Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

Zobrazují se příspěvky se štítkemLegendární alba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLegendární alba. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. prosince 2009

SABBAT - EVOKE


Venom a Bathory. Jinými slovy alba Black Metal + Bathory 1984. Kulty z nejkultovatějích, podle nichž by měly být pojmenovány přinejmenším nějaké planety, na kterých je stálý oheň, nebo by se měly stát dopravními značkami, ukazujícími kudy tudy do Pekla. Japonsko mělo taky své Venom a Bathory. A to, prosím, obojí v jednom! Kapela se jmenovala Sabbat. Nemáte - li od tohoto hyperkultu přinejmenším album Evoke, nepočítejte se ani mezi fanoušky výše jmenovaných skupin, protože Sabbat, to je jejich slepé střevo! Odpudivé siamské trojče Venom a Bathory - Sabbat se dalo dohromady v době, kdy králové Venom pomalu ve své původní sestavě dodýchávali, v roce 1985. Sabbat v prvních šesti letech vydali jen pět EP, která už nesežene ani sám rohatý a k prvnímu albu "Envenom" se dopracovali teprve v roce 1991. Je dobré, ale ne tak, jako veledílo s pořadovým číslem dvě. Dvojka Evoke spatřila tmu pekla v březnu 1992. Kdyby Sabbat přišli s albem Evoke o šest, sedm let dřív, stáli by přinejmenším po boku obou výše jmenovaných veličin, na to dám ruku (vaši) do ohně. Sabbat se od obou originálů (Venom + Bathory) liší jen v tom, že se vůbec ničím neliší. Před prvním poslechem alba Sabbat - Evoke je nutné zakoupit několik kotlíků různých velikostí, zažehnout pod nimi plamen a pomalu se v nich osmělovat do "velké vody". S prvními tóny alba vás uchopí čísi srstnaté ruce, v letu zahlédnete něco rohatých postav a čvách! Už se škvaříte v největším kotli, jaký Dole mají! Koupete se plných 56 minut, zatímco rohatí kudrnáči kolem poskakují a vesele pějí hymny jako Total Necro, The Wisper Of Demon , Hellhouse atp. Už po pár taktech poznáte, že se jedná o výjimečná hudební díla a tanec smrti nejen, že vám nevadí, ale bažíte po dalším mučení jako pověstný vepřík po drbání a jakmile kopytnáči spustí neuvěřitený opus Torment In Pentagram, dáte se do zpěvu také, jakož i do nesmělého tance na vašich zpola uvařených nohou. Nedbaje bolesti, s úsměvem na rtech skotačíte a uštěpačně vykřikujete : " Kdo vás to učil, darebáci japonští, takový black metal ?!! " Načež vás setnou první katanou, která visí na zdi. Ale nic to nevadí, vaše duše, v tu dobu už černá jak krtčí prdel bude až do převtělení v kozla vykřikovat blahořečení japonským velmistrům černého cechu. Mistrovské dílo, hodné oplakávání sebe sama a to všemi, kdo je dříve neznali!!!!! (ukázka zde)

středa 9. prosince 2009

DEATHWISH - At The Edge Of Damnation

V případě tohoto alba se může volbou tlačítka "Play" na vašem přehrávači začít odvíjet posledních 43.52min. vašeho života. Pokud máte rádi Heavy Metal, pak vám hned při první skladbě In the Name Of God z debutu anglické skupiny Deathwish - At The Edge Of Damnation (87) poklesnou životní funkce na minimum a zbude vám jediný smysl a to je u+m+í+r+á+n+í! Vážení kamarádi, já jsem u tohoto alba na jednom konci potlačil slzu, na druhém pak kulový boban, který se chystal vystřelit díru do prádla už po prvních pár taktech. U druhé skladby už jsem se kroutil, jako když kopneš do hada a nebyl jsem daleko poslední svaté přísaze : "Už nikdy nechci slyšet jiné album !" Naštěstí jsem to neřekl. Jak pravím, toto album je nerovný boj ! Na jedné straně stojí banda čtyř muzikantů, po zuby vyzbrojených super agresivním metalem, na straně druhé vaše kataleptická tělesná i duševní drobnůstka, určená k absolutnímu rozetření po zdi. Je to pocit, jako vylézt sám v sedmi letech s bolestně ubohou výzbrojí na hokejové hřiště, za jehož půlící čárou na vás čeká kanadská reprezentace! Na konci prvního alba DEATHWISH je z vás hovnitá airbrushová malůvka na mantinelu. Nevím, jestli to je heavy metal, nebo thrash, nebo speed či kýho čerta jiný záhrobní nástroj, každopádně chutná tak dobře, až se tiše ptáme, rty okoralé strachem, proč nás toto album minulo?! A nyní, ano, nyní to víme. Páč se přiblížil čas!!!! :o)! Strašně tvrdé kytarové riffy, old school zvuk (vyvolá ve vás nostalgii), výborný zpěv Jon Van Dorna, který ve vás evokuje prvky strachu před něčím nepojmenovatelným. Pasáže rychlé, jak průjem v divadle i plíživé sabbatí odkazy - to vše vměstnáno do devíti neskutečných písniček. V Anglii si je prozpěvují děti na pastvě a slepí starci je hrají na své flašinety o jarmarku, jen já , nehodný a neposlušný synek jsem je objevil až teď! Hanba mně !!!!!!!!! (ukázka)

pondělí 7. prosince 2009

STREAM - BER NEBO NECH BÝT


Doporučuji zvolit možnost "BER", protože s prvním albem americké skupiny STREAM z roku 1988 - Take It Or Leave It máme před sebou špičkové dílo hard´n´heavy scény. STREAM vznikli původně jako projekt německého kytaristy Petera Scheithauera, přičemž ostatní hudebníci byli Američané. Za mikrofonem stál neuvěřitelný zpěvák David Reece (Accept, Sacred Child, Bangalore Choir), basu obsluhoval Dave Spitz (viz. také článek o Americade) a za bicí soupravou seděl Jay Schallen (např. Hurricane!). Nad hudební náplní alba lze i radostně poskakovat, spolu s hlasitým tleskáním, vykřikováním a možná i vyměšováním, ale protože už jste slyšeli kde co, patrně jenom zvednete obočí a řeknete si : "Hmmmm"! A budete mít nad čím žasnout, ale až tak na podruhé, na potřetí. Během poslechu mne desetkrát napadlo přirovnat skupinu k Mr. Big a dvakrát k Van Halen. Předchozí větu hned beru zpět, abyste si na ni nevzpomněli, až si album obstaráte. V deseti hard´n´heavy kompozicích vás čeká příval hráčské ekvilibristiky. V průběhu alba mne napapadlo mj. i to, jak se do tak jednoduchých nápadů vejde tolik muziky - z hudebních nástrojů je kouzelná zejména basa, na kterou Dave Spitz vyšívá vpravdě jako na cimbál. Kytara Petera Scheithauera je pak překvapivá jako středověká justice - samá poprava. Jinými slovy - jeho zdánlivě bezhlavá a chaotická sóla si vyposlechnete s ústy dokořán. Absolutně neskutečný je pak pěvecký dojem, který za sebou nechává Mistr David Reece. Jeho po okraj testosteronem nacpaný zpěv je největší ozdobou alba. Na drobné nedostatky, jako je zohnutý rožek u bookletu nebo prasklina na krabičce CD pak rázem zapomenete. Jiných vad byste totiž u STREAM hledali marně - v obsahu alba není k nalezení ani jedna. A kde je ukázka ? To bych taky rád věděl, žádnou jsem nenašel.

neděle 6. prosince 2009

AMERICADE - American Metal

U skupin tohoto druhu si kladu otázku, jak silně se na začátku 80. let v USA různily pohledy na to, co to je Heavy Metal. Odpověď není jednoduchá, Heavy Metal byl nejméně do roku 1985 v USA nesmírně široký pojem. Debut skupiny AMERICADE měl na tuto otázku přinést uspokojivou odpověď. A nemusíme ani dlouze hádat, že právě toto album se pěkně "po americku" mělo stát tou nejlepší deskou v dějinách naší galaxie. V očích hudebníků k tomu zcela určitě došlo, ale skutečnost byla diametrálně odlišná. Ohrozit Van Halen nebo Quiet Riot bylo v roce 1982 z řádu těch nejdivočejších snů. Přesto se pokusím na vás apelovat, abyste toto album získali i za cenu ztráty svobody.
Když se skupiny AMERICADE v dobovém interview ptali, jak by klasifikovala svou hudbu, zpěvák P. J. de Marigny odpověděl : " Americký Metal. Americký Metal je pro nás novou tváří hard rocku". A AMERICADE také svou první desku lakonicky nazvali American Metal. Album vzniklo v obsazení: P. J. de Marigny - zpěv(uf!), jeho bratr Gerard de Marigny - kytara, Walt Woodward III - bicí (později se mihnul např. u T.Sister) a vynikající baskytarista - bratr Dana Spitze z Anthrax - Dave Spitz (pak u Black Sabbath, Impellitteri, White Lion, Great White ad.). AMERICADE se podle svých slov snažili udělat vše, aby se odlišovali od skupin typu Van Halen. Nepodařilo se mi však vyzkoumat, čím se tedy liší. Všechno je jako podle šablony slavných kolegů. Všechno, vyjma hudby samotné. Zatímco Van Halen byli v USA v roce 1982 nedostižnou hyper-star, AMERICADE se svým debutem zažili propad na opačný konec tabulek. Ve srovnání se špičkou žánru jsou opravdu hráči nižší soutěže, ale já bych album ani omylem nezavrhoval. V oněch romantických metalových letech bych album AMERICADE - American Metal s napostým klidem zasunul mezi ostatní desky té doby. Kolem něj by byly např. Resstless And Wild, The Number Of the Beast, Battle Hymns, Iron Fist, Black metal, nebo Blackout. Uvádět k nim interprety mi přijde výsměchem, ty si každý z vás doplní i o půl noci při probuzení z narkózy. (ukázka zde)

pátek 27. listopadu 2009

GRAVESTONE - BACK TO ATTACK


GRAVESTONE z bavorského Illertissenu byli typickými představiteli německého heavy metalu. Vydali přinejmenším tři velmi kvalitní alba, z nichž se jeví jako nejlepší Back To Attack z roku 1985. Toto album si vezmu s sebou do domova důchodců, jakož i do rakve. Skupina se pyšnila vynikajícími kytarovými riffy (Mathias Dieth, Klaus Reinelt), neobyčejně vysoko zpívajícím Berti Majdanem a pevnou rytmikou - ve složení Thomas Sabisch baskytara a Dieter Behle bicí. Dále u GRAVESTONE bylo možné vypozorovat omračující, hluboký, plný a barevný zvuk, neobyčejně vyvážený a vypracovaný. Mínusy jsou zanedbatelné - především jde o odpudivý outfit členů skupiny. Ten je složený z (tenkrát) neodmyslitelných legín s potiskem té či oné kočkovité šelmy, z různých šátků, kožek a nemetalových propriet, jako jsou např. nevhodné tenisky, sportovní nátělníky atd. Ke zblití odporným knírkům pod nosem se GRAVESTONE, vzešlí z hrobních prostor, naštěstí ubránili (pokud vím). Ale kamarádi moji, naši malí hrdinové zpoza náhrobků vytáhli v té době tak perfektní heavy metal, že jen těžkou rukou listujeme v deskách konkurence. Parádní nápady, refrény, které si snadno zapamatuje i kos za oknem, výborná, rychlá a agresivní sóla na kytary. Celkově toto album hodnotím tak vysoko, že jej neváhám přiřadit k těm největším dílům heavy metalu. (ukázka zde)

středa 25. listopadu 2009

WILD DOGS !!!


Pevně věřím tomu, že srdce každého pravého metalového maniaka bije v rytmu 80. let. Tam také najdeme největší skvosty heavy metalu. Zatímco na Ostrovech rostly v prvních letech osmé dekády metalové skupiny jako houby po dešti v NWOBHM, v USA si žil heavy metal svým životem. A myslím, že nepoměrně bohatším, než si mnozí myslíme. Americký metal se neodvíjí od Metallicy, jak se nám kdosi snaží natlačit ! V Portlandu se například vyskytovala smečka divokých psů, kterou by městští strážníci mohli chytat po ulicích jak chtěli, tyto šelmy by jim prokously hrdla, kdykoli by se jim zamanulo. Debutové album WILD DOGS z roku 1983 to jasně dokazuje. Pokud vyhledáváte true old school heavy metal , potom poslech tohoto alba vám zaručí extatický stav. Jednička WILD DOGS je od prvního do posledního tónu nahraná jako podle heavy metalového slabikáře. Nabízí devět syrových pecek ve stylu Judas Priest, raných Saxon a možná malinko i Mötley Crüe. I přes tento příměr jsou ale WILD DOGS sví, velmi syroví a kopírujíce svůj bezvadný název, také patřičně divocí. Připomínám také, že album nabubnoval geniální hráč na bicí nástroje Deen Castronovo !!! Chybí - li vám toto album ve sbírce, pak tam máte díru jako na latríně. A pamatujte - ta se bude hlasitě dožadovat zaplnění! Ale vezměte také v potaz, že boudičku pro WILD DOGS je nutné svařit z oceli a tučně posázet hřeby. A na procházku s těmito psíky si pořiďte vodítka z klíňáků obrňáku a obojky z tankových pásů. Smečka trhá vše, jak batole noviny. Na má slova si vzpomenete hned s prvními riffy tohoto alba. Již jen pro doplnění - další alba WILD DOGS (především hned následující Man´s Best Friend z roku 1984) také nejsou k zahození! Taky vypusťte psy!!!! (ukázka)

pondělí 23. listopadu 2009

Bez HARDWARE by to nešlo...bez SCANNERu jakbysmet

Představuji vám dvě německé skupiny, které musíte mít. Dolno-Sasští HARDWARE z Hannoveru a SCANNER z Gelsenkirchenu v Severním Porýní-Vestfálsku byly každá typem jiného stylu německého metalu, ale jediné album Hardware a debut Scanner, jsou alba, bez nichž se neobejdete. Přinejmenším, budete-li si chtít vzít kufřík na pustý ostrov, až vás naň vyhostí za obskurnosti spojené s heavy metalem.
1. HARDWARE - Common Time Heroes (1984) zní jako jakýsi proto - heavy metal. Debut skupiny HARDWARE, jemuž předcházela dvě dema, sám nezní lépe, než nahrávka z mimořádně nuzně vybaveného sklepa. Ale hudba na něm obsažená všechny zvukové nedostatečnosti vyváží. Jedná se o true heavy metalovou pilu, která řeže kytary vejpůl, škopky otlouká těmi silnějšími konci paliček, opíraje se při tom o spolehlivou basu. HARDWARE jsou, musím říct, kouzelní. A to nejen ve svém klukovském nadšení, ta muzika je jednoduše skvělá. Zpěvák Mark Städtler sice nedisponuje nijak mužným hlasem, spíše žádným, jde jen o takové klukovské vřeštění, ale to nahrávce na opravdovosti neubírá. Jednoduše, toto album má každý pravý metalista. Ukázky jsem nikde nenašel, na požádání album ukážu z protějšího kopce (dalekohled s sebou).
2. SCANNER - Hypertrace je albem o čtyři roky mladším (1988), než předchozí počin. Také vykazuje mnohem významnější podíl agresivity, rychlosti a hudební vyzrálosti; v neposlední radě poukazuje též na obří posun ve zvukové kvalitě. SCANNER na svůj debut kvalitou pozdějších alb patrně již nikdy nedosáhli. Toto album je od začátku do konce přeplněné skvělým, rychlým heavy metalem, s hrdinskou kytarovou prací a heroickými refrény a rovněž mimořádně vysokým zpěvem. Album je navíc koncepčím příběhem, takže je značně obtížné vypnout je před koncem. Metal té nejšpičkovější německé kvality - v podobě skupiny SCANNER vřele doporučuji. (ukázka)

sobota 21. listopadu 2009

LIMELIGHT - NAVŽDY (?) POHASLÁ ZÁŘE....

Kdykoliv někde byť jen kouskem oka spatříte limetkově zelený obal s hezkým nápisem LIMELIGHT, nechejte se na tom místě třeba přikurtovat policejními pouty, zlomte si nohu, nebo se na místě ožeňte, jen abyste zůstali na blízku tomuto přízračnému albu. Pak udělejte všechno, abyste je získali a to i za cenu ztráty některého údu, jakož i údu nejcennějšího. Jak jsem si povšiml na serverech metalových maniaků, bývají LIMELIGHT jedním šmahem řazeni k početnému houfu skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu, který se proháněl po Ostrovech v paleocénu metalových třetihor. Nejsem si ale jistý, jestli právě skupina LIMELIGHT do NWOBHM patří. Spíš ne. Nepatří totiž nikam, leda na metalová (hard rocková) nebesa. Ač skupina vznikla už v roce 1967 (v hlavách bratrů Mikeho a Glenna Scrimshawových za otlučenou školní lavicí v manfieldské měšťance), prorazila mnohem později. V 70. letech prý skupina podnikla jakési turné po Austrálii, ale potvrzení této nevěrohodné informace nenabídnu.
A konečně k hudbě: podaří-li se vám jakýmsi zázrakem získat jeden z výlisků tohoto alba, budete ten den už navždy slavit víc, než-li přinesení Písma dvojicí bratrů ze Soluně. LIMELIGHT za svůj hudební život nebyli nikterak bezhlavě plodní. Kupička jejich skladeb je nepočetná, o to více však autentická, vtipná a v neposlední řadě překvapivá. Do přelomu 70. a 80. let vydali LIMELIGHT jen singly, debut přišel pod názvem LIMELIGHT v roce 1980. O čtyři roky později album vyšlo ještě jednou - jmenovalo se však Ashes To Ashes a bylo bohatší o skladbu stejného názvu. Ochutnáte-li právě toto vydání, dám krk na to, že skladba Ashes To Ashes vás dokonale ohromí. Jedná se o tak precizní hard rockový hit, že podobné skladby jsme mohli s úspěchem objevit jedině u skupin věhlasných jmen (UFO, Deep Purple, Thin Lizzy atp.) Ostatní skladby z obou alb LIMELIGHT jsou propracovanými monumenty s neobyčejným skladatelským sdělením, u skupin NWOBHM málokdy viděným. K nalezení jsou dokonce i impozantní kusy, u kterých bych se neobával mluvit o velkém umění! A já se Tě, milý Pane Bože, teďka ptám : "Jak jsi mohl dopustit, že LIMELIGHT, tato geniální, citlivá, poctivá a výborně hrající skupina upadla v zapomnění?! Proč nestála na piedestalu přinejmenším vedle Thin Lizzy ?!" A co Pán Bůh na to?: "Některé věci jsou nevysvětlitelné právě pro to, aby zůstaly nevysvětlitelnými". Takže si sežeňte LIMELIGHT a spěte klidně.

pátek 20. listopadu 2009

SORTILEGE - MÉTAMORPHOSE


S prvními tóny debutového alba Francouzů SORTRILEGE mi vytryskly z očí proudy slz dojetí. Od roku 1984 jsem album neslyšel. Jako ten Robinson Crusoe po návratu na pevninu, jsem s rozklepanou bradou a křečí v krku opatrně prozkoumával půdu pod nohama, obávaje se, že po těch dlouhých letech nepoznám rodný dům a své blízké příbuzné. Ač jsem na cestách potkal barevné domorodce, ještě pestřejší papoušky a neméně vybarvené zážitky (rozuměj megatuny jiné metalové hudby), na ty chvíle, kdy jsem v pravěku poslouchával toto album, jsem nikdy nezapomněl. A hle - z mlhy už vystupují známé střechy a netřeba se ptát, kde je rodná dědina. Kde by byla, tam kde stojí po staletí. Má srdeční záležitost roku 1984 (kdy jsem na magnetofonové kazetě SORTILEGE pravidelně obehrával desetkrát denně) se vůbec nezměnila! Jen pokojíčky mého rodného domu jsou nějak menší a rodinní příslušníci se sklání pod vráskami a šedinami v bledém světle nad výšivkou. "Vítej doma!" praví mi SORTILEGE. Jak důvěrné jsou hlasy tohoto alba, jak mile ke mně hovoří, jak znám každý šelest, úder starých hodin i vrznutí prken. Co jsme se s bratrem nahráli v kuchyni toho domu na metalové bojovníky! Co jsme se naskákali na dřevěných tátoších s vařechami - meči v rukou, přestože nám tehdy již skráně pokrývaly husté vousy a ponejvíce ze všeho nás zajímaly odhalené prsníky žen! Tehdy (ještě jednou připomínám - 1984) na zkopírované MC kazetě s ofoceným obalem mnoho informací o albu nebylo. Dnes už víme, že SORTILEGE hráli přibližně v rozmezí let 1981 - 1987 a kromě Métamorphose nahráli ještě stoprocentní album Larmes de Héros. Ale debut byl jen jeden! A na něm pak k nalezení úchvatný heavy metal v jeho nejpravější podobě. Z neanglicky mluvících skupin se, z mého pohledu, tomuto zhmotněnému pokladu může rovnat jen album Španělů Baron Rojo - Volumen Brutal. Ačkoliv jak Sortilege, tak i Baron Rojo vydali svá alba povinně také v angličtině. Jejich rodné jazyky zní ale mnohem přesvědčivěji. Album Métamorphose trvá jen krátce (34.17), ale ta delší půlhodinka je vyplněna špičkovým heavy metalem, který se vám (jak jasně dokazuje můj případ) zaryje do paměti na trvalo. Albu skupiny SORTILEGE - Métamorphose by měl být postaven pomník v každém městě přímo ve vchodu na radnici, protože na něm najdete odkaz toho nejlepšího, co vůbec v metalu lze najít. Všechny nosiče s touto nahrávkou by pak měly být spáleny a původní pásy se záznamem vystřeleny do kosmu na oběžnou dráhu kolem Stvořitele. Jen on by měl uznat, kdy a kam album zase příště (za odměnu) pošle. Doufám, že ke mně. Jdu se modlit. (ukázka)

sobota 7. listopadu 2009

MALICE - ....IN THE BEGINNING


Klasika má mnoho podob, ale kdyby byly všechny jako MALICE a jejich debut .....In The Beginning, pak by musel být každý metalový maniak na výsot spokojený. Když vás už nebaví bádat nad novinkami, či bát se, co zase vydají ty nebo ony šedesátileté "legendy", sáhnete s důvěrou po deskách, jako je tato. MALICE vznikli už někdy v roce 1980, ale debut ...In The Beginning vydali až v roce 1985 a to po pěti demo nahrávkách a množství koncertů. Toto mistrovské dílo by mělo být uloženo na každé radnici, aby mohli všem lidem vysvětlovat, jak zní klasika amerického heavy metalu. Desítku spolehlivých metalových kompozic tvrdých jako ocel, s kytarovými riffy jako z heavy metalového slabikáře, můžete slyšet bez psychické újmy i desetkrát během jednoho dne. Nenajdete ani náznak ničeho jiného, než-li čirého kovu a skladby Rockin´With You, Air Attack, Stellar Masters či Hellrider vás přišpendlí na dlouhé chvíle k zemi. Dva roky poté (tedy v 87. ) MALICE vydali ještě bezvadnou desku License To Kill a ještě o dva roky později EP Crazy In The Night, ale tím jejich život skončil, což byla taková škoda, že nejeden metalový fanoušek jen při této myšlence uroní nemálo slz. MALICE - to byla spolehlivá klasika pro opravdové milovníky heavy metalu. Berte to ode mne ne jako doporučení, leč snad i jako životní radu. :o) (Ukázka zde)

středa 4. listopadu 2009

BATON ROUGE - MISTŘI REFRÉNŮ

Jakmile někde spatříte obal alba Baton Rouge - Shake Your Soul, udělejte všechno pro to, abyste desku získali. Pak se rozběhněte ke svému domovu, ode dveří hbitě pospěšte rovnou k vašemu audiu a ještě obutí, v bundě a s čapkou na hlavě zmáčkněte play. A pak teda fofr s vysvlékáním - do prvního refénu otevíráku Doctor - tedy do prvního melodického orgasmu - to trvá přesně jednu minutu. Od té doby už budete jen v extázi. Dohromady na vás čeká 12 nádherných hard´n ´heavy kompozic, ve kterých se Baton Rouge předhánějí v melodiích, překvapujících harmonických postupech, ale hlavně v každé ze skladeb vyrukují na světlo boží s refrénem, který by si v jedné vteřině mohl prozpěvovat celý svět. Přičemž máte celou dobu pocit, že rockeři Baton Rouge se jen baví, že jen sedí a jamují! Žádné kácení kulis ani rvaní kostýmů se nekoná. Samozřejmá, uvolněná, hbitá nahrávka Shake Your Soul z roku 1990 byla zralá, aby se z ní stal přinejmenším trhák desetiletí, přesto jí výrazný úspěch kamsi utekl. Parta z Louisiany - Baton Rouge - to byla záruka senzačně sezpívaného a velmi zručně zahraného hard´n ´heavy naprosto špičkové kvality. Vynikající hudební nápady na bluesrockových základech, úchvatné refrény, jako dělané pro plné stadiony, výborně ladící a sehraný výsledek. Nepochopitelný je jen obal - na kterém vidíme hlavu jakéhosi andílka, vykukující mezi sametovými závěsy. Bude to zřejmě osobní sdělení a proto je lepší hlouběji nepátrat. Tajemství je zajímavější, než holá pravda. Ta hudební (ne)skutečnost tady úplně stačí. (ukázka zde)

čtvrtek 29. října 2009

PILEDRIVER - METALOVÁ INKVIZICE

Před poslechem tohoto alba se odeberte do ústraní koupelny a důkladně probádejte centimetr po centimetru své tělo. Větší mateřské znaménko, bradavice s chlupem, červený flek nebo možná i uher velikosti antiperle, vás od poslechu alba navždy diskvalifikují, neb se jedná o jednoznačné signum diabolicum. V tomto případě to znamená váš hrdelní rozsudek.
Kanaďané Piledriver. Synonymum ortodoxního heavy metalu. Výtečně zahraný, vysoce energický, neobyčejně ucelený a prudce sveřepý heavy metal v jeho nejpravější podobě. Piledriver svůj debut Metal Inquisition (85) pojali, jak už název napovídá, jako kladivo na čarodějnice. Ovšem kladivo současné, překroucené do podoby metalové terminologie. Zvrácené zástupce středověké církve zde nahrazuje jakási pomyslná metalová síla, kteréžto jediným zájmem je kruté a nesmlouvavé trestání čarodějnic. Důvod se nevysvětluje. Obávám se, že ani neexistuje. :o)
Album začíná pro jistotu a bez odkladu popravou. Celkem spolehlivým způsobem - gilotinou. Hrůzu skladby Metal Inquisition doplňují reálné zvuky tohoto popravčího nástroje. Pokud ale někdo doufá, že je to sranda, že se ostří těsně nad krkem zastaví a všichni se zasmějeme, najde svou hlavu v košíku zrovna jako ten, kdo od prvních tónů nepochyboval, že s albem Piledriver žije své posledním minuty. Sex with Satan, jinak též dvojka tohoto alba, vás pak přivede na popraviště spolehlivěji, než Mistr popravčí sám. Třetí Sodomize the Dead je dvouminutové kytarové předpeklí a pak přijde peklo samo - vrchol alba - neboli skladba Witch Hunt. Tady už důvodně pochybuji, že nebudete usvědčeni z čarodějnictví, i když jste jakživ nic neprovedli - sedmi minutový epos hrůzy vás o tom přesvědčí. Volání Gorda Kirchina, že on je tím Piledriverem, který už nemá stání, aby vyrazil na lov čarodějnic, mnohé posluchače zbaví přesvědčení, že dožijí konce alba. To, ke škodě metalových maniaků, dlouho netrvá - zbývají již jen tři hudební kousky - šílená a nesmlouvavá jízda Piledriver, střednětempý průplav hrůzami světa mrtvých - Human Sacrifice a náhlý (trochu nepochopitelný) útok z vesmíru Alien Rape. Závěrečná 13 minutová skladba je nehudební - jde o epický obraz The Master Hath Spoken, který nejpozději v půli vypnete, pokud neumíte dobře anglicky. V opačném případě doposloucháte pod peřinou, třesouce se strachy. Po doznění celých 37 minut alba Metal Inquisition nezaváháte ani vteřinu - buď se vrhnete do řeky s plánem utopit se, nebo si toto VELEDÍLO pustíte znovu. Zaručuji vám ještě větší strach, než jste měli prve, protože hrůza dvakrát prožitá se netlumí, ale násobí. Skupina sama - PILEDRIVER z Toronta - na tomto albu moc košatá nebyla. Sestávala ze dvou členů : Gord "Piledriver" Kirchin - zpěv, Leslie Howe - vše ostatní včetně programování bicích nástrojů. Pikantní je skutečnost, že jsem drum programming ani po třiceti letech poslouchání heavy metalu nepoznal. To je jedno ze znamení, že jsem čaroděj a měl bych být upálen. (Ve skutečnosti je to tím, že mne to ani nenapadlo.) Resumé bude možná překvapivé, leč trvám si na něm - album PILEDRIVER - Metal Inquisition považuji za jednu z nejlepších heavy metalových desek všech dob. (ukázka zde)

středa 28. října 2009

VECTOM - NEURVALÁ JÍZDA


V 80. letech jsme zažili kde co. Byla to doba bohatá na novinky a extrémy v metalu, které do té doby neměly obdoby. Byly to závody, kdo bude hrát rychleji, tvrději, agresivněji. A němečtí speedmetalisté v tom smozřejmě hráli jednu z primárních úloh.
Kdybych měl kapelu, pak bych chtěl, aby hrála jako bavorští Vectom. Z venku vypadali také dobře - logo měli vybroušené do zlých, zalomených, šavlovitých špiček a kapela se alespoň na fotografiích snažila jakýms takýms způsobem zapózovat. A dokonce - ubránila se všeněmeckým, neuvěřitelně odpudivým knírkům pod nosem, jež jinak v Německu měli VŠICHNI! Obálky obou jejich alb pak jsou z řádu těch, o kterých nenápadité skupiny jen sní. Hudba na nich - to je pravá mana pro uši metalového šílence. Speed metal v jeho pravé podobě - triviální riffy, ale zahrané v takovém tempu, že než to ostatní vybalí, Vectom už chrní v hotelu. První album Speed Revolution bylo ještě takovým špinavým dílem, když Vectom šlo hlavně o to, aby natočili tu nejagresivnější desku na světě. Ano, ve chvíli, kdy album z 85. roku posloucháte - tehdy je agresivní málem až fatálně, je to pětatřicet a půl minuty pobytu v prostoru vyhrazeném černým zmijím. Krásné album - The Exterminator, Loudness And Speed nebo Black Viper jsou spolehlivé bavorské kvapíky, které vás ohromí, i když jste už od té doby slyšeli mnohé běsy. Druhé album Vectom - Rules Of Mystery (vyšlo hned v následujícím roce po debutu) je pak o poznání vyzrálejší, mnohem víc hudební, přičemž si stále uchovává nebezpečnou agresivitu a také rychlost. Toto veledílo je nutné si dobře zapamatovat. Bude se vám ještě hodit, když vám současný stav-nestav heavy metalové hudby způsobí pachuť v ústech, kterou si budete muset něčím spravit. Sáhnete - li v té chvíli po Vectom - Rules Of Mystery, nejen , že se vám vrátí smysly na heavy metal do původního stavu, ale s největší pravděpodobností se nadchnete tak, že váš pomyslný zásobník energie bude přetékat silou na mnoho měsíců dopředu. (ukázky zde)

neděle 30. srpna 2009

RACEY - kafemlýnek na dobrou náladu!


Pokud jste v období mezi lety 1977 až 1980 měli věk už alespoň na to, abyste vnímali hudbu, pak je vyloučeno, abyste mezi gramo & kazetovou kulturou tehdejšího šíření pop music v Československu nezaslechli alespoň jeden z hitů skupiny Racey. Ti starší si je pak pamatují víc než dobře : "Some Girls", "Such A Night", "Lay Your Love On Me", to jsou názvy jen některých z nich. Můžete si být také jisti, že poťouchlé obličeje členů skupiny Racey se na vás smály z plakátů nejednoho z dívčích pokojíků. I chlapeckých. Racey jsou receptem na dobrou náladu. Jejich chytlavé rokenrůlky vybočují ze všeobecné škatulky "pop - group" na závodní dráhu rocku, na které se ovšem Racey udrželi jen několik koleček. Vydali jediné dlouhohrající album Smash And Grab a to v roce 1979. Album přineslo zásadní hity skupiny - všechny pěkně pohromadě. Nutno zmínit také to, že Racey byli mj. jednou ze skupin, které interpretovaly hity producentského super dua Chinn & Chapman, jež prakticky na určitou dobu ovládlo glam rockovou scénu v Británii. Pokud na albu Smash And Grab vydržíte s pěstí v ústech i jejich nepopsatelně otravný hit "Kitty", pak máte vyhráno, poněvadž zbytek alba zbaštíte i s oněmi pověstnými chlupy. Jak pravím, album Smash And Grab britské skupiny Racey je dokonalou snůškou nenáročných, ale o to chytlavějších písniček, které nejsou ani tak k poslechu, jako spíš k zábavě. Jsou sice všechny jako z kafemlýnku, ale koneckonců - kafe chutná taky každý den stejně. Pokud na tohle album někde narazíte, tak se těšte domů. Podle všeho u něj totiž budete i křepčit.

čtvrtek 6. srpna 2009

Mama´s Boys : Plug It In - nejdůležitější událost od velkého třesku...


Jednou jsem přišel domů a brácha posunul po stole desku. Tato věta by teda snesla mnohonásobné opakování, protože to byl v mém dosavadním životě poměrně častý jev. Opakovalo se to milionkrát i opačně - bratr přišel domů a já jsem se vytasil s albem. Toto ale nebyl obyčejný den! Tehdy vypůjčené album neslo název Mama´s Boys - Plug It In. Po první písničce jsem věděl, že ten den se dlouho nepůjde spát, po druhé skladbě mi bylo jasné, že album pomalu ale jistě mění majitele a k tomu původnímu se už nikdy nevrátí a cena mne vůbec nezajímala. Po vyslechnutí celého alba jsme s bratrem leželi na koberci, hleděli do blba - tedy na sebe a rty se nám pohybovaly jen malinko - šlo by z nich vyčíst jen útržky slov : "genialita... ty vole...tak to je maso, nejlepší deska na světě " ....atd atd....No a pak jsme se s tím rozběhli za ostatními chlapci, kteří s námi společně prožívali tu pravou Novou Vlnu Britského Heavy Metalu made in Zlín - tedy Gottwaldov. Nikoho dalšího album neuchvátilo. Přesto, mé celoživotní resumé : toto je album, které se má ve formě LP vinylu vystavit do prosklené křišťálové skříňky na pozlacený podstavec. Kamarádům se o něm pouze vypráví a to výhradně v neděli, případně (při vrcholném zájmu) se danému příteli, který má navíc toho dne kulaté narozeniny, pootevřou dveře do bytu, kde je album uloženo a na několik vteřin je mu umožněno nahlédnout směrem k albu Mama´s Boys. Potmě, samozřejmě.
Mama´s Boys - Plug It In (1980) : Pat, John & Tommy McManus. Severní Irsko . Styl : hard´n´heavy.

pondělí 3. srpna 2009

Chevy : The Taker - album na první pohled


Jsou alba, která vám přijdou do rukou, profrčí vám ušima sem tam a v lepším případě za hodinu o nich nevíte. Ale jsou také alba z nichž uslyšíte pár prvních taktů a je rozhodnuto. Jako když ucítíte vůni, která vás opájela v dětství a nikdy ji nezapomenete, jako když se vrátí pocit prvních lásek a nekonečného snění - i tak dovedou některá alba zapůsobit. U mě v tomto směru aktuálně vede album anglické skupiny Chevy - The Taker (Avatar, 1980). Klukovské roky, kdy jsme šíleli po všem, co smrdělo elektrickou kytarou s boostrem, věk, kdy byl člověk za jedinou černobílou fotku své oblíbené skupiny ochoten bez váhání skočit ze třetího patra z balkonu, doba, kdy se holkám valily do hlavy šrouby o skupinách, aniž by je to aspoň minimálně zajímalo, to vše se mi vrací se skupinou Chevy. Když vás něco osloví v tzv. "citlivém" věku, pak to podvědomě hledáte celý život. Ve mně zanechal trvale kladný dojem zvuk alba Plug It In severo-irské skupiny Mama´s Boys. Teď mi padlo náhodou do rukou album Chevy - The Taker, pustil jsem si je a zalil mě onen blažený pocit něčeho výjimečného. Mámina náruč. Rodná obec. Klukovství. Absolutně šťastný si jediné album Chevy přehrávám pořád dokola a vím, že mi ten pocit nevymizí. Co na něm najdeme, na takovém albu Chevy - The Taker ? Metálek. Metálek jako víno - Teplounká sametová basa (Bob Poole), měkké kopáky (Andy Chaplin), příjemně přibroušený zvuk kytar (Paul Shanahan, Steve Walwyn) a k tomu vynikající a zkušený zpěvák (Martin Cure). Stylově se setkáte s neútočným bluesrockovým základem, malinko připomínajícím nejstarší věci Whitesnake. Dotknou se vás milé melodie, které jako byste už dávno znali - to vše , na rok 1980, v kvalitním zvukovém hnízdečku. Toto album nedám z ruky. A když tak mi ho budou muset vypáčit z křečovitě sevřených prstů. Protože tohle je přesně to, co chci a po čem šílím celý život. Chevy se společně s podobným skupinami objeví i v dalším díle pořadu Dinorock v Radiu RockMax (9. 8. 2009).

neděle 2. srpna 2009

Nightwing - mistři konejšivých tónů.


Asi ten krátký každodenní příběh znáte sami - máte chuť si něco pustit - proto přejdete ke svému úložišti cédéček, otevřete skříňku a bez výrazu se díváte dovnitř. Podobně jako předevírem, včera a zítra si ani dnes nemůžete vybrat a za nehty vám nakonec uvízne zase to album, které si pouštíte každý den. Kolem roku 1983 - 84 jsem toto denně zažíval s albem skupiny Nightwing - Stand Up And Be Counted, které mi za nějakou bezcennost vyměnil bývalý spolužák ze základky. Toto album se mi stalo skutečně bezmála denním chlebem a lékem na všechny bolesti. Co nabízí ? Plnokrevný, velmi měkký a tučný zvuk rytmiky, příjemné rejstříky kláves a přitom působivé a syrové kytary. Tohle všechno můžeme slyšet ve skladbách, které nejsou nijak razantní (ačkoliv jsou Nightwing jedním šmahem řazeni k NWOBHM), zato oplývají velmi zručně vystavěnými melodiemi se spoustou dynamických zvratů. Celkově album vyznívá měkce a "umělecky". Stylově si jen velmi opatrně troufnu uvažovat nad hard rockem až měkčím metalem se značnou příměsí AOR. Tehdy, když se mi album dostalo do rukou jsem neměl ani tušení o skupině Nightwing, všechny informace mi poskytla jen zadní strana alba. Dnes ale už víme, že Nightwing byli nezanedbatelnou součástí britské scény první půle 80. let. Dvě první alba byla - Something In The Air (81) a Black Summer (82), deska o které je řeč potom na tato (ve své době ) úspěšná alba navazuje o rok později a kritika jí dala, co se do ní vešlo, což mně jen utvrzuje v tom, že když se mi něco líbí, může si psát kdo chce co chce, můj názor to nezmění. A nezměnil se ani do dnešní doby - Nightwing : Stand Up And Be Counted mně hladí na duši i dnes. V kombinaci Nightwing s žánrově alespoň vzdáleně příbuznými Magnum, The Black Riders nebo Tytan bychom mohli zažít velmi příjemný díl Dinorocku - budu o tom uvažovat..jdu si pustit Nightwing.

úterý 28. července 2009

Tyrant - mašina na riffy z Ulmu


Tyrant - to byl název, který použilo mnoho metalových skupin na světě. Jen v USA bylo nebo ještě je skupin Tyrant asi šest, jedni Tyrant byli celkem známou akvizicí NWOBHM v Anglii, několikero black-metalových spolků se jmenuje zrovna tak (Finsko, Švédsko, Austrálie, Japonsko) , poměrně velmi známá byla i heavy metalová skupina Tyrant z Los Angeles, ale jsou nás celé zástupy pamětníků metalového boomu 80.let, kteří si pamatujeme především skupinu Tyrant z německého města Ulm v Badensku - Württenmbersku. Protože zakázané ovoce chutná nejlépe, díky Husákovi se metal šířil na tehdejší poměry bleskovou rychlostí. I ti mí Tyrant byli pouhou kopií na magnetofonové kazetě a myslím, že jsem neustálým obehráváním strany s albem Mean Machine (říjen 1984) notně ubral z původní síly pásku. Tyrant a jejich album Mean Machine byli neodmyslitelnou součástí každé "bezbožné" metalové jízdy, ať už doma s tenisovou raketou na místo kytary před zrcadlem, nebo v hromadné verzi mezi ostatními adolescenty, kde jsem díky kapelám jako byli právě Tyrant , Savage Grace nebo Stormwitch několikrát bezkonkurenčně exceloval a bez uzardění jsem se tetelil v tom, jak jsem zase kluky smetl tím, co jsem přinesl. A to mlčím o Venom, Hellhammer nebo Bulldozer, kdy jsem se pro perverznosti těch skupin někdy ve skrytu duše vyloženě styděl za svůj maniakální přístup, ale nikdy bych to nepřiznal (až daleko později jsem si srovnal hodnoty a perverze těch skupin mi už nepřišla vůbec děsivá natož pak hodná studu). I u Tyrant jsem se styděl a to když jsem hrdě někomu album přehrával a ve skladbě Wanna Make Love se ozvalo orgasmické vzdychání nějaké ženy. Připadalo mi to vždycky úplně nekonečné a byl jsem šťastný, když "vydechla naposledy" a pokračoval metal. Tyrant byli tak skvělou skupinou, že mně jejich metal baví dodnes. Stěžejními důvody jsou expresivní a velmi silné, nápadité, syrové a ostré kytarové riffy, vynikající zpěv týpka, který si říkal Kerrmit a měl hlas jako vichřice křížená s Husquarnou, silné hudební motivy a velmi dobrá hráčská zručnost členů skupiny. V Německu bylo podobných skupin jako Tyrant víc, za všechny bych jmenoval aspoň bavorské Veto, jejichž dvě alba byla bezesporu geniální. Jestli někde spatříte album Mean Machine od Tyrant, neváhejte za něj dát cenný grošík, v odpověď vám přijde až překvapivě "dnešní" heavy metal a možná u poslechu budete uvažovat, o co se to asi tak snaží současné skupiny typu nenápaditých a paběrkujících (sic) Hammerfall. Dvě věci z alba Mean Machine hráváme v Radiu Rockmax běžně, nějaké další zařadím určitě v neděli 2. srpna v 19.00 do pořadu Dinorock.