ADX, LEATHER NUNN, DESTRUCTOR.....JEŠTĚ NĚCO RARITEK.

Kdo si myslí, že francouzské metalové skupiny stály bokem hlavní scény a nezasluhují proto pozornost, ten je vedle, jak ta jedlička tam mezi modříny, co zelená byla celičká. ADX natočili v 80. letech několik silných heavy metalových děl, která se do jisté míry mohou klidně měřit s extraligovými týmy heavy metalu. To říkám s čistým svědomím. Kdo se o tom chce přesvědčit, ať si obstará přinejmenším druhé album ADX - Le Terreur 1986. ADX vás zahrnou neotřelými a velmi originálními hudebními nápady, ohromí vás vynikající technická vyspělost hráčů a vaše uši, přespříliš přivyklé angličtině, se ještě rády nakloní k nemetalovému a poněkud úsměvnému rodnému jazyku hudebníků. Hudební náplň totiž vše bohatě vynahradí. Album skrývá také několikero zajímavých témat blízkých moderní vážné hudbě. Album zajímavé jako ptákopysk pod peřinou. Baví dlouho.
Další páni na holení jsou LEATHER NUNN. Tam už angličtina nechybí, neb skupina pocházela z Jacksonville na Floridě. Její diskografie obsahuje celé jedno album - Take The Night z roku 1986. I slavná metalová encyklopedie Encyclopedia Metallum: The Metal Archives uvádí u tohoto alba poznámku - ultra raritní! Naštěstí řecká společnost Metal Reunion album vydala na CD i se 4 bonus tracky a tak, jste - li obdařeni štěstěnou, v nějakém zapomenutém obchůdku možná desku vyhrabete. Tuto špičkovou záležitost doporučuji neochutnávat v obchodě a to ani prvních pět taktů, protože domů poběžíte! To jen, kdyby vás to trefilo třeba v Německu.....
A na konec ještě jednou skupina ze spokojených států. DESTRUCTOR. Ti už měli hodně co dělat s vlivy thrash metalu, ale na jejich jedničce Maximum Destruction (1985) převládal ještě velmi pohanský, pouliční heavy metal se spoustou silných slov a škaredých nadávek. Ale také s velmi umným vládnutím hudebním nástrojům a úpřimnou výpovědí, proč všechno co nejdříve zničit . Abychom věděli, s kým máme tu čest, album začíná destrukcí telefonní budky. Což je v dnešní době asi stejný teror, jako pěšky honit zajíce. Nic naplat, poté pokračuje skvělé heavy metalové řádění v duchu hesla - "Máme sílu - máme budoucnost", které je možné libovolně otáčet, jak se vám zamane. U prvního alba DESTRUCTOR jde o zhmotněnou agresivitu, nacpanou do deseti tracků v půl hodině a šesti minutách. Parádní zážitek pro milovníky demostrace síly. No, tak to byly zase tři věci, které vám, doufám, nedají spát. Pokračování příště.

MIDNIGHT IDÖLS - SWORN TO THE NIGHT

Skupin, které se snaží ctít odkaz klasického heavy metalu 80. let je na světě stále dost a dost. Mnohé z nich nestojí ani za psí štěk, ale některé skupiny parafrázují obraz heavy metalu velmi věrně a zaslouží za to dlouhého drbání za ušima. MIDNIGHT IDÖLS ze Seattlu jsou pradítětem heavy metalu, jež je těžkým kovem odkojeno skutečně poctivě. Na třetím albu MIDNIGHT IDÖLS vás uvíta nejprve perfektní obal Jowity Kaminské, na němž mladý silák přináší v náručí nebohou dívčí obět zlému hadu s masivními jedovými zuby. Sympatické klišé, milý kýč. Hudba je pak patřičně tvrdá, stejně jako rukodělná práce na albu. MIDNIGHT IDÖLS hrají heavy metal povětšinou v rychlejších středních tempech a věrně napodobují britskou scénu 80. let (NWOBHM). Disponují dostatečně širokou škálou zajímavých kytarových riffů, které spolu s mimořádně dravými a technicky vyspělými sóly dělají z alba pozoruhodnou záležitost. Diamond C navíc zpívá silovým, plným hlasem bez falzetu. Celkově letošní album MIDNIGHT IDÖLS -Sworn To Te Night může být velmi příjemným doplňkem sbírky každého metalisty. Nabízený materiál totiž obsahuje univerzální heavy metal vysoké úrovně, který vás nikam netlačí, nikde nepřečnívá a nic mu nechybí. Fajn album. (ukázky najdeš zde)

MAX LYNX - TAKE ONE

Před plánovaným poslechem tohoto alba je nutné již týden dopředu požít neupřesněné množství barbiturátů. Dva dny před tím je třeba se opít do opičí podoby a v onen slavný den si nechat aplikovat směs morfia a kofeinu a intrakardiální adrenalinovou injekci. Jediné album americké skupiny MAX LYNX z roku 1983 je nesehnatelným kultem a nepopsatelnou raritou a díky svému obsahu i nadále v této kategorii nahrávek zůstane. Kvinteto z kalifornského Haywardu na svém (naštěstí) jediném albu nabízí veliké utrpení. Větší tragédií už snad může být jen dětský pěvecký sbor Funebráček, an složen z hluchoněmých nebožáků, vlekouce se žebrotou, pěje žalostné koledy. MAX LYNX sice neumí hrát, ale zato nemají ani žádné hudební nápady. Aby bylo dílo dokonalé, pyšní se ještě zvukem tak ohavným, jako je prdění kněze při zpovědi. Ale teď již vážně, za kolosálně nápaditým obalem, na němž mužské ruce v ohromné metalové zbroji odklepávají filmovou klapkou albovou premiéru skupiny, se skrývá zářný příklad pokusu zhmotnit sen o heavy metalovém albu. Ovšem lidmi, jež o hudbě nemají potuchy. Nouze o nápady vychází na povrch už po uplynutí čtvrtého taktu první skladby. Bicí pak vzdávají pokus udržet rytmus ještě o dva takty dřív. Intonace při zpěvu není problém, intonuje se celou dobu trvání alba v nejrůznějších tóninách, jakož i mimo ně. Kytary jsou pak ubohé jako mrňavě berličky. Samý pád. Celkově strašné.
Ale děcka. Já toto album vůbec nechci hanět! Sám bych lepší nikdy nenahrál. Já vlastně asi chci, aby to bylo takto! Vnitřně po tom toužím, protože dokonalé věci mi lezou na nervy a nikdy je neposlouchám víckrát, než jednou. Viděno tehdejší (1983) optikou, před oněmi pětadvaceti lety bych u tohoto alba zcela určitě nadšeně vykřikoval a skupina by ihned patřila mezi mé bohy!!! Takže není o čem mluvit. Vždyť já jsem vlastně nadšený! Vivat (prd) MAX (krk) LYNX (škyt) !!!!! (ukázka zde)

GRAVESTONE - BACK TO ATTACK

GRAVESTONE z bavorského Illertissenu byli typickými představiteli německého heavy metalu. Vydali přinejmenším tři velmi kvalitní alba, z nichž se jeví jako nejlepší Back To Attack z roku 1985. Toto album si vezmu s sebou do domova důchodců, jakož i do rakve. Skupina se pyšnila vynikajícími kytarovými riffy (Mathias Dieth, Klaus Reinelt), neobyčejně vysoko zpívajícím Berti Majdanem a pevnou rytmikou - ve složení Thomas Sabisch baskytara a Dieter Behle bicí. Dále u GRAVESTONE bylo možné vypozorovat omračující, hluboký, plný a barevný zvuk, neobyčejně vyvážený a vypracovaný. Mínusy jsou zanedbatelné - především jde o odpudivý outfit členů skupiny. Ten je složený z (tenkrát) neodmyslitelných legín s potiskem té či oné kočkovité šelmy, z různých šátků, kožek a nemetalových propriet, jako jsou např. nevhodné tenisky, sportovní nátělníky atd. Ke zblití odporným knírkům pod nosem se GRAVESTONE, vzešlí z hrobních prostor, naštěstí ubránili (pokud vím). Ale kamarádi moji, naši malí hrdinové zpoza náhrobků vytáhli v té době tak perfektní heavy metal, že jen těžkou rukou listujeme v deskách konkurence. Parádní nápady, refrény, které si snadno zapamatuje i kos za oknem, výborná, rychlá a agresivní sóla na kytary. Celkově toto album hodnotím tak vysoko, že jej neváhám přiřadit k těm největším dílům heavy metalu. (ukázka zde)

DINOROCK - HLAVNĚ PĚKNÉ PÍSNIČKY

O pěkné, melodické skladby nám v dalším díle pořadu DINOROCK (neděle 29. 11. 19.00) v Radiu RockMax půjde především ! Uslyšíte mix rockové hudby ze 60. , 70. i 80. let a těšit se můžete na Cheap Trick, Bay City Rollers, Atomic Rooster, The Animals, Paula McCartneyho, Davida Bowie a další. Těším se na to !

WILD DOGS !!!

Pevně věřím tomu, že srdce každého pravého metalového maniaka bije v rytmu 80. let. Tam také najdeme největší skvosty heavy metalu. Zatímco na Ostrovech rostly v prvních letech osmé dekády metalové skupiny jako houby po dešti v NWOBHM, v USA si žil heavy metal svým životem. A myslím, že nepoměrně bohatším, než si mnozí myslíme. Americký metal se neodvíjí od Metallicy, jak se nám kdosi snaží natlačit ! V Portlandu se například vyskytovala smečka divokých psů, kterou by městští strážníci mohli chytat po ulicích jak chtěli, tyto šelmy by jim prokously hrdla, kdykoli by se jim zamanulo. Debutové album WILD DOGS z roku 1983 to jasně dokazuje. Pokud vyhledáváte true old school heavy metal , potom poslech tohoto alba vám zaručí extatický stav. Jednička WILD DOGS je od prvního do posledního tónu nahraná jako podle heavy metalového slabikáře. Nabízí devět syrových pecek ve stylu Judas Priest, raných Saxon a možná malinko i Mötley Crüe. I přes tento příměr jsou ale WILD DOGS sví, velmi syroví a kopírujíce svůj bezvadný název, také patřičně divocí. Připomínám také, že album nabubnoval geniální hráč na bicí nástroje Deen Castronovo !!! Chybí - li vám toto album ve sbírce, pak tam máte díru jako na latríně. A pamatujte - ta se bude hlasitě dožadovat zaplnění! Ale vezměte také v potaz, že boudičku pro WILD DOGS je nutné svařit z oceli a tučně posázet hřeby. A na procházku s těmito psíky si pořiďte vodítka z klíňáků obrňáku a obojky z tankových pásů. Smečka trhá vše, jak batole noviny. Na má slova si vzpomenete hned s prvními riffy tohoto alba. Již jen pro doplnění - další alba WILD DOGS (především hned následující Man´s Best Friend z roku 1984) také nejsou k zahození! Taky vypusťte psy!!!! (ukázka)

Bez HARDWARE by to nešlo...bez SCANNERu jakbysmet

Představuji vám dvě německé skupiny, které musíte mít. Dolno-Sasští HARDWARE z Hannoveru a SCANNER z Gelsenkirchenu v Severním Porýní-Vestfálsku byly každá typem jiného stylu německého metalu, ale jediné album Hardware a debut Scanner, jsou alba, bez nichž se neobejdete. Přinejmenším, budete-li si chtít vzít kufřík na pustý ostrov, až vás naň vyhostí za obskurnosti spojené s heavy metalem.
1. HARDWARE - Common Time Heroes (1984) zní jako jakýsi proto - heavy metal. Debut skupiny HARDWARE, jemuž předcházela dvě dema, sám nezní lépe, než nahrávka z mimořádně nuzně vybaveného sklepa. Ale hudba na něm obsažená všechny zvukové nedostatečnosti vyváží. Jedná se o true heavy metalovou pilu, která řeže kytary vejpůl, škopky otlouká těmi silnějšími konci paliček, opíraje se při tom o spolehlivou basu. HARDWARE jsou, musím říct, kouzelní. A to nejen ve svém klukovském nadšení, ta muzika je jednoduše skvělá. Zpěvák Mark Städtler sice nedisponuje nijak mužným hlasem, spíše žádným, jde jen o takové klukovské vřeštění, ale to nahrávce na opravdovosti neubírá. Jednoduše, toto album má každý pravý metalista. Ukázky jsem nikde nenašel, na požádání album ukážu z protějšího kopce (dalekohled s sebou).
2. SCANNER - Hypertrace je albem o čtyři roky mladším (1988), než předchozí počin. Také vykazuje mnohem významnější podíl agresivity, rychlosti a hudební vyzrálosti; v neposlední radě poukazuje též na obří posun ve zvukové kvalitě. SCANNER na svůj debut kvalitou pozdějších alb patrně již nikdy nedosáhli. Toto album je od začátku do konce přeplněné skvělým, rychlým heavy metalem, s hrdinskou kytarovou prací a heroickými refrény a rovněž mimořádně vysokým zpěvem. Album je navíc koncepčím příběhem, takže je značně obtížné vypnout je před koncem. Metal té nejšpičkovější německé kvality - v podobě skupiny SCANNER vřele doporučuji. (ukázka)

LIMELIGHT - NAVŽDY (?) POHASLÁ ZÁŘE....

Kdykoliv někde byť jen kouskem oka spatříte limetkově zelený obal s hezkým nápisem LIMELIGHT, nechejte se na tom místě třeba přikurtovat policejními pouty, zlomte si nohu, nebo se na místě ožeňte, jen abyste zůstali na blízku tomuto přízračnému albu. Pak udělejte všechno, abyste je získali a to i za cenu ztráty některého údu, jakož i údu nejcennějšího. Jak jsem si povšiml na serverech metalových maniaků, bývají LIMELIGHT jedním šmahem řazeni k početnému houfu skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu, který se proháněl po Ostrovech v paleocénu metalových třetihor. Nejsem si ale jistý, jestli právě skupina LIMELIGHT do NWOBHM patří. Spíš ne. Nepatří totiž nikam, leda na metalová (hard rocková) nebesa. Ač skupina vznikla už v roce 1967 (v hlavách bratrů Mikeho a Glenna Scrimshawových za otlučenou školní lavicí v manfieldské měšťance), prorazila mnohem později. V 70. letech prý skupina podnikla jakési turné po Austrálii, ale potvrzení této nevěrohodné informace nenabídnu.
A konečně k hudbě: podaří-li se vám jakýmsi zázrakem získat jeden z výlisků tohoto alba, budete ten den už navždy slavit víc, než-li přinesení Písma dvojicí bratrů ze Soluně. LIMELIGHT za svůj hudební život nebyli nikterak bezhlavě plodní. Kupička jejich skladeb je nepočetná, o to více však autentická, vtipná a v neposlední řadě překvapivá. Do přelomu 70. a 80. let vydali LIMELIGHT jen singly, debut přišel pod názvem LIMELIGHT v roce 1980. O čtyři roky později album vyšlo ještě jednou - jmenovalo se však Ashes To Ashes a bylo bohatší o skladbu stejného názvu. Ochutnáte-li právě toto vydání, dám krk na to, že skladba Ashes To Ashes vás dokonale ohromí. Jedná se o tak precizní hard rockový hit, že podobné skladby jsme mohli s úspěchem objevit jedině u skupin věhlasných jmen (UFO, Deep Purple, Thin Lizzy atp.) Ostatní skladby z obou alb LIMELIGHT jsou propracovanými monumenty s neobyčejným skladatelským sdělením, u skupin NWOBHM málokdy viděným. K nalezení jsou dokonce i impozantní kusy, u kterých bych se neobával mluvit o velkém umění! A já se Tě, milý Pane Bože, teďka ptám : "Jak jsi mohl dopustit, že LIMELIGHT, tato geniální, citlivá, poctivá a výborně hrající skupina upadla v zapomnění?! Proč nestála na piedestalu přinejmenším vedle Thin Lizzy ?!" A co Pán Bůh na to?: "Některé věci jsou nevysvětlitelné právě pro to, aby zůstaly nevysvětlitelnými". Takže si sežeňte LIMELIGHT a spěte klidně.

SORTILEGE - MÉTAMORPHOSE

S prvními tóny debutového alba Francouzů SORTRILEGE mi vytryskly z očí proudy slz dojetí. Od roku 1984 jsem album neslyšel. Jako ten Robinson Crusoe po návratu na pevninu, jsem s rozklepanou bradou a křečí v krku opatrně prozkoumával půdu pod nohama, obávaje se, že po těch dlouhých letech nepoznám rodný dům a své blízké příbuzné. Ač jsem na cestách potkal barevné domorodce, ještě pestřejší papoušky a neméně vybarvené zážitky (rozuměj megatuny jiné metalové hudby), na ty chvíle, kdy jsem v pravěku poslouchával toto album, jsem nikdy nezapomněl. A hle - z mlhy už vystupují známé střechy a netřeba se ptát, kde je rodná dědina. Kde by byla, tam kde stojí po staletí. Má srdeční záležitost roku 1984 (kdy jsem na magnetofonové kazetě SORTILEGE pravidelně obehrával desetkrát denně) se vůbec nezměnila! Jen pokojíčky mého rodného domu jsou nějak menší a rodinní příslušníci se sklání pod vráskami a šedinami v bledém světle nad výšivkou. "Vítej doma!" praví mi SORTILEGE. Jak důvěrné jsou hlasy tohoto alba, jak mile ke mně hovoří, jak znám každý šelest, úder starých hodin i vrznutí prken. Co jsme se s bratrem nahráli v kuchyni toho domu na metalové bojovníky! Co jsme se naskákali na dřevěných tátoších s vařechami - meči v rukou, přestože nám tehdy již skráně pokrývaly husté vousy a ponejvíce ze všeho nás zajímaly odhalené prsníky žen! Tehdy (ještě jednou připomínám - 1984) na zkopírované MC kazetě s ofoceným obalem mnoho informací o albu nebylo. Dnes už víme, že SORTILEGE hráli přibližně v rozmezí let 1981 - 1987 a kromě Métamorphose nahráli ještě stoprocentní album Larmes de Héros. Ale debut byl jen jeden! A na něm pak k nalezení úchvatný heavy metal v jeho nejpravější podobě. Z neanglicky mluvících skupin se, z mého pohledu, tomuto zhmotněnému pokladu může rovnat jen album Španělů Baron Rojo - Volumen Brutal. Ačkoliv jak Sortilege, tak i Baron Rojo vydali svá alba povinně také v angličtině. Jejich rodné jazyky zní ale mnohem přesvědčivěji. Album Métamorphose trvá jen krátce (34.17), ale ta delší půlhodinka je vyplněna špičkovým heavy metalem, který se vám (jak jasně dokazuje můj případ) zaryje do paměti na trvalo. Albu skupiny SORTILEGE - Métamorphose by měl být postaven pomník v každém městě přímo ve vchodu na radnici, protože na něm najdete odkaz toho nejlepšího, co vůbec v metalu lze najít. Všechny nosiče s touto nahrávkou by pak měly být spáleny a původní pásy se záznamem vystřeleny do kosmu na oběžnou dráhu kolem Stvořitele. Jen on by měl uznat, kdy a kam album zase příště (za odměnu) pošle. Doufám, že ke mně. Jdu se modlit. (ukázka)

DINOROCK - MOTT THE HOOPLE A DALŠÍ...

Ani tento týden nevynechejte Dinorock (Radio RockMax, neděle 22. listopadu 19.00). Trochu blíž se podíváme na britskou glam rockovou skupinu Mott the Hoople, pustíme si Journey, The Fabulous Thunderbirds, Bachman Turner Overdrive, Lake, Molly Hatchet a některé další tutovky staršího data vydání. Může to tím pádem být příjemná hodinka vzpomínání a pro někoho také objevování časem zaváté hudby. Těším se HP

DARK FUNERAL - ANGELUS EXURO PRO ETERNUS

Vichřičné severské skupiny, hrající black metal, mne nikdy nepřiváděly do nějak velké extáze, ale spolek Dark Funeral mám moc rád. A generálská dvojice skupiny - Magnus Bromberg & Micke Svanberg (Emperor Magus Caligula a Lord Ahriman) svým pátým albem Angelus Exuro Pro Eterna rozhodně nezklamala. Uhodnout, co je obsahem alba, není z řádu otázek pro chytré hlavičky. Ze své satanské idologie, přetavené do podoby nechytatelné hudební vichřice s mistrným krákoráním blasfemických vizí, skupina neuhnula ani o píď. Devět Belzebubových jazyků, které vás olizují po dobu 47 minut úzce koresponduje právě s dějem jižně od nebes, čemuž odpovídá i sound celé nahrávky (tomu dalo podobu studio Abyss Petera Tägtgrena, jenž album i produkoval). A jak se dá očekávat, hudebně se (u DF již tradičně) ocitáte v dějišti kremace, kam vstřikovací trysky vhánějí neustávající porce nového a nového plynu, jehož původ lze hledat jedině na konci trávicího traktu samotného pekelného pana vedoucího. Šířeji se netřeba rozepisovat. Dá se předpokládat, že kdo fandí Dark Funeral, bude nadšen, ostatní také, jen o tom ještě nevědí. Je třeba ochutnat.

RUSTY EYE - POSSESSOR

Máte rádi vepřový dort s játrovou šlehačkou, čokoládovou polevou a rajským protlakem s medem a kyselými okurkami a k tomu kroupovou polévku s vývarem z rakviček? Pokud odpovíte ano, pak si pořiďte letošní album Rusty Eye - Possessor - bude vám chutnat. Toto album by se mělo prodávat v potřebách pro úchyly. Studiová trojka tria bláznů z Hollywoodu je albem, které vám vyrazí dech lépe, než rána kopačákem přímo na solar plexus. Rusty Eye - Possessor je jako nejhorší možný sen po požití všech dostupných prostředků k omámení mysli. Nabízí guláš většiny myslitelných rockových stylů v provedení, které by zmákli jedině zfetovaní příslušníci některého z papuánských domorodých kmenů, spolu s podtatranskou cikánskou kutálkou. Skupina sestává ze tří mužů, z nichž jeden je žena. Miss Randall nejen hraje na bicí soupravu (dlužno říci, že mimořádně schopně), ale k našemu neštěstí i zpívá. Ovšem jak ! Učitele zpěvu této umělkyně je nutné hledat leda na šimpajzí trachtě za zemřelého druha, kde sbor primátů zkormouceně vyje, nebo mezi astmatickými sovami (s)pálenými při volbě lesní superstar! Při prvním pěveckém vstupu Miss Randall se tváříte smutně, jak (bangla)Dežo v policejním autě a cítíte se podvedeni. Ve druhé (a každé další skladbě), kde se, bohužel, tato diva též hlasově projevuje, už se ale mračíte jak Jožin z hor. Nehoráznost nazývaná zpěvem je podmalována buď hudbou, která se šoupe ne rychleji, než obyvatelé psychiatrické léčebny, když se začnou podávat léky, nebo sekanicí jak v Istanbulu na fotbale. Dílo celkově je pak nepochopitelným metalovým gulášem, všehochutí, která se nedá ztrávit. Jsou tam k nalezení jak metalové motivy, na které budete hledět doslova s úžasem, stejně jako tristní atonální pidlikání nepříčetných chovanců zoo (pavilon prvoků). Album má jeden obří klad - podruhé si je určitě nepustíte, leda byste byli paranoickými masochisty. Za úžasným obalem Rusty Eye se skrývá hudba, kterou může nahrát jen člověk, opilý úplně na plech, nebo ne zcela psychicky v kondici. Pokud to někdo zkusíte poslouchat, můžete si být jisti, že když za album utratíte cenný grošík, máte v ruce dárek k Vánocům pro svého úhlavního nepřítele. (Ukázky, bohužel, zde)

HELIX - VAGABOND BONES

HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)

HASIČÁRNA POD PEŘINOU

Raději ani nemyslet na to, kolik dobrých alb a kvalitní muziky člověku unikne. Normálně vám to nepřijde, nejspíše vás to ale napadne tehdy, když zpětně dostanete do rukou hudební album, u kterého si pomlaskáváte jako mimino s dudlem. V mém aktuálním případě je řeč o albu FIREHOUSE - PRIME TIME, jemuž bylo v srpnu šest let. FIREHOUSE máte možná v paměti jako jednu z ušlechtilých skupin, hrajících v devadesátých letech špičkově vybroušený hard´n ´heavy poslední vlny glam metalu. Pvní dvě alba FIREHOUSE - tedy FireHouse (90) a Hold Your Fire (92) přinesla skupině blyštivou a dlužno říci i zcela zaslouženou slávu. Skupina nabízela dokonalý produkt - mistrnně zpracované melodické skladby s ohromujícími refrény a vysoce kvalitními hudební výkony. Na tohle jsem vzpomínal, když mi nyní s odstupem přišlo do rukou jejich poslední studiové album PRIME TIME (03). Nemohu netleskat. Sice se to obejde bez řvaní "Bravo !" ale o to víc od srdce, spíše tiše, tleskám skupině FIREHOUSE za lehkou, velmi sofistikovanou, uvolněnou a skr naskrz příjemnou nahrávku. Už tradičně mistrovské muzicírování, dokonalá intonace ve vokálech a pěkné melodie, plynoucí jedna za druhou, jako vlnky ve známé řece. V jedné recenzi jsem četl výtku, že skladby zavání nezáživností. Pokud tomu má být tak, pak sbírku alb onoho recenzenta bych chtěl vidět - musejí to být nebeská díla, která si pouštějí jen Bohové a on. Naopak. FIREHOUSE na albu PRIME TIME hovoří přímo k tobě, jako osobě, ne k bezejmenným masám. Kladem je také perfektní výslovnost zpěváka Carla Jeffa Snare, jemuž není problém rozumět každé slovo. O virtuozních výkonech jednotlivých hráčů pak netřeba hovořit - u FIREHOUSE se jedná o standard. Celé album čekáte na kvalitní baladu a také se jí dočkáte - trochu překvapivě ale v samotném závěru. Skladba Let Go je krásná a dojemná. Nedonutí vás sice k náhlému výronu vzlyků z hloubi plic, ale při vzpomínce na citlivé okamžiky svého života si při ní můžete notně požvýkat spodní ret (poslechnout si ji můžeš zde). Hezké album. Vydařené. Osobní až k braní do postele. Takovou muziku bych chtěl slyšet v klubu pro padesát lidí. Neměl bych daleko k tomu, abych se rozplýval.

HIRAX - EL ROSTRO DE LA MUERTE

Katon W. De Pena, jediný člověk z původní sestavy proslulých kalifornských neurvalců Hirax má letos kolem sebe vskutku povedené kamarády ! A společně ukovali dílko, které vás nenechá spát po několik nocí.
Když vás na týden zavřou do klece s tygrem, není nesnadné uhodnout, čí že ohlodané kosti se na konci pobytu budou povalovat po podlaze. Vezměte si nové album HIRAX na týden do přehrávače a budete i za bílého dne nakukovat za každý roh. Potmě pak ani nemluvit - s klepající se bradou budete drmolit modlitby tři metry vysoko na stromě. Příšerný, hysterický projev vlkodlaka Katona W. De Peny vám rovněž libého spaní nepřinese. To vše i přes to, že album se zdaleka neodvíjí v nějakých vražedných tempech - kytarové linky spíše odkazují na miliardy epidemických much Tse Tse, aby ustavičně kroužily kolem a čekaly na svou příležitost nakazit vás hrůznou horečkou. Ano, v šíleném víru odpudivého kytarového hmyzu se pak ocitnete v každé ze skladeb, bolavé pupence a boubel na vašem těle na sebe nedají dlouho čekat. Přinejmenším při páté skladbě Horrified se pak už smířeně hotovíte k jisté smrti a poslušně skládáte údy na hrudi, neb je vám zřejmo, že čas nadešel. "Konce alba jistě nedočkáme", myslíte si. Kdepak!!!! Vstávat, vichřičnou skladbou Blind Fight vás i v noční košlili HIRAX honí ze smrtelného lože po dvorku ne pomaleji , než-li sám řeznickej sviňku ku porážce! Ještě se nebude umírat - před tím se musí něco zažít! A také, že ano. Běda! Do konce alba nám zbývá ještě mnohý trn a nejeden zlý kousanec jedové bestie jménem Hirax. Skladby jsou nedlouhé a od začátku do konce alba je nutné si jich vyslechnout hned 14. Kytary hrají jednu horečnatou honěnou za druhou, přičemž hnusný a znepokojivý vřískot De Peny po skončení alba budete dloubat z uší hřebíkem. Mohu vám zaručit, že marně. Shrnu to na hromádku - HIRAX letos natočili kvalitního následníka jejich epochálních děl z poloviny 80. let. Náklad. Tuze hořká lahůdka. Ode mne 1000 bodů z deseti. (ukázka zde)

MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS

Máte - li EP MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS v originálním vydání z 22. listopadu 1980 nebo ještě lépe s alternativním obalem francouzského vydání z roku 1983, vlastníte něco, co by se dalo přirovnat buď ke Svatému Grálu nebo k třísce z golgotského kříže. Toto album je nutné uchovávat v etuji z 24 karátkového zlata ve speciálním sejfu, za bdělého dohledu nejméně čtyř po zuby ozbrojených goril.

Já dodnes pravidelně docházím do Poradny pro občany stižené metalem na mrskání důtkami a nekončící výslechy, proč jsem se kdysi tohoto pokladu nerozumně zbavil. Myslím, že mi bylo v bezvědomí ukradeno někým, komu vzápětí po tomto hanebném činu uhnila paže a mé drahocené EP odletělo jako ufo směrem k pekelným nížinám a tam je uloženo výše popsaným způsobem, čekaje na mne - jediného majitele. Mé milé album Beer drinkers - věz, že páníšššek si pro Tebe přijde..!!!!!

V roce 1983 jsem Beer Drinkers .....držel v ruce denně a po celé hodiny si prohlížel jeho nádherný obal. Samozřejmě, že mé touhy se ubíraly především ke snění o okovaném náramkovém upínáku, který má na zápěstí ruka , držící tuplák piva. Album jsem neustále na gramofonu obracel a pouštěl je stále dokola. Prd mne zajímalo, že dvě skladby ze čtyř, jež EP obsahuje nejsou původními kompozicemi Motörhead. Toto kultovní EP Motörhead nahráli v roce 1977 a titulní song si vypůjčili od převousatých veleknězů jižanského blues - ZZ Top. Zatímco originální verzi zpívají na albu Tres Hombres Billy Gibbons s Dusty Hillem na střídačku, u Motörhead se skladba stala pěveckým debutem epochálního kytristy Eddie "Fast" Clarka. Špinavý a přebuzený, štiplavě čpící projev Motörhead pak skladbě dává patinu nesmrtelnosti. Už tehdy obouchaná a poškrábná mašina Motörhead, s rezavými plechy a pětilitrovým motorem, si to výsměšně hrne kolem nablýskaných bouráků, nedbaje smradu a rozlitých (vypitých) flašek Bourbonu. Druhou v pořadí je klasika On Parole, kterou napsal bývalý kytarista Motörhead Larry Wallis. Rádoby skotačivý rokenrol působí jako čertovské klaunské autíčko na sakra silné péro, co skok, to prd - hopsa hejsa do ráje pekelných kotlů, však to znáte. Trojkou je skladba Instro - jinak též dvě a půl minuty "virtuozity" Motörhead, skutečně odvedené jen na hudební nástroje. Lemmyho drtivé prstoklady na baskytaře, odzbrojující sólo Eddieho Clarka a chřestýší bicí Philty "Animal" Taylora dělají z této hříčky kolosální záležitost. Celé veledílo uzavírá neuvěřitelný cover Johna Mayalla - I´am Your Witchdoctor (původně z roku 1965). Nikdy jsem jej od Johna Mayalla & The Bluesbreakers v originále neslyšel (produkce Jimmy Page!!), ale nejsem si vědom, že by mi to vadilo. V provedení Motörhead má skladba koule jak napoleonské dělo a to mi úplně stačí.

K získání tohoto pokladu udělejte všechno na světě. Kriminální činy povoleny. Beer drinkers musíte mít, jinak jste vyřízení ! Pak totiž přijdete, zaboucháte na Bránu, uvedou vás ke svatému Lemmymu, ten si potáhne z Marlborky, polkne pořádný doušek whisky a zeptá se chraplavě : " Máš? " Zápornou odpověď pak neříkejte ani tajným upísknutím do trenek - bez Beer Drinkers jste mrtvý muž (žena).

POD NÁNOSEM PRACHU

Hrabat se na půdě v truhlici. Co může být lepšího? Mezi neužitečnými krámy najdeš například starou pistoli po dědovi. Tak. Můžeš se třeba zastřelit, ale to bys nenašel poklady, co byly ještě hlouběji. A nemohl by sis poslechnout například : 1. MAZERAN - MAZERAN (1989) Jediné album japonské (?) pětice MAZERAN přineslo v předposledním roce deváté dekády minulého století devět senzačních hard´n´heavy kompozic, zahraných značně sebevědomě a s brilantní technikou. Sdružení sestávalo ze dvou japonských a tří anglických jmen, přičemž se lze důvodně obávat, že o původu všech hráčů nemůže být pochyb, jak dokazují oba snímky skupiny, které se dají najít na internetu. Z těch se na nás směje pět černovlasých, šikmookých mladíků. Přesto zpěvák jménem David McDonald zpívá velmi vysokým, přitom mimořádně maskulinním, přesvědčivým hlasem. MAZERAN ve svých skladbách nabízejí poctivý, hlasitý rock, který bych se neobával přirovnat k takovým Keel, raným Dokken, možná i Twisted Sister. Nadšení mi vydrží vždy až do konce alba, což je vzácný úkaz. Jedná se o silně raritní nahrávku, kterou velmi doporučuji.

2. SYRE - IT AIN´T PRETTY BEING EASY (1990)

SYRE ze země javorového listu měli oproti výše jmenované skupině diskografii přesně o 100 %bohatší - 2 alba. To první z nich - It Ain´t Pretty Being Easy přineslo dokonce dva hity - Never Said Good Bye a Say Hi To My Girlfriend, které "zabodovaly" doma v Kanadě, jakož i v Evropě. Jinak jsme na debutu skupiny SYRE nalezli dalších osm nenáročných kompozic vhodných k poslechu jak při kompostování na zahrádce, tak k výletu v cadillacu s bezbrannou blond náhražkou masturbace. Na albu najdete především svižnější rokenrolové písničky, ale i bluesové polocajdáky - vše s nenáročnými popěvky o zadečcích náctiletých studentek a více či méně zlomených srdcích. Filosofie na téma " Never Say Good Bye" máte plné zuby už ve třetí písničce, ale pokud vás to nezprudí, nad výsledkem nezpláčete. Košili u toho nepropotíte, ale nohou ( a pokud máte parkinsona, tak i rukou) si budete klepat od začátku do konce.

DINOROCK - NĚMECKÝ METAL

Německý fotbalový tým ví, jak dát soupeřům parádně zabrat, ale nejen fotbal Němci umějí! Začátkem tohoto roku jsem pozval do studia Radia RockMax jako hosta Tondu Holého a společně jsme se podívali na německý heavy metal první poloviny 80. let. Pro velký zájem vás, posluchačů a fanoušků o tento díl pořadu Dinorock jej zopakujeme v neděli 15. Listopadu v 19.00. Zajisté si rádi připomenete některé absolutně raritní , jakož i osvědčené skupiny té doby. Německý metal 80. let tento týden v Dinorocku !

Black N´Blue - Tokyo 1984

16. listopadu 1984 odehrála oregonská glam metalová skupina Black N´Blue koncert v Nakano Sun Plazza Hall v japonském Tokyu. Řeknu vám úpřimně, že než jsem zmáčkl tlačítko Play, tak jsem byl ve stejně napjatém očekávání, jako bych skutečně na koncertě byl. I já se v duchu mačkal v dusném prostředí haly mezi tisíci černovlasými hlavami, přičemž bych samozřejmě nerozumněl jedinému slovu, co se kolem mne povídají a na zvolání zpěváka BNB - Jamie S.t Jamese - "..It´s nice to be here in Tokyo!!! bych čekal jako na smilování. BNB v Tokyu toho večera odehráli 16 kousků - své kompletní první album Black N´Blue, které vydali téhož roku (10 skladeb) , zbývající repertoár vytáhli ze svých starých demo nahrávek.
Hoši (a holky), tento koncert je strhující. Já jsem si jej užil tak, že jsem byl na konci smutný, když show skončila a živě jsem si představil, jak si na zpocené tričko oblékám bundu a se zastřeným zvukem v uších, jak míváme po koncertech o mnoha decibelech, šoupu nohama v davu ven do zimy.
Black N´Blue byli od svých počátků špičková skupina. Na kytaru tam hráli schopní Tommy Thayer (nyní Kiss) a Jeff Warner, za mikrofonem stál rodilý frontman Jamie St. James (později jedno album s Warrant a kupodivu např. také produkce níže uvedeného alba Japonců EZO) a rytmiku měli na starosti baskytarista Patrick Young a bubeník Pete Holmes. V současné době se proslýchá, že kapela podniká reunion a očekává se od ní nové album, které se bude jmnovat Hell Yeah!

E-Z-O - E.Z.O.

Kdyby zůstala mému zraku ukrytá zadní strana obalu alba E-Z-O (1987), přísahal bych na holý pupek svatého Dia, že slyším americkou skupinu, ve které hostuje All Stars Team těch nejlepších hudebníků, jaké byste po Státech posbírali. "Dům tisícerých přání" se jmenuje první skladba tohoto podivného alba a slibuji, že vás ohromí, protože domem tisícerých přání je prakticky celé album! Jednička jede ve středním tempu jako utržený buldozer - rychlost je pak nahrazena přebytkem energie. Ani druhá skladba Flashback nikam neběží - je ale velmi úderná a přináší refrén jako od Judas Priest. Následuje - jakéž překvapení - střední tempo ve skladbě Mr. Midnight, kterou mohl stejně tak napsat Gene Simmons (pod albem je podepsaný jako co-producent) jako Rudi Schenker - je to špičková hard rocková záležitost v plíživých glisandech. Kratičká rytmická hříčka s lehoučkými kytarami - Here It Comes šikovně utíká dál a rozpohybuje vám tep i srdce senzačním rokenrolovým rytmem. Velmi hrubá je pětka I Walk Alone - ta se pyšní velice vygradovaným během k vrcholu, aby se na něm blýsklo heroické kytarové sólo, stylově ne nepodobné Ace Frehleymu. Vyloženě "po judasím" pak syčí skladba Destroyer s vynikajícím, nebezpečným, válečným podtextem. Mírně snová je odpočinková skladba Big Changes, na niž pak navazuje poměrně krátká kompozice Kiss Of Fire, kterou kdyby hráli W.A.S.P. , vůbec bych se tomu nedivil. Vystřídá ji kvapík Desiree, kde jedou bicí jako okovaný kolovrat a vychytávka s opakováním textu v refrénu se vám zaryje do mozku, jako dobrý úder sekerkou. No a úplně na závěr se posaďte, páč vám řeknu, že tato skupina - E-Z-O jsou Japonci!!!!! Zbytek si zjistěte sami, já jdu ležet a přemýšlet, proč jsem prožil dosavadní život bez tohoto ABSOLUTNÍHO SKVOSTU!!!!!!!!!!!!

LANCIA - LANCIA

Když v 92. roce natáčela losangeleská skupina Lancia svůj albový debut, musel být rockový Pánbíček na hadry. Nebo chrněl, když se skládalo. A naopak - všechny muzikantské můzy na skupinu sesílal, když se natáčelo. Album je plné rozporů. Ale o tom později. Tuto desku bychom mohli jedním šmahem zařadit mezi podobné tituly od skupin Stryper, Slaughter nebo Steelheart, ale to by bylo příliš jednoduché. Při pozorném poslechu možná přijdeme na to, že bychom album neměli hned tak odkládat. Skupina Lancia se uvede nehorázným vířením Scotta Pattersona na bicí soupravu, jako by vám tato osmiruká potvora dávala na jevo, co bude pokračovat. Za obehranými, tisíckrát slyšenými a neuvěřitelně lacinými skladatelskými nápady se totiž skrývá pravý duch tohoto alba. Tím je bezbřehé interpretační mistrovství. Ve všech jedenácti kusech jediného alba Lancia se vám chce až vykřikovat, jakou že slyšíte baskytaru s bicími, jež se honí jako malé myši sem a tam, hraje si, kdo koho překvapí žertovnějším kouskem. (Scott Patterson-dr., John Billings-bg.). Kytarista Bart Walsh pak hraje své riffy nevtíravě, ale sebevědomě a chystá se vytřít nám zrak jako další v pořadí. Celkem třikrát jsem si album musel vrátit a to vždy, kdy tento střapatý jinoch vtrhl na scénu se svým sólem a to vpravdě s nevýslovnu technikou. Po pár taktech zmizí jako pšouk, ale vám zůstane v uchu něco jako dozvuk stíhačky. Posledním článkem potravinového řetězce Lancia je pan principál osobně - Paul Lancia, alias frontman skupiny. Tady neslyšíme nic světoborného, leda návod, jak glisandy dotahovat intonační nerovnosti a kterak krákorat slabým hláskem texty o tom, jak bychom rádi, ale namáme s kým. Ale abych Paula Lanciu nehaněl, v celku alba zní dobře a vůbec ničemu nevadí. Toto album doporučuji každému, kdo hledá (ne) náročnou zábavu v rytmu typicky amerického glam/hard rocku. Věřím, že od teď nebudete spát klidně, než si album Lancia - Lancia seženete. Pak ale - příjemnou zábavu! (ukázky najdete zde)

JOHNNY LIMA - LIVIN´OUT LOUD

Při poslechu nového alba rockového umělce jménem Johnny Lima - Livin´Out Loud donutíte jet rychleji i městskou hromadnou dopravu. Nemám problém napsat, že letošní počin Johnnyho Limy je jednou z nejhezčích a nejchytlavějších rockových desek tohoto roku! Jeho styl se přirovnává k raným Bon Jovi a také k Def Leppard. Není to liché přirovnání, ale já chci Limu poslouchat jako Limu a ne srovnávat, byť by to bylo srovnání s kýmkoliv. Jistě - v tomto případě se srovnání s výše jmenovanými přímo nabízí, neboť Johnny Lima předkládá tak zpěvné a melodické písničky, že refrény vám vlezou do uší, ještě než vezmete za kliku prodejny s hudebními nosiči. Stylově se ale zdaleka nepohybujeme jen na úrovni melodického hard rocku - z třinácti kousků na albu hned přinejmenším polovina disponuje kytarovými riffy z řádu těch metalových. Toto album ať vezmou útokem lidé, kteří baží za prvé - po špičkovém, velmi jednoduchém a maximálně příjemném rockovém prostředí, u kterého se mozek baví a nepřemýšlí. Za druhé pak uspokojí i mimořádně náročné milovníky melodií - slabší místa pak hledat netřeba, páč tam nejsou.
No a na konec, situace to plně vyžaduje - srovná - li někdo Johnnyho Limu s Bon Jovi, pak ať si pustí letošní alba obou z nich. Pan Lima se může rovnou postavit na bednu a to na stupeň nejvyšší. Pan Jon Bon Jovi nejenže si za letošní počin nezaslouží ani čokoládový penízek, s ocasem mezi nohami si z tohoto utkání odnese leda ono pověstné čestné uznání za vytrvalost - což, jak všichni víme - rovná se hudební smrti. Bravo Lima !!!! Kurva bravo!!!!!!!!!!!! (ukázky zde)

MÖTLEY CRÜE - TOO FAST FOR LOVE

Myslím, že debut Mötley Crüe je jednou z nejlepších desek rocku vůbec. Ze všech alb MC totiž o skupině vypovídá nejvěrněji. Došlo mi to, samozřejmě, až jsem starým kmetem a mozaika tehdejší (rozuměj 1981) US scény se mi tak trochu začíná skládat do jakž takž čitelného obrazu. Takto syrových nahrávek nenajdete mnoho - album Too Fast For Love je natočeno velmi neuměle. Zní prakticky jako demo. Slovy hudebníků - je to "sice falešně, ale zato nerytmicky". Mötley Crüe to stálo 60 dolarů za hodinu v nejlevnějším studiu, jaké vůbec dokázali najít. Zcela nadšený tam byl jen Mick Mars, který obdivoval mixážní pult Trident. Nahrát album Too Fast For Love trvalo tehdy Mötley Crüe tři dny a chlastali u toho jako najatí. Je však nutné připomenout , že v té době se Mötley Crüe nacházeli všude jinde, než na výsluní. Spíše by se dalo mluvit o podstatně temnějších končinách. To, že o nedlouho později přišla závratná sláva a z MC se stala jedna z nejprodávanějších a nejslavnějších amerických skupin, netřeba zdůrazňovat. Chtěl jsem vám jen říct, že alba Too Fast For Love si lze vychutnávat mnohem víc historicky, než hudebně, zvlášť když si u toho čtete dobové zpovědi členů skupiny Mötley Crüe. Jak pravím, stále hledáme desky, které nám vyrazí dech, u kterých budeme fascinovaně šeptat slůvka obdivu a přitom ty nejlepší už dávno máme doma. Debut Mötley Crüe - Too Fast For Love mezi ně určitě patří.

MALICE - ....IN THE BEGINNING

Klasika má mnoho podob, ale kdyby byly všechny jako MALICE a jejich debut .....In The Beginning, pak by musel být každý metalový maniak na výsot spokojený. Když vás už nebaví bádat nad novinkami, či bát se, co zase vydají ty nebo ony šedesátileté "legendy", sáhnete s důvěrou po deskách, jako je tato. MALICE vznikli už někdy v roce 1980, ale debut ...In The Beginning vydali až v roce 1985 a to po pěti demo nahrávkách a množství koncertů. Toto mistrovské dílo by mělo být uloženo na každé radnici, aby mohli všem lidem vysvětlovat, jak zní klasika amerického heavy metalu. Desítku spolehlivých metalových kompozic tvrdých jako ocel, s kytarovými riffy jako z heavy metalového slabikáře, můžete slyšet bez psychické újmy i desetkrát během jednoho dne. Nenajdete ani náznak ničeho jiného, než-li čirého kovu a skladby Rockin´With You, Air Attack, Stellar Masters či Hellrider vás přišpendlí na dlouhé chvíle k zemi. Dva roky poté (tedy v 87. ) MALICE vydali ještě bezvadnou desku License To Kill a ještě o dva roky později EP Crazy In The Night, ale tím jejich život skončil, což byla taková škoda, že nejeden metalový fanoušek jen při této myšlence uroní nemálo slz. MALICE - to byla spolehlivá klasika pro opravdové milovníky heavy metalu. Berte to ode mne ne jako doporučení, leč snad i jako životní radu. :o) (Ukázka zde)

LILLIAN AXE - SAD DAY ON PLANET EARTH

Po mnohých personálních změnách zůstal jediným původním členem současných Lillian Axe jen kytarista Steve Blaze. Značka Lillian Axe, jejímiž výsostnými díly jsou zejména Poetic Justice (92) a Psychoschizophrenia (93), ale žije dál a rozhodně to není nuzný , dýchavičný život v loži domova rockových důchodců. Letos nám Lillian Axe nabízejí nové album Sad Day On Planet Earth. Autorem všech skladeb je již zmíněný Steve Blaze, jenž album i produkoval. Lillian Axe stále hrají melodický metal se spoustou kytarových vychytávek a poměrně velmi originálních nápadů. Ve 14 skadbách do hodiny už skutečně něco najdete, přičemž o instrumentační zručnosti skupiny je nutné jen a jen obdivně mlčet. Pochvalně bych se vyjádřil také k volbě, svěřit mikrofon Derricku LeFevreovi, jeho příjemný hlas se stínem zastření, který ve vypjatých polohách umí i pěkně ostře řezat, se k hudbě Lillian Axe náramně hodí. Lillian Axe jsou mistři melodií a na tomto albu to dokumentují víc než zřetelně - mými tipy pak jsou zejména skladby : Down Below The Ocean, Jesus Wept, Ignite a Blood Raining Down On Her Wings. Nevidím jediný důvod, proč si právě pod albem Sad Day On Planet Earth od Lillian Axe nepředstavit prototyp příjemného a velmi kvalitního metalu - vzor 2009. Nalákat současného posluchače na takovéto album vůbec není věc k červenání.

MAYHEM - Mediolanum Capta Est..

7. listopadu 1999 se zjevila čtyřhlavá norská podzemní příšera MAYHEM, saň z nejděsivějších, aby znesvětila svým sirnatým zápachem italskou půdu . Tento pamětihodný okamžik je zaznamenán na tomto disku, který se tak stává apoteozou black metalu v jeho nejryzejší podobě.........uvádí ve své nové recenzi můj jinak hodný bratr.....tak si to spěchej dočíst na jeho blog : TU JEST !!

Z první řady oslí show až do Budokanu....

Pamatujete si drzý a nepřehlédnutelný sleaze rockový útvar Faster Pussycat, který se snažil v 87´roce ohromit svět svým bezejmenným debutem? Do jisté míry se mu tenkrát povedlo - album bylo šikovnou odpovědí na nepoměrně slavnější Mötley Crüe. Skupina se, po úpadku v 93´roce, vrátila na scénu před zhruba osmi lety a někteří jí nemohou přijít na jméno, protože na svůj špinavý rokenrol po své reinkarnaci naroubovala příměs industriálu. Letos se Faster Pussycat přihlásili o slovo se svou historicky první live nahrávkou. Já jsem si na album vyloženě čekal a nezklamalo mne ani v nejmenším. Spíše naopak - Front Row For The Donkey Show je senzační od první do poslední noty. Faster Pussycat (z těch původních vlastně zbyl už jen zpěvák Taime Downe) střídají starší tvorbu s novější, to všechno ve špičkovém zvuku a za ohromné podpory publika. Kdo má za to, že z kdysi nadějných a doma v USA hodně slavných Faster Pussycat zbyl už jen název, případně plachta nad jevištěm, pak ať si poslechne tento koncert. Z mladého, rozčepýřeného, nevyřáděného kocouřího drzouna se stal zkušený starý tygr, který si však dovede také ještě hbitě pohrát s myškou ! A Taime Downe zpívá fantasticky - jeho v mládí neučesaný, nakřáplý a falešný projev dostal patinu uplynulých 20 let a zní ohromně! Nevynesu žádný soud, tolikrát jsem ještě album neslyšel, jen marně vzpomínám, kdy jsem naposled měl v přehrávači lepší živák....pojďme ale ještě do tokijské arény Budokan!
Tam totiž letos natočili svůj comebackový "live-profil" američané Mr. Big - kdysi neuvěřitelně slavná a výnosná skupina. Vyjmenovávat tady supermuzikanty z kapely snad nemá ani cenu - Gilbert, Sheehan, Torpey si ani nic podobného nezaslouží. Mr. Big album nazvali Back To Budokan a letošní beznadějně vyprodané japonské turné přivedlo Mr. Big do této veleslavné haly 20. července. Co čekáte, to na albu také naleznete. Všechny hity kapely, známé žebříčkové trháky i běžné věci z jejich řadových alb - v dech beroucím provedení (jak jinak s Sheehanem a Gilbertem) a velmi kvalitním zvuku. Všechny trumfy kapely vyjdou v průběhu koncertu na povrch - triumfální hráčská virtuozita, vynikající cit pro dynamiku i obohacení vlastních, lety prověřených skladeb o nečekané triky, zvláště v sólových výstupech. Krásný koncert, není nad čím váhat.

FIRE WITH FIRE

Ze stejnojmenného alba skupiny FIRE WITH FIRE (NY) už mám úplně oposlouchané ušiska. Přesto cesta k němu vedla přes šuplíkovou karanténu. Po prvním poslechu jsem album chvilku místo frisbee házel psovi a pak jsem je zasunul do šuplíku, že to zkusím poslouchat jindy. Tak.......trochu kecám - psíka nemám a diskem bych nikdy neházel, ale je pravda, že FIRE WITH FIRE se po prvním poslechu ocitli v šuplíku. Ale nedávno jsem je vyndal, pravda - hlavně proto, že se mi šíleně líbí ten obal. A došlo k tomu, že jsem si je pustil s velkým časovým odstupem. A co se nestalo ! V kouzelném šupleti cédéčko dozrálo! Jak jsem prve na nahrávce slyšel jenom nudný hard rock s odpornými klávesami, falešný zpěv a nic moc nápady, tak teď mám dojem lepší, ba přímo opačný.
O skupině FIRE WITH FIRE mnoho nevím. Jen snad to, že byla z New Yorku a podobně jako stovky dalších amerických skupin zašla po tomto jediném albu na nástup grunge. Stylově můžeme mluvit o Hair/AOR/hard´n´heavy, možná i malinko přirovnat k takovým Icon, Slyboys, Danger Danger a dalším. Mám za to, že FIRE WITH FIRE v 91. roce vydali jen tohle jediné - stejnojmenné album, jinak nic. (Když tak mne někdo v komentářích opravte, nebo přidejte nějaké info - velmi uvítám) . Ještě jednou podotýkám, že na podruhé se desky FIRE WITH FIRE mohu uposlouchat - najdete na ní devatero senzačních kompozic, které kvartet poskládal za sebe ve více méně dobrém dramaturgickém záměru. Album nepadá, nenudí, nepřiměje vás myšlenkami uskakovat jinam. A to, co se mi nejprve nelíbilo, teď žeru jako mlsný psík kus salámu u popelnice! Celé dílo je ve velké míře doprovázeno klávesami, které sice místy trochu nepatřičně trčí, ale pořád je přes ně slyšet komfortní hard rockové nápady v takřka metalových kytarových riffech. A zdaleka nejen to - netradiční přístup k harmonii rockové písničky najdete v každé skladbě na albu. Melodie nejsou výrazné natolik, abyste si je týden broukali při koupeli, mají spíše skryté kouzlo, které se vám zjeví až při desátém poslechu. Celkově se dá říct, že toto album člověk jednoduše v obchodě nechat nemůže - spáchal by tím jeden ze smrtelných rockových hříchů! Doporučuji na 150% !!!!!

DINOROCK - N.W.O.B.H.M.

Pro mnohé z nás je zkratka N.W.O.B.H.M. pořádně magickým souhrnem písmenek. Znamená Novou Vlnu Britského Heavy Metalu, jinak také zrod heavy metalových skupin v Britském Království na přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. My si na tuto dobu zavzpomínáme v dalším díle Dinorocku (8.11.2009, 19.00). A to si pište, že tam budou špeky a rarity, jaké nemají obdoby - vžyť některé ze skupin N.W.O.B.H.M. vydaly když hodně, tak jeden singl! Takže - na neděli si nachystejte: svůj letitý černý křívák se cvočky, okované upínáky na zápěstí, úzké džínsy a tenisky, domyslete si vlasy na hlavě, ať máte čím třepat a v neděli večer laďte Dinorock v Radiu RockMax!

GAMA BOMB - Tales From The Grave In Space

Kdo milujete hyper rychlý thrash metal, zbystřete ! Severoirští Gama Bomb vydali nové album Tales From The Grave In Space a co je ješte lepší, nabízí je celé volně ke stažení na MySpace music - tudíž je dostupné všem. A co vás čeká? No, mazec jako o vysvědčení. Ukázkový bzukot kytar, štiplavé riffy, k tomu chumelenice bicích, basa jako monolog boha hromu. Odlehčeně , jako by o nic nešlo, to Gama Bomb sypou jak ptáčkům. Nádherná věc, hodně živá - silně připomíná old school thrash z 80.let. Parádní! Nepropásni!

NILE - 10 x do jedné řeky..

(autor BravePawn)

Před prvním vyslechnutím aktuální novinky NILE- Those Whom The Gods Detest je nutno učinit následující..Pozorně nabalzamujte své tělo (Nivea postačí), poté ulehněte do předem připraveného sarkofágu (ten dokonale nahradí úložný prostor vaší válendy). Vnitřnosti do kanop ukládat nemusíte, poněvadž odejdou samy (viz níže..). Anubise může úspěšně imitovat váš Punťa Domácí, pakliže mu na záda vypálíte kříž anch. S jeho dobráckým výrazem si starosti nedělejte, opustí jej krátce poté, co zazní první tóny tortury..Kočku můžete rovněž potřít jedlým olejem a umístit do dědečkova houslového futrálu, nejpozději za pár dní bude efekt kolosální...Takto připraveni stiskněte PLAY...a pak se budou dít věci...CELÁ RECENZE U MÉHO BRÁCHY NA BLOGU ...... TADY!!

BATON ROUGE - MISTŘI REFRÉNŮ

Jakmile někde spatříte obal alba Baton Rouge - Shake Your Soul, udělejte všechno pro to, abyste desku získali. Pak se rozběhněte ke svému domovu, ode dveří hbitě pospěšte rovnou k vašemu audiu a ještě obutí, v bundě a s čapkou na hlavě zmáčkněte play. A pak teda fofr s vysvlékáním - do prvního refénu otevíráku Doctor - tedy do prvního melodického orgasmu - to trvá přesně jednu minutu. Od té doby už budete jen v extázi. Dohromady na vás čeká 12 nádherných hard´n ´heavy kompozic, ve kterých se Baton Rouge předhánějí v melodiích, překvapujících harmonických postupech, ale hlavně v každé ze skladeb vyrukují na světlo boží s refrénem, který by si v jedné vteřině mohl prozpěvovat celý svět. Přičemž máte celou dobu pocit, že rockeři Baton Rouge se jen baví, že jen sedí a jamují! Žádné kácení kulis ani rvaní kostýmů se nekoná. Samozřejmá, uvolněná, hbitá nahrávka Shake Your Soul z roku 1990 byla zralá, aby se z ní stal přinejmenším trhák desetiletí, přesto jí výrazný úspěch kamsi utekl. Parta z Louisiany - Baton Rouge - to byla záruka senzačně sezpívaného a velmi zručně zahraného hard´n ´heavy naprosto špičkové kvality. Vynikající hudební nápady na bluesrockových základech, úchvatné refrény, jako dělané pro plné stadiony, výborně ladící a sehraný výsledek. Nepochopitelný je jen obal - na kterém vidíme hlavu jakéhosi andílka, vykukující mezi sametovými závěsy. Bude to zřejmě osobní sdělení a proto je lepší hlouběji nepátrat. Tajemství je zajímavější, než holá pravda. Ta hudební (ne)skutečnost tady úplně stačí. (ukázka zde)

BEZVA KUCÍÍÍ

Možná to znáte, někdy si oblíbíte alba, která kdybyste ukázali kamarádům, tak by nastalo ticho a rozpačité rozhlížení. Pokud jde o album NELSON - The Silence Is Broken, pak se rozpačitě rozhlížím také, ale na druhou stranu album tak miluji, že si ho beru večer prohlížet do postele. Hodní psíci Nelson - Gunnar a Matthew Nelsonovi vydali ve své době famózní debut After The Rain (90), pak poloakustické a víc písničkářské, než rockové album Because They Can (95), dále pěkné dílko Imaginator (96) a o rok později desku, o které právě píšu - The Silence Is Broken. Blond panenky Nelsonovic na něm dokazují, že jsou hudebně na značně vysoké úrovni. Baví vás ohromující škálou rockových triků američtějších než dolar, bez výhrady v každé písničce najdete senzační refrén a strhující hudební výkony. První dvě skladby (Ghostdance a Say It Isn´t So) jsou tutové hity, které vás navnadí tak, že pak přečkáte i neuvěřitelně falešný duet a kytaru ve třetí skladbě Why Oh Why. Následuje ještě několik chytrých, rokenrolem načichlých, špičkově melodických pecek, ale i věci, které vám doslova a do písmene vyrazí dech - jako například silně přijazzlá titulní The Silence Is Broken. V obchodě album tohoto typu přehrknete mezi prsty s tisíci jinými, ale pokud někde zahlédnete tahle rudá ústa, překrytá tišícím ukazováčkem, křečovitě album stiskněte a již je nedejte z ruky. Nebudete litovat.

Bon Jovi - The Circle

K Bon Jovi jsem měl po většinou kladný vztah. Ba dokonce, alba jako Slippery When Wet a New Jersey jsem tu a tam poslouchal a nikdy jsem je nevypnul před koncem. Před sedmi lety jsem si ještě oblíbil pěkné a vyrovnané album Bounce, které dlelo v mém přehrávači značnou dobu a některé písničky si pobrukuji do teď. Proto jsem v očekávání nového alba Bon Jovi cítil i určité procento napětí. Inu, není mi z něj do zpěvu. Do skoku už vůbec ne. Bon Jovi před vydáním alba proklamovali návrat k rockovějšímu vyznění, k riffům a kytaře a také k refrénům, kteréžto spolu se skupinou kdysi zpívaly k prasknutí plné stadiony. Tak jsem celou dobu čekal, kdy už tedy ony kýžené riffy a refrény uslyším. Nedočkal jsem se. Navíc mne hned na začátku otrávilo, že celkem pěkný refrén první skladby We Weren´t Born To Follow už jsem někdy u Bon Jovi slyšel, jen tento zní, jako doprovodná harmonie toho původního.
Je mi líto, já jsem na novém albu Bon Jovi - The Circle nenalezl nic, co by potěšilo srdce rockera. Nadšeni budou příznivci podivného, rozostřeného zvuku kytary, milovníci bezduchých melodií a obdivovatelé nevýrazných refrénů. Zhruba u 6. skladby Thorn In my Side mne dokonce napadlo, že větší trapas, než trapas dělat, je trapas beze studu sledovat. Proto odvracím svých zraků a do uší vrážím milosrdné špunty.

SLAYER - WORLD PAINTED BLOOD

Kerry King stojí nehnutě, rozkročený a pevný jako nějaký metalový wombat, se kterým nejde hnout. Bez hnutí brvou si vás změří pohledem jako předseda mysliveckého sdružení pytláka, pak začne pokyvovat "včelínem" na bradě, jež by mu už mohl závidět i František Peterka v roli krkonošského démona a jeho pravá ruka počne vysekávat na strunách kytary smrtelný riff. Pravačka mameluka Kerryho Kinga by trsátkem ve vteřině vykostila i ledňáčka v letu nebo sedmero vzrostlých kravek na pastvě, co pak nějaký riff! I ten nejtryskovější je úplná hračka. Složí vás to stejně samozřejmě, jak zedník metr do kapsy. Samozřejmost je vpravdě zabijácký prvek a Slayer to nejen dobře vědí, ale i zhusta předestírají. Hudba na jejich novém albu, to není profesorské vyučování předmětu s názvem Thrash Metal. To není ani ostentativní dohánění vlastní slávy, navíc s vyplazeným jazykem (Metallica, škyt!) - tahle deska - to je mrazivý výsměch! Výsměch všemu, co kulhá, výsměch pomalosti, všemu, co je měkčí než ocel a teplejší, než mrtvola. Slayer nabízejí poměrně velmi nesmlouvavé vyznění - bezmála arogantní pohrdání slabinami, nesmlouvavou detonáž malosti a nesmělosti a navíc také právem nadutou lekci, kudy tudy ven z neumětelství a prázdnoty.
Novinku Slayer - World Painted Blood jsem doposlouchal s pohledem do neznáma, jako voják, který právě prožil trauma války. Ty kytarové riffy - nejsou to snad zvuky kulového blesku?! Není to skřípot pekelné brány, která tě zve ku věčné návštěvě?! Konstruktéři motorů Formule 1 - chutě spěchejte za Kerrym Kingem a Jeffem Hannemanem o radu, co s rychlostí, vaše auta jsou proti nim jen nanicovatými šneky! Též se nechejte něco poučit o vypjatém zvuku, který svým naléhavým voláním schoziodních vizí, už tradičně povětšinou na jednom tónu, provází strýc Tom Araya (vzhledem už starší brácha Čáryfuka) . Vědci se prý přou, který savec vydává neodpornější řev, mají za to, že Ďábel medvědovitý. Kdepak! Neslyšeli Toma Arayu na novém albu Slayer! Tasmánský čert oproti němu mile vrní! Celou taškařici doprovází ona neuvěřitelná jednotka času - Dave Lombardo - co každý jeden jeho úder do bicí soupravy (a že jich tam je), to jeden rok vašeho bídného života. Za pět vteřin jste pod drnem! Celkově jsou Slayer na tomto albu obřím, nasraným tetovacím strojkem, jenž namísto jehly vbodává do vašich ušních bubínků přehrozivé meče, dýky a šavle!
Slayer vydali vynikající album - smete vás rychleji, než uklizečka pavouka. Ale žádnou recenzi track -by-track ode mne nečekejte. Album na sebe nechávám působit jako celek. A tohle dílo na mne působí takto : vyspělé, přetlakové sekanice střídají napjaté plochy plné beznervé pustoty, do které slayeří štěnice tu a tam vypustí výsměšně jednoduchou, triviální melodii, kterou jakoby zplodilo autistické dítě s diagnozou "posedlost ďáblem". Pak nastane zase smršť, před kterou se , jektaje zuby, všichni živí zahrabou i holýma rukama do betonu. Takto vás Slayer na střídačku ždímají po celou dobu alba World Painted Blood. Tahají vás vysvlečené po skalách příšerných a krkolomných riffů, pošťuchují beznadějnými dloubanci do žeber v hypergeniálních a pregnatních bicích a mnohokráte počastují zlými důtkami přetěžkých kytarových sól. Slayer nelze vytknout, ani co by se vešlo za vzorně ostříhaný nehet. Snad jen, že by nás nemuseli tolik děsit - posloucháte totiž s pocitem, že se máte dobře bavit v místnosti s lidmi, z nichž jeden je bestiální vrah. Vy pak na každou další skladbu nahlížíte, jak slípka do chodby, jestli už třeba nebude lépe. Nebude. Kerry King se na konci za vámi ani neohlédne a bezcitně odejde spolu s ostatními kamarády ze Slayer a nechá vás tak. S vnitřnostmi ven a rozervaným chobotem, to jak jste troubili o pomoc. Užijte si to.....(ukázky zde)