TANKARD - Vol(l)ume 14

V pátek 17. prosince práskli frankfurtští pivovarníci Tankard na stůl svůj už čtrnáctý, na kopec natočený tuplák piva. Pěna jako čerstvá lavina a nápoj těžký, přetěžký až to zadunělo.
Kdo se na nové album protřelých metalových mazáků těšil, dostane řinčivého a precizně zahraného německého thrashe co hrdlo ráčí. Chuť svého řezavého nápoje umějí Tankard i po více než pětadvaceti letech za pípou ještě vylepšit, pohrát si s ní a vyšperkovat ji čímsi navíc. Kdo totiž čeká, že po všech těch letech uslyší od Tankard něco nového, ten se (možná trochu překvapivě) dočká. Zbrusu nová nahrávka Tankard přináší, jako obvykle , prudké thrash metalové jízdy a vysokou školu kytarových riffů, za zmíněnou přidanou hodnotu se potom dají označit melodie. Ne, že by je Tankard ve své bohaté tvorbě neměli, ale míra melodiky, kterou skupina přenechává posluchačům na Vo(l)ume 14, byla v její tvorbě dosud neslýchaná. Bublinky melodií šimrají v nose co chvíli a nakažlivě zvou k opakovanému poslechu.
Objektivní obrázek o albu ale chtějte po někom jiném, já vám jej podat nemohu. Ke skupině mám natolik osobní vztah, že byste mi můj nesouvislý blábol o nejlepší desce světa nemuseli věřit. V jednom ale nelžu. Nové album Tankard si dám pod stromeček letos a pak znovu každý rok, než natáhnu brka. Budu mít záruku, že vždy dostanu ten nejvytouženější dárek. Kdyby se mělo bodovat, dávám 100 z deseti možných. Za obal taktéž. Logo skupiny má pak u mne doživotní metalovou nobelovku.

SUICIDAL ANGELS - DEAD AGAIN

Takové sršní rejdy, jakých nám na svém třetím dlouhohrajícím albu dopřávají Řekové Suicidal Angels se v dnešní době hned tak neslyší. Po intru Damnation vás hned první song Reborn In Violence uvědomí o tom, že epiletický záchvat je oproti poslechu této desky pouhou odpočinkovou atrakcí. Když totiž zaklepete na dveře s nápisem Suicidal Angels v domění, že vám tam komando lékařů odpomůže od sebevražených sklonů, dostanete kopanců co se do vás vejde, ještě než se dveře otevřou. A vejít dovnitř, to už vás chraň samotný svatý Kerry King. Tam čekají kaťuše thrashových jehel a kytarová sekanice, jako když vás ve fabrice na kosy zavalí celý vyrobený sortiment. Bicí, to je pak pleskot, jako když vás ve čtvero ocelových papučích honí rozzuřený nosorožec. Obraz dokresluje vitální a ostrá baskytara. Nepřeslechnete vliv Bay Area thrash metalové školy z 80. let, kterému neobyčejně padne současný zvukový kabátek. Nepočítaje intro, potom si připravte holou na dvanáctero švihanců přeštiplavým prutem. Máte - li pak poblíž domova hasičskou zbrojnici, neobávejte se nadělit si Suicidal Angels i pod vánoční dřevinu. Stromek a záclony sice shoří s prvními tóny alba Dead Again, ale myslím, že praskání malé domácí vatry bude u poslechu alba tou pravou kulisou. Je také možné, že místo hasičů se do vašeho bytu dostaví celé hejno rohatých a vaše Vánoce se tak změní v neplánovaný rej pekelných much, připravených ohlodat vaši mršinu. Přičemž mega bzukot zaobstará řecká skupina Suicidal Angels. Volám bravo (jako prase) !!!

NELSON - Lightning Strikes Twice

Tak, a mám podtácek pod hrnek na kafe, pomyslel jsem si po prvním poslechu nového alba bratrů Nelsonů. Ti ve své kariéře pod jménem skupiny Nelson natočili nejméně tři velmi pozoruhodná alba. Možná jsem ale nebyl na té správné vlně nebo si nepustil album v správný čas. Přišlo mi slabé jak rumunská měna. Brzy jsem si ale uvědomil, že z prvního poslechu se nedá dělat úsudek a album převrátil v uších ještě několikrát. A dospěl jsem k názoru, že onanistické, přeslazené refrény jsou to, co Gunnar a Matthew Nelsonovi umějí udělat na jedničku. A že od nich vůbec nic jiného nechci. Album mi připomíná třináct let starou desku Nelson - The Silence Is Broken, které se můžu uposlouchat k smrti. Proto také nové album umístím někam poblíž, abych po něm mohl sáhnout kdykoli, kdy se mi zachce poslouchat lehoulinký a neobyčejně vlezlý pop - metálek. Po jednotlivých skladbách desku rozebírat nebudu, zbývá možná jen podotknout, že když chcete, můžete si pískat refrén kterékoliv z nich ještě než začne a trefíte se. Zábavné jsou také pěkné dvojhlasy bratří Nelsonů, jakož i neodfláknutá, krystalická kytarová sóla, pečlivě dodržená forma skladeb i solidní produkce. Co na tom, že každá skladba zní jako z nedělního odpoledního amerického filmu pro celou rodinu, kde děti darují svobodu vyléčenému delfínovi. Nic nevadí, že každý refrén je jako o lásce "ze střední". Kdysi jsem četl, že kýč neexistuje, protože když udělá radost jedinému člověku, pak dílo splnilo svůj účel. Proto volám bravo cukrárně Nelson, vivat dvanácti chutným dortíčkům! I kdybych na to měl být sám.

Striker - Eyes In The Night

Nad první deskou kanadské skupiny Striker - Eyes In The Night zajásají staromilci, kteří mají rádi speed metal. Pětice horymírů z Edmontonu do toho buší hlava nehlava, jejich metal přitom nepostrádá poměrně vysokou interpretační kvalitu a vyspělý řád, odpovídající uniformitě daného žánru. Album se výborně poslouchá, přičemž nad rámec vystupují zejména překvapivá kytarová sóla. Kdybych měl takových alb plný šuplík, vůbec by mne nemrzelo, že zabírají místo. Nejen pro speed metalové nadšence může být tato deska z těch, které si pustí víc, než jednou. A to i přes to, že album zdaleka nesbírá ty nejnadšenější reakce v recenzích. Jelikož nevím o tom, že by klasický speed byl zrovna v kurzu, vůbec se tomu nedivím. Ode mne by ale toto pravověrné a stylově čisté album dostalo aspoň 7 bodů z deseti možných. Je dobré.

Cinderella - Live At The Mohegan Sun

Přemýšlel jsem, jaká alba mne tak v poslední době silněji oslovila. A nad Cinederellou - Live At The Mohegan Sun jsem nemohl zaváhat. Kasíno Mohegan Sun v Uncasville (Connecticut) občas hostí muzikanty zvučných jmen, Cinderella tam vystoupila 21. července 2005. Vážení, kdo znáte jedenáct let starý koncert Live At The Key Club, můžete si být jistí, že "mohegan" dosahuje přinejmenším srovnatelných kvalit a dokazuje, že Cinderella je jednou z nejlepších amerických skupin ve své kategorii. Samozřejmě, že skupina na koncertě hraje své největší hity, který na desku vybrala hned čtrnáct. Spolu s neuvěřitelnou live nahrávkou stylových souputníků Faster Pussycat - Front Row For The Donkey Show řadím poslední živák Cinderelly mezi neobvyklé zážitky. Koncert má tah, jako sumec na špagátě, o špičkovém provedení jednotlivých skladeb pak nemůže být pochyb. Excelentní.

TREAT - Coup de Grace

Tahle deska není úplně nová, mám ji v přehrávači už nějaký pátek, ale možná právě proto je nutné se o ní zmínit. Měl jsem dostatek času si sedmou desku švédské skupiny TREAT naposlouchat. Všem vám ji vřele doporučuji, protože v dnešní době narazíte na takové dílo spíše náhodou. Ne, že by podobné desky nebyly, naopak, jsou jich mraky, ale právě proto vám jich množství proklouzne mezi prsty.

TREAT se pyšní neobyčejným zvukem. Pokud máte solidní aparaturu, možná budete součásti reprobeden hledat při posledních tónech alba někde po zemi, protože album jednoduše nevydržíte nezesilovat. Zvuk alba je luxusně ošetřený. Z vaší sestavy se na vás vyhrnou křišťálově čisté kytary, plná a kulatá basa, citlivé bicí a bezvadně nazvučený zpěv.

Další věcí, která vás beze zbytku upoutá, jsou pěkné, vkusné a jednoduché melodie, které si zapamatujete hned na první poslech. Nebudete mít problém si je po nocích prozpěvovat, protože popěvky v refrénech jsou snadno zapamatovatelné , líbivé a přijatelně vlezlé. Při každém novém poslechu alba se ptám sám sebe, jak je možné, že mne upoutalo právě tohle dílo, když podobné melodie jsem slyšel na nespočtu jiných alb s melodickým metalem. Možná je to tím, že TREAT vám své melodie nenutí. Podávají vám je nenásilně a přitom s profesorskou samozřejmostí. Skladby mají stopáž, která vám nebrání při poslechu udržet pozornost od začátku do konce a desku si klidně pustíte i několikrát po sobě. Jak už jsem řekl, možná vás překvapí, že se nedostaví zpruzení, ale naopak spíše pocit uspokojení. Mám rád taková alba. Neprohloupí ten, kdo sáhne po albu TREAT - Coup De Grace.

HP informuje II

HP nepíše (z časových důvodů), ale když může tak poslouchá a věří, že psaní se dostaví . :o) V poslední době jsem poslouchal spoustu nových věcí, ale musím říct, že mne nic nedostalo tak, abych z toho byl úplně vedle. Velmi příjemně mne potěšil Ozzy s novým singlem a těším se na celé album. Jinak mám v plánu jet na Basinfirefest, abych poprvé a zřejmě jedinkrát ve svém životě spatřil na vlastní oči Venom. Všiml jsem si, že sem stále chodí lidé, tak Vám všem moc děkuji za zájem a i když už nejsem v Rockmaxu, mohu zodpovědně prohlásit, že muzika je stále pro mne vším. HP

HP INFORMUJE

VŠEM PŘÁTELŮM A NÁVŠTĚVNÍKŮM TOHOTO BLOGU ! Z DŮVODU VELKÉHO ČASOVÉHO VYTÍŽENÍ A JISTÝCH ORGANIZAČNÍCH ZMĚN NEJSEM SCHOPEN PUBLIKOVAT NA BLOGU NOVÉ PŘÍSPĚVKY. DĚKUJI ZA POCHOPENÍ. HP.

Popa Chubby - The Fight Is On

Týden jsem si nepustil jinou desku. To mluví za vše. Kultovní bluesrockový kytarista Popa Chubby mne svou novou nahrávkou zahrnul, jako by mne zalehl. A to bych teda nechtěl. Pod peřinou jeho bluesrockových kytarových lavin je mi ale tak dobře, že se rád nechám i trochu přidusit. Popa Chubby v poslední době odehrál mraky koncertů. A nejen, že tam hrál. On také pozorně sledoval, co se lidem líbí. Tyto skladby pak piloval a vylepšoval. Celkem jedenáct kousků pak nahrál, přidal živou verzi Ace Of Spades od Motörhead, zabalil to do chlapáckého obalu - a tu máš čerte kropáč! Špičkové album je na světě! Syrový bluesrock, sestavený ze super riffů, unikátních sól a skvělého zpěvu, to je směs pro každé počasí. Newyorský kytarový démon Popa Chubby navíc zhusta zajíždí do Evropy a u nás se mu líbí - proto když vám nevyjde 14. dubna Ostrava (Rock and Roll Garage), zkuste o den později Brno (Metro Music Bar).

UNLEASHED - As Yggdrasil Tembres

Švédsko je nevyčerpatenou velkolíhní kvalitního death metalu a mezi nejspolehlivější vikingská smrtonosná komada patří Unleashed. Kungsängenská čtveřice vydává kvalitní death metalová alba poměrně zhusta. Pro to poslední - skvělé dílo Hammer Batallion - stačí sáhnout ob jeden rok zpět. A plavovlasí bratři Unleashed už jsou zpátky zase! Zapeklitý název As Yggdrasil Tembres skrývá dvanáctero standarních death metalových kompizic, kterým nechybí především skvostné kytarové riffy, nepostrádáme ale ani mimořádně vyspělou melodiku. O technické stránce věci pak netřeba ztrácet jediné slovo, protože je dokonalá. Pokud máte rádi Unleashed - jinak též čtyřmi hudebníky zkrocené severské vichřice, výbuchy sopek a vřavy vikingských válek, pak vás album As Yggdrasil Trembles nadchne. Otázkou zůstává, zda (ač ve špičkovém provedení) přece jen Unleashed nepřešlapují na místě. Pak se ale rovněž ptejme, zda nám to vadí, či nikoliv. (ukázka)

ARMORED SAINT - La Raza

Chlapi. ARMORED SAINT pro mne vždycky byli především CHLAPI. Chlupatí jako psi, smradlaví ne méně, než staří capi (doporučuji přečíst Ian Christe - Ďáblův hlas), ale hlavně chlapi, kteří když vezmou za práci, tak lítají třísky! ARMORED SAINT nás, podobně jako kdykoliv v minulosti, učí tvrdosti, kterou by jim mohly závidět tanky, jakož i pancéřové dveře v bankovních sejfech. Ale nemuvím o stěnách riffů, kulometném hnízdě bicích a už vůbec ne o nesmyslné agresivitě nebo nespoutaných erupcích nezkrotných emocí. Napřed rána, pak otázka, koho jsme to trefili, to není styl ARMORED SAINT. Tvrdost losangeleské legendy v čele s Johnem Bushem je v něčem jiném. Byly doby, kdy by Joey Vera a spol. za úspěch položili život a tento pocit nevymizí ani při poslechu jejich aktuálního alba. A to jsou Armored Saint s odstupem času sami velkými učiteli národů a též kmety s vousy po kolena. Aktuální abum La Raza vám ve dvaapadesáti minutách nabídne 10 plnotučných heavy metalových skladeb, především v (pro AS typických) středních tempech. John Bush zpívá nepojemnovatelně. Jeff Duncan a Phil Sandoval se překonávají v luxusní kytarové práci. Joey Vera jakožto baskytarový pámbíček a "Gonzo" Sandoval, srostlý s bicí soupravou v jednoho metronomického hlavonožce, pak celku dodávají rytmický rámec z říše metalových snů. Jednotlivé skladby alba jsou jako stoleté duby v lese. Každá má přehluboké kořeny, silný, statný kmen a košatou korunu. Jsem moc spokojen. Chlapáčtí Armored Saint nezklamali. S Armored Saint se cítíte, že máte s kým jít na pivo, máte koho vyzvat na turnaj v páce nebo ke sledování fotbalu. Ale bacha - Armored Saint taky jako chlapi dobře ví, jak komu nakopat k...e. Ať je to chlap, nebo baba. :o) (ukázka)

AIRBOURNE - NO GUTS, NO GLORY.

Přiznávám se, že nové album No Guts, No Glory od australských vačnatců Airbourne bylo u mne osobně zřejmě nejtoužebněji očekávaným přírustkem do již tak dost široké rodinky hřmotné rockové scény, která obývá můj příbytek. Jednoduše proto, že jejich předchozí ( a debutové) album Running Wild považuji za počin století, ne - li tisíciletí. Tak si říkám : "Ještě, že Airbourne ničím nepřekvapili ". Přímí pokračovatelé stylu svých kmenových souputníků - veleještěrů Rose Tatoo a AC/DC, zkamenělých navždy v našich srdcích, jsou tak dokonalým odrazem hard rockového soundu z 80. let, že o nějaké původnosti nemůže být ani řeč. Přesto však kvarteto z Warnamboolu (Victoria, Aus.) drží v rukou všechny trumfy, jak nás dostat na kolena.V tomto případě se mu to daří hned v prvních vteřinách úvodní skladby Born To Kill. Je to, jako by AC/DC vyhodili před třiceti lety do vzduchu bumerang a on se teď vrátil v podobě Airbourne, k tomu letem přiostřený jako břitva. Supergeniální rytmické cítění bratří Youngových, celosvětově obdivované a také nevyvážitelné zlatem, ožívá nově také v tvorbě Airbourne, za což kapela nezaslouží opovržení, ale naopak uznalé poplácávání po ramenou. Vše navíc předestírá v plném, mladickém vyražení a ohromující síle. Takto si představuji heavy rockovou skupinu. Airbourne při tom náboženství Hard´n´Heavy dodržují do posledního písmene - dobře vypadají, dbají na image na fotografiích, chlubí se skvělým logem a vynikající koncepcí prezentace. Novinku skupiny Airbourne - No Guts, No Glory můžete vložit do přehrávače na dlouho. Jestli vás totiž pobaví jako mne, nebudete se bránit mnohonásobně opakovanému poslechu. Naopak, dřívější ranní vstávání i pozdější večerní uléhání kvůli téhle desce se stane zanedlouho vaším novým obyčejem. (ukázka)

KROKUS - HOODOO

Dohady o tom, kdo že to je panovníkem na elektrickém trůnu evropského vysokovoltážního rocku, jsou s novou deskou Krokus stejně zbytečné, jako při poslechu jejich monolitů z dob dávno minulých. Podobně jako opravdické Húdú klade důraz na osobní magickou sílu, i toto nedlouhé dílko překvapivě sází víceméně na třásňovitou tvorbu blízkou americké motorkářské image pozdních 70. let a nikoliv na méně věrohodné, nýty osázené období Lovce lebek. Nemohu do krve netleskat. Ba dokonce - na třetím místě z jedenácti čarodějnických ukázek Hoodoo je k slzám dojemná Born To Be Wild. Nuž, vezme-li děda dlátko do ruky, to piliny jen odletují a mísa je hotova v minutě. Zuby jektaje a s nehty po lůžka ohoblovanými se třesete pod postelí při mýtickém blues Ride Into The Sun, načež berle neberle hbitě křepčíte při sedmičce In My Blood. Podobně i při devítce Keep Me Rollin mrskáte koleny jak školačka před bandou sedmáků. Nebudu zde vyjmenovávat všechny světlé okamžiky nového díla letitých Krokus, protože bych to mohl vzít odshora dolů a zase zpátky. Kdo máte rádi rock, hřmotný jak zvonek na zábradlí u pekelné brány, pak jste s tímto albem doma v kuchyni. Dnes vařil pantáta Storace s kunčofty, tak si dejte do nosa! (ukázka)

Die Toten Hosen - In Aller Stille

Až se sám divím. Už několik dnů se mi vrtí v přehrávači tohle dva ročky staré cédéčko slavné německé (kdysi) punkové bandy - Die Toten Hosen. A já u toho nejen nenadávám, že ta němčina se nedá poslouchat, já to překvapivě ani nevypínám! Ba, troufnu si říct - že si to asi pustím ještě mockrát! Kdo očekává punk, pak marně. Ale ne tak docela. Die Toten Hosen hrají už léta normální, břitký rock, který po punku jen tak lehce voní (smrdí). Ale jak já se u toho bavím! Vážení, já těmhle chlapíkům z Düsseldorfu nerozumím ani slovo, protože nejsem vybaven jakýmkoliv čidlem na vnímání němčiny, ale vůbec mi to nevadí, protože jejich svojské pojetí rockové písničky je nonšalantní zábava, ať chápete smysl textu nebo ne. Styl, to je to hlavní, co na mne dýchá z tohoto alba. Úvodní kousek Strom je úplná bomba se skvělým refrénem, dvojka Innen Alles Neu dává vzpomenout na punkovou slávu, ovšem s grácií nečekané melodie. Třetí skladba Disco mne pak absolutně dostává a je to jedna z mála melodií, u kterých bych neváhal rozhýbat svou zašlou tělní schránu při divokém poskakování. Čtyřka Teil Von Mir je takový normál, ale absolutně uzemňující je pátá skladba Auflösen, lyrická barovka, ve které hostuje herečka Birgit Minichmayr (zde jest). Následující jízdu Leben Is Tödlich považuji za energetickou bombu, stejně jako asi 4 další kousky. Už se mi dál nechce jít po skladbách, protože jsou všechny super. Já si jdu naliskat za to, že jsem si do dnešní doby výborné německé skupiny Die Toten Hosen nevšímal. A též odcházím rozbít své největší prasátko, páč jejich diskografie čítá nejeden super kousek.

AMEBIX - MONOLITH

Hardcoreoví Venom. Jinak to nevidím. Pionýři crust punku - AMEBIX z Bristolu natočili album Monolith v 87. roce. Až si je zaobstaráte, což učiňte i výměnou za kterýkoliv váš úd vyjma ucha, nebudete se těšit dlouhému a už vůbec ne šťastnému žití. Toto album má, jako jedno z mála, něco navíc. To něco si na vás šahá, kdy ono chce. A tahá vás to zpět k opětovnému poslechu alba Monolith jako špinavá, vychrtlá štětka, kterou odmítáte nejen z hygienických a mravních důvodů. Troufám si říct, že Monolith od skupiny Amebix je jednou z nejlepších desek extrémní hudby. Chceš víc punku? Máš tisíce možností. Nebo je libo víc metalu ? Najdeš jej stokrát tolik. Ale na tomto albu je průsečík, kde se to vše potkává přesně v té správné míře, navíc s omáčkou, která, poslech co poslech, nenechá nikoho na pochybách, že jde o závěrečných 44 minut života. Protože tím, kdo stojí v potravinovém řetězci na samotném konci je skupina Amebix. Myslíš, že žereš tuhle muziku a přitom je to naopak. Fakt bájo. Zkus to a nebudeš litovat. (ukázka)

HELLBASTARD - The Need To Kill

Když dostaneme chuť na hodně tvrdou muziku, nemusíme se rovnou nechat setnout některou horlivou death metalovou smečkou. Bývalá crust / hardcore - punková banda Hellbastard z Newcastlu nám už několikrát nabídla pořádnou porci agresivity a mazec na holou nám zaobstará přinejmenším rovným dílem. Stačí zavzpomínat na album Heading For Internal Darkness (88) nebo nedostižné megadílo Natural Order (90). Hellbastard ovšem zaťali dráp i vloni. Album pojmenované The Need To Kill začíná nevinnou akustikou a zlověstným šepotem ve skladbě Cheyene Stoking, ale pak se těš! Po krátkém výstřelu se do tebe pekelný bastarad zakousne jako hladový vlk. Kulometnictví bicí artilerie si s tebou pohazuje jak vlčák s kusem hadru. Riffy, jak z jedné strany chvojka z druhé borověnka, obojí přímo do oka. K tomu býčí basa a vyřvávaný zpěv. I v čerstvé tvorbě Hellbastard je cítit, jaké že to špinavé sémě zplodilo tuto zpropadeně všivou bandu - v jejích žilách koluje především hardcore punk, který je i základním stavebním kamenem každé z šestnácti skladeb alba. V thrash metalovém zvuku a již zmíněné palbě kulometného hnízda bicích se jedná o úctyhodný průplach tělesných dutin, ze kterých ti ve chvílích nejsilnějších může poplašeně uletět i skrytý dudek či letitá sova. (ukázky zde)

ICARUS WITCH - Draw Down The Moon

S poslechem nového alba pittsburghské skupiny ICARUS WITCH - Draw Down The Moon můžeme zažít příjemné pomazlení s pravým těžkým kovem. Jinými slovy, může na nás být vykonáno právo útrpné, v podobě několika pohlavků kovadlinou. Není potřeba se domnívat, že bychom se dočkali něčeho jiného, než je triviálně jednoduchý heavy metal "evropského" střihu s "americkým" zpěvem. Album začíná skvělou riffárnou Black Candles, ve které se v plné parádě uvede zpěvák souboru - pozoruhodný Matthew Bizilia, který disponuje mimořádně zajímavým, vysoko posazeným (polo)řezákem, který v určitém intervalu nápadně připomíná i Vince Neila (Mötley Crüe). Dvojce Aquarius Rising jsem na chuť nepřišel, na tu si musím ještě počkat, ale pak jsou až do konce samé dobré věci. Úplně výborná je pak titulní věc Draw Down The Moon. V průběhu pětatřiceti a půl minutky trvání alba mi několikrát proletělo hlavou, že nesmím zapomenout sem napsat lehké přirovnání ke skupině dnes již obstarožního trolla, svatého J.R. Dia, tedy DIO. Se zavřenýma očima (není podmínkou) není těžké si legendární hlas slavného zpěváka tu a tam do hudby ICARUS WITCH dosadit. Doslova nadšený jsem ze zvuku alba, protože mi jednak připomíná 80. léta, jednak dává vyniknout každému kytarovému riffu bez zbytečných příkras. Zvláštní kapitolou je zpěv Matthewa Bizilii, který disponuje pozoruhodným temporytmem a schopností jedinečně zadělovat text. Jeho hlas je zajímavý a nepotýká se s chybnou intonací. A hlavně tam nehýká žádná ženská, kterých už mám v metalu tak akorát dost. Celkový dojem z alba bych přirovnal k právě přinesenému vepřo - zelo - knedlu. Knedlíky trochu studené. Zelí málo a kyselosti rovněž. Ale hrudka masa poctivá jak jeptiška. Přeložím : super, ale jenom ocáď pocáď. :o) (ukázka)

ROYAL HUNT - X

Usnadním vám hledání melodického metalového ráje. Dnes už zkušení dánští Royal Hunt vstupují do tohoto roku velmi přesvědčivě - na svém desátém albu kapela zní čerstvě, moderně a vykazuje všechny znaky metalového tělesa v největším rozpuku. Pod pěkným a neotřelým designem alba od Kai Brockschmidta se skrývá jedenáctka skvělých metalových kompozic, napsaných převážně v neo-klasickém duchu. Hráčské dovednosti netřeba komentovat, neb obsah se slučuje s formou v dokonalé souhře. Vyzdvihl bych ovšem práci matadora skupiny, klávesisty André Andersena. Jeho styl hry nepostrádá jedinečnost a sóla překvapí svou originalitou, aniž by přepadávala na stranu podbízivého melodického kýče, nebo do přílišné exhibice. Další oporou už tak dost dobrého alba je zpěv zkušeného Marka Boalse, kterého si můžeme pamatovat z několika významných projektů evropské metalové hudby. Jeho projev je na obou pólech rozsahu a ve všech hlasových polohách v dimenzích velmi příjemné poslouchatelnosti a dodává hudbě Royal Hunt charakter vysoké profesionality. Jsem příjemně překvapen a desáté album Royal Hunt s názvem X vřele doporučuji každému, kdo má rád evropské pojetí melodiky, sytý a velmi barevný zvuk a skvělé hráčské umění. Ve škole bych hodnotil známkou "výborný". (ukázky najdete zde)

KEEL - THE STREETS OF ROCK ´N´ ROLL

Vzhledem k tomu, že tři alba KEEL - jmenovitě The Right To Rock, The Final Frontier a Keel, kterými nás skupina KEEL předzásobila na dlouho dopředu v rozmezí let 1985 - 87, velmi uznávám a rád si je pouštím, očekával jsem novinku macho - rockových maníků z Los Angeles mimořádně zvědavě. Skupina KEEL hrála vždy svůj ostrý, neupravený a tak trochu hrubiánský hard´n´heavy. Spolu se "sing with me" refrény zněl nebezpečně přesvědčivě a žádné album KEEL není ochuzeno o silně špekaté tutovky. Na aktuálním albu KEEL - The Streets Of Rock´n ´Roll je to pak jako na krámě - visí tu, jedna vedle druhé, samé šťavnaté flákoty! A co navíc, přestože vyrostly na pořádně letitém kusu zaprášeného rockového bejka, chutnají jako nejlepší telecí. Album je plné klasického rokenrolu v hard ´n´heavy zálivce, spolu se zkušenými souboji kytar matadorů Bryana Jaye a Marca Ferrariho a výborným zpěvěm pana principála Rona Keela. Soubor vkusně doplňuje hodinářská práce rytmiky - Geno Arce (bg) a Dwain Miller (dr). Dnes jsem v autobuse přemítal o tom, jak to s tvrdou muzikou vlastně je. Jestli nejde do kelu. KEEL mne svým letošním albem ubezpečili, že nejde. Do keelu, myslel jsem, že už si od toho na chvíli odpočinu a oni si klidně přijdou s takovouhle peckou. 12 kousků jak měsíčků kolem ohýnku. Každý měsíc si pustíte jednu a máte, sakra, celý rok náladu, jako byste našli valounek žlutého kovu. (ukázka)

GAMMA RAY - TO THE METAL

Nejsem sice z řádu posluchačů, kteří mají Gamma Ray na samotné špičce svého žebříčku, spí zamotaní v jejich vlajkách a slipy podepsané Kai Hansenem nesundávají po celá léta, ale i tak na skupinu Gamma Ray nedám dopustit. Ať totiž vezmu její diskografii z kterékoliv strany, nemohu v ní najít ani jedno album, které by bylo slabé. Nemám nejmenších pochyb, že také zbrusu novým albem Gamma Ray neminou cíl. Bez váhání bych desku To The Metal označil když ne za klasiku žánru, pak za klasiku Gamma Ray určitě. Plus s něčím navíc. Hansenova družina totiž svou tvorbu na tomto albu zjednodušila, odvětvila a učinila ji velmi přímočarou. Nemohu, než plně souhlasit a album si užívám o to víc. Otevírák Rise je spolehlivým kvapíkem, po kterém se těšíte na ty další, vystavěná a zpěvná dvojka Deadlands vás zase odrovná neubrzditelným tahem na bránu. Třetí Mother Angel se na první poslech zdá trochu monotónní, její kouzlo ale objevíte s dalšími poslechy. Monumentální pomalá skladba No Need To Cry obsahuje nejen pěkný dvouhlas, ale i přímo titánský refrén, jež se na douho zakousne do vaší hlavy. Přízračná pětka Empathy s perfektní melodickou linkou v orientálním duchu a skvělým refrénem jen předznamenává titulní To The Metal - ta je jako vystřižená od Judas Priest a přísahal bych na to, že záměr je odhalen v celé nahotě záměrně. Následuje quasi-helloweenská rychlovka All You need To Know, ve které hostuje M. Kiske, stíhaná senzační refrénovkou Time To Live, typicky stavěnou ve formátu Gamma Ray, navíc s pěknou neoklasickou vsuvkou. Závěrečná kompozice Shine Forever je pak nejen bonbónkem na už tak chutném dortu, s jejím dozněním jste navíc ihned zvikláni k opakovanému poslechu. K deskám, jako je tato, se vracím rád a často. Miluji věci dotažené do konce, takové, kterým nic nechybí. To The Metal mezi ně patří. Toť můj názor, máte - li jiný, chutě s ním do komentářů! (Ukázka titulní veci ZDE)

ARKAIK - Refflections Within Dissonance

K tomuto albu potřebujete jedině deku, ze které si uděláte pořádný turban. To proto, abyste přežili, až to s vámi majzne o zeď. Pokud nejste připaveni, kalifornští junáci Arkaik vás svou albovou dvojkou zabezduší, než byste řekli švec. A to nečekejte jen pětatřicet minut preludování na pneumatické kladivo, k tomu vomitus a nepřehledný lomoz. Kdepak!! Hypertechnický brutální death metal! Masomlejn s řádem jako v klášteře. Noty zařezávají jako Rusáci na Rudém náměstí o přehlídce a to v tempu, které nestíháte ani v tryskáči. Vše ozvláštněno o takové rytmické zvraty, jaké nemají ani za celý týden všichni pacienti na koronárce. Vynikající cit pro melodiku výborný dojem z celého díla jen umocňuje. Podotýkám, že kalifornské balalajky, doprovázené zběsilými hyperfrekvenčními kopáky vám zhusta zkroutí úsměv na tváři. Vyloženě rozpačitě se pak budete tvářit při nepochopitelných vsuvkách baskytary, kterou v tomto případě obsluhuje jakýsi kalmár o mnoha přešikovnýh ramenech a jeho technika, to už je hodně přehnaný matrix. Toto opravdu báječné dílko osahuje 10 beznadějně geniálních kompozic, jež z vás nadělají chodící kompost nebo kupičku vlastního trusu s třešinkou na dortu, což je vaše rozpolcená kebule. (ukázky)

LOVE / HATE - Wasted In America

Jestliže existují alba, která jste bez úhony ochotní poslouchat kdykoliv, tedy třeba i denně, pak mezi ta má patří určitě i druhé album kalifornské skupiny LOVE / HATE - Wasted in America. Dostal jsem se k němu náhodou, když mně na skupinu v roce 1992 upozonil jeden kulisák ze zlínského divadla. Od té doby jsem na album nezapomněl a vyvolává ve mně nostalgické vzpomínky. Kromě Wasted In America stojí od LOVE / HATE za pozornost zejména předchozí, tedy debutová deska Blackout In The Red Room (90) a špatná není ani I´m Not Happy z roku 1995. Jednou věcí, která skupinu LOVE / HATE definuje dříve, než byste od ní slyšeli jediný tón je její název - ke skupině totiž opravdu cítíte buď bezmeznou LOVE, nebo strašnou HATE. Některá americká média zhusta skupině přisuzovala nálepku nejstupidnější skupiny světa, kdo ale poslouchá LOVE / HATE bez předsudků, může se setkat s bezvadnou a originální hard rockovou kytarovkou s vlivy punku, metalu i psychedelie, navíc plnou parádních melodií. Největším přínosem je pak podle mne osoba zpěváka Jizzy Pearla (m. Ratt, Adler´s Appetite). S jeho vrzavým, silně zastřeným a přes všechna hlasivková onemocnění světa velmi naléhavým "sexy" hlasem jsem jako posluchač náhle v jiné dimenzi. Všechna alba, na kterých se kdy Jizzy Pearl vyskytl, bych koupil i notně nad cenou, protože tento zpěvák je pro mne naprosto výjimečným zjevením. Kromě LOVE / HATE je úplně senzační na albu L.A. GUNS - Shrinking Violet. Ale zpět k albu Wasted In America - na něm je k nalezení 12 nepříliš složitých skladeb, které mají hodnotu v něčem úplně jiném, než v omračujících hudebních výkonech. Jsou to pravé rockové písničky, které si na nic nehrají a umění by v nich hledal jen blázen. Nemohu ani naznačit, které jsou dobré, nebo lepší, protože album Wasted In America mám v sobě zaryté jako celek a jinak je nedovedu poslouchat. Celkem by mne zajímalo, jestli by mne tohle album tak vzalo, kdybych je slyšel poprvé až teď a neměl k němu osobní vztah. Možná ne, kdo ví?! Každopádně jsem včera četl, že se LOVE / HATE po letech vracejí a chystají velký comeback! Takže v podstatě bravo ! (ukázka)

DINOROCK - E.L.O.

Tuto neděli (24.ledna a pak i v úterý a ve čtvrtek) si nasaďte ty největší ušiska! V Dinorocku probereme jednu z největších rockových, nebo chcete -li , jednu z největších legend britské populární hudby. Dáme si profil skupiny ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA. Opakovat, že E.L.O. v 70. letech přepisovali čelní pozice v hitparádách, že vydali 11 famozníh alb a prodali miliony jejich výlisků je zbytečné. E.L.O. byli nenapodobitelný fenomén. Továrna na úžasné melodie, geniální spolek, který z rocku udělal něco víc, než pouhý rock. E.L.O. dali muzice nezměrné dimenze, přeskočili dobu nejméně o deset let a vytvořili hudební styl, který nikdo nikdy nedokázal napodobit. Máte - li rádi ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA, nenechte si utéct další díl pořadu Dinorock - Radio RockMax - neděle 24. ledna 2010, 19.00h.

PHARAOH - BE GONE

Rád vám doporučím tohle album americké skupiny Pharaoh, které čtveřice z pennsylvánské Philadelphie vydala pod názvem Be Gone 24. dubna 2008. Jistě, není to novinka, ale to nehraje roli. Já bych toto dílo tituloval pojmem "americký power metal", který se, jak všichni víme, od evropského pojetí do jisté míry liší. Konkrétně Pharaoh se pohybují ve velmi vypjatých a tenzních polohách, užívaje přitom silových, značně rozmáchlých a tvrdých gest. Zpěváka Tima Aymara, bychom bez váhání mohli srovnat například s Mattem Barlowem z Iced Earth, čímž mu přináleží velmi vysoké hodnocení. Z kytarových riffů (Matt Johnsen) upoutají jak hutné, málem tankové prostředky, tak i kolosální hradební stěny, nesoucí v sobě nejednu pompézní melodii. Vše podpořeno spolehlivou rytmikou Chris Kerns - bg a Chis Black - dr. , z níž obzvláště pozoruhodná je práce bubeníka. Album celkově vyznívá pevným, ba až opěrným dojmem. Za zvláště povedené považuji tvrdou a akoro hitovou dvojku Dark Never Lie, hravější a velmi rychlou trojku No Remains a šestou skladbu Rats And Rope. Kdybych měl bodovat, devět z deseti by tohle skvělé album neminulo.

KILLER WATT - DEATH E.P.

Takovéhle raritky miluji. Dubliňané KILLER WATT jaktěživ nevydali nic jiného, než EP Death E.P. v roce 1986, to značí, že v průběhu dvouleté existence nahráli pouhé 3 skladby! Pak se pro odlišnost v hudebních názorech rozešli potichu jako mniši. Později bylo slyšet jen o Paulu Kannedym, jenž hrál ve thrash metalové skupině Moral Crusade. Počínaje obalem a konče po 13 minutách hrací doby posledním tónem skladby The Game Of Death je EP KILLER WATT opravdovější, než metal sám. Tak si říkám, že vlastně delších desek netřeba. Sekaček máte ve třech skladbách jako v Mountfiledu, thrashového štěkání jako v psím útulku. Tah na bránu a prudké střihy tady jsou taky, jen bicí se mohly sypat aspoň dva takty po sobě ve stejném tempu - brambor je tam jako pro regiment vojáků. Ale na přesnost se v dobách heavy metalu zaslíbených moc často nehrálo. Šlo o to, sebrat vám duši a to se bandám tohoto typu náramně dařilo. Mít tohle album (EP) v 86. roce, šílel bych. Teď šílím taky, jen u toho sedím. :o) ukázka

BERNIE MARSDEN - And About Time Too

Kytarista Bernie Marsden - neodmyslitelná součást nejlepší sestavy skupiny Whitesnake (v závěru 70. a na začátku 80. let) natočil v roce 1979 svou první sólovou desku And About Time Too. Pokud jste ji nikdy neslyšeli, věřím, že tak brzy učiníte, protože jinak byste přišli o hodně. Podle mého názoru se totiž jedná o jednu z vůbec nejlepších rockových nahrávek všech dob. Už jen skutečnost, že s Bernie Marsdenem toto album nahráli takoví hudebníci, jako Jack Bruce a Neil Murray na postu baskytary, bubeníci Simon Phillips, Ian Paice a Cozy Powel a také klávesový mág Don Airey dává tomuto albu aureolu výjimečnosti a dělá z něj něco jako bibli hard rocku. Slova, kterými by se tento veleskvost dal účinně popsat jednoduše neexistují, protože hudba na něm obsažená je napsaná i zahraná přímo dokonale. Několik rockových alb na světě nemá chybu, ale sólová jednička Bernie Marsdena by jim mohla jít příkladem. Životní album. Genialita. (ukázka zde)

DINOROCK - THIN LIZZY !!

Na vaše četná přání si v neděli 17. ledna 2010 dáme v pořadu Dinorock v Radiu RockMax reprízu hodinového profilu irské mega legendy Thin Lizzy! Thin Lizzy se k úspěchu prokousávali těžce a poměrně dlouho, poté zažili prudký vzestup slávy, ale nejcennější je na nich odkaz, který světu zanechali. Odvolávala se na ně téměř každá skupina Nové Vlny Britského Heavy Metalu, stejně jako i dlouhá řada kapel, působících na scéně dodnes. Jak to bylo s Thin Lizzy ve skutečnosti, to mi došlo až po přečtění autobiografické knížky od frontmana Motörhead Lemmyho Killmistera - ten totiž zmiňuje fenomén Thin Lizzy ve své publikaci téměř s posvátnou úctou. Thin Lizzy nebyli jen skupina. Nebál bych se říct, že Thin Lizzy jsou umělecký směr. Instituce. Hudební kontinent.

A HILL TO DIE UPON - Infinite Titanic Immortal (2009)

No tak tomu říkám obracení na víru! S takovou vervou to nedělali ani misionáři ve středověku. Křesťanští mládežníci z Illionois vám napřed vypráší kožich hodně extrémním metalem a až pak můžete jít klečet nebo žalovat panu faráři u zpovědi. První deska bratří Adama (g.) a Michaela (dr.) Cookových a dalších dvou svižných jinochů, plná výborných hudebních nápadů, hbitých prstokladů a neméně mrštných bicích, dává tušit cosi o dravosti nastupující metalové generace. Tato mladá vlaštovka se nebojí do toho pořádně šlápnout a tři čtvrti hodiny vác cupuje na kusy svým melodickým death/black/extreme metalem v jedenácti "zábavných" kouscích. Se zájmem jsem si album vyposlechl, podruhé mne bavilo ještě víc, třetí poslech mne pak přesvědčil o tom, že máme v ruce cosi originálního. Hrozivé pily kytar střídají lyrické pasáže, pod nimiž do toho neúnavně tepe samopalník za bicími a nebezpečně vás obchází hromová basa. Z toho všeho pak A HILL TO DIE UPON buď vykouzlí melodii, že se vám chce omdlít, nebo vás uzemní senačním sólem. Super album. Tady je ukázka.

THE LEGION - A BLISS TO SUFFER (2009)

Jakkoli snadno by toto album mohlo v šedi záplavy nespočtu skandinávských black metalových alb zůstat nepovšimnuto , na to, aby si vydobylo vaši pozornost, jednoznačně má . A to mám osobně k black metalu docela daleko. Necelých padesát minut záznamu si čtveřice ze švédského Jönköpingu produkovala sama a tak dala zelenou svým představám, které naplnila beze zbytku. Chlapci vsadili na jistotu. Žádné triky. Lavina kytarového zvuku a typický skandinávský black metal s příklonem k epickému stylu. Uslyšíte překvapivé množství temných melodií, jejich kouzlo si vás brzy podmaní a i když skladby jsou poměrně dlouhé, baví vás až do konce. Hrůzně přízračný motiv ze třetí skladby A Toil Beneath The Skin stejně jako megatunové riffy páté skladby A Curse For The Death patří k vrcholům alba. Na desce A Bliss To Suffer slyšíme, jak už je u seveřanů nepsaným pravidlem, jen a jen špičkové hudební výkony, z nichž nejpozoruhodnější je kytara Davida Svartze, jenž je duší celého souboru. Celkově bych trojku švédských The Legion ocenil přinejmenším osmi body z deseti možných a vřele vám ji doporučuji. (ukázka)

CASTING CROWNS - Until The Whole World Hears

Odhlédneme - li na chvíli od tvrdších akordů a vydáme se hledat svět mírného rozjímání s citlivou vnitřní výpovědí, pak se u čtvrtého alba floridské rockové skupiny CASTING CROWNS nemůžeme zklamat. Pohodlně se uložit na divan a otevřít si u tohoto alba knížku může znamenat také to, že s posledním akordem knížku zavřeme, aniž bychom četli jediné slůvko. S albem Until The Whole World se vám totiž dostává do rukou hlavně pěkná hudba, jež vás unese na svých melodických křídlech k nadoblačným výšinám hned s prvním refrénem a vrátit zpět se vám hned tak nebude chtít. To vše i proto, že Casting Crowns zpívají o věcech nepozemských. Jestli ale čekáte nesmělou skupinku slabozrakých křesťanských dívek, tísnících se někde v rohu kostela (ve složení 1x španělka, 1x zobcovka, 1x tleskání, 1x tamburína, dřívka a falešný zpěv), která pod zástěrkou křesťanského rocku aplikuje babičkám písničky z kancionálu, pak se nenechte mýlit. V případě Casting Crowns se jedná o poměrně vyspělé muzicírování, kterému (téměř) výhradní autor hudby, kytarista a zpěvák Mark Hall dodává svým mírně hrdelním, příjemně mužným hlasem punc přesvědčivosti. Skupina má "čuch" na vygradovaný přechod k melodickému refrénu a ani v pomalu plujících tempech její hudba není plytká. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o duchovní výpověď v rocku, který bych nazval rockem obecným, není třeba čekat žádné závratné individuální hudební výkony, skupina je ovšem pozoruhodně sezpívaná. Na albu se o tom můžete přesvědčit v 11 příjemných písničkách. Beránek Boží v tomto provedení je beránkem přímo terapeutickým. S hlavou v jeho příjemné, teplé vlně se usíná tak sladce. Po probuzení jste navíc o pár problémů lehčí. Čím to je, na to se zeptejte tam nahoře.

DINOROCK - VE ZNAMENÍ NETOPÝRA

Tož, kamarádi moji, co vám mám povídat k tomu, že si v Dinorocku tuhle neděli dáme profilek MEAT LOAF & JIM STEINMAN ?! Tyto rockové veleumělce uznávám ze všech skoro (ne-li) nejvýše a album Bat Out Of Hell s radostí stavím přinejmenším do první pětky (trojky) největších děl světové rockové hudby. Ještě týdny poté, co absolvujete poslech Meat loaf vám v uších znějí jejich báječné melodie a některých už se nezbavíte nikdy! Věřím, že ve vás najdu nadšené spolupříznivce této nadpřirozené hudby. Dinorock ve znamení netopýra z pekla bude v neděli 10.01. 2010 v 19.00 hodin . Těším se na to! HP

HEATHEN - The Evolution Of Chaos

Na comeback byvší thrash metalové stálice HEATHEN jsem se těšil (už) jako malé dítě. Mohou za to jak vzpomínky na jejich špičkové album z roku 1991 - Victims Of Deception, tak i skutečnost, že HEATHEN po několik let hráli v thrash metalu tu nejvyšší soutěž a v kronikách je jejich název vyveden třpytivým písmem.
S čím tedy přicházejí HEATHEN po 18 leté albové pauze? Album otevře orientálně laděné intro s názvem Dying Season, aby nám bylo jasné, že žerty půjdou stranou. A pak se do toho skupina pustí - nepočítaje intro na vás čeká 66 minut muziky. Skladby jsou poměrně rozsáhlé a nebývale se hodí k nějaké činnosti ( řízení auta doporučeno - Prahu uděláte tak za dvě hoďky). Nechybí jak pravá amerikánská sekanice, stejně jako melodičtější kousky s poměrně táhlými pasážemi. I přes poměrně dlouhou stopáž jednotlivých tracků na nudu mnoho času nezbývá, mírně ubíjející může být spíše dlouhodobý pohyb ve stejných tóninách. Ale to je zase vynahrazeno hustým a velmi kompaktním zvukem, jakož i prací na hudebních nástrojích, což je kapitola nepřipouštějící diskusi. Kdo si na nové album HEATHEN počkal, ten nemůže být zklamán. Nezboří se sice svět, ale mňamka to je. To bezpochyb. (ukázka)

DRAGON GUARDIAN - Dragonvarius

V mých recenzích se poměrně často objevují japonské metalové skupiny a mohlo by se zdát, že je tajně obdivuji. Není tomu tak. Obdivovat něco nepochopitelného je těžké. Na rozdíl od skupin komerčně přijatelných, povětšinou věrně kopírujících západní styly metalu, se však v Japonsku vyskytují i skupiny, které nejsou určené nám, leč domácímu publiku a podávají zcela jinou výpověď, než bychom byli schopní přijmout. Jednou z takových je one - man project Dragon Guardian, který na bázi melodického epic/speed/fantasy /symphonic metalu evropského střihu představuje hudbu, jež je něčím mezi hudebním doprovodem ke kodomo anime seriálu, videohrám nebo nekonečnému seriálu o bílém psíkovi Goro. Ve výsledku se jedná o produkt našim uším poměrně lehce přijatelný, ale naší mysli zastřený tlustým mléčným sklem nepochopitelnosti. Dá se jen usuzovat, že nezměrné japonské lásce k pohádkám a příběhům všeho druhu takto padla za oběť i tématika fantasy metalu. Jaké vlastní příběhy si na ni Japonci naroubovali, to je mi záhadou, ale stačí si prohlédnout obal alba ve stylu Manga a je nám jasné, že tady s běžným uvažováním nic nesvedeme. Samotná hudba, kde prakticky nenajdeme živé nástroje a vzniká celá na mašinkách, je nahrávkou ve zvukové kvalitě PC hry. Po celou dobu se setkáváme jen s quasi - barokními postupy, ženským (respektive dívčím) zpěvem a dlouhými recitativy. Dílo je vyvedeno v domácím jazyce. Celkový dojem reprodukovat ani nedokážu, protože nejsem schopen rozumově zvážit, s jakým záměrem taková hudba vzniká a jak ji berou ti, komu je určena, tedy japonští domorodci. Troufám si ale říct, že jestliže se v Japonsku dá pro zábavu koupit cokoli myslitelného, včetně užvaněných ženských společnic - robotů, simulátorů venčení psa nebo šmírování u opravického mučení, pak hudební album simulující fantasy metal je jen jedním z milionů pokusů, jak zabavit nekonečně nenasytného (i když hravého) japonského spotřebitele. (ukázka)

RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom

Jedna z prvních argentinských metalových skupin, které kdy promluvily do širšího povědomí - RATA BLANCA - v poslední čtvrtině roku 2009 znovu vydala své více než rok staré album album - El Reino Olvidado (08/08) v angličtině a proto se také jmenuje The Forgotten Kingdom. Aby to mělo i nádech pikantnosti - album se skupinou nenazpíval její zpěvák Adrián Barilari jako na španělském originále, ale hostující Doogie White ( známe jej např. od Malmsteena, Pink Cream 69 aj.).
Album The Forgotten Kingdom mne neobyčejně potěšilo. Upoutá zejména stylovou čistotou, v níž se pohybuje mezi mantinely hard rocku a lehčího metalu, ale někde vytušíme až power metalové vrcholky. Skupina zbytečně neexhibuje ani v kompoziční přebujelosti, ani v sólech. Ze skladeb velmi příjemně dýchá normální rokenrol, což u nahrávek tohoto typu bývá už málem vzácné. Pominu - li docela pěkné intro s čistým (konečně!!!!) ženským zpěvem, jemuž se dá věřit i název The Voices Of The Sea, pak hned první skladba The Forgotten Kingdom a následující Endorphins splňují dokonce hitové ambice a připravte se na to, že se máte po nocích co naprozpěvovat jejich refrénů. Ostatních devět kompozic sestává z pěkných, vyrovnaných skladeb, které tu a tam potěší skvěle zvládnutou neoklasickou vložkou nebo neotřelým kytarovým sólem. Drobné nedokonalosti, jako jsou některé nedotažené výšky ve zpěvu, ještě rádi přestanete brát na zřetel. Hned při druhém poslechu se totiž na albu RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom cítíte jako doma. Sedíte v měkké pohovce svého obýváku a mírně si podupkáváte nohou ve vyhřáté papučce. Bezva deska. (ukázka)