Popa Chubby - The Fight Is On

Týden jsem si nepustil jinou desku. To mluví za vše. Kultovní bluesrockový kytarista Popa Chubby mne svou novou nahrávkou zahrnul, jako by mne zalehl. A to bych teda nechtěl. Pod peřinou jeho bluesrockových kytarových lavin je mi ale tak dobře, že se rád nechám i trochu přidusit. Popa Chubby v poslední době odehrál mraky koncertů. A nejen, že tam hrál. On také pozorně sledoval, co se lidem líbí. Tyto skladby pak piloval a vylepšoval. Celkem jedenáct kousků pak nahrál, přidal živou verzi Ace Of Spades od Motörhead, zabalil to do chlapáckého obalu - a tu máš čerte kropáč! Špičkové album je na světě! Syrový bluesrock, sestavený ze super riffů, unikátních sól a skvělého zpěvu, to je směs pro každé počasí. Newyorský kytarový démon Popa Chubby navíc zhusta zajíždí do Evropy a u nás se mu líbí - proto když vám nevyjde 14. dubna Ostrava (Rock and Roll Garage), zkuste o den později Brno (Metro Music Bar).

UNLEASHED - As Yggdrasil Tembres

Švédsko je nevyčerpatenou velkolíhní kvalitního death metalu a mezi nejspolehlivější vikingská smrtonosná komada patří Unleashed. Kungsängenská čtveřice vydává kvalitní death metalová alba poměrně zhusta. Pro to poslední - skvělé dílo Hammer Batallion - stačí sáhnout ob jeden rok zpět. A plavovlasí bratři Unleashed už jsou zpátky zase! Zapeklitý název As Yggdrasil Tembres skrývá dvanáctero standarních death metalových kompizic, kterým nechybí především skvostné kytarové riffy, nepostrádáme ale ani mimořádně vyspělou melodiku. O technické stránce věci pak netřeba ztrácet jediné slovo, protože je dokonalá. Pokud máte rádi Unleashed - jinak též čtyřmi hudebníky zkrocené severské vichřice, výbuchy sopek a vřavy vikingských válek, pak vás album As Yggdrasil Trembles nadchne. Otázkou zůstává, zda (ač ve špičkovém provedení) přece jen Unleashed nepřešlapují na místě. Pak se ale rovněž ptejme, zda nám to vadí, či nikoliv. (ukázka)

ARMORED SAINT - La Raza

Chlapi. ARMORED SAINT pro mne vždycky byli především CHLAPI. Chlupatí jako psi, smradlaví ne méně, než staří capi (doporučuji přečíst Ian Christe - Ďáblův hlas), ale hlavně chlapi, kteří když vezmou za práci, tak lítají třísky! ARMORED SAINT nás, podobně jako kdykoliv v minulosti, učí tvrdosti, kterou by jim mohly závidět tanky, jakož i pancéřové dveře v bankovních sejfech. Ale nemuvím o stěnách riffů, kulometném hnízdě bicích a už vůbec ne o nesmyslné agresivitě nebo nespoutaných erupcích nezkrotných emocí. Napřed rána, pak otázka, koho jsme to trefili, to není styl ARMORED SAINT. Tvrdost losangeleské legendy v čele s Johnem Bushem je v něčem jiném. Byly doby, kdy by Joey Vera a spol. za úspěch položili život a tento pocit nevymizí ani při poslechu jejich aktuálního alba. A to jsou Armored Saint s odstupem času sami velkými učiteli národů a též kmety s vousy po kolena. Aktuální abum La Raza vám ve dvaapadesáti minutách nabídne 10 plnotučných heavy metalových skladeb, především v (pro AS typických) středních tempech. John Bush zpívá nepojemnovatelně. Jeff Duncan a Phil Sandoval se překonávají v luxusní kytarové práci. Joey Vera jakožto baskytarový pámbíček a "Gonzo" Sandoval, srostlý s bicí soupravou v jednoho metronomického hlavonožce, pak celku dodávají rytmický rámec z říše metalových snů. Jednotlivé skladby alba jsou jako stoleté duby v lese. Každá má přehluboké kořeny, silný, statný kmen a košatou korunu. Jsem moc spokojen. Chlapáčtí Armored Saint nezklamali. S Armored Saint se cítíte, že máte s kým jít na pivo, máte koho vyzvat na turnaj v páce nebo ke sledování fotbalu. Ale bacha - Armored Saint taky jako chlapi dobře ví, jak komu nakopat k...e. Ať je to chlap, nebo baba. :o) (ukázka)

AIRBOURNE - NO GUTS, NO GLORY.

Přiznávám se, že nové album No Guts, No Glory od australských vačnatců Airbourne bylo u mne osobně zřejmě nejtoužebněji očekávaným přírustkem do již tak dost široké rodinky hřmotné rockové scény, která obývá můj příbytek. Jednoduše proto, že jejich předchozí ( a debutové) album Running Wild považuji za počin století, ne - li tisíciletí. Tak si říkám : "Ještě, že Airbourne ničím nepřekvapili ". Přímí pokračovatelé stylu svých kmenových souputníků - veleještěrů Rose Tatoo a AC/DC, zkamenělých navždy v našich srdcích, jsou tak dokonalým odrazem hard rockového soundu z 80. let, že o nějaké původnosti nemůže být ani řeč. Přesto však kvarteto z Warnamboolu (Victoria, Aus.) drží v rukou všechny trumfy, jak nás dostat na kolena.V tomto případě se mu to daří hned v prvních vteřinách úvodní skladby Born To Kill. Je to, jako by AC/DC vyhodili před třiceti lety do vzduchu bumerang a on se teď vrátil v podobě Airbourne, k tomu letem přiostřený jako břitva. Supergeniální rytmické cítění bratří Youngových, celosvětově obdivované a také nevyvážitelné zlatem, ožívá nově také v tvorbě Airbourne, za což kapela nezaslouží opovržení, ale naopak uznalé poplácávání po ramenou. Vše navíc předestírá v plném, mladickém vyražení a ohromující síle. Takto si představuji heavy rockovou skupinu. Airbourne při tom náboženství Hard´n´Heavy dodržují do posledního písmene - dobře vypadají, dbají na image na fotografiích, chlubí se skvělým logem a vynikající koncepcí prezentace. Novinku skupiny Airbourne - No Guts, No Glory můžete vložit do přehrávače na dlouho. Jestli vás totiž pobaví jako mne, nebudete se bránit mnohonásobně opakovanému poslechu. Naopak, dřívější ranní vstávání i pozdější večerní uléhání kvůli téhle desce se stane zanedlouho vaším novým obyčejem. (ukázka)

KROKUS - HOODOO

Dohady o tom, kdo že to je panovníkem na elektrickém trůnu evropského vysokovoltážního rocku, jsou s novou deskou Krokus stejně zbytečné, jako při poslechu jejich monolitů z dob dávno minulých. Podobně jako opravdické Húdú klade důraz na osobní magickou sílu, i toto nedlouhé dílko překvapivě sází víceméně na třásňovitou tvorbu blízkou americké motorkářské image pozdních 70. let a nikoliv na méně věrohodné, nýty osázené období Lovce lebek. Nemohu do krve netleskat. Ba dokonce - na třetím místě z jedenácti čarodějnických ukázek Hoodoo je k slzám dojemná Born To Be Wild. Nuž, vezme-li děda dlátko do ruky, to piliny jen odletují a mísa je hotova v minutě. Zuby jektaje a s nehty po lůžka ohoblovanými se třesete pod postelí při mýtickém blues Ride Into The Sun, načež berle neberle hbitě křepčíte při sedmičce In My Blood. Podobně i při devítce Keep Me Rollin mrskáte koleny jak školačka před bandou sedmáků. Nebudu zde vyjmenovávat všechny světlé okamžiky nového díla letitých Krokus, protože bych to mohl vzít odshora dolů a zase zpátky. Kdo máte rádi rock, hřmotný jak zvonek na zábradlí u pekelné brány, pak jste s tímto albem doma v kuchyni. Dnes vařil pantáta Storace s kunčofty, tak si dejte do nosa! (ukázka)