
Jak má člověk někdy v hlavě sečku, nebo naopak beton, tak já nevím jak vy, ale já očistu nitrolební řeším skrz brutální death metal. Nechám na sebe chrčet, řvát a tlouct Cannibal Corpse, Obituary nebo Suffocation, běsnit neuchopitelné Morbid Angel nebo to vezmu úplně non plus ultra a ušní klystýr mi zaobstarají takoví chrochtací mistři jako Deeds Of Flesh, Putrilage, Pyrexia, Decaying Purity nebo Cerebral Incubation. Zjednodušeně řečeno, někdy nemám sebemíň dobré nálady poslouchat melodickou hudbu. Brutální death metal mě nenutí přemýšlet, hrne si to pořád stejně zběsile, nikdo tam nezpívá falešně, protože chrochtat se falešně nedá, skupiny umí fantasticky hrát a vůbec je to velká švanda. Beru to jako bezvadné odreagování (včetně senzačních řeznických výjevů z obalů desek). Většinou při svých výletech do záhrobí skončím u Six Feet Under, teď naposledy jsem zakotvil u jejich loňského alba Death Rituals. Six Feet Under mám rád už od dob jejich vzniku. Jejich druhé album Warpath jsem nevyndal z uší snad čtvrt roku. Mají geniální kytarové riffy (jak původní kytarista Allen West, tak i současný Steve Swanson), absolutně dokonalou rytmiku a pan chroptič Chris Barnes je kapitola sama pro sebe. Na posledním albu Death Rituals necítím oproti ostatním žádnou podstatnou změnu, snad jen, že Chris Barnes už má v krku reálný zdravotní problém. Jeho chrčení je sice kouzelné, ale myslím, že už mele z posledního :o)). Jinak super. Six Feet Under to valí jako nějaký kostlivý buldozer, který rozhrnuje hlínu šest stop pod zemí, přičemž tu a tam projede starším nebo i čerstvým hrobním místem. Vřele doporučuji na všechny hudební "starosti ".







