SOUND STORM - Twilight Opera

Touha po hudbě plné bujarých melodií a vodotrysků neoklasických motivů mne dohnala až k letošnímu albu turínských power/symph./epic metalistů SOUND STORM. Po dvojím poslechu, z nichž ten druhý už byl pro mne utrpením, odkládám toto album do šuplíku s nápisem - "Nikdy více". Tu a tam se albem mihne závan opravdu výtečného nápadu, ten ovšem záhy zmizí za rohem autorské bezradnosti a uteče do slepé uličky. SOUND STORM se pyšní dobrým zvukem a kvalitní technikou hry, ale to je vše. Nejvíc se mi nelíbí zpěv. Ještě poměrně stravitelný je Filippo Arancio, tedy zástupce mužského sólového pění, který dokáže být místy pozoruhodně dramatický a nechybí mu zdravá agresivita. Ovšem mužský vokál je (z neznámých důvodů) poměrně velmi často doplňován mezzosopránem jakési divy "Lucille de Santis", která nenabízí nic jiného, než neobyčejně exaltované hýkání a vytí, velmi vzdáleně připomínající operní způsob zpěvu. S jakým záměrem obsazují jinak poměrně kvalitní skupiny do svých řad podobně zoufalá stvoření se mi do dnešního dne nepodařilo pochopit. Pojímám podezření, že to jsou pouhé záplaty na hudebně prázdná místa. A můj odpor k metalu s ženským zpěvem to jen prohlubuje. Jak jsem již naznačil, množství dobrých hudebních nápadů padne za oběť neschopnosti na kvalitní motiv kompozičně navázat. Též dynamika a pokusy o dramatické gradace jsou prvky poněkud kostrbatými, příliš odsazenými a na mnoha místech přímo triviálně průzračnými. A na burácení filharmonického tělesa po vzoru nepřekonatelných Rhapsody (Of Fire) můžete rovnou zapomenout. Symfonické vložky jsou buď syntetické jako líh a tam, kde najdeme živé nástroje, jde spíše o hubené pidlikání nepočetného orchestříku (2-3 členové) studentů základní umělecké školy. Přesto vše musím SOUND STORM vyslovit jednu velkou pochvalu a to za některé opravdu skvostné kytarové riffy, které tu a tam jedou v neuvěřitelném tahu a také za některá vynikající sóla. Tyto věci ale, chybí - li vše ostatní, nedělají epické metalové album ani z jedné čtvrtiny. (ukázka asi nejlepší věci z alba)

AT VANCE - RIDE THE SKY

Za mírně neoriginálním názvem (Ride The Sky) a klišovitým (pěkným) obalem se skrývá mírně neoriginální a klišovitá (pěkná) hudba. Nabízí sice vše, co už jsme u At Vance slyšeli (zejména na skvělém albu Dragonchaser), mně osobně to však ani trochu nevadí. Po ortodoxii zhusta toužím a nemohu pak skončit jinde, než u skupin typu At Vance! Ty drží při životě jediný původní člen - pan domácí Olaf Lenk, který zde vládne kytarou všemocnou. Ke spolupráci přizval zpěváka Ricka Altzi - pěvce vskutku kosmopolitního (pokud vím, tak má co do činění s výbornými finskými Thunderstone, španělskou bandou Sandalinas a také Švédy Frequency), který albu dodává ohromně zajímavou a vznosnou atmosféru, neboť Altzi je zpěvákem typu J.Lande. Jak už jsem podotkl, nosným pilířem alba pak je kytara Olafa Lenka, která nás zhusta počastuje pěknými chromatikami a velesóly neoklaického metalu, plnými barokních postupů. Albová osmička At Vance se poslouchá doslova sama. Přináší deset klasických skladeb At Vance a jednu variaci na Vivaldiho téma ( Vivaldi, Summer 2nd Set). Vážnějších připomínek bych se (vzhledem k již zmíněné ortodoxii :o)) zdržel. Jen snad - malinko víc bych čekal od rytmiky, která místy jen bohapustě šlape beze špetky invence. Kdesi se mi až zazdálo, jako by se bubeník ovládal spíše počítačovou myší a zapochyboval jsem o jeho lidském původu. Občasná rytmická mašinerie ale neubližuje albu nikterak výrazně. Zato příliš inovativní skladateský přínos v některých neoklasických pasážích je spíše kontraproduktivní. Pohybujeme - li se na platformě barokní hudby, která měla své harmonické zákonitosti, pak, pokud se z nich (byť v jediném akordu) uhne, musí to mít smysl. Ale z celého alba se jedná jen asi o tři drobnosti, které v celkovém významu nehrají podstatnou roli. Naopak. At Vance za letošní album tleskám, ne teda do krve, ale poměrně hlasitě. Líbí se mi a baví mne. Dal bych tak osmičku z desítky. (ukázka)

HIGHLORD - The Death Of The Artists

Bažíte - li bez ustání po kvalitní metalové atmosféře, málokdy minete cíl, pokud zalícíte na italské skupiny. Turínští metalisté HIGHLORD vás pak snadno mohou vyloženě nadchnout. Pokud ne, dočkáte se alespoň hudby, která nedokáže prudit ani při opakovaném poslechu. Za jedenáct let, do kterých italští bohatýři nacpali (spolu s letošním albem The Death Of The Artists) už šest alb, se nasbírá něco zkušeností! Album je nahráno velmi kvalitně. Výhody spatřuji zejména ve vrozeném italském smyslu pro melodii a precizním ovládnutí jak hudebních nástrojů, tak také pěveckých partů. Andrea Marchisio za mikrofonem (také v Desdemona a Famous X) překvapí výtečnou intonací, méně už svou výslovností angličtiny, což je ovšem vzhledem k celku mínus zanedbatelného významu. Album The Death Of The Artists není dlouhé. S devíti skladbami se vejdeme do čtyř desítek minut. Přestože absolutními tutovkami jsou dvojka Every Thrash Of Me, trojka Canticle Of The Flesh a velmi dramatická šestá skladba Dance In A Flame, hluchá místa na albu netřeba vyhledávat, neboť tam nejsou. Možná bych se obešel bez devítky A Queen In My Pocket, ale ta zase obsahuje briliantové kytarové sólo, takže můžeme mluvit o takřka stoprocentní spokojenosti. O své slabosti pro italské umělce už jsem vám možná říkal, přesto, troufám si říct, že tohle album funguje, i když mám italský urychlovač v hlavě vypnutý. (ukázka)

SHRINEBUILDER - Shrinebuilder

O Vánocích se má všechno zklidnit a zpomalit, tak já jsem ubral na rychlosti už asi před týdnem. Hudebně je dobré vybrat si k poslechu nějaké skupiny, které hrají doom metal, pokud možno ty pomalejší, než je zabržděný parní válec. Za nehty mi uvízla i vynikající letošní věc, kterou má na svědomí americký doomový otecko Scott "Wino" Weinrich (St. Vitus atd.) se svou novou skupinou Shrinebuilder. Melodický doom, jak jej předkládají tito zkušení muzikanti je pravou záplatou na bolavou duši. Protože je ještě bolavější. Hudba není k zešílení pomalá a nepostrádá vystavěné harmonické postupy. Coby základ jsou samozřejmě použity plíživé riffy a to v tučném a nijak výrazně podladěném zvuku. Kytarová práce není obhrouble holá, nýbrž je zvukem doslova vyplněná a plazí se jako tlustý had.....Díky vokálu "Wino" Weinricha občas zavzpomínáte na geniální Saint Vitus, ale srovnávat obě kapely vás ani nenapadne a to je dobře. Třicet devět minut - pět songů....to je tak akorát. Vypnout to není důvod a na pověšení to není. Shrinebuilder - záruka výborného hudebního zážitku!! (ukázky zde)

MOSS - Tombs Of The Blind Drugged

Na začátku se ozve bolestné zavazbení kytary, zvuk sklouzne do podpekelných hlubin a kytara vydá první nekonečný akord. Než se dočkáte druhého úderu do strun, máte vousy až po ukulele. Třetí akord i s prvním úderem do bubnů se pak dostaví až někdy za měsíce, ne - li za několik let. Před poslechem EP Tombs Of The Blind Drugged od Britů MOSS, prozkoumejte na sociálce stav svého důchodového zabezpečení, protože přibližně v první třetině první skladby tohoto alba, která trvá jedno desetiletí, vám dojde, že jste si pustili něco jako přímý přenos růstu stoletého dubu a že to bude trochu na dýl. Moss - to je pobyt u tuze zeleného rybníčku se shnilou vodou, kde hladinu jednou za den rozčeří pouhé dvě bubliny ze dna, kde rozkladu podléhá utopenec. Jinak jen bzukot much a dusno. Hladina se ani nehne a tiše si smrdí. Rytmický minimalismus ale zdaleka není jediným prvkem, který z tohoto alba dělá pomalejšího příbuzného pohybu kontinentů. Melodicky se totiž nalézáme na dně Mariánského příkopu, kudy zkormoucený, distorzní zvuk bolestných kytar proplouvá po celou dobu alba v pouhých čtyřech nebo pěti akordech. V hrobě je proti tomu rušno jako na hokeji. Po dobu celého alba žmouláte kravatu, hledíte do dáli a modlíte se, aby už konečně přišel nějaký jiný akord. Marně. Jestli kdy mnou při poslechu hudby cloumala marnost, nebylo to nic proti stavu při poslechu skupiny MOSS. Ve filmové podobě by to vypadalo asi jako rozostřený, černobílý , zpomalený a navíc ruský film o štěpení buněk sibiřských mamutů, kteří jsou miliony let mrtví. A to jsem ještě nemluvil o zpěvu. Napřed vás napadne, že to nemůže být nic jiného, než zvukový záznam ze středověké mučírny, kde nějakému nebožákovi zrovna obouvají obuv made in Spain. Když je po další půlhodině řev mučence nezměněn, dojde vám, že to tak má být.
Trvalo to, než se mi otevřela stavidla, abych dokázal pochopit a přijmout tento minimalistický skvost (který obsahuje i skladbu o dvou akordech). Ale nyní už je mi jasné, že mám co do činění s nepřekonatelnými mistry jedné z nejextrémnějších forem metalu. Pro mne genialita. A vůbec mi nevadí, když v tom zůstanu sám. :o).

BLACK PYRAMID - Black Pyramid

No toto ! Debut BLACK PYRAMID je bezkonkurenčně nejlepším albem, co jsem v poslední době slyšel. Massachusettští Black Sabbath (ech, co jsem to napsal) Black Pyramid jsou lahůdkou pro obě uši milovníků starých sabaťáren, psychedelie a do jisté míry také stoner rocku. Archaický zvuk všechno podtrhuje jak učitel pětku v žákovce, kytarový zvuk se brodí přehlubokou orbou v táhlých a syrových riffech. Pod tím klouže v hlubinách, jako neohrozitelný keporkak, pěkná a opěrná baskytara a bicí to pak podtrhují zvukem, jako když se kácejí prastaré duby. Black Pyramid vyrůstají z nejpevnějšího kmene, jaký vůbec lze nalézt - děda se jmenuje Iommi, babička Geezer Butler, kmotr Ozzy a sudička Bill Ward. Od těchto prarodičů Black Parymid dostali jak zvuk, tak také chromatiky, melodické linky i vedení kytarových sól. Co vás zaručeně ohromí, to jsou melodie, které jsou v poměru ke kytarovým mezihrám krátké, ale o to lepší. Teď to možná vyznívá, jako by Black Pyramid byli klonem Black Sabbath. Tak jednoduché to není. Vtělení nejgeniálnější skupiny všech dob zde samozřejmě cítíme, ale kořeny, přátelé, jsou vrostlé v zimou prolezlé půdě massachusettských pustin, odkud zase skupina čerpá stoner rockový feeling. Pokrm to je trochu chudý - asi jako byste si dali skálu s trochou suchého mechu a místo šlehačky krustu zmrzlého sněhu. Ale když vám k tomu hude tato banda, tak sakra poctivě žvýkáte, ba i chuť dortu se dostaví. Prakticky velmi bravo. Geniální album !!! (ukázka)

DINOROCK - OPRAVDICKÝ PRAVĚK

V tomto čase kolem Vánoc si dáme i Dinorock (Radio RockMax, neděle 20. prosince, 19,00 hod.) s hudbou, která přinese především pohodu. V tomto díle budeme po dobu skoro dvou hodin procházet hudbou opravdu třetihorní - dáme si jen kousky ze 60. a 70. let minulého století. Tím pádem budeme taky muset slevit z nároků na tvrdost. Budou rockové písničky všeho druhu. Uslyšíte například The Small Faces, Honeycombs, Shocking Blue, Easybeats, Moody Blues a další. Těším se na to. HP

VIOLATED - Only Death Awaits

Po tomto albu se cítíte, jako byste dostali neprávem hroznou nakládačku. Debut norské skupiny VIOLATED je všechno, jen ne nedělní chvilka poezie. Album je prudké jak bystřina ze skandinávských hor a valí se nebrzditelným tempem rozvodněného veletoku. VIOLATED se honosí nálepkou thrash metal. Zodpovědně mohu prohlásit, že v jejich jedinečném stylu, jak hrát thrash, čmuchám trochu staré školy, ovšem daleko víc tady smrdí pižmo houževnatých severskýchVikingů, kteří to dělají po svém. Nač někoho vábit do pasti lstí tajemných hádanek, když se mu dá rovnou srazit vaz?! VIOLATED na to jdou hodně zpříma - jednak oba kytaristé Stig Hansen a Dag Sveen dělají ze svých nástrojů víc těžké palcáty než roje kytarových včel, jak je známe z USA; za druhé pak "zpěvák" Hans Wilk neštěká své texty, jak jsme u thrashových skupin zvyklí, ale řve jako na lesy, což v nás (kromě obav o život) budí možná i malinko deathové představy. Ale frázování je jasně thrashové, takže klid. Album Only Death Awaits je kompozičně velmi vyrovnané, slabé kusy si pak běžte hledat do lesa mezi soušky, tady je nenajdete. Z osmi kousků nenudí ani jeden a navíc - album se vejde do příjemné půlhodinky. To je sakra rychle vymalováno! Ale co taky dlouho řešit. Rána, brada, zem.......Nemám problém. Výborné album. (ukázka)

IRON MASK - Shadow Of The Red Baron

Třetí album belgického kytarového virtuoso Dushana Petrossiho a jeho skupiny Iron Mask - letošní novinka Shadow Of The Red Baron - je moc pěkná deska. Uspokojí všechny, kdo baží po melodickém power metalu s klasickými vlivy, po vypjatých a dramatických kompozičních stavbách a skvěle zahraných muzikantských partech. Hybnou silou je Mistr Petrossi sám (svému nástroji vládne neobyčejně zručně), který rovněž svádí boj mezi uměním a klišé mimořádně citlivě, vtipně a často mezi ně klade rovnítko. To je do jisté míry velmi barokní přístup - tady není co vytknout :o). Patrné jsou vlivy severského kytarového démona Malmsteena, ale i přesto se daří ve skladbách zachovat, kromě brilantně zahraných vodotrysků tónů a přemíry hráčské techniky, také duši. O pěvecké party se dělí postavou i hlasem obří hessenský zpěvák Goetz Mohre s již mnohokrát osvědčeným Oliverem Hartmannem. Dalšími hudebníky jsou Andreas Lindahl - keyboards, Vassili Moltchanov - bass a Erik Stout - bicí. Všichni skvělí. Shadow Of The Red Baron si nemusím pouštět každý den, ale je na něm spousta vynikající muziky a věci, které bych vytknul, se nevejdou ani mezi dvě laboratorní sklíčka. Na závěr bych jen připomněl, abyste nezapomněli jednak na dvě předchozí alba Iron Mask, zrovna jako na stejný počet výborných alb druhé (první) Petrossiho skupiny Magic Kingdom. (Ukázky z nového alba Iron Mask jsem zatím nenašel).

JUNGLE ROT - What Horrors Await

Když vás bolí zub, nač chodit ke kováři, když si můžete poslechnout albovou šestku wisconsinských řezníků JUNGLE ROT a bolavý kořínek vyskočí z huby sám! Ne-li, pak vám čtveřice nesmlouvavých pořezů přitlačí hlavu na špalek a vytrhne vám zub i s řitním nervem a to za pomoci čtrnácti trackového pantoku jménem What Horrors Await. Kdo milujete přetlakový death metal ve středních tempech, po vzoru Velkých Učitelů Obituary, pak na tohle album vytřepejte poslední groš, byť by měl vypadnout z manželky (tu na rozdíl od Jungle Rot poslouchat nemusíte). Na letošním albu JUNGLE ROT - What Horrors Wait je k nalezení 14 produktů z fabriky na hypertěžké riffy, namačkaných do drtivé zvukové formy a nepřetlačitelné energie. Dave Matrise pak svým zpěvořevem žene na útěk celé tankové prapory a medvěd, yetti, mamut a podobná havěť se raduje, že má nového krále. Ohromující hlasivky. Album si to šine nezastavitelým tempem 41 minut a nechává za sebou učesané lesy a na sto sáhů hlubokou brázdu v zemi. Vybočení k nesmyslům, jako je příliš dlouhé sólo na kytaru se nekoná (v některých skladbách chybí úplně). A k čemu by byly finty na bicí nebo basu, když to stačí hrnout jako radlicí buldozeru. Dohromady to dělá megatunový kolos, který se dá zastavit jediným způsobem - počkat, až mu dojde nafta. A to se sakra načekáte! (ukázka)

SABBAT - EVOKE

Venom a Bathory. Jinými slovy alba Black Metal + Bathory 1984. Kulty z nejkultovatějích, podle nichž by měly být pojmenovány přinejmenším nějaké planety, na kterých je stálý oheň, nebo by se měly stát dopravními značkami, ukazujícími kudy tudy do Pekla. Japonsko mělo taky své Venom a Bathory. A to, prosím, obojí v jednom! Kapela se jmenovala Sabbat. Nemáte - li od tohoto hyperkultu přinejmenším album Evoke, nepočítejte se ani mezi fanoušky výše jmenovaných skupin, protože Sabbat, to je jejich slepé střevo! Odpudivé siamské trojče Venom a Bathory - Sabbat se dalo dohromady v době, kdy králové Venom pomalu ve své původní sestavě dodýchávali, v roce 1985. Sabbat v prvních šesti letech vydali jen pět EP, která už nesežene ani sám rohatý a k prvnímu albu "Envenom" se dopracovali teprve v roce 1991. Je dobré, ale ne tak, jako veledílo s pořadovým číslem dvě. Dvojka Evoke spatřila tmu pekla v březnu 1992. Kdyby Sabbat přišli s albem Evoke o šest, sedm let dřív, stáli by přinejmenším po boku obou výše jmenovaných veličin, na to dám ruku (vaši) do ohně. Sabbat se od obou originálů (Venom + Bathory) liší jen v tom, že se vůbec ničím neliší. Před prvním poslechem alba Sabbat - Evoke je nutné zakoupit několik kotlíků různých velikostí, zažehnout pod nimi plamen a pomalu se v nich osmělovat do "velké vody". S prvními tóny alba vás uchopí čísi srstnaté ruce, v letu zahlédnete něco rohatých postav a čvách! Už se škvaříte v největším kotli, jaký Dole mají! Koupete se plných 56 minut, zatímco rohatí kudrnáči kolem poskakují a vesele pějí hymny jako Total Necro, The Wisper Of Demon , Hellhouse atp. Už po pár taktech poznáte, že se jedná o výjimečná hudební díla a tanec smrti nejen, že vám nevadí, ale bažíte po dalším mučení jako pověstný vepřík po drbání a jakmile kopytnáči spustí neuvěřitený opus Torment In Pentagram, dáte se do zpěvu také, jakož i do nesmělého tance na vašich zpola uvařených nohou. Nedbaje bolesti, s úsměvem na rtech skotačíte a uštěpačně vykřikujete : " Kdo vás to učil, darebáci japonští, takový black metal ?!! " Načež vás setnou první katanou, která visí na zdi. Ale nic to nevadí, vaše duše, v tu dobu už černá jak krtčí prdel bude až do převtělení v kozla vykřikovat blahořečení japonským velmistrům černého cechu. Mistrovské dílo, hodné oplakávání sebe sama a to všemi, kdo je dříve neznali!!!!! (ukázka zde)

KLÍČE K VAŠÍ DUŠI .......

Oba spolky, o kterých bude řeč, vydávají své desky ve jménu melodie, každý ovšem trochu po svém. Za BAD HABIT ze Švédska, proukující typický, melodický scandi pop-metal, utraťte klidně i ten neposlednější z posledních grošíků. Jste - li milovníky melodických refrénů - dostane se vám jim víc, než byste byli s to unést a ještě několik navrch. Letošní album Above And Beyond - albová šestka sympatických švédských chlapíků, přináší lehoulinký hard´n´ heavy, u něhož jsou na prvním místě právě melodie. V prvních třech skladbách přijdou BAD HABIT v refrénech s melodiemi, které vás zastaví v chůzi. Nedbaje ostudy si je pak zpíváte nahlas i v supermarketu po dobu 14 dnů (jedna z nic zde). Albu by sice možná prospěl menší ořez (skladeb je na něm hned 13 a ne všechny splňují nejvyšší kvalitu), ale zrychlený posuv při poslechu nepoužijete ani jednou. Album BAD HABIT - Above And Beyon bych ocenil devíti body z deseti možných, všech devět by pak skupina nasbírala za první tři skladby a také neobyčejně chytlavou šestku I Believe.
Druhé album je absolutní pecka. Pochází též ze skandinávské hudební velkopěstírny - Švédska. SALUTE se okamžitě stali mou oblíbenou skupinou a album Toy Soldier (debut) velmi vnitřní výpovědí. Počínaje doslova fantastickým, plným a širokým zvukem, přes geniální melodie, konče dokonalým "řemeslným" zpracováním, je album Toy Soldier doslova ohromující. Vznosné i křehké hudební motivy, krásné harmonické postupy, překvapující dynamika. Mikael Erlandsson navíc úchvatně zpívá a skladby mají v jeho podání punc produktu z ryzího zlata. Dvanáctka písniček ve 48. minutách nemá ani jedno hluché místo, ba ani jediné hudební smítko není odkud odfouknout. Mým tipem je titulní skladba Toy Soldier - střednětempá balada, jejíž dokonale vystavěná melodie vám při každém poslechu vhrne když ne slzy do očí, pak alespoň v hloubi duše navodí pocit, že hudba je neobyčejně krásnou a důležitou součástí života. SALUTE - Toy Soldier je dokonalé album. (ukázka)

ANARKHON - Obesidade Mórbida

Pane jo! Mrkni na obal a víš, s kým máš tu čest. Kolem tohoto CD je nutné pohybovat se velmi obezřetně. Ve tvé skříňce s ostatními nosiči si okamžitě vystrká a vyštěká své místo a čeká jen na to, až si pro něj přijdeš. Prosím opatrnost - motocyklové rukavice do půli přeloktí, dva půlmetrové ocelové pohrabáče v rukou, masku na obličeji - takto vyzbrojen můžeš toto veledílo opatrně vyndat. Zvaž ale, že stačí jeden mylný pohyb a padáš mrtev k zemi! Přejedovatý křovinný tajpan je proti tomuto dílku nevinnou žížalkou. Lépe je před použitím disku požádat zfetovaného brazilského indiána, ať tě preventivně trochu pomačetuje. Pohřební úkony, dodatečně i červy, rozkladné bobtnání a další smutné divadlo už dodají hoši ze skupiny ANARKHON sami. A to jsme ještě neslyšeli ani notu! Běda ti, přeběda, když překonáš obavy a tento mor si pustíš do bytu! Bude pláč a skřípění zubů! Rázem jsi v rukou nepříčetného kolohnáta, který tebou hází po pokoji, padni kam padni. Po intru, které nenechá nikoho na pochybách, že nastane něco hodně, hodně zlého spustí brazilská smečka takové víry, že se ti podlomí nohy. Kdesi, v zasunuté paměti zbytku tvého mozku, možná zabliká malinká kontrolka, abys vzpomněl při večerní modlitbě Cannibal Corpse, ale je to jen stín......Anarkhon jsou přece jen malinko jinde.....To značí v tom nejčernějším z černých vředů na těle ohnívající zdechliny. Vítej v království Krále Mrchožrouta! Hyper brutální death. Fantastické rytmy. Frázování, jaké v angličtině nikdy neuslyšíš (Anarkhon zpívají brazilskou portugalštinou). Bestiální sóla, která pobere jenom úplně chorá hlava, kopáky, jako když pálíš z kulometu, zabaleného do peřin. Výsledkem je tlačenice, jako kdyby milion blech v krabičce od sirek dostalo rozkaz zaskákat si. Jedno pořekadlo praví - "V nouzi poznáš přítele". Bůh chraň, aby tím přítelem byli ANARKHON. To by bylo totéž, co léčit choleru morem. (ukázka)

DINOROCK - RAINBOW !!!

Tento týden v pořadu Dinorock (Radio RockMax, neděle 13. prosince, 19.00 hod.) oživíme legendární hard rockovou skupinu RAINBOW! Netřeba zdůrazňovat, že zejména alba RAINBOW se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem patří k velepokladům rockové historie a je jen málo jiných, které jim sahají třeba jen po pomyslné kotníky. Určitě poslouchejte profil skupiny RAINBOW tuto neděli v Dinorocku ! Těším se na to. HP

DEATHWISH - At The Edge Of Damnation

V případě tohoto alba se může volbou tlačítka "Play" na vašem přehrávači začít odvíjet posledních 43.52min. vašeho života. Pokud máte rádi Heavy Metal, pak vám hned při první skladbě In the Name Of God z debutu anglické skupiny Deathwish - At The Edge Of Damnation (87) poklesnou životní funkce na minimum a zbude vám jediný smysl a to je u+m+í+r+á+n+í! Vážení kamarádi, já jsem u tohoto alba na jednom konci potlačil slzu, na druhém pak kulový boban, který se chystal vystřelit díru do prádla už po prvních pár taktech. U druhé skladby už jsem se kroutil, jako když kopneš do hada a nebyl jsem daleko poslední svaté přísaze : "Už nikdy nechci slyšet jiné album !" Naštěstí jsem to neřekl. Jak pravím, toto album je nerovný boj ! Na jedné straně stojí banda čtyř muzikantů, po zuby vyzbrojených super agresivním metalem, na straně druhé vaše kataleptická tělesná i duševní drobnůstka, určená k absolutnímu rozetření po zdi. Je to pocit, jako vylézt sám v sedmi letech s bolestně ubohou výzbrojí na hokejové hřiště, za jehož půlící čárou na vás čeká kanadská reprezentace! Na konci prvního alba DEATHWISH je z vás hovnitá airbrushová malůvka na mantinelu. Nevím, jestli to je heavy metal, nebo thrash, nebo speed či kýho čerta jiný záhrobní nástroj, každopádně chutná tak dobře, až se tiše ptáme, rty okoralé strachem, proč nás toto album minulo?! A nyní, ano, nyní to víme. Páč se přiblížil čas!!!! :o)! Strašně tvrdé kytarové riffy, old school zvuk (vyvolá ve vás nostalgii), výborný zpěv Jon Van Dorna, který ve vás evokuje prvky strachu před něčím nepojmenovatelným. Pasáže rychlé, jak průjem v divadle i plíživé sabbatí odkazy - to vše vměstnáno do devíti neskutečných písniček. V Anglii si je prozpěvují děti na pastvě a slepí starci je hrají na své flašinety o jarmarku, jen já , nehodný a neposlušný synek jsem je objevil až teď! Hanba mně !!!!!!!!! (ukázka)

IMAGES OF VIOLENCE = DOBRÁ HNOJKA

Není letošní a nové už taky ne, ale jestli si chcete nechat nakopat zadnici (hlavu), volte tohle EP.
IMAGES OF VIOLENCE - Cadaverous Recomposition(EP, 2004) je jen pro otrlé. Jste - li slabí, nemocní, neduživí nebo máte obvod hrudníku pod 60 cm, jste od poslechu předem diskvalifikováni. I zdravím překypující jedinec by se měl napřed zocelit předpřípravou a to týdnem o samotě v lednici patologického oddělení nemocnice. Obal EP vám doporučuji si napřed nechat povyprávět, jinak bůh chraň vaše slipy. Co se týká nahrávky, tak fatální je už zvuk těchto texaských mladíků, kytara je jako sekačka na hlavy. Jakmile se poperete s tímto uvítáním, jste připraveni doposlouchat EP Cadaverous Recomposition až do konce. Popis zní jednoduše - brutální death metal vycházející ze staré školy, zasahující svým rozsahem až ke grindu. Skutečnost už tak jednoduchá není. Zpěv - poraněný kokodril, baskytara - varna lávy a bicí - kamenná lavina. Po skončení závěrečné - 6. skladby (cover Napalm Death) se proberete z bezvědomí, posbíráte po zemi vypadlé ušní slimáky a pustíte si další věc, respektive totéž ještě jednou.....(ukázky najdeš zde).

STREAM - BER NEBO NECH BÝT

Doporučuji zvolit možnost "BER", protože s prvním albem americké skupiny STREAM z roku 1988 - Take It Or Leave It máme před sebou špičkové dílo hard´n´heavy scény. STREAM vznikli původně jako projekt německého kytaristy Petera Scheithauera, přičemž ostatní hudebníci byli Američané. Za mikrofonem stál neuvěřitelný zpěvák David Reece (Accept, Sacred Child, Bangalore Choir), basu obsluhoval Dave Spitz (viz. také článek o Americade) a za bicí soupravou seděl Jay Schallen (např. Hurricane!). Nad hudební náplní alba lze i radostně poskakovat, spolu s hlasitým tleskáním, vykřikováním a možná i vyměšováním, ale protože už jste slyšeli kde co, patrně jenom zvednete obočí a řeknete si : "Hmmmm"! A budete mít nad čím žasnout, ale až tak na podruhé, na potřetí. Během poslechu mne desetkrát napadlo přirovnat skupinu k Mr. Big a dvakrát k Van Halen. Předchozí větu hned beru zpět, abyste si na ni nevzpomněli, až si album obstaráte. V deseti hard´n´heavy kompozicích vás čeká příval hráčské ekvilibristiky. V průběhu alba mne napapadlo mj. i to, jak se do tak jednoduchých nápadů vejde tolik muziky - z hudebních nástrojů je kouzelná zejména basa, na kterou Dave Spitz vyšívá vpravdě jako na cimbál. Kytara Petera Scheithauera je pak překvapivá jako středověká justice - samá poprava. Jinými slovy - jeho zdánlivě bezhlavá a chaotická sóla si vyposlechnete s ústy dokořán. Absolutně neskutečný je pak pěvecký dojem, který za sebou nechává Mistr David Reece. Jeho po okraj testosteronem nacpaný zpěv je největší ozdobou alba. Na drobné nedostatky, jako je zohnutý rožek u bookletu nebo prasklina na krabičce CD pak rázem zapomenete. Jiných vad byste totiž u STREAM hledali marně - v obsahu alba není k nalezení ani jedna. A kde je ukázka ? To bych taky rád věděl, žádnou jsem nenašel.

WHITE WIZZARD - High Speed G.T.O.

Tak hošani, po poslechu tohoto mini LP losangeleských heavy metalových White Wizzard musí každý pravověrný metalový maniak poskvrnit pížo brutální polucí, že není třeba ani obligátní samohany. POKRAČOVÁNÍ TADY!!

AMERICADE - American Metal

U skupin tohoto druhu si kladu otázku, jak silně se na začátku 80. let v USA různily pohledy na to, co to je Heavy Metal. Odpověď není jednoduchá, Heavy Metal byl nejméně do roku 1985 v USA nesmírně široký pojem. Debut skupiny AMERICADE měl na tuto otázku přinést uspokojivou odpověď. A nemusíme ani dlouze hádat, že právě toto album se pěkně "po americku" mělo stát tou nejlepší deskou v dějinách naší galaxie. V očích hudebníků k tomu zcela určitě došlo, ale skutečnost byla diametrálně odlišná. Ohrozit Van Halen nebo Quiet Riot bylo v roce 1982 z řádu těch nejdivočejších snů. Přesto se pokusím na vás apelovat, abyste toto album získali i za cenu ztráty svobody.
Když se skupiny AMERICADE v dobovém interview ptali, jak by klasifikovala svou hudbu, zpěvák P. J. de Marigny odpověděl : " Americký Metal. Americký Metal je pro nás novou tváří hard rocku". A AMERICADE také svou první desku lakonicky nazvali American Metal. Album vzniklo v obsazení: P. J. de Marigny - zpěv(uf!), jeho bratr Gerard de Marigny - kytara, Walt Woodward III - bicí (později se mihnul např. u T.Sister) a vynikající baskytarista - bratr Dana Spitze z Anthrax - Dave Spitz (pak u Black Sabbath, Impellitteri, White Lion, Great White ad.). AMERICADE se podle svých slov snažili udělat vše, aby se odlišovali od skupin typu Van Halen. Nepodařilo se mi však vyzkoumat, čím se tedy liší. Všechno je jako podle šablony slavných kolegů. Všechno, vyjma hudby samotné. Zatímco Van Halen byli v USA v roce 1982 nedostižnou hyper-star, AMERICADE se svým debutem zažili propad na opačný konec tabulek. Ve srovnání se špičkou žánru jsou opravdu hráči nižší soutěže, ale já bych album ani omylem nezavrhoval. V oněch romantických metalových letech bych album AMERICADE - American Metal s napostým klidem zasunul mezi ostatní desky té doby. Kolem něj by byly např. Resstless And Wild, The Number Of the Beast, Battle Hymns, Iron Fist, Black metal, nebo Blackout. Uvádět k nim interprety mi přijde výsměchem, ty si každý z vás doplní i o půl noci při probuzení z narkózy. (ukázka zde)

No Remorse No Retreat - Warbringer

Anglická metalová slaninka, dobře vyuzená v kouři prastaré udírny jménem NWOBHM. K tomu na výsost dnešní! Pod příkrovem težkým jako tankový pluk se skrývá překvapivá mrštnost, neodbytná agresivita a přesvědčivost. Navíc je k mání typicky anglický smysl pro zachování kvalitní a ucelené písňové formy ve tvaru rokenrolu. Album v sobě nese svižné, ale ponuré melodie a jakousi temnou a tajemnou lyriku. Síla je více citelná v tlaku celého tělesa, než v jednotlivých pojmech. Ale i ty stojí za pozornost neboť rozbor by nám odhalil velmi tvrdé kytarové riffy, málem na bázi střednětempých spolků z oblasti death metalu, dále také bicí artilerii, srovnatelnou s neúnavně pochodujícím vojskem (občasné zakopnutí vem čert), drtivou basu hlubokou jako oceán a chlapský hlasový projev. Letošní (v pořadí druhé) album skupiny No Remorse No Retreat nás pak potěší ještě hrubiánským zvukem, ovšem pečlivě ošetřeným a propracovaným. Skupina sice nedá nahlédnout pod svou slupku, tvrdou jako para ořech, jména hudebníků nezvěřejňuje ani na svém webu, ale je - li i pro vás novinkou, pak můžete na konci zůstat stát s otevřenými ústy, nebo i hubou. Tak bacha, ať vám tam No Remorse No Retreat na rozloučenou ještě nehodí odjištěný granát. A celou dobu přemýšlím, jestli mám napsat, že mi No Remorse No Retreat připadají jako neobyčejně přitvrzení The Almighty, skupina Ricky Warwicka, která mne ohromovala někdy na začátku 90. let. Ale třeba vám to tak vůbec nepřijde. (ukázka)

DINOROCK - VENOM

V dalším díle pořadu DINOROCK v Radiu RockMax budou VENOM (6.12.2009, 19:00). Dalších slov netřeba. Nejlepší kapela všech dob. Kult všech kultů. Zakladatelé Black Metalu. Nejrohatější z rohatých. Nenapodobitelní, jedineční a ještě po letech stále šokující! S VENOM není peklo trestem, ale odměnou ! Tešte se, třeste se, poslouchejte !

PITBULL TERRORIST - C.I.A.

U debutu francouzské skupiny PITBULL TERRORIST se možná budete tvářit stejně bezradně, jako děcko, jež si vytáhne z nosu holuba a nemaje kapesník, neví, kam s ním. Každopádně se ale brzy dáte do skoku. A to možná i z okna. PITBULL TERRORIST jedou, jako když vás srazí rychlík. Už při 3. skladbě marně vzpomínáte, kde jste ještě před chvílí měli mozek a pokud směs hc-core-death metalu od smečky PITBULL TERRORIST zesílíte, pak vás vytlačí z bytu spolehlivěji, než banda exekutorů. Poslechnout si všech osmnáct (!) tracků na albu je ale stejně riskantní, jako v převleku divočáka pobíhat při honu v mlází ! Až nastane ticho, budete zasukovaní, jak souložící chobotnice. Bezva nářez. Skupina se trochu neoriginálně kryje maskami jako bolívijský drogový kartel a tak možná zažijete i něco málo překvapení, když masky sundá. Zpěvák, který vaše sluchové ustrojí bezbožně ryje neobyčejným rykem, totiž pod kuklou neskrývá nic jiného, nežli blond culík. V jeho spodním prádle bychom pak nahmatali dvě milé půlky a to jak vzadu, tak vepředu. V civilu je totiž ženou, na niž volají jménem Ursula. Jistě vás i napadne, že lépe je oženit se s medvědem, neboť ten vás aspoň sežere hned. Půlky pak doplňují ještě tři milí chlapíci, svědomitě plnící role bojového plemene. Kdo máte rádi nářez, nechejte si natrhnout kaťata právě touto pitbulí smečkou, ze zadku vám nadělá střapců, že by se jimi mohl pyšnit sám Vinnetou. Ten je ostatně taky Francouz, že jo. (ukázka zde)

MILKING THE GOATMACHINE - BACK FROM THE GOATS

Pro to, abyste byli šokováni kozami, nemusíte listovat stránkami na žádném pochybném webu. Tyto kozy vás namísto hrudníků nevzhledných žen a jejich "silicone free" natural bochníků šokují svým ultra death metalem. MILKING THE GOATMACHINE to myslí s kozami natolik vážně, že je nechaji mekotat dokonce i v jedné ze skladeb svého debutu Back From The Goats. Skoro sedmatřicet minut dovádění s kůzlaty, kozami i starými capy se odehrává za neutuchajícího masomlejnu brutálního death metalu, ve kterém zpěvák, vtipně pojmenovaný Goatleeb, buď chroptí jako smyslů zbavený, nebo hrozivě kvíká jako nepříčetný čuník. Jeho bratr Goatfreed (:o) k tomu seká strašlivé riffy na obhrouble podladěnou kytaru. Celkově debut německé skupiny MILKING THE GOATMACHINE (Dojení Kozí Mašiny) zní trochu jako death metal schizoidních Marťanů, kteří mají doma předvést, co si zapamatovali z návštěvy brutal death metalového koncertu na planetě Zemi. Ale je to taková prdel, že z ní i bobky padají. A z vás vypadnou taky, až na vás tyhle kozy zamečí. Výborné! (ukázka zde)

SUICIDAL ANGELS - SANCTIFY THE DARKNESS

Druhou dlouhohrající veselici Řeků SUICIDAL ANGELS - SANCTIFY THE DARKNESS už pěkně popsal BravePawn (zde), tak se nebudu opakovat. Jen zcela automaticky dávám toto album jako "album měsíce". A podotknu snad jen tolik, že tento řecký salátek je náramně jemně nasekanou thrashovou lahůdkou a zaslouží stát se hlavním pokrmem k snídani, obědu i večeři, svačinky nevyjímaje. Ke slyšení je kulantní, blesková práce pravačkou, vyvolávající nedostižné kytarové bzučení, veletoč náramného kostitřasu v bicích a střelhbitá basa. Výsledek - pohyb, jako když se tisíc blech pere o jeden psí chlup. Thrash jak kurva řemen! Ale fakt.

ADX, LEATHER NUNN, DESTRUCTOR.....JEŠTĚ NĚCO RARITEK.

Kdo si myslí, že francouzské metalové skupiny stály bokem hlavní scény a nezasluhují proto pozornost, ten je vedle, jak ta jedlička tam mezi modříny, co zelená byla celičká. ADX natočili v 80. letech několik silných heavy metalových děl, která se do jisté míry mohou klidně měřit s extraligovými týmy heavy metalu. To říkám s čistým svědomím. Kdo se o tom chce přesvědčit, ať si obstará přinejmenším druhé album ADX - Le Terreur 1986. ADX vás zahrnou neotřelými a velmi originálními hudebními nápady, ohromí vás vynikající technická vyspělost hráčů a vaše uši, přespříliš přivyklé angličtině, se ještě rády nakloní k nemetalovému a poněkud úsměvnému rodnému jazyku hudebníků. Hudební náplň totiž vše bohatě vynahradí. Album skrývá také několikero zajímavých témat blízkých moderní vážné hudbě. Album zajímavé jako ptákopysk pod peřinou. Baví dlouho.
Další páni na holení jsou LEATHER NUNN. Tam už angličtina nechybí, neb skupina pocházela z Jacksonville na Floridě. Její diskografie obsahuje celé jedno album - Take The Night z roku 1986. I slavná metalová encyklopedie Encyclopedia Metallum: The Metal Archives uvádí u tohoto alba poznámku - ultra raritní! Naštěstí řecká společnost Metal Reunion album vydala na CD i se 4 bonus tracky a tak, jste - li obdařeni štěstěnou, v nějakém zapomenutém obchůdku možná desku vyhrabete. Tuto špičkovou záležitost doporučuji neochutnávat v obchodě a to ani prvních pět taktů, protože domů poběžíte! To jen, kdyby vás to trefilo třeba v Německu.....
A na konec ještě jednou skupina ze spokojených států. DESTRUCTOR. Ti už měli hodně co dělat s vlivy thrash metalu, ale na jejich jedničce Maximum Destruction (1985) převládal ještě velmi pohanský, pouliční heavy metal se spoustou silných slov a škaredých nadávek. Ale také s velmi umným vládnutím hudebním nástrojům a úpřimnou výpovědí, proč všechno co nejdříve zničit . Abychom věděli, s kým máme tu čest, album začíná destrukcí telefonní budky. Což je v dnešní době asi stejný teror, jako pěšky honit zajíce. Nic naplat, poté pokračuje skvělé heavy metalové řádění v duchu hesla - "Máme sílu - máme budoucnost", které je možné libovolně otáčet, jak se vám zamane. U prvního alba DESTRUCTOR jde o zhmotněnou agresivitu, nacpanou do deseti tracků v půl hodině a šesti minutách. Parádní zážitek pro milovníky demostrace síly. No, tak to byly zase tři věci, které vám, doufám, nedají spát. Pokračování příště.

MIDNIGHT IDÖLS - SWORN TO THE NIGHT

Skupin, které se snaží ctít odkaz klasického heavy metalu 80. let je na světě stále dost a dost. Mnohé z nich nestojí ani za psí štěk, ale některé skupiny parafrázují obraz heavy metalu velmi věrně a zaslouží za to dlouhého drbání za ušima. MIDNIGHT IDÖLS ze Seattlu jsou pradítětem heavy metalu, jež je těžkým kovem odkojeno skutečně poctivě. Na třetím albu MIDNIGHT IDÖLS vás uvíta nejprve perfektní obal Jowity Kaminské, na němž mladý silák přináší v náručí nebohou dívčí obět zlému hadu s masivními jedovými zuby. Sympatické klišé, milý kýč. Hudba je pak patřičně tvrdá, stejně jako rukodělná práce na albu. MIDNIGHT IDÖLS hrají heavy metal povětšinou v rychlejších středních tempech a věrně napodobují britskou scénu 80. let (NWOBHM). Disponují dostatečně širokou škálou zajímavých kytarových riffů, které spolu s mimořádně dravými a technicky vyspělými sóly dělají z alba pozoruhodnou záležitost. Diamond C navíc zpívá silovým, plným hlasem bez falzetu. Celkově letošní album MIDNIGHT IDÖLS -Sworn To Te Night může být velmi příjemným doplňkem sbírky každého metalisty. Nabízený materiál totiž obsahuje univerzální heavy metal vysoké úrovně, který vás nikam netlačí, nikde nepřečnívá a nic mu nechybí. Fajn album. (ukázky najdeš zde)

MAX LYNX - TAKE ONE

Před plánovaným poslechem tohoto alba je nutné již týden dopředu požít neupřesněné množství barbiturátů. Dva dny před tím je třeba se opít do opičí podoby a v onen slavný den si nechat aplikovat směs morfia a kofeinu a intrakardiální adrenalinovou injekci. Jediné album americké skupiny MAX LYNX z roku 1983 je nesehnatelným kultem a nepopsatelnou raritou a díky svému obsahu i nadále v této kategorii nahrávek zůstane. Kvinteto z kalifornského Haywardu na svém (naštěstí) jediném albu nabízí veliké utrpení. Větší tragédií už snad může být jen dětský pěvecký sbor Funebráček, an složen z hluchoněmých nebožáků, vlekouce se žebrotou, pěje žalostné koledy. MAX LYNX sice neumí hrát, ale zato nemají ani žádné hudební nápady. Aby bylo dílo dokonalé, pyšní se ještě zvukem tak ohavným, jako je prdění kněze při zpovědi. Ale teď již vážně, za kolosálně nápaditým obalem, na němž mužské ruce v ohromné metalové zbroji odklepávají filmovou klapkou albovou premiéru skupiny, se skrývá zářný příklad pokusu zhmotnit sen o heavy metalovém albu. Ovšem lidmi, jež o hudbě nemají potuchy. Nouze o nápady vychází na povrch už po uplynutí čtvrtého taktu první skladby. Bicí pak vzdávají pokus udržet rytmus ještě o dva takty dřív. Intonace při zpěvu není problém, intonuje se celou dobu trvání alba v nejrůznějších tóninách, jakož i mimo ně. Kytary jsou pak ubohé jako mrňavě berličky. Samý pád. Celkově strašné.
Ale děcka. Já toto album vůbec nechci hanět! Sám bych lepší nikdy nenahrál. Já vlastně asi chci, aby to bylo takto! Vnitřně po tom toužím, protože dokonalé věci mi lezou na nervy a nikdy je neposlouchám víckrát, než jednou. Viděno tehdejší (1983) optikou, před oněmi pětadvaceti lety bych u tohoto alba zcela určitě nadšeně vykřikoval a skupina by ihned patřila mezi mé bohy!!! Takže není o čem mluvit. Vždyť já jsem vlastně nadšený! Vivat (prd) MAX (krk) LYNX (škyt) !!!!! (ukázka zde)

GRAVESTONE - BACK TO ATTACK

GRAVESTONE z bavorského Illertissenu byli typickými představiteli německého heavy metalu. Vydali přinejmenším tři velmi kvalitní alba, z nichž se jeví jako nejlepší Back To Attack z roku 1985. Toto album si vezmu s sebou do domova důchodců, jakož i do rakve. Skupina se pyšnila vynikajícími kytarovými riffy (Mathias Dieth, Klaus Reinelt), neobyčejně vysoko zpívajícím Berti Majdanem a pevnou rytmikou - ve složení Thomas Sabisch baskytara a Dieter Behle bicí. Dále u GRAVESTONE bylo možné vypozorovat omračující, hluboký, plný a barevný zvuk, neobyčejně vyvážený a vypracovaný. Mínusy jsou zanedbatelné - především jde o odpudivý outfit členů skupiny. Ten je složený z (tenkrát) neodmyslitelných legín s potiskem té či oné kočkovité šelmy, z různých šátků, kožek a nemetalových propriet, jako jsou např. nevhodné tenisky, sportovní nátělníky atd. Ke zblití odporným knírkům pod nosem se GRAVESTONE, vzešlí z hrobních prostor, naštěstí ubránili (pokud vím). Ale kamarádi moji, naši malí hrdinové zpoza náhrobků vytáhli v té době tak perfektní heavy metal, že jen těžkou rukou listujeme v deskách konkurence. Parádní nápady, refrény, které si snadno zapamatuje i kos za oknem, výborná, rychlá a agresivní sóla na kytary. Celkově toto album hodnotím tak vysoko, že jej neváhám přiřadit k těm největším dílům heavy metalu. (ukázka zde)

DINOROCK - HLAVNĚ PĚKNÉ PÍSNIČKY

O pěkné, melodické skladby nám v dalším díle pořadu DINOROCK (neděle 29. 11. 19.00) v Radiu RockMax půjde především ! Uslyšíte mix rockové hudby ze 60. , 70. i 80. let a těšit se můžete na Cheap Trick, Bay City Rollers, Atomic Rooster, The Animals, Paula McCartneyho, Davida Bowie a další. Těším se na to !

WILD DOGS !!!

Pevně věřím tomu, že srdce každého pravého metalového maniaka bije v rytmu 80. let. Tam také najdeme největší skvosty heavy metalu. Zatímco na Ostrovech rostly v prvních letech osmé dekády metalové skupiny jako houby po dešti v NWOBHM, v USA si žil heavy metal svým životem. A myslím, že nepoměrně bohatším, než si mnozí myslíme. Americký metal se neodvíjí od Metallicy, jak se nám kdosi snaží natlačit ! V Portlandu se například vyskytovala smečka divokých psů, kterou by městští strážníci mohli chytat po ulicích jak chtěli, tyto šelmy by jim prokously hrdla, kdykoli by se jim zamanulo. Debutové album WILD DOGS z roku 1983 to jasně dokazuje. Pokud vyhledáváte true old school heavy metal , potom poslech tohoto alba vám zaručí extatický stav. Jednička WILD DOGS je od prvního do posledního tónu nahraná jako podle heavy metalového slabikáře. Nabízí devět syrových pecek ve stylu Judas Priest, raných Saxon a možná malinko i Mötley Crüe. I přes tento příměr jsou ale WILD DOGS sví, velmi syroví a kopírujíce svůj bezvadný název, také patřičně divocí. Připomínám také, že album nabubnoval geniální hráč na bicí nástroje Deen Castronovo !!! Chybí - li vám toto album ve sbírce, pak tam máte díru jako na latríně. A pamatujte - ta se bude hlasitě dožadovat zaplnění! Ale vezměte také v potaz, že boudičku pro WILD DOGS je nutné svařit z oceli a tučně posázet hřeby. A na procházku s těmito psíky si pořiďte vodítka z klíňáků obrňáku a obojky z tankových pásů. Smečka trhá vše, jak batole noviny. Na má slova si vzpomenete hned s prvními riffy tohoto alba. Již jen pro doplnění - další alba WILD DOGS (především hned následující Man´s Best Friend z roku 1984) také nejsou k zahození! Taky vypusťte psy!!!! (ukázka)

Bez HARDWARE by to nešlo...bez SCANNERu jakbysmet

Představuji vám dvě německé skupiny, které musíte mít. Dolno-Sasští HARDWARE z Hannoveru a SCANNER z Gelsenkirchenu v Severním Porýní-Vestfálsku byly každá typem jiného stylu německého metalu, ale jediné album Hardware a debut Scanner, jsou alba, bez nichž se neobejdete. Přinejmenším, budete-li si chtít vzít kufřík na pustý ostrov, až vás naň vyhostí za obskurnosti spojené s heavy metalem.
1. HARDWARE - Common Time Heroes (1984) zní jako jakýsi proto - heavy metal. Debut skupiny HARDWARE, jemuž předcházela dvě dema, sám nezní lépe, než nahrávka z mimořádně nuzně vybaveného sklepa. Ale hudba na něm obsažená všechny zvukové nedostatečnosti vyváží. Jedná se o true heavy metalovou pilu, která řeže kytary vejpůl, škopky otlouká těmi silnějšími konci paliček, opíraje se při tom o spolehlivou basu. HARDWARE jsou, musím říct, kouzelní. A to nejen ve svém klukovském nadšení, ta muzika je jednoduše skvělá. Zpěvák Mark Städtler sice nedisponuje nijak mužným hlasem, spíše žádným, jde jen o takové klukovské vřeštění, ale to nahrávce na opravdovosti neubírá. Jednoduše, toto album má každý pravý metalista. Ukázky jsem nikde nenašel, na požádání album ukážu z protějšího kopce (dalekohled s sebou).
2. SCANNER - Hypertrace je albem o čtyři roky mladším (1988), než předchozí počin. Také vykazuje mnohem významnější podíl agresivity, rychlosti a hudební vyzrálosti; v neposlední radě poukazuje též na obří posun ve zvukové kvalitě. SCANNER na svůj debut kvalitou pozdějších alb patrně již nikdy nedosáhli. Toto album je od začátku do konce přeplněné skvělým, rychlým heavy metalem, s hrdinskou kytarovou prací a heroickými refrény a rovněž mimořádně vysokým zpěvem. Album je navíc koncepčím příběhem, takže je značně obtížné vypnout je před koncem. Metal té nejšpičkovější německé kvality - v podobě skupiny SCANNER vřele doporučuji. (ukázka)

LIMELIGHT - NAVŽDY (?) POHASLÁ ZÁŘE....

Kdykoliv někde byť jen kouskem oka spatříte limetkově zelený obal s hezkým nápisem LIMELIGHT, nechejte se na tom místě třeba přikurtovat policejními pouty, zlomte si nohu, nebo se na místě ožeňte, jen abyste zůstali na blízku tomuto přízračnému albu. Pak udělejte všechno, abyste je získali a to i za cenu ztráty některého údu, jakož i údu nejcennějšího. Jak jsem si povšiml na serverech metalových maniaků, bývají LIMELIGHT jedním šmahem řazeni k početnému houfu skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu, který se proháněl po Ostrovech v paleocénu metalových třetihor. Nejsem si ale jistý, jestli právě skupina LIMELIGHT do NWOBHM patří. Spíš ne. Nepatří totiž nikam, leda na metalová (hard rocková) nebesa. Ač skupina vznikla už v roce 1967 (v hlavách bratrů Mikeho a Glenna Scrimshawových za otlučenou školní lavicí v manfieldské měšťance), prorazila mnohem později. V 70. letech prý skupina podnikla jakési turné po Austrálii, ale potvrzení této nevěrohodné informace nenabídnu.
A konečně k hudbě: podaří-li se vám jakýmsi zázrakem získat jeden z výlisků tohoto alba, budete ten den už navždy slavit víc, než-li přinesení Písma dvojicí bratrů ze Soluně. LIMELIGHT za svůj hudební život nebyli nikterak bezhlavě plodní. Kupička jejich skladeb je nepočetná, o to více však autentická, vtipná a v neposlední řadě překvapivá. Do přelomu 70. a 80. let vydali LIMELIGHT jen singly, debut přišel pod názvem LIMELIGHT v roce 1980. O čtyři roky později album vyšlo ještě jednou - jmenovalo se však Ashes To Ashes a bylo bohatší o skladbu stejného názvu. Ochutnáte-li právě toto vydání, dám krk na to, že skladba Ashes To Ashes vás dokonale ohromí. Jedná se o tak precizní hard rockový hit, že podobné skladby jsme mohli s úspěchem objevit jedině u skupin věhlasných jmen (UFO, Deep Purple, Thin Lizzy atp.) Ostatní skladby z obou alb LIMELIGHT jsou propracovanými monumenty s neobyčejným skladatelským sdělením, u skupin NWOBHM málokdy viděným. K nalezení jsou dokonce i impozantní kusy, u kterých bych se neobával mluvit o velkém umění! A já se Tě, milý Pane Bože, teďka ptám : "Jak jsi mohl dopustit, že LIMELIGHT, tato geniální, citlivá, poctivá a výborně hrající skupina upadla v zapomnění?! Proč nestála na piedestalu přinejmenším vedle Thin Lizzy ?!" A co Pán Bůh na to?: "Některé věci jsou nevysvětlitelné právě pro to, aby zůstaly nevysvětlitelnými". Takže si sežeňte LIMELIGHT a spěte klidně.

SORTILEGE - MÉTAMORPHOSE

S prvními tóny debutového alba Francouzů SORTRILEGE mi vytryskly z očí proudy slz dojetí. Od roku 1984 jsem album neslyšel. Jako ten Robinson Crusoe po návratu na pevninu, jsem s rozklepanou bradou a křečí v krku opatrně prozkoumával půdu pod nohama, obávaje se, že po těch dlouhých letech nepoznám rodný dům a své blízké příbuzné. Ač jsem na cestách potkal barevné domorodce, ještě pestřejší papoušky a neméně vybarvené zážitky (rozuměj megatuny jiné metalové hudby), na ty chvíle, kdy jsem v pravěku poslouchával toto album, jsem nikdy nezapomněl. A hle - z mlhy už vystupují známé střechy a netřeba se ptát, kde je rodná dědina. Kde by byla, tam kde stojí po staletí. Má srdeční záležitost roku 1984 (kdy jsem na magnetofonové kazetě SORTILEGE pravidelně obehrával desetkrát denně) se vůbec nezměnila! Jen pokojíčky mého rodného domu jsou nějak menší a rodinní příslušníci se sklání pod vráskami a šedinami v bledém světle nad výšivkou. "Vítej doma!" praví mi SORTILEGE. Jak důvěrné jsou hlasy tohoto alba, jak mile ke mně hovoří, jak znám každý šelest, úder starých hodin i vrznutí prken. Co jsme se s bratrem nahráli v kuchyni toho domu na metalové bojovníky! Co jsme se naskákali na dřevěných tátoších s vařechami - meči v rukou, přestože nám tehdy již skráně pokrývaly husté vousy a ponejvíce ze všeho nás zajímaly odhalené prsníky žen! Tehdy (ještě jednou připomínám - 1984) na zkopírované MC kazetě s ofoceným obalem mnoho informací o albu nebylo. Dnes už víme, že SORTILEGE hráli přibližně v rozmezí let 1981 - 1987 a kromě Métamorphose nahráli ještě stoprocentní album Larmes de Héros. Ale debut byl jen jeden! A na něm pak k nalezení úchvatný heavy metal v jeho nejpravější podobě. Z neanglicky mluvících skupin se, z mého pohledu, tomuto zhmotněnému pokladu může rovnat jen album Španělů Baron Rojo - Volumen Brutal. Ačkoliv jak Sortilege, tak i Baron Rojo vydali svá alba povinně také v angličtině. Jejich rodné jazyky zní ale mnohem přesvědčivěji. Album Métamorphose trvá jen krátce (34.17), ale ta delší půlhodinka je vyplněna špičkovým heavy metalem, který se vám (jak jasně dokazuje můj případ) zaryje do paměti na trvalo. Albu skupiny SORTILEGE - Métamorphose by měl být postaven pomník v každém městě přímo ve vchodu na radnici, protože na něm najdete odkaz toho nejlepšího, co vůbec v metalu lze najít. Všechny nosiče s touto nahrávkou by pak měly být spáleny a původní pásy se záznamem vystřeleny do kosmu na oběžnou dráhu kolem Stvořitele. Jen on by měl uznat, kdy a kam album zase příště (za odměnu) pošle. Doufám, že ke mně. Jdu se modlit. (ukázka)

DINOROCK - MOTT THE HOOPLE A DALŠÍ...

Ani tento týden nevynechejte Dinorock (Radio RockMax, neděle 22. listopadu 19.00). Trochu blíž se podíváme na britskou glam rockovou skupinu Mott the Hoople, pustíme si Journey, The Fabulous Thunderbirds, Bachman Turner Overdrive, Lake, Molly Hatchet a některé další tutovky staršího data vydání. Může to tím pádem být příjemná hodinka vzpomínání a pro někoho také objevování časem zaváté hudby. Těším se HP

DARK FUNERAL - ANGELUS EXURO PRO ETERNUS

Vichřičné severské skupiny, hrající black metal, mne nikdy nepřiváděly do nějak velké extáze, ale spolek Dark Funeral mám moc rád. A generálská dvojice skupiny - Magnus Bromberg & Micke Svanberg (Emperor Magus Caligula a Lord Ahriman) svým pátým albem Angelus Exuro Pro Eterna rozhodně nezklamala. Uhodnout, co je obsahem alba, není z řádu otázek pro chytré hlavičky. Ze své satanské idologie, přetavené do podoby nechytatelné hudební vichřice s mistrným krákoráním blasfemických vizí, skupina neuhnula ani o píď. Devět Belzebubových jazyků, které vás olizují po dobu 47 minut úzce koresponduje právě s dějem jižně od nebes, čemuž odpovídá i sound celé nahrávky (tomu dalo podobu studio Abyss Petera Tägtgrena, jenž album i produkoval). A jak se dá očekávat, hudebně se (u DF již tradičně) ocitáte v dějišti kremace, kam vstřikovací trysky vhánějí neustávající porce nového a nového plynu, jehož původ lze hledat jedině na konci trávicího traktu samotného pekelného pana vedoucího. Šířeji se netřeba rozepisovat. Dá se předpokládat, že kdo fandí Dark Funeral, bude nadšen, ostatní také, jen o tom ještě nevědí. Je třeba ochutnat.

RUSTY EYE - POSSESSOR

Máte rádi vepřový dort s játrovou šlehačkou, čokoládovou polevou a rajským protlakem s medem a kyselými okurkami a k tomu kroupovou polévku s vývarem z rakviček? Pokud odpovíte ano, pak si pořiďte letošní album Rusty Eye - Possessor - bude vám chutnat. Toto album by se mělo prodávat v potřebách pro úchyly. Studiová trojka tria bláznů z Hollywoodu je albem, které vám vyrazí dech lépe, než rána kopačákem přímo na solar plexus. Rusty Eye - Possessor je jako nejhorší možný sen po požití všech dostupných prostředků k omámení mysli. Nabízí guláš většiny myslitelných rockových stylů v provedení, které by zmákli jedině zfetovaní příslušníci některého z papuánských domorodých kmenů, spolu s podtatranskou cikánskou kutálkou. Skupina sestává ze tří mužů, z nichž jeden je žena. Miss Randall nejen hraje na bicí soupravu (dlužno říci, že mimořádně schopně), ale k našemu neštěstí i zpívá. Ovšem jak ! Učitele zpěvu této umělkyně je nutné hledat leda na šimpajzí trachtě za zemřelého druha, kde sbor primátů zkormouceně vyje, nebo mezi astmatickými sovami (s)pálenými při volbě lesní superstar! Při prvním pěveckém vstupu Miss Randall se tváříte smutně, jak (bangla)Dežo v policejním autě a cítíte se podvedeni. Ve druhé (a každé další skladbě), kde se, bohužel, tato diva též hlasově projevuje, už se ale mračíte jak Jožin z hor. Nehoráznost nazývaná zpěvem je podmalována buď hudbou, která se šoupe ne rychleji, než obyvatelé psychiatrické léčebny, když se začnou podávat léky, nebo sekanicí jak v Istanbulu na fotbale. Dílo celkově je pak nepochopitelným metalovým gulášem, všehochutí, která se nedá ztrávit. Jsou tam k nalezení jak metalové motivy, na které budete hledět doslova s úžasem, stejně jako tristní atonální pidlikání nepříčetných chovanců zoo (pavilon prvoků). Album má jeden obří klad - podruhé si je určitě nepustíte, leda byste byli paranoickými masochisty. Za úžasným obalem Rusty Eye se skrývá hudba, kterou může nahrát jen člověk, opilý úplně na plech, nebo ne zcela psychicky v kondici. Pokud to někdo zkusíte poslouchat, můžete si být jisti, že když za album utratíte cenný grošík, máte v ruce dárek k Vánocům pro svého úhlavního nepřítele. (Ukázky, bohužel, zde)

HELIX - VAGABOND BONES

HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)

HASIČÁRNA POD PEŘINOU

Raději ani nemyslet na to, kolik dobrých alb a kvalitní muziky člověku unikne. Normálně vám to nepřijde, nejspíše vás to ale napadne tehdy, když zpětně dostanete do rukou hudební album, u kterého si pomlaskáváte jako mimino s dudlem. V mém aktuálním případě je řeč o albu FIREHOUSE - PRIME TIME, jemuž bylo v srpnu šest let. FIREHOUSE máte možná v paměti jako jednu z ušlechtilých skupin, hrajících v devadesátých letech špičkově vybroušený hard´n ´heavy poslední vlny glam metalu. Pvní dvě alba FIREHOUSE - tedy FireHouse (90) a Hold Your Fire (92) přinesla skupině blyštivou a dlužno říci i zcela zaslouženou slávu. Skupina nabízela dokonalý produkt - mistrnně zpracované melodické skladby s ohromujícími refrény a vysoce kvalitními hudební výkony. Na tohle jsem vzpomínal, když mi nyní s odstupem přišlo do rukou jejich poslední studiové album PRIME TIME (03). Nemohu netleskat. Sice se to obejde bez řvaní "Bravo !" ale o to víc od srdce, spíše tiše, tleskám skupině FIREHOUSE za lehkou, velmi sofistikovanou, uvolněnou a skr naskrz příjemnou nahrávku. Už tradičně mistrovské muzicírování, dokonalá intonace ve vokálech a pěkné melodie, plynoucí jedna za druhou, jako vlnky ve známé řece. V jedné recenzi jsem četl výtku, že skladby zavání nezáživností. Pokud tomu má být tak, pak sbírku alb onoho recenzenta bych chtěl vidět - musejí to být nebeská díla, která si pouštějí jen Bohové a on. Naopak. FIREHOUSE na albu PRIME TIME hovoří přímo k tobě, jako osobě, ne k bezejmenným masám. Kladem je také perfektní výslovnost zpěváka Carla Jeffa Snare, jemuž není problém rozumět každé slovo. O virtuozních výkonech jednotlivých hráčů pak netřeba hovořit - u FIREHOUSE se jedná o standard. Celé album čekáte na kvalitní baladu a také se jí dočkáte - trochu překvapivě ale v samotném závěru. Skladba Let Go je krásná a dojemná. Nedonutí vás sice k náhlému výronu vzlyků z hloubi plic, ale při vzpomínce na citlivé okamžiky svého života si při ní můžete notně požvýkat spodní ret (poslechnout si ji můžeš zde). Hezké album. Vydařené. Osobní až k braní do postele. Takovou muziku bych chtěl slyšet v klubu pro padesát lidí. Neměl bych daleko k tomu, abych se rozplýval.

HIRAX - EL ROSTRO DE LA MUERTE

Katon W. De Pena, jediný člověk z původní sestavy proslulých kalifornských neurvalců Hirax má letos kolem sebe vskutku povedené kamarády ! A společně ukovali dílko, které vás nenechá spát po několik nocí.
Když vás na týden zavřou do klece s tygrem, není nesnadné uhodnout, čí že ohlodané kosti se na konci pobytu budou povalovat po podlaze. Vezměte si nové album HIRAX na týden do přehrávače a budete i za bílého dne nakukovat za každý roh. Potmě pak ani nemluvit - s klepající se bradou budete drmolit modlitby tři metry vysoko na stromě. Příšerný, hysterický projev vlkodlaka Katona W. De Peny vám rovněž libého spaní nepřinese. To vše i přes to, že album se zdaleka neodvíjí v nějakých vražedných tempech - kytarové linky spíše odkazují na miliardy epidemických much Tse Tse, aby ustavičně kroužily kolem a čekaly na svou příležitost nakazit vás hrůznou horečkou. Ano, v šíleném víru odpudivého kytarového hmyzu se pak ocitnete v každé ze skladeb, bolavé pupence a boubel na vašem těle na sebe nedají dlouho čekat. Přinejmenším při páté skladbě Horrified se pak už smířeně hotovíte k jisté smrti a poslušně skládáte údy na hrudi, neb je vám zřejmo, že čas nadešel. "Konce alba jistě nedočkáme", myslíte si. Kdepak!!!! Vstávat, vichřičnou skladbou Blind Fight vás i v noční košlili HIRAX honí ze smrtelného lože po dvorku ne pomaleji , než-li sám řeznickej sviňku ku porážce! Ještě se nebude umírat - před tím se musí něco zažít! A také, že ano. Běda! Do konce alba nám zbývá ještě mnohý trn a nejeden zlý kousanec jedové bestie jménem Hirax. Skladby jsou nedlouhé a od začátku do konce alba je nutné si jich vyslechnout hned 14. Kytary hrají jednu horečnatou honěnou za druhou, přičemž hnusný a znepokojivý vřískot De Peny po skončení alba budete dloubat z uší hřebíkem. Mohu vám zaručit, že marně. Shrnu to na hromádku - HIRAX letos natočili kvalitního následníka jejich epochálních děl z poloviny 80. let. Náklad. Tuze hořká lahůdka. Ode mne 1000 bodů z deseti. (ukázka zde)

MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS

Máte - li EP MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS v originálním vydání z 22. listopadu 1980 nebo ještě lépe s alternativním obalem francouzského vydání z roku 1983, vlastníte něco, co by se dalo přirovnat buď ke Svatému Grálu nebo k třísce z golgotského kříže. Toto album je nutné uchovávat v etuji z 24 karátkového zlata ve speciálním sejfu, za bdělého dohledu nejméně čtyř po zuby ozbrojených goril.

Já dodnes pravidelně docházím do Poradny pro občany stižené metalem na mrskání důtkami a nekončící výslechy, proč jsem se kdysi tohoto pokladu nerozumně zbavil. Myslím, že mi bylo v bezvědomí ukradeno někým, komu vzápětí po tomto hanebném činu uhnila paže a mé drahocené EP odletělo jako ufo směrem k pekelným nížinám a tam je uloženo výše popsaným způsobem, čekaje na mne - jediného majitele. Mé milé album Beer drinkers - věz, že páníšššek si pro Tebe přijde..!!!!!

V roce 1983 jsem Beer Drinkers .....držel v ruce denně a po celé hodiny si prohlížel jeho nádherný obal. Samozřejmě, že mé touhy se ubíraly především ke snění o okovaném náramkovém upínáku, který má na zápěstí ruka , držící tuplák piva. Album jsem neustále na gramofonu obracel a pouštěl je stále dokola. Prd mne zajímalo, že dvě skladby ze čtyř, jež EP obsahuje nejsou původními kompozicemi Motörhead. Toto kultovní EP Motörhead nahráli v roce 1977 a titulní song si vypůjčili od převousatých veleknězů jižanského blues - ZZ Top. Zatímco originální verzi zpívají na albu Tres Hombres Billy Gibbons s Dusty Hillem na střídačku, u Motörhead se skladba stala pěveckým debutem epochálního kytristy Eddie "Fast" Clarka. Špinavý a přebuzený, štiplavě čpící projev Motörhead pak skladbě dává patinu nesmrtelnosti. Už tehdy obouchaná a poškrábná mašina Motörhead, s rezavými plechy a pětilitrovým motorem, si to výsměšně hrne kolem nablýskaných bouráků, nedbaje smradu a rozlitých (vypitých) flašek Bourbonu. Druhou v pořadí je klasika On Parole, kterou napsal bývalý kytarista Motörhead Larry Wallis. Rádoby skotačivý rokenrol působí jako čertovské klaunské autíčko na sakra silné péro, co skok, to prd - hopsa hejsa do ráje pekelných kotlů, však to znáte. Trojkou je skladba Instro - jinak též dvě a půl minuty "virtuozity" Motörhead, skutečně odvedené jen na hudební nástroje. Lemmyho drtivé prstoklady na baskytaře, odzbrojující sólo Eddieho Clarka a chřestýší bicí Philty "Animal" Taylora dělají z této hříčky kolosální záležitost. Celé veledílo uzavírá neuvěřitelný cover Johna Mayalla - I´am Your Witchdoctor (původně z roku 1965). Nikdy jsem jej od Johna Mayalla & The Bluesbreakers v originále neslyšel (produkce Jimmy Page!!), ale nejsem si vědom, že by mi to vadilo. V provedení Motörhead má skladba koule jak napoleonské dělo a to mi úplně stačí.

K získání tohoto pokladu udělejte všechno na světě. Kriminální činy povoleny. Beer drinkers musíte mít, jinak jste vyřízení ! Pak totiž přijdete, zaboucháte na Bránu, uvedou vás ke svatému Lemmymu, ten si potáhne z Marlborky, polkne pořádný doušek whisky a zeptá se chraplavě : " Máš? " Zápornou odpověď pak neříkejte ani tajným upísknutím do trenek - bez Beer Drinkers jste mrtvý muž (žena).

POD NÁNOSEM PRACHU

Hrabat se na půdě v truhlici. Co může být lepšího? Mezi neužitečnými krámy najdeš například starou pistoli po dědovi. Tak. Můžeš se třeba zastřelit, ale to bys nenašel poklady, co byly ještě hlouběji. A nemohl by sis poslechnout například : 1. MAZERAN - MAZERAN (1989) Jediné album japonské (?) pětice MAZERAN přineslo v předposledním roce deváté dekády minulého století devět senzačních hard´n´heavy kompozic, zahraných značně sebevědomě a s brilantní technikou. Sdružení sestávalo ze dvou japonských a tří anglických jmen, přičemž se lze důvodně obávat, že o původu všech hráčů nemůže být pochyb, jak dokazují oba snímky skupiny, které se dají najít na internetu. Z těch se na nás směje pět černovlasých, šikmookých mladíků. Přesto zpěvák jménem David McDonald zpívá velmi vysokým, přitom mimořádně maskulinním, přesvědčivým hlasem. MAZERAN ve svých skladbách nabízejí poctivý, hlasitý rock, který bych se neobával přirovnat k takovým Keel, raným Dokken, možná i Twisted Sister. Nadšení mi vydrží vždy až do konce alba, což je vzácný úkaz. Jedná se o silně raritní nahrávku, kterou velmi doporučuji.

2. SYRE - IT AIN´T PRETTY BEING EASY (1990)

SYRE ze země javorového listu měli oproti výše jmenované skupině diskografii přesně o 100 %bohatší - 2 alba. To první z nich - It Ain´t Pretty Being Easy přineslo dokonce dva hity - Never Said Good Bye a Say Hi To My Girlfriend, které "zabodovaly" doma v Kanadě, jakož i v Evropě. Jinak jsme na debutu skupiny SYRE nalezli dalších osm nenáročných kompozic vhodných k poslechu jak při kompostování na zahrádce, tak k výletu v cadillacu s bezbrannou blond náhražkou masturbace. Na albu najdete především svižnější rokenrolové písničky, ale i bluesové polocajdáky - vše s nenáročnými popěvky o zadečcích náctiletých studentek a více či méně zlomených srdcích. Filosofie na téma " Never Say Good Bye" máte plné zuby už ve třetí písničce, ale pokud vás to nezprudí, nad výsledkem nezpláčete. Košili u toho nepropotíte, ale nohou ( a pokud máte parkinsona, tak i rukou) si budete klepat od začátku do konce.