Die Toten Hosen - In Aller Stille

Až se sám divím. Už několik dnů se mi vrtí v přehrávači tohle dva ročky staré cédéčko slavné německé (kdysi) punkové bandy - Die Toten Hosen. A já u toho nejen nenadávám, že ta němčina se nedá poslouchat, já to překvapivě ani nevypínám! Ba, troufnu si říct - že si to asi pustím ještě mockrát! Kdo očekává punk, pak marně. Ale ne tak docela. Die Toten Hosen hrají už léta normální, břitký rock, který po punku jen tak lehce voní (smrdí). Ale jak já se u toho bavím! Vážení, já těmhle chlapíkům z Düsseldorfu nerozumím ani slovo, protože nejsem vybaven jakýmkoliv čidlem na vnímání němčiny, ale vůbec mi to nevadí, protože jejich svojské pojetí rockové písničky je nonšalantní zábava, ať chápete smysl textu nebo ne. Styl, to je to hlavní, co na mne dýchá z tohoto alba. Úvodní kousek Strom je úplná bomba se skvělým refrénem, dvojka Innen Alles Neu dává vzpomenout na punkovou slávu, ovšem s grácií nečekané melodie. Třetí skladba Disco mne pak absolutně dostává a je to jedna z mála melodií, u kterých bych neváhal rozhýbat svou zašlou tělní schránu při divokém poskakování. Čtyřka Teil Von Mir je takový normál, ale absolutně uzemňující je pátá skladba Auflösen, lyrická barovka, ve které hostuje herečka Birgit Minichmayr (zde jest). Následující jízdu Leben Is Tödlich považuji za energetickou bombu, stejně jako asi 4 další kousky. Už se mi dál nechce jít po skladbách, protože jsou všechny super. Já si jdu naliskat za to, že jsem si do dnešní doby výborné německé skupiny Die Toten Hosen nevšímal. A též odcházím rozbít své největší prasátko, páč jejich diskografie čítá nejeden super kousek.

AMEBIX - MONOLITH

Hardcoreoví Venom. Jinak to nevidím. Pionýři crust punku - AMEBIX z Bristolu natočili album Monolith v 87. roce. Až si je zaobstaráte, což učiňte i výměnou za kterýkoliv váš úd vyjma ucha, nebudete se těšit dlouhému a už vůbec ne šťastnému žití. Toto album má, jako jedno z mála, něco navíc. To něco si na vás šahá, kdy ono chce. A tahá vás to zpět k opětovnému poslechu alba Monolith jako špinavá, vychrtlá štětka, kterou odmítáte nejen z hygienických a mravních důvodů. Troufám si říct, že Monolith od skupiny Amebix je jednou z nejlepších desek extrémní hudby. Chceš víc punku? Máš tisíce možností. Nebo je libo víc metalu ? Najdeš jej stokrát tolik. Ale na tomto albu je průsečík, kde se to vše potkává přesně v té správné míře, navíc s omáčkou, která, poslech co poslech, nenechá nikoho na pochybách, že jde o závěrečných 44 minut života. Protože tím, kdo stojí v potravinovém řetězci na samotném konci je skupina Amebix. Myslíš, že žereš tuhle muziku a přitom je to naopak. Fakt bájo. Zkus to a nebudeš litovat. (ukázka)

HELLBASTARD - The Need To Kill

Když dostaneme chuť na hodně tvrdou muziku, nemusíme se rovnou nechat setnout některou horlivou death metalovou smečkou. Bývalá crust / hardcore - punková banda Hellbastard z Newcastlu nám už několikrát nabídla pořádnou porci agresivity a mazec na holou nám zaobstará přinejmenším rovným dílem. Stačí zavzpomínat na album Heading For Internal Darkness (88) nebo nedostižné megadílo Natural Order (90). Hellbastard ovšem zaťali dráp i vloni. Album pojmenované The Need To Kill začíná nevinnou akustikou a zlověstným šepotem ve skladbě Cheyene Stoking, ale pak se těš! Po krátkém výstřelu se do tebe pekelný bastarad zakousne jako hladový vlk. Kulometnictví bicí artilerie si s tebou pohazuje jak vlčák s kusem hadru. Riffy, jak z jedné strany chvojka z druhé borověnka, obojí přímo do oka. K tomu býčí basa a vyřvávaný zpěv. I v čerstvé tvorbě Hellbastard je cítit, jaké že to špinavé sémě zplodilo tuto zpropadeně všivou bandu - v jejích žilách koluje především hardcore punk, který je i základním stavebním kamenem každé z šestnácti skladeb alba. V thrash metalovém zvuku a již zmíněné palbě kulometného hnízda bicích se jedná o úctyhodný průplach tělesných dutin, ze kterých ti ve chvílích nejsilnějších může poplašeně uletět i skrytý dudek či letitá sova. (ukázky zde)

ICARUS WITCH - Draw Down The Moon

S poslechem nového alba pittsburghské skupiny ICARUS WITCH - Draw Down The Moon můžeme zažít příjemné pomazlení s pravým těžkým kovem. Jinými slovy, může na nás být vykonáno právo útrpné, v podobě několika pohlavků kovadlinou. Není potřeba se domnívat, že bychom se dočkali něčeho jiného, než je triviálně jednoduchý heavy metal "evropského" střihu s "americkým" zpěvem. Album začíná skvělou riffárnou Black Candles, ve které se v plné parádě uvede zpěvák souboru - pozoruhodný Matthew Bizilia, který disponuje mimořádně zajímavým, vysoko posazeným (polo)řezákem, který v určitém intervalu nápadně připomíná i Vince Neila (Mötley Crüe). Dvojce Aquarius Rising jsem na chuť nepřišel, na tu si musím ještě počkat, ale pak jsou až do konce samé dobré věci. Úplně výborná je pak titulní věc Draw Down The Moon. V průběhu pětatřiceti a půl minutky trvání alba mi několikrát proletělo hlavou, že nesmím zapomenout sem napsat lehké přirovnání ke skupině dnes již obstarožního trolla, svatého J.R. Dia, tedy DIO. Se zavřenýma očima (není podmínkou) není těžké si legendární hlas slavného zpěváka tu a tam do hudby ICARUS WITCH dosadit. Doslova nadšený jsem ze zvuku alba, protože mi jednak připomíná 80. léta, jednak dává vyniknout každému kytarovému riffu bez zbytečných příkras. Zvláštní kapitolou je zpěv Matthewa Bizilii, který disponuje pozoruhodným temporytmem a schopností jedinečně zadělovat text. Jeho hlas je zajímavý a nepotýká se s chybnou intonací. A hlavně tam nehýká žádná ženská, kterých už mám v metalu tak akorát dost. Celkový dojem z alba bych přirovnal k právě přinesenému vepřo - zelo - knedlu. Knedlíky trochu studené. Zelí málo a kyselosti rovněž. Ale hrudka masa poctivá jak jeptiška. Přeložím : super, ale jenom ocáď pocáď. :o) (ukázka)

ROYAL HUNT - X

Usnadním vám hledání melodického metalového ráje. Dnes už zkušení dánští Royal Hunt vstupují do tohoto roku velmi přesvědčivě - na svém desátém albu kapela zní čerstvě, moderně a vykazuje všechny znaky metalového tělesa v největším rozpuku. Pod pěkným a neotřelým designem alba od Kai Brockschmidta se skrývá jedenáctka skvělých metalových kompozic, napsaných převážně v neo-klasickém duchu. Hráčské dovednosti netřeba komentovat, neb obsah se slučuje s formou v dokonalé souhře. Vyzdvihl bych ovšem práci matadora skupiny, klávesisty André Andersena. Jeho styl hry nepostrádá jedinečnost a sóla překvapí svou originalitou, aniž by přepadávala na stranu podbízivého melodického kýče, nebo do přílišné exhibice. Další oporou už tak dost dobrého alba je zpěv zkušeného Marka Boalse, kterého si můžeme pamatovat z několika významných projektů evropské metalové hudby. Jeho projev je na obou pólech rozsahu a ve všech hlasových polohách v dimenzích velmi příjemné poslouchatelnosti a dodává hudbě Royal Hunt charakter vysoké profesionality. Jsem příjemně překvapen a desáté album Royal Hunt s názvem X vřele doporučuji každému, kdo má rád evropské pojetí melodiky, sytý a velmi barevný zvuk a skvělé hráčské umění. Ve škole bych hodnotil známkou "výborný". (ukázky najdete zde)

KEEL - THE STREETS OF ROCK ´N´ ROLL

Vzhledem k tomu, že tři alba KEEL - jmenovitě The Right To Rock, The Final Frontier a Keel, kterými nás skupina KEEL předzásobila na dlouho dopředu v rozmezí let 1985 - 87, velmi uznávám a rád si je pouštím, očekával jsem novinku macho - rockových maníků z Los Angeles mimořádně zvědavě. Skupina KEEL hrála vždy svůj ostrý, neupravený a tak trochu hrubiánský hard´n´heavy. Spolu se "sing with me" refrény zněl nebezpečně přesvědčivě a žádné album KEEL není ochuzeno o silně špekaté tutovky. Na aktuálním albu KEEL - The Streets Of Rock´n ´Roll je to pak jako na krámě - visí tu, jedna vedle druhé, samé šťavnaté flákoty! A co navíc, přestože vyrostly na pořádně letitém kusu zaprášeného rockového bejka, chutnají jako nejlepší telecí. Album je plné klasického rokenrolu v hard ´n´heavy zálivce, spolu se zkušenými souboji kytar matadorů Bryana Jaye a Marca Ferrariho a výborným zpěvěm pana principála Rona Keela. Soubor vkusně doplňuje hodinářská práce rytmiky - Geno Arce (bg) a Dwain Miller (dr). Dnes jsem v autobuse přemítal o tom, jak to s tvrdou muzikou vlastně je. Jestli nejde do kelu. KEEL mne svým letošním albem ubezpečili, že nejde. Do keelu, myslel jsem, že už si od toho na chvíli odpočinu a oni si klidně přijdou s takovouhle peckou. 12 kousků jak měsíčků kolem ohýnku. Každý měsíc si pustíte jednu a máte, sakra, celý rok náladu, jako byste našli valounek žlutého kovu. (ukázka)