Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

pátek 23. října 2009

DINOROCK - METALOVÁ B(Ř)ITVA


V pořadu Dinorock - v neděli 25. Října v 19.00 hodin bude profil MANOWAR! Americké válečníky můžete buď nenávidět, nebo milovat, nejčastěji se tak děje v rozmezí několika málo minut hned několikrát :o). Každopádně historický dopad na metalovou scénu měli Manowar neoddiskutovatelný. Jakou optikou se na Manowar díváte vy, to nevím, já je vidím jako skupinu, která se nezalekne čehokoli trapnějšího, aby zaujala pozornost, ale zárověň také jako skupinu, která dala světu báječné heavy metalové hity, nezřídka naprosto fantasticky zahrané. Nenávidím je tak, že je vlastně miluju. Jako když máte protivného bráchu, který vás strašně prudí, ale přitom ho máte rádi. Tak zkuste v neděli Dinorock!

čtvrtek 22. října 2009

W.E.T. - DALŠÍ MELODICKÁ SENZACE !!!


Ptám se, čeho se letos ještě dočkáme?! Se skupinou W.E.T. je tady totiž zřejmě melodická senzace tohoto roku! Nevím, zda jsem vůbec někdy zaznamenal, že by některá skupina dostala na respektovaném serveru Melodic Rock v recenzi 100% hodnocení (důkaz zde)!!!! Kdo obdivujete pěveckého titána jménem Jeff Scott Soto (J.S.S., Talisman, A.R.Pell, Y. Malmsteen atd.), asi už tušíte, kterým se vydáváme směrem. Eric Martensson (g, bg, key), Robban Back (dr), Robert Säll (g), Magnus Henriksson (g) - to je zbytek "kapely". Slovo kapela jsem dal do uvozovek, protože mi přišlo blbé napsat - zbytek nebeského orchestru. Vážení, vaše touha po melodii dostane na tomto albu naloženo tolik, že ještě zbyde na dalších mnoho set poslechů. W.E.T melodie předestírají s lehkostí tak samozřejmou, jako by bylo vlastně běžné, že každá skladba obsahuje jeden úchvatnější nápad za druhým. Popisovat výkony zpěváka Jeffa Scotta Soto je prakticky nemožné. Já jsem si zamiloval jeho zpěv už na dvou fantastických albech skupiny Human Clay z 96. respektive 97. roku. Jeff Scott Soto má nepopsatelnou škálu výrazů, nádhernou barvu hlasu, úžasnou techniku. Skladby na debutu W.E.T. jsou krásné bez patosu, neobsahují kýč, vyhýbají se klišé. Jsou prosté. Jasné jako slovo. Před pár dny jsem si zamiloval nové album Winger. Kdyby nebylo, tak vím, co bych měl dnes na svém prvním místě. Tuhle desku - W.E.T. ! (ukázka zde).

středa 21. října 2009

BravePawn.blog.cz


Recenze na muziku, ale i mnoho dalšího si od dnešního dne můžete přečíst i na blogu, který si založil můj ctěný bratr Michal. Znám na světě málo metalových magorů, kteří to berou jako on. Tak se tam skočte podívat, ať se mu to pěkně rozbíhá - konkrétně teď je tam recenze na novinku IMMORTAL - tady je kontakt. Díky HP

úterý 20. října 2009

LIVIDITY - TO DESECRATION AND DEFILE








Panebože! Čekal jsem od nových Lividity všechno, ale u tohoto alba jsem měl při prvním poslechu celou dobu chodidla v pěst, prdel sevřenou jako čelisti krokodýla v epileptickém záchvatu a hlavu jsem měl jak dva měsíce starou halloweenskou dýni. Při skladbě Mass Genocide jsem se bál v sedm hodin ráno na zastávce MHD a po setmění patří toto album určitě zamknout do trezoru. Výborné. Moc, ale moc veliký mazec! Velmi mne potešilo, že na nových Lividity je spousta jasných odkazů na old school death metal. Techniku mají muzikanti v malíčku a tak se mohou klidně pustit kopcem dolů, s šílenou vichřicí tónů kytar a bičováním bicích v zádech. Celkový dojem pak mohu přirovnat k tomu, jako by vás nějaký netvor zavázal do pytle a 41:39 min. by s vámi bezhlavě mlátil do země, práskal by s vámi o zeď jak gorila v amoku a pak by vás hodil do pole. Pusťte si poslední Lividity a nemusíte tuto nakládačku absolvovat. Jediný hmatatelný rozdíl oproti předchozímu albu Used, Abused And Left To Death (06) cítím v bicích. Předchozí desku totiž nabubnoval Jordan Varela, jehož neuvěřitelný styl je tak osobitý, že každé album, na kterém se vyskytne, nemá daleko k tomu, aby bylo o něm. Strhává na sebe pozornost. To nový bubeník Lividity Garrett Scanlan bubnuje také velmi dobře a při tom netrčí, sedí ke skupině naprosto perfektně.
Celkově Lividity vydali hodně dobré album. Klady už jsem popsal a zápory brutální death metal nemá. Takže klid. (ukázečka) P.S. A obálka? Klasická blijka...jen pro otrlé. :o))

pondělí 19. října 2009

Loudness - The Everlasting


Když jsem v předchozím zamyšlení hodnotil album japonské skupiny Anthem, nemohu se nezmínit o letošním albu velikánů japonské heavy metalové scény - Loudness. Skupina má za sebou bohatou historii a myslím, že by mi přátelé, se kterými jsme měli tu čest společně zažít na vlastní kůži tu pravou metalovou vlnu 80. let potvrdili, že to byla zřejmě první japonská skupina, o které jsme slyšeli ( o existenci zřejmě úplně první japonské heavy metalové skupiny Bow Wow jsem neměli ani potuchy). Vybavuji si ale rovněž, že u některých jedinců si Loudness v oné době bleskově získali silný respekt.
Po téměř třech desítkách let, poměrně bohaté diskografii a četných personálních obměnách letos (tuším v květnu) Loudness přišli s albem The Everlasting, které si posluchač může velmi snadno zamilovat. A vyloučená není ani láska na první poslech. Ta bývá sice klamná, ale pokud vydrží a ty na albu objevíš s každým poslechem něco nového, pak je to cenné vítězství. Ani ženská, když jde kolem, neudělá hned hop na šulínka! Co teprve Loudness!! Ty musíš něco poválet v ústech, něco projezdit sem a tam, než z nich vydojíš všechny kýžené metalové suroviny. Ale , jak už jsem naznačil, sto poslechů, sto zlaťáků - jedná se o japonskou verzi pohádky "oslíčku, otřes se". Loudness s každým zatřepáním pustí nové a nové "dukátky". Když letošní album Loudness bereš jen tak povrchně, vrací ti to a přiměřeně povrchně tě baví. Když ale pronikneš pod slupku, tam je teprve dužnina! Teče z ní láva přehorkých kytarových riffů, vyspělého rockového cítění na pozadí mozaiky důmyslně vymyšlené hudby. Nechybí důležitý aspekt tvrdosti, vkusně doložený netradičním muzicírováním v jakýchsi volnějších vsuvkách, plných středních temp, kterými je album protkáno a ve kterých vyniká lahodný zvuk kapely a jednotlivé nástroje jsou skvostně čitelné. Album The Everlasting na mne působí jako skříň, ketrou máš po celý život, při každém stěhování ji taháš s sebou a jakmile zemřeš, kdosi ji otevře - vyvalí se na něj celý tvůj život. Všechny zkušenosti. Loudness jich za těch 29 let hraní nasbírali mnoho plných skříní. Musel bych spočítat, kolik mají Loudness řadovek, snad dvacet?! Možná i víc. To je teď vedlejší. Když sáhneš po téhle, máš v ruce metalové dílo zralé jak nejlepší víno. Navíc vyspělý mazec. Není to jak v dívčím děcáku o Velikonocích - jenom kvikot a dupot. Tady je to mazec s velkým L jako Loudness!! (ukázka zde)

JAPÁNSKÁ UČEBNICE S ANGLICKÝM UČITELEM


Někdy se stane, že vám za nehty náhodou uvízne album, kterého se nemůžete doposlouchat. Má -li to být podobný heavy metal , jak jej předestírají Japonci ANTHEM, pak si nechám narůst drápy jako meče a budu jimi drásat všechno kolem jak hráběmi, aby uvízlo ještě něco. Ale i kdyby ne, toto album stačí. Matné potuchy o existenci ANTHEM jsem měl, ale album Heavy Metal Anthem mi očistilo průzor, než bys řekl švec. "Hlas znám", pomyslel jsem si při první skladbě. Při druhé už jsem vybaloval noťas a za dvě minuty se má předtucha naplnila. Tento fenomenální zpěvák je opravdu Graham Bonnet (MSG, Impellitteri, Alcatrazz, Rainbow). Album Anthem - Heavy Metal Anthem (2000) pak na mne dokonalo dílo absolutního zmaru, znásilnění a vyuzení do podoby makrely ze supermarketu. Zůstal jsem tuhý, jak vzteklé děcko. Toto album mne dostalo, řeknu vám proč.
Především geniálními kytarovými riffy. Ptám se, jak je možné, aby hudebníci z Japonska měli anglo-americké hudební cítění takového rozsahu, že přijdou s nevídanými kytarovými nápady, přesto jakoby vytaženými z vývaru toho nejlepšího, co se smíchá v pomyslném kotli hard rocku a metalu? Samozřejmě bez toho, že by bohapustě kopírovali. Dalším aspektem ohromujícího zážitku z této desky jsou hudební nápady - platí pro ně vlastně totéž, co pro riffy. Nevědět, že skupina je z Japonska, přísahl bych na holý pupek, že slyším anglickou skupinu a zcela jistě bych hlasitě vykřikoval neartikulované skřeky o genialitě!
Album Anthem - Heavy Metal Anthem má navíc ještě jeden silný prvek. Jednak nemá slabé místo, za druhé pak na tenkou hranici mezi hard rockem a heavy metalem pokládá úlevný a snadno překonatelný žebříček, po kterém přebíháte chvilku sem, chvilku tam a všude si po prasečím pěkně rochníte a po medvědím bručíte spokojeností. Zvláště, máte - li rádi muziku, která má tah na branku, jako celá NHL dohromady i s juniorskou soutěží. Devět let stará deska mimořádně plodných Japonců Anthem má fantastické melodie, neubrzditelný drajv, ohromné hudební výkony a vycizelovaný zvuk. A Graham Bonnet svým zpěvem toto dílo, hodné obdivu, jen umocňuje. Anthem také díky spolupráci s ním zařadili na album několik starších skladeb, které přemíchali a Mistr je přezpíval. Na konci alba máte však ve tváři smutek a to z toho, že sehnat si celou , mimořádně obsáhlou diskografii Anthem už bude chtít prodat auto, ba možná i ženu.

WINGER - KARMA


Mohl bych napsat jen dvě slova : Album roku. Nebo vás zasypat superlativy na toto album. Ale cítím, že by i to bylo málo. Při prvním spuštění nového díla skupiny Winger - Karma se mi doslova a do písmene chvěly ruce. Po vynikajícím, pro mne velmi osobním, tři roky starém albu "IV" jsem se totiž neubránil očekávání. Dají mi Winger opět tak zabrat, jako před třemi lety? Budu mít pocit hudební nirvány, nezřídka kdy také "knedlík v krku", bude se mi chtít křičet radostí a bude má mysl opět bloudit v neuchopitelném neprostoru bezbřehého snění? V odpověď mi přišlo něco, co bych se nebál přirovnat k rockovému Milosrdenství.
Ano, takovouto hudbu chci. Takovou neustále hledám a toužím po ní. Za přenádherným obalem se skývá opravdová karma. Kip Winger s Rebem Beachem jako autoři hudby a textů mají nezměrný cit pro úchvatnou melodii. Bez výhrady každou skladbu vygradují až k bodu, kdy máš pocit, že stojíš na skále a s prvními tóny refrénu je ti dopřáno roztáhnout ruce a letět na širokých křídlech. Snění. Naděje. Niternost. Skladby mají dokonalou stavbu. Mezi jednotlivými slokami a refrény najdeš důmyslné harmonické mosty, vše se sbíhá v pulzujícím řádu dynamických a často překvapivě propletených kaskád hudebních nápadů, bez tápání a bez náznaku vatovitých tamponů k ucpání děr. Takto si představuji moderní hudbu, současný rock.
Hudebníci sami jsou jen potvrzením kvalit skupiny. Geniální kytarista Reb Beach (mj. Whitesnake, Dokken), kterého už léta obdivuji, nabízí sóla, jež musí v každém milovníkovi rockové hudby vyvolat blažené pocity, protože s hrou Reba Beache přichází punc neopakovatelnosti, velkého mistrovství zkušeného hráče s technikou, která se nedá popsat žádnými slovy. Jeho kytara hovoří lidským hlasem. Tu plamenně burácí, ne nepodobná blížící se bouři, vzápětí zase lehounce letí na křídlech těch nejkrásnějších motýlů. O zpěvu, jako i o celkovém projevu Kipa Wingera se dá říct prakticky totéž. Kip umí naplno využít svého ojedinělého hlasu. Ve tvrdším projevu nabízí řežavé uhlíky, ve volnějších pasážích zase hluboké city (bez zbytečného patosu) a citlivé, duchaplné výpovědi svých textů. O rytmiku se stará profesor bicích nástrojů z Berkley College Of Music - Rod Morgenstein spolu s baskytarou zručně nahranou samotným kapelníkem Kipem Wingerem. Na albu najdeme ovšem i jméno kytaristy Johna Rotha, který hraje doprovodné party.
Je mi jedno, jak toto album ohodnotí ostatní a kolik kde dostane bodů. Taktéž je mi ukradené, jak se k němu vyjádří recenzenti a novináři. Já mám ke skupině Winger osobní vztah a když si pouštím její hudbu, navozuje mi to pocit jako o Vánocích. Cítím se slavnostně. Přijímám. Sním. A věřím. Z pomyslných deseti možných bodů dávám jedenáct. (ukázky zde)