Sentinel - Sentinel (EP)

Až si pustíte letošní EP od Američanů Sentinel, budete mít možná pocit, že čekáte právě na ně. Z nejvýchodnější části státu Massachusetts vane k našim uším překvapivě svojský a originální styl, s kořeny hluboce vrostlými jak do old school death metalu, tak do prastarých thrashových studnic.
Svou dosavadní diskografii mají Sentinel víceméně chudobnou. Kromě letošního EP Sentinel vytvořili jen dvě dema a to před dvěma a čtyřmi lety. EP, obsahující pětici skladeb, vtěsnaných do 22 minut, zabalila skupina do úchvatného obalu s hordou umrlců, jež mají lebky vyprázdněné hrůznými zuby jakéhosi obřího, členovcovitého mesiáše. Hudba, obsažená na disku, nemá slabé místo. Sentinel vás zahrnou mistrovsky zahraným death metalem s thrashově nervózními vstupy a občas také s melodickými vložkami, určenými zřejmě k rychlému nádechu, než vás skupina opět stáhne k brutálnímu vláčení trnitou krajinou.
Po rozhlédnutí u dvouminutové, úvodní skladby Monument s impozantní melodickou linkou, si o slovo řekne druhá, vyčerpávající a velmi brutální Human: No more. Pokud při ní propadnete beznaději, co budete dělat, až přijde ještě něco lepšího, dočkáte se vzápětí - u strhující trojky Reckless Peasant s neuvěřitelným tahem a výtečnou rytmikou. Výdech? Omyl, ještě o poznání rychleji uhání čtyřka Among The Flies. Závěrečná, ironicky štiplavá skladba Locust Cult s ohromující baskytarou, je heroickým zakončením již beztak dost bezútěšného díla. Nejsem si jistý, jestli mi v tomto případě rozměr EP nevyhovuje lépe, než kdyby se jednalo o dlouhohrající album. Pět špeků a šlus, není co řešit. Ukázka

FireWölfe - FireWölfe

Každý je někdy nespokojený se svým stavem. Prý se to může změnit dvěma způsoby. Buď překopeš podmínky svého života, nebo svůj postoj. První není vždycky možné, to druhé je možné vždy. A s úspěchem to zafunguje, když si pustíš debut americké skupiny FireWölfe. Podmínkou je, že máš rád heavy metal. Tedy metal v jeho původní podobě.
S touhle deskou jsem si tak nějak vzpomněl na báječnou, bezstarostnou dobu začátku 80. let, kdy mi bylo jedinou povinností shánět heavy metalová alba a chlubit se jimi kamarádům. A s tímhle albem by to sakra šlo. Pěkný, melodický, nijak přehnaně tvrdý metal, který doslova hladí duši. V každé skladbě se dočkáš perfektního refrénu, skladby mají příjemnou stavbu i stopáž, hudebně jsou na velmi dobré úrovni.
U zpěváka Davida Fefolta není zkušený pěvecký projev náhodou, jeho hlas můžeme v současnosti slyšet i u (výtečných) Fifth Angel, v loni zase ne neúspěšně účinkoval na pěkném albu skupiny Angels Of Babylon - Kingdom Of Evil. Také ostatní hudebníci z FireWölfe působí vyrovnaným, sebevědomým dojmem. A mají proč.
Když tě nepřesvědčí jedna z prvních dvou skladeb, pak to zcela určitě dokáže titulní, dramaticky rozčleněná trojka FireWolfe. Působivá je šestá skladba Wicked Words, u které jsem nadšením nadskočil z "dokkenovského" začátku a nezklame ani například desítka, skandovačka Feel the Thunder.
Prvnímu albu amerických FireWölfe by se s klidem dalo tu a tam i něco vytknout, ale jsou to prkotiny, které celkový dojem z alba nijak neovlivní. Asi ve dvou skladbách malinko "padá řemen", ale stačí album poslouchat o něco méně pozorně a už si toho nevšimneš, jinde zase skupina zapomněla nějaký falešný tón ve zpěvu. Prd! Čert vem tyhle blbosti! S Firewölfe máš v rukou výborný heavy metal. Do auta, pod peřinu, k válení se s holkou, na koupák, do hospody, kam chceš. Ukázka

Exmortus - Beyond The Fall Of Time

Kalifornští Exmortus jako by se řídili pravidlem, že kdo neumí zabíjet, bude vždycky podřízen tomu, kdo umí. Přičemž zcela jistě ctí onu druhou, podstatně výhodnější roli. Kdo má rád silový trojboj - tedy prudký thrash/death (power?) metal s hromotluckým řevem a bojechtivými texty, bude s touto deskou usínat i vstávat a nedočká se opruzenin na duchu ani na uchu.
Hry na vichřičně horečnou honičku střídají lakonické sprinty po hmatnících kytar, kde se hrají přemrštěně rychlé stupnice jako by se nechumelilo. K tomu na podloží pádí v až opojném dusotu kopyta hromburácké rytmiky. Vše završuje chlapácko-medvědí rykot týpka, který si (po právu) říká Conan a jenž (vzdáleně) připomíná Petera z polské bezbožné velebandy Vader.
U Exmortus máte pocit, jako byste se v cirkuse přihlásili k boji s medvědem. V očekávání polozdechlé, všivé vycpaniny byste zůstali v klidu, jenže ouha, po cirku s vámi rázem zametá čtyřmetrový kodiak!!
S albovou dvojkou Exmortus - Beyond The Fall Of Time máte v rukou skvělé dílo plné ohromné síly, agrese, vedle něhož se množství slabších odnoží metalu v mžiku rozbrečí. Deset skladeb do 46 minut je tak akorát. Na konci huba doliskaná, uši na hadry, na prdeli flek. Parádní album! Nemůžu nedoporučit!

Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare

"Alice Cooper naprosto zdebilněl," napsal jsem svému bratrovi v SMS po prvním poslechu nového alba byvšího krále "pouťového" hororu Alice Coopera - Welcome 2 My Nightmare. Neměl jsem to brát tak zhurta, protože dnes už si to nemyslím. Ale výhrady k albu mne úplně neopustily. Dle mého soudu se na novince nalézá více dobrých skladeb než těch horších, přičemž úplný průšvih cítím jen u jedné (I´ll Bite Your Face Off).
Platinou ověnčený "první díl" Welcome To My Nightmare vyšel v roce 1975 a stala se z něj jedna z opor Cooperovy diskografie. Obě alba dělí šestatřicet let a to je v rocku hodně dlouhá doba (navíc Cooper není AC/DC, kteří hrají několik desítek let let to samé), po které navázat na výborné album kvalitní odpovědí je takřka nemožné. Protože jakékoliv řeči z novinky Alice Coopera komerční trhák neudělají a Cooper už nové Only Women Bleed (úchvatná balada z prvního Welcome..) nenapíše, kladu si otázku, komu je nové album vlastně určeno. (Abych mluvil sebe, nevím, jestli ještě toužím po deskách stárnoucích rockerů. Jistě, Kiss, Ozzymu, Nazareth a spoustě dalších, kteří ještě "žijí", je třeba seknout poklonu, že to ještě nesložili, ale stáří rockových skupin žije, bohužel, ze vzpomínek a není třeba si nalhávat, že se to někdy změní.)
Na druhou stranu je možné, že album současného posluchače nabudí zvědavostí jak "to bylo tenkrát" a zakoupí si i první díl koncepčního příběhu Welcome....V čem lze najít symbiózu? Určitě ve zvuku - album Welcome 2 se honosí skvělým zvukovým obalem, evokujícím 70. léta, ke všemu je produkoval věhlasný Bob Ezrin (podobně jako první díl).
I skladby jsou v duchu původního Welcome..., jen jsou jaksi slabší, umělejší, bez šťávy, chladnější. Ale, jak už jsem napsal na začátku, ne všechny jsou slabé. Výtečná je například první skladba alba I´am Made Of You, která se pyšní nádherným refrénem, dále kratičká trojka The Nightmare Returns s kolosálním hlavním motivem v (Ezrinem oblíbeném) piánu a solidní, drze přímočará skladba Caffeine. Sedmdesátá léta nejvíc evokuje šestka The Congregation, která jako by zůstala zapomenutá v šuplíku s názvem Welcome ´75. Na albu se ale nacházejí i mnohem slabší kusy, jako třeba I Gotta Get Outta Here, odrhovačka, jež by slušela možná prvotním, tedy bubblegumovým The Sweet.
Nemohu "dvojce" Welcome... přijít na kloub. Alice Cooper samozřejmě nezdebilněl, jak jsem si prve myslel a já doufám, že se jednoho dne probudím s úplně novýma ušima a že si album Welcome 2 My Nightmare pustím nezaujatě a tedy bez očekávání. Třeba nakonec zjistím, že se mi líbí, já nevím.....Zatím tomu tak není.

Anthrax - Worship Music

Jak uvidíš uši vlka, následuje určitě i ocas. Jakmile jsem uslyšel první tóny nového alba Anthrax - Worship Music, rozradostnil jsem se. Když jsem si pak vyposlechl album celé, zachválila mne euforie. "Konečně," říkal jsem si a na mysli jsem měl letošní, poněkud chudobnou nabídku opravdu dobrých metalových alb. Někde jsem četl, že zkušenost není to, co se vám stane. Zkušenost je to, jak naložíte s tím, co se vám už stalo. A Anthrax nakládají se svými zkušenostmi skvěle. Na albu Worship music uslyšíte thrashové honičky ve včelínech bzučivých kytar, stejně jako chytlavé refrény klasického heavy metalového střihu. U alba Worship Music se cítíte jako u stolu přeplněného dobrotami, kdy nevíte, co si vybrat první. Ruka bezradně bloudí nad stolem a sliny se sbíhají. A já říkám, že ať sáhnete kamkoliv, odměnou bude pamlsek z největších.
Nebudu album rozebírat po jednotlivých skladbách a to proto, že se mi nechce. Všechny jsou skvělé. Pyšní se dokonalou stavbou, vynikajícími kytarovými riffy (člověk až žasne, že se ještě dají vymyslet kytarové figury, které působí novým a neotřelým dojmem), zpěv Joey Belladony je výtečný. Hodnotit u Anthrax hráčské dovednosti by mne ani nenapadlo, protože Anthrax se svou profesorskou technikou už léta vysmívají všemu slabému , sprostému, nedokonalému.
Nic jiného, než metal jako řemen, na nových Anthrax nehledejte. Za lahůdky alba považuji skladby The Constant a I´m Alive. Kladný dojem z celku završuje úžasně namalovaný obrázek na obalu alba (autor Alex Ross). Bezvadné album, jednoduše super!

Archspire - All Shall Align

Myslíte si, že umíte hrát na kytaru, basu nebo bicí? A navíc, že umíte hrát hodně rychle? Pak buď neposlouchejte letošní, respektive první album kanadských Archspire nebo si zkuste tyhle týpky na hmatníku své kytary nebo s paličkami v rukou dohnat. Obávám se, že dost možná zpláčete nad chudobným výdělkem. Mám uši uvyklé lecčemu, za nějakých 35 let poslouchání rockové muziky už jsem slyšel mnohé. Ne tak Archspire! Tito chovanci ústavu pro léčení úchylek spojených s přehráváním stupnic a rozložených akordů nadzvukovou rychlostí mne totálně dostali. Proto na debutovém albu All Shall Align není co hodnotit. A zaškatulkovat tuto šílenost si taky netroufnu - snad technický death? A není to jedno? Pro mně jsou Archspire jednoznačným důkazem, že hudba nemá limity. Takováto alba se objevují vždycky, když si myslíte, že vás už nic nemůže překvapit.

Ontogeny - Discord And Disillusion

S albem Discord and disilusion přicházejí Ontogeny (San Francisco) jako se svou absolutně žhavou novinkou. Jedná se o lahůdku pro milovníky technického brutal death metalu. Pod zdánlivě chaotickou a nepřehlednou slupkou se skrývá nesmírně sofistikovaný hudební přístup se složitými a přesto velmi melodickými vzorci. K rukopisu Ontogeny pak patří také velice překvapivé rytmické zvraty, promyšlený timing a vtipná práce s dynamikou. Skupina se navíc neobává neobvyklých postupů v zajímavých harmoniích a zhusta se pohybuje v nezvyklých stupnicích, což dává posluchači dojem čehosi tajemného a ne zcela uchopitelného. Ontogeny se neštítí ani pomalých polo-akustických meziher, do kterých vkládají úžasné, snové melodie. Hrubé, brutální šlehy jsou ale u Ontogeny zážitkem, na který se hned tak nedá zapomenout. Výborná stavba skladeb (kterých do šestapadesáti minut alba umístili Ontogeny devět) a jejich luxusní provedení dělá z novinky floridského kvarteta jedno z velice příjemných překvapení podzimu. Nahrávky jako tato potvrzují, že v technickém death metalu je možné stále přinášet něco nového. A když náhodou chvíli není co, netřeba věšet hlavu, zběsilá jízda neměřitelnou rychlostí dá na nějaké pochybnosti rychle zapomenout.

Beyon Creation - The Aura

Letošní album The Aura od kanadské skupiny Beynod Creation patří k tomu nejlepšímu, co jsem na poli brutálního death metalu slyšel. Přikovalo mne k zemi svým jedinečným zvukem, ohromily mne úchvatné hudební nápady a nepopsatelně zvládnutá hráčská technika. Beyon Creation hrají na poli technického brutal death metalu nejvyšší možnou ligu. Ruku v ruce s kalifornskými hypertechniky Decrepit Birth nebo kansaskými Origin patří, podle mě, k tomu vůbec nejlepšímu, co zmíněná scéna nabízí (pokud ovšem pomíjím geniální zběsilosti typu Rings Of Saturn, kteří už jsou na hranici poslouchatelnosti).
Beyond Creation nabízejí na své prvotině The Aura deset skladeb v příjemném hracím čase, který vám zabere bez osmi minut jednu hodinku. Tu strávíte poprvé s hlavou v hrsti, protože mozek zpočátku nevstřebává takovou přemíru vypiplátek, technických kudrlinek a fíglů. Podruhé již zřejmě přistoupíte k albu střízlivěji a zjistíte, že nehorázná technika je jen líbivým obalem pro přemíru energie, kterou album obsahuje a začnete rozkrývat jednotlivé důmyslně seskládané slupky, ze kterých skladby sestávají. Z bádání vás často vytrhne nějaká strašlivá, virtuozní jízda kytary nebo střemhlavý útok velmi čitelné a zaslouženě zřetelné baskytary, povětšinou ve výtečně zahraných chromatikách. Jedinečně zahrané jsou i bicí, které z hudby nijak nepřirozeně netrčí. K tomu špičkový zpěv (Simon Girard) jak ve středních, tak i vysokých polohách.
Celkově vynikající album , které osobně řadím k absolutní špičce žánru.