O legendárních skupinách se píše špatně. Jednak není slovo, které by už o nich nepadlo, za druhé zkušeným a slavným většinou měříme jiným metrem, nežli nováčkům. Novince floridské old-school death metalové legendy Deicide ale nelze vytknout vůbec nic. Jistě, určitě se najde někdo, kdo napíše, že Deicide opět nepřekročili svůj stín a jejich alba jsou čím dál nudnější, jak už se stalo koloritem v hudebních periodicích. Já si myslím pravý opak. Jednak Deicide nikdy nenatočili album, za které by se museli stydět, za druhé novinka To Hell With God je od odchodu kytarového bratrského dua Erica a Briana Hoffmanových v roce 2004 vůbec nejlepší. "Nemůžu o těch zmrdech ani slyšet, " říká frontman Glen Benton kdykoliv, když se před ním někdo o bratřích Hoffmanech zmíní. "Chtěli jenom peníze, ale makat na nových deskách, to už jim nevonělo," vysvětluje. Novou desku pak Benton natočil spolu s posledním věrným ze základní sestavy, bubeníkem Steve Asheimem, bývalým kytaristou Cannibal Corpse Jackem Owenem, který se v Deicide už za pět a půl roku zabydlel a druhým kytaristou Raplphem Santollou. A copak vlastně na novém albu Deicide máme? Především se začalo zase pořádně sypat. Od začátku do konce nevydechnete a poukud ano, pak to bude výdech z posledních. Album má také velmi příjemný čas - pouhých 35:45 minut. Za druhé přibylo techničtějších skladeb a co je vůbec nejlepší, skupina se v nápadech posunula dál - chvílemi mne napadlo, že od Owena poprvé cítím závany "kanibalismu" a že v některých motivech spojení Deicide a CC báječně funguje. To Hell With God je rovněž prvním albem Deicide pro Century Media, což se odráží v tom, že album má vynikající zvuk. Mám Deicide rád, to nezastírám. Sedí mi Bentonovo specifické frázování, které doprovázejí víry kytarových vichřic a samopalná mašina za bicí soupravou, mám rád tu jejich zvláštní hru na zlobu ke všemu, co smrdí křížkem. Hudební stylizace, ať je jakákoliv, by neměla mít hranice. A na Bentona, toho slavného buřiče, kamarádi prozradili, že měl prý svatbu taky normálně v kostele :o). Kdo spolu se mnou miluje old school death metal a nebere jej jako dogma, ale jako formu zábavy, se v tomhle albu nezklame ani náhodou.
čtvrtek 17. února 2011
DEICIDE - To Hell With God
O legendárních skupinách se píše špatně. Jednak není slovo, které by už o nich nepadlo, za druhé zkušeným a slavným většinou měříme jiným metrem, nežli nováčkům. Novince floridské old-school death metalové legendy Deicide ale nelze vytknout vůbec nic. Jistě, určitě se najde někdo, kdo napíše, že Deicide opět nepřekročili svůj stín a jejich alba jsou čím dál nudnější, jak už se stalo koloritem v hudebních periodicích. Já si myslím pravý opak. Jednak Deicide nikdy nenatočili album, za které by se museli stydět, za druhé novinka To Hell With God je od odchodu kytarového bratrského dua Erica a Briana Hoffmanových v roce 2004 vůbec nejlepší. "Nemůžu o těch zmrdech ani slyšet, " říká frontman Glen Benton kdykoliv, když se před ním někdo o bratřích Hoffmanech zmíní. "Chtěli jenom peníze, ale makat na nových deskách, to už jim nevonělo," vysvětluje. Novou desku pak Benton natočil spolu s posledním věrným ze základní sestavy, bubeníkem Steve Asheimem, bývalým kytaristou Cannibal Corpse Jackem Owenem, který se v Deicide už za pět a půl roku zabydlel a druhým kytaristou Raplphem Santollou. A copak vlastně na novém albu Deicide máme? Především se začalo zase pořádně sypat. Od začátku do konce nevydechnete a poukud ano, pak to bude výdech z posledních. Album má také velmi příjemný čas - pouhých 35:45 minut. Za druhé přibylo techničtějších skladeb a co je vůbec nejlepší, skupina se v nápadech posunula dál - chvílemi mne napadlo, že od Owena poprvé cítím závany "kanibalismu" a že v některých motivech spojení Deicide a CC báječně funguje. To Hell With God je rovněž prvním albem Deicide pro Century Media, což se odráží v tom, že album má vynikající zvuk. Mám Deicide rád, to nezastírám. Sedí mi Bentonovo specifické frázování, které doprovázejí víry kytarových vichřic a samopalná mašina za bicí soupravou, mám rád tu jejich zvláštní hru na zlobu ke všemu, co smrdí křížkem. Hudební stylizace, ať je jakákoliv, by neměla mít hranice. A na Bentona, toho slavného buřiče, kamarádi prozradili, že měl prý svatbu taky normálně v kostele :o). Kdo spolu se mnou miluje old school death metal a nebere jej jako dogma, ale jako formu zábavy, se v tomhle albu nezklame ani náhodou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
