Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

sobota 19. září 2009

GORE HÁJ DĚDINŮ......


Zabředl jsem mezi mrtvolky. Nějak to nemůžu vyndat z uší. Výlety do nejnižších pater podpeklí mě hodně baví. To je to hlavní - zábava je prvek, který od hudby očekávám vždy s největší touhou. Proč člověk vyhledává ten nejbrutálnější metal nevím. Každý tón zní jako brnkání na čerstvě vyoperovanou míchu, zpěváci hučí, chrčí a klokotají jako nezdařený kanalizační proces, případně chrochtají jako zděšený vepřík očekávající řezníka a bicí si to ženou v tempu cvrčku na kole, když jedete střemhlav s kopce. V poslední době mne oslovilo hned několik mírumilovných spolků, které hrají ten nejbrutálnější death metal, jaký na světě najdete. Budu jmenovat jen namátkou šílené Američany Embryonic Devourment, Severed Savior, Origin, Corpulate, Pathology nebo Devourment (vše rovná se nevyslovitelná hrůza) a dále vzpomenu i nepojmenovatelně rychlé Ingested z Velké Británie. Ale speciální kapitolou jsou skupiny z Itálie. Mám pro ně slabost (i v jiných stylech), to přiznávám - i když po vykonání práva útrpného právě těmito bandami. Příšerní Egemony, nechutní Necrotorture, hanební hrobní rouhači Blasphemer, s červy se přátelící, příšerní Septycal Gorge nebo hudební doprovod ke zvracení Corpsefucking Art - to vše jsou skupiny, které vám vyrazí už jednou vyražený dech a vytlačí vám z uší šneka i s bubnem a kovadlinkou. Ale mně nejvíc dostala skupina, která se jmenuje EXHUMER a to albem Bloodcurdling Tool Of Digestion. Přátelé drazí, jakmile se rozhodnete toto poslouchat, tak se předem rozlučte s rodinou a vyřiďte si věci poslední. Albový debut skupiny EXHUMER vás zahrne tak neuvěřitelnou zběsilostí, až je vám u toho vlastně dobře, protože tušíte, že smrt bude bezbolestná. Prdky prdky, žádná smrt nepřijde - mučeníčko si vychutnáte až do konce. V jedné části desky se dokonce ozvou kadaverozní tvorové, jako mouchy a krkavci, kteří vaše exhumované tělo přicházejí odklidit. Své má jistě za lubem i divočák na obalu desky, i když se tváří velice mírumilovně a vy se ptáte, co vlastně dělá tento objekt myslivosti na obalu takového alba (obálka - na snímku, je mimořádně vyvedená - podzimní obrázek z loveckého kalendáře vkusně doplňuje exhumovaná mrtvola v popředí a pak tam, kdoví proč, stojí ten kanec). Asi to má znamenat, jaký máme čekat zpěv. Fiore Stravino nakonec skutečně zpívá growlingem, kterého byste dosáhli jedině zastrčením mikroportu do rypáku pašíka. Zabijačka končí než se rozkoukáte - po sedmi skladbách, pak si dáte ještě dvě dema a můžou vás zahrnout. Pokud si po poslechu alba EXHUMER půjdete lehnout, tak na spánek zapomeňte, leda kdybyste milovali usínání v tiskárně, protože hrůzu nahánějícího dozvuku alba se hned tak nezbavíte. Antonio Donadelo a jeho kopáky , které se od kulometu liší jen tím, že kulomet je ten trapně pomalejší a kulhavější bráška vám budou znít v uších až do rána bílého. Ráno otevřete oči a hádejte, co vám vytane první na mysli ?! Že je ráno, pitomci, nechali jste se nachytat. Tak ruky Gore !!!!!

čtvrtek 17. září 2009

DINOROCK - SLAVNÉ DEBUTY !!!


Debutová alba. Pro mnohé skupiny a interprety alfa i omega jejich úspěchu. Některá debutová alba jsem vybral i pro další díl pořadu Dinorock, něco si o nich řekneme, ale hlavně - poslechneme si muziku celkem širokého žánrového spektra i časového rozsahu. Od The Beatles po W.A.S.P. Vězte, že některé debuty zdaleka nebyly tím nejlepším, co ta která skupina vydala, mnohé byly škobrtavým rozkoukáváním. Některá první alba ovšem znamenala to nejlepší, co v některých diskografiích rockových skupin najdeme. Obě tato témata tedy v neděli nakousneme. Uslyšíte mj. první desky od The Beatles, Kiss, Nazareth, Def Leppard, Carlose Santany (na snímku), Twisted Sister a jiných. Já se na to těším.

úterý 15. září 2009

Mrtvolkáři všech zemí spojte se !


Jak má člověk někdy v hlavě sečku, nebo naopak beton, tak já nevím jak vy, ale já očistu nitrolební řeším skrz brutální death metal. Nechám na sebe chrčet, řvát a tlouct Cannibal Corpse, Obituary nebo Suffocation, běsnit neuchopitelné Morbid Angel nebo to vezmu úplně non plus ultra a ušní klystýr mi zaobstarají takoví chrochtací mistři jako Deeds Of Flesh, Putrilage, Pyrexia, Decaying Purity nebo Cerebral Incubation. Zjednodušeně řečeno, někdy nemám sebemíň dobré nálady poslouchat melodickou hudbu. Brutální death metal mě nenutí přemýšlet, hrne si to pořád stejně zběsile, nikdo tam nezpívá falešně, protože chrochtat se falešně nedá, skupiny umí fantasticky hrát a vůbec je to velká švanda. Beru to jako bezvadné odreagování (včetně senzačních řeznických výjevů z obalů desek). Většinou při svých výletech do záhrobí skončím u Six Feet Under, teď naposledy jsem zakotvil u jejich loňského alba Death Rituals. Six Feet Under mám rád už od dob jejich vzniku. Jejich druhé album Warpath jsem nevyndal z uší snad čtvrt roku. Mají geniální kytarové riffy (jak původní kytarista Allen West, tak i současný Steve Swanson), absolutně dokonalou rytmiku a pan chroptič Chris Barnes je kapitola sama pro sebe. Na posledním albu Death Rituals necítím oproti ostatním žádnou podstatnou změnu, snad jen, že Chris Barnes už má v krku reálný zdravotní problém. Jeho chrčení je sice kouzelné, ale myslím, že už mele z posledního :o)). Jinak super. Six Feet Under to valí jako nějaký kostlivý buldozer, který rozhrnuje hlínu šest stop pod zemí, přičemž tu a tam projede starším nebo i čerstvým hrobním místem. Vřele doporučuji na všechny hudební "starosti ".

čtvrtek 10. září 2009

Dinorock - MOTLEY FUCKING CRUE


K Mötley Crüe mám osobní vztah. Kdykoliv někde spatřím nebo zaslechnu jejich název, ihned zbystřím. Přilnul jsem k nim v životě hned několikrát - naposledy jednak po přečtení knížky o Mötley Crüe, tak také nejnověji letos po návštěvě jejich prvního koncertu v Česku, který ve mě zanechal hlubokou rýhu (když ničím jiným, pak jednoduše tím, že jsem viděl MC na vlastní oči). Přesto, že si myslím, že hudba není tím hlavním prvkem, kterým ze sebe losangelesští raraši dělají tak skvělou atrakci, vůbec mi to nevadí, možná právě naopak. Některé slavné hity Mötley Crüe se mi dokonce nelíbí vůbec a do konce svého mdlého života budu neustále dokolečka opakovat, že nejlepší deskou - kde jsou Crüe ponejvíce sami sebou, je jednička Too Fast For Love. Mötley Crüe budou mít v neděli profil v Dinorocku a dívám se na tuto báječnou partu pokud možno bez předsudků, tak zkuste v neděli (13.09. v 19.00) také poslouchat a pobavit se se sympatickými Mötley Crüe.

pondělí 7. září 2009

S Dokken vstříc šťastným zítřkům

Blahořečím tomu, kdo nebo co mne donutilo poslouchat hudbu bez předsudků. Možná to byl Bůh, možná věk, snad můj brácha Michal.......Co já vím ? Už kdysi dávno jsem zažil velice prudkou lásku ke skupině Dokken. Sehnal jsem si tehdy jejich stěžejní díla Tooth & Nail, Back For The Attack a Under Lock And Key a velice jsem si v nich rochnil rypáčkem nenasytným po melodii a přímočarém rocku. Všeho se mi dostalo a navíc jsem dostal naloženo něco interpretačního mistrovství tehdejší trojice hudebníků obklopujících zpěváka Dona Dokkena - tedy trio Lynch (g.), Pilson (bg.) a Brown (dr.). Za výše uvedená alba si Dokken vysloužili nějaké to zlato, ba i platinu. Na hair - resp. glam metalové scéně 80. a začátku 90. let bylo vynikajících skupin z USA hned několik - obdiv zaslouží zejména promyšlená Tesla, blues rockoví Great White nebo Cinderella s přídechem country, sebevědomí Ratt, prudcí a divocí Keel a desítky dalších. A Dokken mezi těmito skupinami čněli sebevědomě a hrdě.
Na toto všechno jsem si vzpomněl, když jsem si sehnal poslední dvě alba Dokken - Hell To Pay (2004) a Lightning Strikes Again (2008). Od té chvíle si stříhám levou rukou proti pravé "kámen nůžky papír", kterou z nich si budu pouštět dřív. Na tolik se mi obě líbí. Obě alba nahráli s původními členy skupiny Donem Dokkenem a bubeníkem Mickem Brownem kytarista John Levin a slovutný baskytarista Barry Sparks (dříve u Malmsteena i Schenekera). Auto, kuchyně, bycikl, práce, postel, MHD, fotbal - tady všude si můžete pouštět Dokken a všude dosáhnete dokonalého uspokojení heavy metalem. Don Dokken zpívá výborně. Alba jsou přeplněná pěknými melodiemi. Hudebníci ze skupiny hrají velmi zručně na své nástroje. Skupina Dokken je jednou z mála, které jsou jako vaše žena. Jste s ní léta a pořád ji máte rádi. Čas od času si na ni vzpomenete. Stárnete společně a stejně rychle. Rozumíte jí. Uspokojí vás...... Dokken vám jenom neuvaří guláš, jinak v pohodě. Dokken jsou prostě bezvadná skupina.

pátek 4. září 2009

DINOROCK - JUDAS PRIEST!!!


Největší z nějvětších !! Nejmetalovější z metalových!! Nejslavnější ze slavných !! Králové metalových vod!! Skupina kolosálního rozsahu a epochálního významu - Metaloví Bohové JUDAS PRIEST!! V průběhu hodiny uslyšíte jejich zásadní hity, možná se i něco zajímavého dozvíte, každopádně dostanete pořádně těžkou nálož vynikající rockové hudby. Profil JUDAS PRIEST zařazujeme do Dinorocku zhruba po roce a půl jako reprízu. Poslouchejte Dinorock v neděli 6.září v 19.00h.

neděle 30. srpna 2009

RACEY - kafemlýnek na dobrou náladu!


Pokud jste v období mezi lety 1977 až 1980 měli věk už alespoň na to, abyste vnímali hudbu, pak je vyloučeno, abyste mezi gramo & kazetovou kulturou tehdejšího šíření pop music v Československu nezaslechli alespoň jeden z hitů skupiny Racey. Ti starší si je pak pamatují víc než dobře : "Some Girls", "Such A Night", "Lay Your Love On Me", to jsou názvy jen některých z nich. Můžete si být také jisti, že poťouchlé obličeje členů skupiny Racey se na vás smály z plakátů nejednoho z dívčích pokojíků. I chlapeckých. Racey jsou receptem na dobrou náladu. Jejich chytlavé rokenrůlky vybočují ze všeobecné škatulky "pop - group" na závodní dráhu rocku, na které se ovšem Racey udrželi jen několik koleček. Vydali jediné dlouhohrající album Smash And Grab a to v roce 1979. Album přineslo zásadní hity skupiny - všechny pěkně pohromadě. Nutno zmínit také to, že Racey byli mj. jednou ze skupin, které interpretovaly hity producentského super dua Chinn & Chapman, jež prakticky na určitou dobu ovládlo glam rockovou scénu v Británii. Pokud na albu Smash And Grab vydržíte s pěstí v ústech i jejich nepopsatelně otravný hit "Kitty", pak máte vyhráno, poněvadž zbytek alba zbaštíte i s oněmi pověstnými chlupy. Jak pravím, album Smash And Grab britské skupiny Racey je dokonalou snůškou nenáročných, ale o to chytlavějších písniček, které nejsou ani tak k poslechu, jako spíš k zábavě. Jsou sice všechny jako z kafemlýnku, ale koneckonců - kafe chutná taky každý den stejně. Pokud na tohle album někde narazíte, tak se těšte domů. Podle všeho u něj totiž budete i křepčit.