalové hrdniny. Není to tak. Medvědí bráškové Tardyovi přišli s albem, které se od Obituary liší jak stylem, tak také zvukem. Ze všech sil se bráním přirovnání, spíš bych volil album vzít a s klidem je zařadit mezi higlights ortodoxní death metalové scény z Floridy konce 80. a první poloviny 90. let. Nebo by se možná k tomuto albu hodil název - death heavy metal. Nijak to nebudu rozebírat - jestli chceš dostat na budku, tak si do ní skrze ušní díry nacpi toto album a dostaneš výprask o jakém se ti ani nezdálo. Super, já se nechal vypleskat už několikrát. (ukázka)

2. Hellwitch - Omnipotent Convocation: další album, které mou všivou, šedivou a ze všech stran metalem dotlučenou hlavu velice potěšilo, nahráli po ohromně dlouhé pauze (19 let) floridští Hellwitch. Poprvé si vysloužili pozornost odporně rychlým albem Syzigial Miscreancy v roce 1990. Od té doby ale uteklo hodně vody a z původních Hellwitch nezůstal kámen na kameni. Dnešní skupina drží pohromadě jen díky nadšení kytaristy Partricka Ranieriho. Velmi se mi líbí ten špinavý, jakoby divoký a neučesaný zvuk, který evokuje pekelné nahrávky z 80. let ( Possessed a pod.). Stylově bych se ani nepokoušel skupinu zařadit - možná třaskavý, vichřičný metal přímo z pekelného kotle, nebo tak nějak. Jedná se o výborné album, které má šťávu, jakou byste museli pohledat. Prudké jak sjezdovka, rychlé jako satanášova formule, nespoutané, výbušné. Vynikající! (ukázka k nalezení zde)

AGGRESSION - MOSHPIRIT

Prakticky velmi bravo!!!Tři roky stará banda AGGRESSION z Barcelony přináší na své prvotině MoshPirit (2009) klasický thrash metal, jako vystřižený z Bay Area, kde byla kdysi v druhé polovině 80. let jakási rezervace thrash metalu a co odsud přišlo, to zliskalo hubu každému na světě a zase to tryskem odletělo ( např. Vio-Lence, Exodus, Forbidden, Dark Angel, Epidemic, Hirax, Heathen). Španělská čtveřice v čele s kytaristou a zpěvákem Polem Luengem napodobuje styl z Bay Area velmi věrně. Ke zdi vás přišpendlí zručně sekaná staccata kytar, do uší vám povane také štěkavý vichr řevozpěvu, baskytara, to je ocelový kolovrat a bicí ani nemluvě - ty jsou jako motor, na který jednou všechny mašiny v pekle. Zajímavé a dlužno říct také velmi potěšující je, že AGGRESSION se nesnaží o nějaká smrtící tempa. Ano, album se valí rychle, jako když v mrakodrapu vysypete pytel brambor na schody, ale hudba není nečitelná. To je příjemné zjištění. Já bych možná uvítal, kdyby kytaristé dostali ze svých kytar ještě trochu více kouzel zejména v pravé ruce (jako kupříkladu nepřekonatelní titáni thrashových riffů Exhorder), ale celkově vzato, první album Španělů AGGRESSION je velmi, ale velmi příjemným oživením letošní albové nadílky. Tady je malá ukázka, s kým máte tu čest. Máte - li rádi čistokrevný thrash metal, nenechejte si toto album utéct. Abyste pro něj jednou neběželi, až je budou všichni thrasheři pouštět z otevřeného okna a vy je nebudete mít. :o))

DINOROCK - RYCHLÁ JÍDA? KDEPAK....

V Dinorocku tento týden zvolníme tempo. Rockové balady, ploužáky nebo prostě pomalejší skladby. Vybral jsem některé kousky od skupin Magnum, Nazareth, TNT, Cinderella, Black Sabbath, Victory, Accept, Rush, Kansas a dalších, tak se u toho klidně tulte ke svým drahým, plužte, nebo jen tak poslouchejte. I vydechnout je někdy nutné. Není - li to ovšem naposledy.

DECREPIT BIRTH - MOZEK NA HADRY

Myslím, že jsem toho asi tak od 12 let věku už slyšel docela dost - ale takto hypergeniální palbu aby člověk opravdu pohledal. DECREPIT BIRTH - Diminishing Between Worlds (2008) vřele doporučuji každému, kdo by si chtěl prohlédnout své mozkové závity, protože už s prvními tóny se vám mozková hmota vydere z hlavy ven jedním z tělních otvorů. DECREPIT BIRTH nabízejí tu pravou brutální bublaninu ne s jednou, leč hned několika třešničkami na povrchu. Speciální kapitolou jsou geniální kytarové riffy i sóla Matta Sotelo. Celé album je jeho virtuozní hrou doslova prošpikováno. Další bestialitou jsou potom bicí - KC Howart bubnuje stejně rychle nohama jako rukama, ale co hlavně - jeho hra má hlavu a patu a je neobyčejně důmyslná. Do toho řve Bill Robinson jako král všech medvědů grizzly. Možná by se dalo říct, že DECREPIT BIRTH hrají technický brutal death, ale to by bylo velmi zjednodušené. Jde o něco víc - z alba je cítit speciální atmosféra. Ano, hudba je to nesmyslně rychlá, agresivní a prudká, ale obsahuje velmi sofistikované úniky mimoběžný rámec brutálního deathu (např. zajímavé tóniny, táhlá a melodická sóla na kytaru v jinak zběsilé smršti nebo prudké dynamické zvraty a mnohá barvitá rytmická překvapení). Jakmile si album obstaráte, uvědomte telefonicky ARO, případně pohřební službu, že budou mít příjem, myslím, že tato deska vás dostane. Mne to složilo a to, jak pravím, neposlouchám metal první den. Tady je nějaká ukázečka .