Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

čtvrtek 29. října 2009

PILEDRIVER - METALOVÁ INKVIZICE

Před poslechem tohoto alba se odeberte do ústraní koupelny a důkladně probádejte centimetr po centimetru své tělo. Větší mateřské znaménko, bradavice s chlupem, červený flek nebo možná i uher velikosti antiperle, vás od poslechu alba navždy diskvalifikují, neb se jedná o jednoznačné signum diabolicum. V tomto případě to znamená váš hrdelní rozsudek.
Kanaďané Piledriver. Synonymum ortodoxního heavy metalu. Výtečně zahraný, vysoce energický, neobyčejně ucelený a prudce sveřepý heavy metal v jeho nejpravější podobě. Piledriver svůj debut Metal Inquisition (85) pojali, jak už název napovídá, jako kladivo na čarodějnice. Ovšem kladivo současné, překroucené do podoby metalové terminologie. Zvrácené zástupce středověké církve zde nahrazuje jakási pomyslná metalová síla, kteréžto jediným zájmem je kruté a nesmlouvavé trestání čarodějnic. Důvod se nevysvětluje. Obávám se, že ani neexistuje. :o)
Album začíná pro jistotu a bez odkladu popravou. Celkem spolehlivým způsobem - gilotinou. Hrůzu skladby Metal Inquisition doplňují reálné zvuky tohoto popravčího nástroje. Pokud ale někdo doufá, že je to sranda, že se ostří těsně nad krkem zastaví a všichni se zasmějeme, najde svou hlavu v košíku zrovna jako ten, kdo od prvních tónů nepochyboval, že s albem Piledriver žije své posledním minuty. Sex with Satan, jinak též dvojka tohoto alba, vás pak přivede na popraviště spolehlivěji, než Mistr popravčí sám. Třetí Sodomize the Dead je dvouminutové kytarové předpeklí a pak přijde peklo samo - vrchol alba - neboli skladba Witch Hunt. Tady už důvodně pochybuji, že nebudete usvědčeni z čarodějnictví, i když jste jakživ nic neprovedli - sedmi minutový epos hrůzy vás o tom přesvědčí. Volání Gorda Kirchina, že on je tím Piledriverem, který už nemá stání, aby vyrazil na lov čarodějnic, mnohé posluchače zbaví přesvědčení, že dožijí konce alba. To, ke škodě metalových maniaků, dlouho netrvá - zbývají již jen tři hudební kousky - šílená a nesmlouvavá jízda Piledriver, střednětempý průplav hrůzami světa mrtvých - Human Sacrifice a náhlý (trochu nepochopitelný) útok z vesmíru Alien Rape. Závěrečná 13 minutová skladba je nehudební - jde o epický obraz The Master Hath Spoken, který nejpozději v půli vypnete, pokud neumíte dobře anglicky. V opačném případě doposloucháte pod peřinou, třesouce se strachy. Po doznění celých 37 minut alba Metal Inquisition nezaváháte ani vteřinu - buď se vrhnete do řeky s plánem utopit se, nebo si toto VELEDÍLO pustíte znovu. Zaručuji vám ještě větší strach, než jste měli prve, protože hrůza dvakrát prožitá se netlumí, ale násobí. Skupina sama - PILEDRIVER z Toronta - na tomto albu moc košatá nebyla. Sestávala ze dvou členů : Gord "Piledriver" Kirchin - zpěv, Leslie Howe - vše ostatní včetně programování bicích nástrojů. Pikantní je skutečnost, že jsem drum programming ani po třiceti letech poslouchání heavy metalu nepoznal. To je jedno ze znamení, že jsem čaroděj a měl bych být upálen. (Ve skutečnosti je to tím, že mne to ani nenapadlo.) Resumé bude možná překvapivé, leč trvám si na něm - album PILEDRIVER - Metal Inquisition považuji za jednu z nejlepších heavy metalových desek všech dob. (ukázka zde)

středa 28. října 2009

TOKIJSKÝ MASAKR KYTAROU FLYING V


Prdel jako hrom nabízí japonská parta HELLHOUND. To, že Japonsko je odpradávna významnou baštou heavy metalu, je známá věc, ale i Japonci sami vědí, co je nadsázka. Humor mají sice velmi svojský, ale bavit se dovedou. A to i na metalovou notičku. Crossfire, Lucifer´s Heritage, Swordmaster a Dragonblaster - to jsou přezdívky, jež mají označovat obávané členy skupiny Hellhound ze Saitamy. Skupina je fanatickým obdivovatelem a také klonem true heavy metalu z 80. let. Obaly alb počínaje, přes vzhled skupiny samotné až po názvy skladeb, texty a konečně taky to hlavní - muziku, je všechno jako z muzea heavy metalu. Drobní Japonci sice v metalových hadrech vypadají jak kluci v tátově pyžamu, ba i kytary jsou jim trochu velké, ale hrají báječně. Nevěda , co poslouchám, přísahal bych na holý pupek svatého Mantase, že to je některá ze skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu a notně bych pokyvoval hlavou. Tak věrnou kopií anglických a německých originálů z 80. let Hellhound jsou !! Podle mne jde o vynikající tah a bezvadnou zábavu. Dáte - li cenný grošík za tahle dvě alba - Tokyo Flying V Massacre (06) nebo Metal Fire From Hell (08), nemůžete chtít své peníze zpět, pobavíte se královsky. (ukázku najdete zde)

VECTOM - NEURVALÁ JÍZDA


V 80. letech jsme zažili kde co. Byla to doba bohatá na novinky a extrémy v metalu, které do té doby neměly obdoby. Byly to závody, kdo bude hrát rychleji, tvrději, agresivněji. A němečtí speedmetalisté v tom smozřejmě hráli jednu z primárních úloh.
Kdybych měl kapelu, pak bych chtěl, aby hrála jako bavorští Vectom. Z venku vypadali také dobře - logo měli vybroušené do zlých, zalomených, šavlovitých špiček a kapela se alespoň na fotografiích snažila jakýms takýms způsobem zapózovat. A dokonce - ubránila se všeněmeckým, neuvěřitelně odpudivým knírkům pod nosem, jež jinak v Německu měli VŠICHNI! Obálky obou jejich alb pak jsou z řádu těch, o kterých nenápadité skupiny jen sní. Hudba na nich - to je pravá mana pro uši metalového šílence. Speed metal v jeho pravé podobě - triviální riffy, ale zahrané v takovém tempu, že než to ostatní vybalí, Vectom už chrní v hotelu. První album Speed Revolution bylo ještě takovým špinavým dílem, když Vectom šlo hlavně o to, aby natočili tu nejagresivnější desku na světě. Ano, ve chvíli, kdy album z 85. roku posloucháte - tehdy je agresivní málem až fatálně, je to pětatřicet a půl minuty pobytu v prostoru vyhrazeném černým zmijím. Krásné album - The Exterminator, Loudness And Speed nebo Black Viper jsou spolehlivé bavorské kvapíky, které vás ohromí, i když jste už od té doby slyšeli mnohé běsy. Druhé album Vectom - Rules Of Mystery (vyšlo hned v následujícím roce po debutu) je pak o poznání vyzrálejší, mnohem víc hudební, přičemž si stále uchovává nebezpečnou agresivitu a také rychlost. Toto veledílo je nutné si dobře zapamatovat. Bude se vám ještě hodit, když vám současný stav-nestav heavy metalové hudby způsobí pachuť v ústech, kterou si budete muset něčím spravit. Sáhnete - li v té chvíli po Vectom - Rules Of Mystery, nejen , že se vám vrátí smysly na heavy metal do původního stavu, ale s největší pravděpodobností se nadchnete tak, že váš pomyslný zásobník energie bude přetékat silou na mnoho měsíců dopředu. (ukázky zde)

úterý 27. října 2009

Metalové album 20. století !


Vyberte METALOVÉ ALBUM 20. STOLETÍ! Na spřáteleném blogu Bravepawn! (kontakt ZDE)

V2 NEJSOU UFO


Není to tak dávno, co mne na jednom koncertě v Masters Of Rock Café "zajal" jeden posluchač Rockmaxu. Tento milý, dobrácký muž (podobou menší medvěd), který mne zhruba dvě hodiny držel kolem ramen a cloumal mnou za vrávorání na nejistých nohách po celé hale, pojal formu dialogu po svém. I přes malý deficit, v podobě asi 2,5 promile alkoholu v krvi, jal se mi opisovat svůj dosavadní metalový život. Přes devadesát procent jeho vyprávění patřilo skupině V2. Onomu nebohému muži změnila život nějaká MC kazeta od kamaráda, na které údajní V2 měli být nahraní. "Němci, vole, rok tak 88...neznáš?!, fakt to.......... vole, neznáš ? ", opakovala donekonečna směs rumu, piva a cibule z jeho dechu. Do toho dne jsem o skupině V2 neměl ani tušení a tak jsem nelhal, když jsem týpka musel zklamat, že je kapela pro mne velkou neznámou. Doma mi to pak vrtalo hlavou. Říkal jsem si, že to teda musela být sakra muzika, když je to v něm zakousnuté takovou dobu! Hledal jsem skupinu V2 na internetu - výsledkem mi byl prďanec menší, než od vrabce. Nic jsem nenašel. A teď - ejhle co mám! Úplně náhodou se na mne vykulili V2! Raritka jako hrom. Hned jsem si vzpomněl na toho týpka z MOR Café. Byl jsem zvědavý, co to je teda za poklad. Povím vám, pěkný, melodický metálek z 88. roku. Ale pro mne, kdo jsem tehdy touto skupinou nebyl uchvácen, nic takového, kvůli čemu bych páchal harakiri. Skvěle tam zpívá Tommy Heart, to je pravda. Vynikající jsou tam sóla na kytaru (Simon D´Brouier, Alexandr W. Reich). Robert Hanke pak hudlá na basu a Matti Kaebs otlouká bubny. V pohodě, dobře se to poslouchá. Napsal jsem o téhle desce prakticky jen proto, že jsem tenkrát tomu chlápkovi slíbil, že se po tom podívám. Kdo víte víc o V2 nebo jste je znali - čekám váš komentář. (Odborník na Německo Tonda Holý je samozřejmě vyloučen, páč ten je zná určitě :o))

neděle 25. října 2009

RAVAGE - HEAVY METAL DO MORKU KOSTÍ

Ravage jsou zvláštní skupina - v prvních deseti letech své existence totiž vydali JEN ŽIVÁ ALBA. A to v počtu ks 5. Což mi připadá natolik raritní, že nejbližší týdny zasvětím shánění oněch vzácností. Až k desátému dortu si bostonská skupina Ravage nadělila první studiový disk (nepočítáme - li celou řadu EP). Jmenuje se Spectral Rider (05). Obal = genialita, evokující ta nejlepší výtvarná díla heavy metalového šílenství 80. let, patří do ložnice nad letiště. No. A co byste čekali od muziky? Já jsem po prvním poslechu začal dělat kolečka kolem baráku, vykřikoval jsem: "Ať žije velká říjnová metalová revoluce!", "Ať žije Nová Vlna Britského Heavy metalu!" a podobná hesla. Recenzenti pět let zpátky podobné nadšení nesdíleli a album odpráskli jak myslivci zajocha. A to mne teprve čekalo album letošní. To nese název The End Of Tomorrow a přináší heavy metal v jeho nejryzejší podobě, jakého jsme se dočkali už na albu Spectral Rider, jen ještě vylepšený o špičkový zvuk. Ravage splňují všechny mé požadavky na heavy metal. Dají mi: vynikající obálku k prohlížení, na disku samotném pak heavy metal, který si ani nepustíte najednou celý, abyste se nepřestali těšit na další chvíle. Černá skříňka Ravage totiž obsahuje vlivy raných Grave Digger, stejně jako Iron Maiden, Savage, Demon, Satan, Raven a spousty, spousty jiných band, za jejichž deskami jsme slintali jako vlci před 25 - 30 lety. Kdo máte rádi heavy metal, pak cédéčka Ravage u vás neskončí pod hrnekm na kafe, naopak, budete se týdny přemlouvat, abyste je vůbec vytáhli z přehrávače. (ukázky najdeš zde)

IGNITOR - GENIÁLNĚ BLBÉ ALBUM

Před dvěma lety jsem si něco pochrochtal, když se v mém korýtku vrtělo druhé album texasanů IGNITOR - Road Of Bones. Tehdejší zpěvačce skupiny Erice Swinnich bych se teda do kalhotek raději nedíval, protože kdo ví, co by tam člověk uviděl za reprodukční aparát! Zástupy chlapů by jí mohly její metalový projev závidět! IGNITOR předloni nabízeli heavy metal jak řemen. A letos ?!! Nové album The Spider Queen! Uvítá vás obal, za který by student prvního stupně základní školy dostal pětku. Já bych jej ocenil jedničkou , protože takové obálky miluji. Ale běda přeběda při puštění disku!!Kde IGNITOR našli zpěváka Jasona McMastera? Ne snad v kurníku mezi slepicemi nebo v lese na giboním bále!? Při jeho falešném kvílení vám z uší vyrostou lopuchy, kterými se budete ovívat jako sloni, abyste neomdleli! Do toho IGNITOR hrnou power/heavy metal. Ale jak! Dětskými hrabičkami honit petanguové koule po písečné pláži by bylo větší zábavou! Skladby jsou prázdné jak peněženka hispánského pornoherce, přičemž občas na pár taktech běžíte za super motivem, který v té nuzotě potěší, jako když mezi nomálními cihlami, co podáváte na stavbě, je jedna zlatá. Jsem zklamaný jak veš na pleši. Veš heš!!!!! Lžu jak když tiskne!!!!!!
Druhý poslech alba IGNITOR - The Spider Queen mi zbezpečil přesvědčení, že poslouchám album úžasně kopírující díla NWOBHM, jimiž jsme byli zahlceni na počátku 80. let. Kytary, z nichž jednu obsluhuje velmi (ne) sexy dáma Beverly Barrington, řežou jak medvěd v lednu, nový zpěvák Jason McMaster ve vyostřených polohách zpívá jako pětistovka Honda v prudkém kopci (čert vem malinké nerovnosti v jiných polohách). Kapela nabízí parádní heavy metal, plný jak vězeňské koule. Kopačák naplněný rtutí by neletěl do Macochy s větší silou!! Výborný metal. Výborný!! Jsem nadšený jako v 15 letech. A teď si vyberte! Tak je to blbé nebo geniální? Je to geniálně blbé. (ukázky zde)