Venom - Fallen Angels

Psát, že praotcové brutálního metalu, velekult Venom, vydali nové album Fallen Angels (13. v pořadí) se mi, popravdě, ani nechce. Venom dodnes považuji za své pokrevní heavy metalové rodiče a cítím k nim víc, než ke kterékoliv jiné skupině. Vyrostl jsem na nich, což vysvětluje vše. Jsem zaujatý a to zejména na klasickou sestavu Venom (Cronos, Mantas, Abaddon, do roku 1985, 4 alba). I když z ní ve skupině působí již pouze první jmenovaný (Conrad Thomas Lant), jsou Venom schopní vydat album, za které se nemusejí stydět. Monolity jako Countess Bathory, Black Metal nebo Teacher´s Pet na něm samozřejmě nenajdete, ale album v pohodě doposloucháte do konce, přičemž se dočkáte překvapivě velké dávky "klasických" Venom. Opakovaný poslech pak zřejmě nejen nezavrhnete, ale odhodláte se k němu nedlouho po tom prvním. Zvláště máte-li rádi pozdější tvorbu Venom v klasické sestavě, tedy alba At War With Satan (1984) a Possessed (1985), ke kterým se aktuální dílo evidentně obrací. Důkazem jsou skladby jako Nemesis, Pedal To The Metal, Lap Of The Gods (s neuvěřitelným hlavním melodickým motivem) nebo Sin, z nichž kterákoliv by na zmíněných albech mohla klidně být. Další skladby už tak dobré nejsou, ale neodvážil bych se tvrdit, že jsou špatné. Venom, kult kultů a stvořitelé brutálního metalu, velmistři pózerství a heavymetalové trapnosti, totiž žádné špatné skladby nemají. Jenom geniální ... a ty ostatní.

Sentinel - Sentinel (EP)

Až si pustíte letošní EP od Američanů Sentinel, budete mít možná pocit, že čekáte právě na ně. Z nejvýchodnější části státu Massachusetts vane k našim uším překvapivě svojský a originální styl, s kořeny hluboce vrostlými jak do old school death metalu, tak do prastarých thrashových studnic.
Svou dosavadní diskografii mají Sentinel víceméně chudobnou. Kromě letošního EP Sentinel vytvořili jen dvě dema a to před dvěma a čtyřmi lety. EP, obsahující pětici skladeb, vtěsnaných do 22 minut, zabalila skupina do úchvatného obalu s hordou umrlců, jež mají lebky vyprázdněné hrůznými zuby jakéhosi obřího, členovcovitého mesiáše. Hudba, obsažená na disku, nemá slabé místo. Sentinel vás zahrnou mistrovsky zahraným death metalem s thrashově nervózními vstupy a občas také s melodickými vložkami, určenými zřejmě k rychlému nádechu, než vás skupina opět stáhne k brutálnímu vláčení trnitou krajinou.
Po rozhlédnutí u dvouminutové, úvodní skladby Monument s impozantní melodickou linkou, si o slovo řekne druhá, vyčerpávající a velmi brutální Human: No more. Pokud při ní propadnete beznaději, co budete dělat, až přijde ještě něco lepšího, dočkáte se vzápětí - u strhující trojky Reckless Peasant s neuvěřitelným tahem a výtečnou rytmikou. Výdech? Omyl, ještě o poznání rychleji uhání čtyřka Among The Flies. Závěrečná, ironicky štiplavá skladba Locust Cult s ohromující baskytarou, je heroickým zakončením již beztak dost bezútěšného díla. Nejsem si jistý, jestli mi v tomto případě rozměr EP nevyhovuje lépe, než kdyby se jednalo o dlouhohrající album. Pět špeků a šlus, není co řešit. Ukázka

FireWölfe - FireWölfe

Každý je někdy nespokojený se svým stavem. Prý se to může změnit dvěma způsoby. Buď překopeš podmínky svého života, nebo svůj postoj. První není vždycky možné, to druhé je možné vždy. A s úspěchem to zafunguje, když si pustíš debut americké skupiny FireWölfe. Podmínkou je, že máš rád heavy metal. Tedy metal v jeho původní podobě.
S touhle deskou jsem si tak nějak vzpomněl na báječnou, bezstarostnou dobu začátku 80. let, kdy mi bylo jedinou povinností shánět heavy metalová alba a chlubit se jimi kamarádům. A s tímhle albem by to sakra šlo. Pěkný, melodický, nijak přehnaně tvrdý metal, který doslova hladí duši. V každé skladbě se dočkáš perfektního refrénu, skladby mají příjemnou stavbu i stopáž, hudebně jsou na velmi dobré úrovni.
U zpěváka Davida Fefolta není zkušený pěvecký projev náhodou, jeho hlas můžeme v současnosti slyšet i u (výtečných) Fifth Angel, v loni zase ne neúspěšně účinkoval na pěkném albu skupiny Angels Of Babylon - Kingdom Of Evil. Také ostatní hudebníci z FireWölfe působí vyrovnaným, sebevědomým dojmem. A mají proč.
Když tě nepřesvědčí jedna z prvních dvou skladeb, pak to zcela určitě dokáže titulní, dramaticky rozčleněná trojka FireWolfe. Působivá je šestá skladba Wicked Words, u které jsem nadšením nadskočil z "dokkenovského" začátku a nezklame ani například desítka, skandovačka Feel the Thunder.
Prvnímu albu amerických FireWölfe by se s klidem dalo tu a tam i něco vytknout, ale jsou to prkotiny, které celkový dojem z alba nijak neovlivní. Asi ve dvou skladbách malinko "padá řemen", ale stačí album poslouchat o něco méně pozorně a už si toho nevšimneš, jinde zase skupina zapomněla nějaký falešný tón ve zpěvu. Prd! Čert vem tyhle blbosti! S Firewölfe máš v rukou výborný heavy metal. Do auta, pod peřinu, k válení se s holkou, na koupák, do hospody, kam chceš. Ukázka

Exmortus - Beyond The Fall Of Time

Kalifornští Exmortus jako by se řídili pravidlem, že kdo neumí zabíjet, bude vždycky podřízen tomu, kdo umí. Přičemž zcela jistě ctí onu druhou, podstatně výhodnější roli. Kdo má rád silový trojboj - tedy prudký thrash/death (power?) metal s hromotluckým řevem a bojechtivými texty, bude s touto deskou usínat i vstávat a nedočká se opruzenin na duchu ani na uchu.
Hry na vichřičně horečnou honičku střídají lakonické sprinty po hmatnících kytar, kde se hrají přemrštěně rychlé stupnice jako by se nechumelilo. K tomu na podloží pádí v až opojném dusotu kopyta hromburácké rytmiky. Vše završuje chlapácko-medvědí rykot týpka, který si (po právu) říká Conan a jenž (vzdáleně) připomíná Petera z polské bezbožné velebandy Vader.
U Exmortus máte pocit, jako byste se v cirkuse přihlásili k boji s medvědem. V očekávání polozdechlé, všivé vycpaniny byste zůstali v klidu, jenže ouha, po cirku s vámi rázem zametá čtyřmetrový kodiak!!
S albovou dvojkou Exmortus - Beyond The Fall Of Time máte v rukou skvělé dílo plné ohromné síly, agrese, vedle něhož se množství slabších odnoží metalu v mžiku rozbrečí. Deset skladeb do 46 minut je tak akorát. Na konci huba doliskaná, uši na hadry, na prdeli flek. Parádní album! Nemůžu nedoporučit!

Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare

"Alice Cooper naprosto zdebilněl," napsal jsem svému bratrovi v SMS po prvním poslechu nového alba byvšího krále "pouťového" hororu Alice Coopera - Welcome 2 My Nightmare. Neměl jsem to brát tak zhurta, protože dnes už si to nemyslím. Ale výhrady k albu mne úplně neopustily. Dle mého soudu se na novince nalézá více dobrých skladeb než těch horších, přičemž úplný průšvih cítím jen u jedné (I´ll Bite Your Face Off).
Platinou ověnčený "první díl" Welcome To My Nightmare vyšel v roce 1975 a stala se z něj jedna z opor Cooperovy diskografie. Obě alba dělí šestatřicet let a to je v rocku hodně dlouhá doba (navíc Cooper není AC/DC, kteří hrají několik desítek let let to samé), po které navázat na výborné album kvalitní odpovědí je takřka nemožné. Protože jakékoliv řeči z novinky Alice Coopera komerční trhák neudělají a Cooper už nové Only Women Bleed (úchvatná balada z prvního Welcome..) nenapíše, kladu si otázku, komu je nové album vlastně určeno. (Abych mluvil sebe, nevím, jestli ještě toužím po deskách stárnoucích rockerů. Jistě, Kiss, Ozzymu, Nazareth a spoustě dalších, kteří ještě "žijí", je třeba seknout poklonu, že to ještě nesložili, ale stáří rockových skupin žije, bohužel, ze vzpomínek a není třeba si nalhávat, že se to někdy změní.)
Na druhou stranu je možné, že album současného posluchače nabudí zvědavostí jak "to bylo tenkrát" a zakoupí si i první díl koncepčního příběhu Welcome....V čem lze najít symbiózu? Určitě ve zvuku - album Welcome 2 se honosí skvělým zvukovým obalem, evokujícím 70. léta, ke všemu je produkoval věhlasný Bob Ezrin (podobně jako první díl).
I skladby jsou v duchu původního Welcome..., jen jsou jaksi slabší, umělejší, bez šťávy, chladnější. Ale, jak už jsem napsal na začátku, ne všechny jsou slabé. Výtečná je například první skladba alba I´am Made Of You, která se pyšní nádherným refrénem, dále kratičká trojka The Nightmare Returns s kolosálním hlavním motivem v (Ezrinem oblíbeném) piánu a solidní, drze přímočará skladba Caffeine. Sedmdesátá léta nejvíc evokuje šestka The Congregation, která jako by zůstala zapomenutá v šuplíku s názvem Welcome ´75. Na albu se ale nacházejí i mnohem slabší kusy, jako třeba I Gotta Get Outta Here, odrhovačka, jež by slušela možná prvotním, tedy bubblegumovým The Sweet.
Nemohu "dvojce" Welcome... přijít na kloub. Alice Cooper samozřejmě nezdebilněl, jak jsem si prve myslel a já doufám, že se jednoho dne probudím s úplně novýma ušima a že si album Welcome 2 My Nightmare pustím nezaujatě a tedy bez očekávání. Třeba nakonec zjistím, že se mi líbí, já nevím.....Zatím tomu tak není.

Anthrax - Worship Music

Jak uvidíš uši vlka, následuje určitě i ocas. Jakmile jsem uslyšel první tóny nového alba Anthrax - Worship Music, rozradostnil jsem se. Když jsem si pak vyposlechl album celé, zachválila mne euforie. "Konečně," říkal jsem si a na mysli jsem měl letošní, poněkud chudobnou nabídku opravdu dobrých metalových alb. Někde jsem četl, že zkušenost není to, co se vám stane. Zkušenost je to, jak naložíte s tím, co se vám už stalo. A Anthrax nakládají se svými zkušenostmi skvěle. Na albu Worship music uslyšíte thrashové honičky ve včelínech bzučivých kytar, stejně jako chytlavé refrény klasického heavy metalového střihu. U alba Worship Music se cítíte jako u stolu přeplněného dobrotami, kdy nevíte, co si vybrat první. Ruka bezradně bloudí nad stolem a sliny se sbíhají. A já říkám, že ať sáhnete kamkoliv, odměnou bude pamlsek z největších.
Nebudu album rozebírat po jednotlivých skladbách a to proto, že se mi nechce. Všechny jsou skvělé. Pyšní se dokonalou stavbou, vynikajícími kytarovými riffy (člověk až žasne, že se ještě dají vymyslet kytarové figury, které působí novým a neotřelým dojmem), zpěv Joey Belladony je výtečný. Hodnotit u Anthrax hráčské dovednosti by mne ani nenapadlo, protože Anthrax se svou profesorskou technikou už léta vysmívají všemu slabému , sprostému, nedokonalému.
Nic jiného, než metal jako řemen, na nových Anthrax nehledejte. Za lahůdky alba považuji skladby The Constant a I´m Alive. Kladný dojem z celku završuje úžasně namalovaný obrázek na obalu alba (autor Alex Ross). Bezvadné album, jednoduše super!

Archspire - All Shall Align

Myslíte si, že umíte hrát na kytaru, basu nebo bicí? A navíc, že umíte hrát hodně rychle? Pak buď neposlouchejte letošní, respektive první album kanadských Archspire nebo si zkuste tyhle týpky na hmatníku své kytary nebo s paličkami v rukou dohnat. Obávám se, že dost možná zpláčete nad chudobným výdělkem. Mám uši uvyklé lecčemu, za nějakých 35 let poslouchání rockové muziky už jsem slyšel mnohé. Ne tak Archspire! Tito chovanci ústavu pro léčení úchylek spojených s přehráváním stupnic a rozložených akordů nadzvukovou rychlostí mne totálně dostali. Proto na debutovém albu All Shall Align není co hodnotit. A zaškatulkovat tuto šílenost si taky netroufnu - snad technický death? A není to jedno? Pro mně jsou Archspire jednoznačným důkazem, že hudba nemá limity. Takováto alba se objevují vždycky, když si myslíte, že vás už nic nemůže překvapit.

Ontogeny - Discord And Disillusion

S albem Discord and disilusion přicházejí Ontogeny (San Francisco) jako se svou absolutně žhavou novinkou. Jedná se o lahůdku pro milovníky technického brutal death metalu. Pod zdánlivě chaotickou a nepřehlednou slupkou se skrývá nesmírně sofistikovaný hudební přístup se složitými a přesto velmi melodickými vzorci. K rukopisu Ontogeny pak patří také velice překvapivé rytmické zvraty, promyšlený timing a vtipná práce s dynamikou. Skupina se navíc neobává neobvyklých postupů v zajímavých harmoniích a zhusta se pohybuje v nezvyklých stupnicích, což dává posluchači dojem čehosi tajemného a ne zcela uchopitelného. Ontogeny se neštítí ani pomalých polo-akustických meziher, do kterých vkládají úžasné, snové melodie. Hrubé, brutální šlehy jsou ale u Ontogeny zážitkem, na který se hned tak nedá zapomenout. Výborná stavba skladeb (kterých do šestapadesáti minut alba umístili Ontogeny devět) a jejich luxusní provedení dělá z novinky floridského kvarteta jedno z velice příjemných překvapení podzimu. Nahrávky jako tato potvrzují, že v technickém death metalu je možné stále přinášet něco nového. A když náhodou chvíli není co, netřeba věšet hlavu, zběsilá jízda neměřitelnou rychlostí dá na nějaké pochybnosti rychle zapomenout.

Beyon Creation - The Aura

Letošní album The Aura od kanadské skupiny Beynod Creation patří k tomu nejlepšímu, co jsem na poli brutálního death metalu slyšel. Přikovalo mne k zemi svým jedinečným zvukem, ohromily mne úchvatné hudební nápady a nepopsatelně zvládnutá hráčská technika. Beyon Creation hrají na poli technického brutal death metalu nejvyšší možnou ligu. Ruku v ruce s kalifornskými hypertechniky Decrepit Birth nebo kansaskými Origin patří, podle mě, k tomu vůbec nejlepšímu, co zmíněná scéna nabízí (pokud ovšem pomíjím geniální zběsilosti typu Rings Of Saturn, kteří už jsou na hranici poslouchatelnosti).
Beyond Creation nabízejí na své prvotině The Aura deset skladeb v příjemném hracím čase, který vám zabere bez osmi minut jednu hodinku. Tu strávíte poprvé s hlavou v hrsti, protože mozek zpočátku nevstřebává takovou přemíru vypiplátek, technických kudrlinek a fíglů. Podruhé již zřejmě přistoupíte k albu střízlivěji a zjistíte, že nehorázná technika je jen líbivým obalem pro přemíru energie, kterou album obsahuje a začnete rozkrývat jednotlivé důmyslně seskládané slupky, ze kterých skladby sestávají. Z bádání vás často vytrhne nějaká strašlivá, virtuozní jízda kytary nebo střemhlavý útok velmi čitelné a zaslouženě zřetelné baskytary, povětšinou ve výtečně zahraných chromatikách. Jedinečně zahrané jsou i bicí, které z hudby nijak nepřirozeně netrčí. K tomu špičkový zpěv (Simon Girard) jak ve středních, tak i vysokých polohách.
Celkově vynikající album , které osobně řadím k absolutní špičce žánru.

Morbid Angel - Illud Divinum Insanus

Není třeba ani moc hledat, abyste si všechny skladby z nového alba Morbid Angel poslechli na internetu už nyní, přestože do data vydání zbývá ještě pár dní. Hodnotit album mi nepřísluší, ale pár slov si neodpustím, protože Morbid Angel jednoznačně spolu s Deicide a Obituary patří k triumvirátu toho nejlepšího, co kdy zplodila death metalová scéna. Přiznávám, že jsem se na novinku Morbid Angel těšil. Marně. A hned vysvětlím proč. Morbid Angel byli vždycky novátory, nebáli se experimentů a při svých neobyčejných interpretačních dovednostech si mohli dovolit mnohé. Nikdy ale, kromě aktuálního alba, jsem ale neměl pocit, že nespějí kupředu. Po poslechu alba Illud Divinum Insanus jsem si nejprve myslel, že jsem nerozeznal genialitu a skladbám nerozumím. Opakované poslechy mne přesvědčily o opaku. Namísto urputného, neuchopitelného, schizofrenního death metalu s originálním rukopisem Morbid Angel slyším na jejich novém albu jakýsi patvar (polo)hrubého a k uzoufání monotónního hardcore spolu s jakýmisi morbidními náznaky industriálu. Pravé, nespoutané, brutální death metalové šlehy, opřené o zvukovou stěnu skvostných riffů a samopalných bicích se na albu objevují jen málo. Tak málo, že by se vtěsnaly do jediné sklady, ani ta by ale zřejmě nestála za nic. To opravdu myslí Morbid Angel vážně? To není vtip? Chvílemi mám pocit, že i ty nejblbější skladby zhýralého šaška Marilyna Mansona jsou lepší, než tyto pokusy Morbid Angel. Navíc jako byste do toho přimíchali špetku Laibach nebo co já vím, snad i Rammstein. Ať se komu líbí, co chce, ať si poslouchá třeba bzučení much nebo růst trávy, ale myslím, že kdyby takové album nahráli Deicide nebo Cannibal Corpse, tak by se jim fanoušci vysmáli. A hodně nahlas. Novátorům a experimentátorům Morbid Angel chcete ale chvíli jejich úlet věřit, pátráte, kam tím směřují. Nakonec ale zjistíte, že nikam, že to takto chtěli. Brrr, hrozná představa. Chudák genilální bubeník Pete Sandoval. Ten se musel hodně divit, co to jeho spoluhráči přichystali a že místo hromobití kopáků a šílených, ukrutně rychlých rytmických zvratů bude přes polovinu alba hrát jenom bum čvacht bum čvach a nic víc. Kde je energie, kde agrese!? Žádný death metal od Morbid Angel? Proč to všem nenatřeli? Proč se babrají s nějakým bezduchým, monotónním hnojem bez riffů, bez života? Morbid Angel! Taková banda! Plusem je, že pokud se na albu objeví pravé death metalové sypačky, pak jsou skvostné; Trey Azagthoth navíc hraje pořád absolutně skvostná sóla. Jako celek ale tohle album nedávám. A to si myslím, že vydržím hodně.

DEICIDE - To Hell With God

O legendárních skupinách se píše špatně. Jednak není slovo, které by už o nich nepadlo, za druhé zkušeným a slavným většinou měříme jiným metrem, nežli nováčkům. Novince floridské old-school death metalové legendy Deicide ale nelze vytknout vůbec nic. Jistě, určitě se najde někdo, kdo napíše, že Deicide opět nepřekročili svůj stín a jejich alba jsou čím dál nudnější, jak už se stalo koloritem v hudebních periodicích. Já si myslím pravý opak. Jednak Deicide nikdy nenatočili album, za které by se museli stydět, za druhé novinka To Hell With God je od odchodu kytarového bratrského dua Erica a Briana Hoffmanových v roce 2004 vůbec nejlepší. "Nemůžu o těch zmrdech ani slyšet, " říká frontman Glen Benton kdykoliv, když se před ním někdo o bratřích Hoffmanech zmíní. "Chtěli jenom peníze, ale makat na nových deskách, to už jim nevonělo," vysvětluje. Novou desku pak Benton natočil spolu s posledním věrným ze základní sestavy, bubeníkem Steve Asheimem, bývalým kytaristou Cannibal Corpse Jackem Owenem, který se v Deicide už za pět a půl roku zabydlel a druhým kytaristou Raplphem Santollou. A copak vlastně na novém albu Deicide máme? Především se začalo zase pořádně sypat. Od začátku do konce nevydechnete a poukud ano, pak to bude výdech z posledních. Album má také velmi příjemný čas - pouhých 35:45 minut. Za druhé přibylo techničtějších skladeb a co je vůbec nejlepší, skupina se v nápadech posunula dál - chvílemi mne napadlo, že od Owena poprvé cítím závany "kanibalismu" a že v některých motivech spojení Deicide a CC báječně funguje. To Hell With God je rovněž prvním albem Deicide pro Century Media, což se odráží v tom, že album má vynikající zvuk. Mám Deicide rád, to nezastírám. Sedí mi Bentonovo specifické frázování, které doprovázejí víry kytarových vichřic a samopalná mašina za bicí soupravou, mám rád tu jejich zvláštní hru na zlobu ke všemu, co smrdí křížkem. Hudební stylizace, ať je jakákoliv, by neměla mít hranice. A na Bentona, toho slavného buřiče, kamarádi prozradili, že měl prý svatbu taky normálně v kostele :o). Kdo spolu se mnou miluje old school death metal a nebere jej jako dogma, ale jako formu zábavy, se v tomhle albu nezklame ani náhodou.

DEFILED - In Crisis

Japonské skupiny mají zhusta tendenci posluchače omráčit. A čtveřice šikmookých mužíků z Tokya, sdružených pod názvem Defiled to jen potvrzuje. Tucet běsů, které nacpali do pětačtyřiceti minut zbrusu nového opusu In Crisis má efekt mozkového projímadla, po kterém vám hrozí únik cerebrálního obsahu libovolným z tělních otvorů. Nepopsatelně agresivní účinky má už zvuk nahrávky, při kterém posluchače atakují kytary upomínající na zvuk roje navztekaných bojových stíhaček, chřestivé bicí a pokovená baskytara. Zbytek dokoná obsah skladeb, který je plný krokolomných kytarových riffů, nepochopitelných a nazapamatovatelných rytmických zvratů a ďábelského zpěvořevu. Čtvrté album hudebních extremistů Defiled potěší zejména milovníky brutálního death metalu, kterým dá často vzpomenout floridských Morbid Angel. Ovšem ve zcela svojském hyper-technickém hávu Defiled se toto přirovnání jen míhá skulinami, kdy banda v setinách vteřiny nabírá dech k dalšímu ohromujícímu útoku na lidské smysly. Pestrobarevnou mozaiku těžkých zbraní, kterými Defiled chytře chřestí, je možné postupně rozkrývat až s opakovanými poslechy, protože na konci alba se, vysíleni k smrti, nezmůžete ani na prosbu o ránu z milosti. Super album. Nemám slov.

PETRA - Back To The Rock

Letitá společnost Petra, která od roku 1972 píše dějiny amerického křesťanského rocku vydala v posledních dnech roku 2010 nové album Back To The Rock. Všem milovníkům melodického hard rocku tak vykvetla pšenka, která si doslova říká o sklizeň. Skupina na albu bilancuje svou tvorbu z první poloviny 80. let a nabízí dvanáctku nejlepších skladeb z tohoto období v moderním zvukovém kabátě.
Přestože se ve skupině Petra vyskytuje už jen jeden ze zakládajících členů (letos dvaašedesátiletý kytarista Bob Hartman), skupina své byvší hity předkládá s mladistvou nonšalancí a jistotou. Speciální poklonu zaslouží Gregory Xavier Volzt za mikrofonem. Zpěvák, který už ve skupině Petra neopakovatelně účinkoval právě v období konce 70. a poloviny 80. let, si přes svých šest "křížků" zachovává neobyčejně mladistvý a přesvědčivý projev a jeho sebejistý, nádherně zabarvený hlas je ozdobou alba.
Na nahrávce najedeme tucet kvalitních hard rockových skladeb. Ani jedna z nich nepostrádá hitové ambice, jeden líbivější refrén stíhá druhý a posluchač se jen těžko ubrání dojmu, že poslouchá některé ze stěžejních alb zlaté éry hard rocku, jež mu v 70. nebo 80. letech shodou náhod uteklo.
Technická stránka hudby na albu Back To The Rock pak věrně kopíruje jeho obsah. Vaše uši pohladí bezchybná intonace, jak v sólovém tak sborovém zpěvu, stejně jako pěkná kytarová sóla a citlivý rytmický doprovod.
Skupina Petra v průběhu svého pestrého života posbírala devět nominací na cenu Grammy, z nich čtyři dokonce proměnila ve skutečnou cenu. Z bohaté diskografie Petry jsou mými osobními favority alba Never Say Die (1982) a On Fire (1988).