Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

pondělí 3. srpna 2009

Chevy : The Taker - album na první pohled


Jsou alba, která vám přijdou do rukou, profrčí vám ušima sem tam a v lepším případě za hodinu o nich nevíte. Ale jsou také alba z nichž uslyšíte pár prvních taktů a je rozhodnuto. Jako když ucítíte vůni, která vás opájela v dětství a nikdy ji nezapomenete, jako když se vrátí pocit prvních lásek a nekonečného snění - i tak dovedou některá alba zapůsobit. U mě v tomto směru aktuálně vede album anglické skupiny Chevy - The Taker (Avatar, 1980). Klukovské roky, kdy jsme šíleli po všem, co smrdělo elektrickou kytarou s boostrem, věk, kdy byl člověk za jedinou černobílou fotku své oblíbené skupiny ochoten bez váhání skočit ze třetího patra z balkonu, doba, kdy se holkám valily do hlavy šrouby o skupinách, aniž by je to aspoň minimálně zajímalo, to vše se mi vrací se skupinou Chevy. Když vás něco osloví v tzv. "citlivém" věku, pak to podvědomě hledáte celý život. Ve mně zanechal trvale kladný dojem zvuk alba Plug It In severo-irské skupiny Mama´s Boys. Teď mi padlo náhodou do rukou album Chevy - The Taker, pustil jsem si je a zalil mě onen blažený pocit něčeho výjimečného. Mámina náruč. Rodná obec. Klukovství. Absolutně šťastný si jediné album Chevy přehrávám pořád dokola a vím, že mi ten pocit nevymizí. Co na něm najdeme, na takovém albu Chevy - The Taker ? Metálek. Metálek jako víno - Teplounká sametová basa (Bob Poole), měkké kopáky (Andy Chaplin), příjemně přibroušený zvuk kytar (Paul Shanahan, Steve Walwyn) a k tomu vynikající a zkušený zpěvák (Martin Cure). Stylově se setkáte s neútočným bluesrockovým základem, malinko připomínajícím nejstarší věci Whitesnake. Dotknou se vás milé melodie, které jako byste už dávno znali - to vše , na rok 1980, v kvalitním zvukovém hnízdečku. Toto album nedám z ruky. A když tak mi ho budou muset vypáčit z křečovitě sevřených prstů. Protože tohle je přesně to, co chci a po čem šílím celý život. Chevy se společně s podobným skupinami objeví i v dalším díle pořadu Dinorock v Radiu RockMax (9. 8. 2009).

neděle 2. srpna 2009

Nightwing - mistři konejšivých tónů.


Asi ten krátký každodenní příběh znáte sami - máte chuť si něco pustit - proto přejdete ke svému úložišti cédéček, otevřete skříňku a bez výrazu se díváte dovnitř. Podobně jako předevírem, včera a zítra si ani dnes nemůžete vybrat a za nehty vám nakonec uvízne zase to album, které si pouštíte každý den. Kolem roku 1983 - 84 jsem toto denně zažíval s albem skupiny Nightwing - Stand Up And Be Counted, které mi za nějakou bezcennost vyměnil bývalý spolužák ze základky. Toto album se mi stalo skutečně bezmála denním chlebem a lékem na všechny bolesti. Co nabízí ? Plnokrevný, velmi měkký a tučný zvuk rytmiky, příjemné rejstříky kláves a přitom působivé a syrové kytary. Tohle všechno můžeme slyšet ve skladbách, které nejsou nijak razantní (ačkoliv jsou Nightwing jedním šmahem řazeni k NWOBHM), zato oplývají velmi zručně vystavěnými melodiemi se spoustou dynamických zvratů. Celkově album vyznívá měkce a "umělecky". Stylově si jen velmi opatrně troufnu uvažovat nad hard rockem až měkčím metalem se značnou příměsí AOR. Tehdy, když se mi album dostalo do rukou jsem neměl ani tušení o skupině Nightwing, všechny informace mi poskytla jen zadní strana alba. Dnes ale už víme, že Nightwing byli nezanedbatelnou součástí britské scény první půle 80. let. Dvě první alba byla - Something In The Air (81) a Black Summer (82), deska o které je řeč potom na tato (ve své době ) úspěšná alba navazuje o rok později a kritika jí dala, co se do ní vešlo, což mně jen utvrzuje v tom, že když se mi něco líbí, může si psát kdo chce co chce, můj názor to nezmění. A nezměnil se ani do dnešní doby - Nightwing : Stand Up And Be Counted mně hladí na duši i dnes. V kombinaci Nightwing s žánrově alespoň vzdáleně příbuznými Magnum, The Black Riders nebo Tytan bychom mohli zažít velmi příjemný díl Dinorocku - budu o tom uvažovat..jdu si pustit Nightwing.

pátek 31. července 2009

Dinorock 2. srpna 2009 na TANKodromu!!

Zde je konečné resumé toho, co jsem vybral do nejbližšího vysílání pořadu Dinorock : miniprofil britské legendární skupiny TANK, dále skupiny The Rods (USA), Rock Goddess (GB), Gaskin (GB), Heritage (GB) a Tyrant (Ger.). Rád vás všechny přivítám v neděli 2. srpna v 19.00 na vlnách Radia Rockmax.

úterý 28. července 2009

Tyrant - mašina na riffy z Ulmu


Tyrant - to byl název, který použilo mnoho metalových skupin na světě. Jen v USA bylo nebo ještě je skupin Tyrant asi šest, jedni Tyrant byli celkem známou akvizicí NWOBHM v Anglii, několikero black-metalových spolků se jmenuje zrovna tak (Finsko, Švédsko, Austrálie, Japonsko) , poměrně velmi známá byla i heavy metalová skupina Tyrant z Los Angeles, ale jsou nás celé zástupy pamětníků metalového boomu 80.let, kteří si pamatujeme především skupinu Tyrant z německého města Ulm v Badensku - Württenmbersku. Protože zakázané ovoce chutná nejlépe, díky Husákovi se metal šířil na tehdejší poměry bleskovou rychlostí. I ti mí Tyrant byli pouhou kopií na magnetofonové kazetě a myslím, že jsem neustálým obehráváním strany s albem Mean Machine (říjen 1984) notně ubral z původní síly pásku. Tyrant a jejich album Mean Machine byli neodmyslitelnou součástí každé "bezbožné" metalové jízdy, ať už doma s tenisovou raketou na místo kytary před zrcadlem, nebo v hromadné verzi mezi ostatními adolescenty, kde jsem díky kapelám jako byli právě Tyrant , Savage Grace nebo Stormwitch několikrát bezkonkurenčně exceloval a bez uzardění jsem se tetelil v tom, jak jsem zase kluky smetl tím, co jsem přinesl. A to mlčím o Venom, Hellhammer nebo Bulldozer, kdy jsem se pro perverznosti těch skupin někdy ve skrytu duše vyloženě styděl za svůj maniakální přístup, ale nikdy bych to nepřiznal (až daleko později jsem si srovnal hodnoty a perverze těch skupin mi už nepřišla vůbec děsivá natož pak hodná studu). I u Tyrant jsem se styděl a to když jsem hrdě někomu album přehrával a ve skladbě Wanna Make Love se ozvalo orgasmické vzdychání nějaké ženy. Připadalo mi to vždycky úplně nekonečné a byl jsem šťastný, když "vydechla naposledy" a pokračoval metal. Tyrant byli tak skvělou skupinou, že mně jejich metal baví dodnes. Stěžejními důvody jsou expresivní a velmi silné, nápadité, syrové a ostré kytarové riffy, vynikající zpěv týpka, který si říkal Kerrmit a měl hlas jako vichřice křížená s Husquarnou, silné hudební motivy a velmi dobrá hráčská zručnost členů skupiny. V Německu bylo podobných skupin jako Tyrant víc, za všechny bych jmenoval aspoň bavorské Veto, jejichž dvě alba byla bezesporu geniální. Jestli někde spatříte album Mean Machine od Tyrant, neváhejte za něj dát cenný grošík, v odpověď vám přijde až překvapivě "dnešní" heavy metal a možná u poslechu budete uvažovat, o co se to asi tak snaží současné skupiny typu nenápaditých a paběrkujících (sic) Hammerfall. Dvě věci z alba Mean Machine hráváme v Radiu Rockmax běžně, nějaké další zařadím určitě v neděli 2. srpna v 19.00 do pořadu Dinorock.

neděle 26. července 2009

Dinorock - chystá se jízda na tanku !!


Sotva nám skončil další díl pořadu Dinorock, už vás chci lákat na další. V něm bychom si udělali exkurzi na tankodrom Hard´n´Heavy scény převážně první půle 80. let ve Velké Británii. Proč na tankodrom? Protože vás v dalším díle Dinorocku (02.08. 2009, 19.00) povozím na opravdickém tanku - tento Tank (vzor 1980) byl dobrou zbraní britské tvrdé hudby - pálil ostrými na vše, co se kde šustlo a to z děla stejně jako z kulometu, jeho motor byl pak jako dech draka a jízda v něm - rajtování na nepříčetném býkovi. Mluvím samozřejmě o skvělé britské skupině Tank - která v prvních fázích kariéry silně páchla po vlivu Motörhead, což ale zdaleka nebylo nepříjemné, protože obě kapely vedle sebe dokázaly žít, ba dokonce Tank Lemmyho partě předsakovali - tohle a mnohem víc si řekneme příští neděli - jak pravím - další díl Dinorocku bude hodně o Tank, ale doplníme je ještě o další skupiny té doby - The Rods (USA), Rock Goddess (GB), Gaskin (GB), Heritage (GB) nebo Tyrant (Ger.). Pro fanoušky metalu bude tento díl povinný, pro ostatní taky. Nebo přijímám omluvenky v podobě raritních CD s heavy metalem - které jsou samozřejmě nevratné. :o) H.

sobota 25. července 2009

Raven - Walk Through Fire


Nářez jako když přineseš domů na vysvědčení samé pětky! Legenda NWOBH (Nová Vlna Bristkého heavy Metalu) - kdysi silně vlivní Raven - se letos chlubí svým aktuálním řadovým albem Walk Through Fire a název skutečně nelže. Raven tě nenechají po celých zhruba šestapadesát minut ani ani nadechnout, natož vydechnout a protáhnou tě ohněm tam i zpět a to hned několikrát dokola. Kdo čeká pravověrný heavy metal vzor 1983 dostane jej co se do něj vejde a to i s úroky. Kdo si ale myslí, že skupiny, jež byly slavné před pětadvaceti lety už nemají co nabídnout, tak ať album neposlouchá, protože Raven (kdysi neuvěřitelně slavní doma v Anglii a také v USA) nic nového nepřinášejí. Album je přecpané sebevědomým i když trochu toporným, ostentativním a neslmouvavým heavy metalem v překvapivě vynikajícím, plastickém a čitelném zvukovém hávu. Majitele značky Raven - bratry Johna a Marka Gallagherovy doplňuje pozoruhodný bubenický kouzelník Joe Hasselwander, který má za sebou účinkování v mnoha mnoha heavy metalových skupinách zvučných jmen (např. Armageddon, Pentagram, Death Row). Jestli si chceš jen tak sednout nebo jet v autě a k tomu do sebe nechat valit výbornou heavy metalovou smršť, která bez ptaní sází jednu chutnou petelici za druhou, pak zvol nové Raven. Vypleskají tě jak za ušima, tak po tváři a návdavkem i po prdeli !!!

čtvrtek 23. července 2009

Heaven & Hell : The Devil You Know


Pro mně je tohle deska roku. A to nejen letošního, ale snad i loňského a také toho, co teprve přijde. Nové album Heaven & Hell - The Devil You Know si s malými přestávkami pouštím pořád dokola a s každým dalším poslechem se uvrzuji ve starém a velmi výstižném pořekadle, že "králové dělají královské věci". Vzhledem k tomu, že mám za sebou víc než 30 let poslouchání hard rocku a metalu, mám s čím srovnávat a musím říct, že v současné tvorbě bychom soubor srovnatelný s Heaven & Hell museli hledat obří lupou a dělo by se tak s velmi nejasným výsledkem. Dio, Iommi, Butler a Appice. Co k těmto jménům dodat? Všechna čtyři jsou epochálními pojmy. Sedmašedesátiletý Ronnie James Dio je stále neuvěřitelnějším interpretem vypjatých a dramaticky předimenzovaných vokálních linek, Tony Iommi dokazuje, že geniální kytarový riff dělá skladbu skladbou a rytmika Butler/Appice je jedním slovem kolosální! Na tomto albu nepreferuji žádnou skladbu, je výtečné od prvního po poslední tón.
Už víc než 30 let bez přestání něco hledám. Hledám tu nejbáječnější skupinu, které se stanu oddaným fanouškem, hledám úchvatné refrény, hudební postupy, nad kterými se dá stát v němém úžasu , hledám riffy, co mně ochromí a přinesou pocit absolutní extáze. A přitom vím, že to nikdy nenajdu a že je nutné se po těchto kýžených věcech dívat tam, kde už po léta všechny jsou - to značí na albech Black Sabbath a Dio. A poslední album super formace Heaven & Hell to jasně potvrzuje, protože tyto atributy bez výhrady shrnuje a sebevědomě dává na odiv. Klobouk dolů, pánové !