Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

úterý 12. ledna 2010

A HILL TO DIE UPON - Infinite Titanic Immortal (2009)


No tak tomu říkám obracení na víru! S takovou vervou to nedělali ani misionáři ve středověku. Křesťanští mládežníci z Illionois vám napřed vypráší kožich hodně extrémním metalem a až pak můžete jít klečet nebo žalovat panu faráři u zpovědi. První deska bratří Adama (g.) a Michaela (dr.) Cookových a dalších dvou svižných jinochů, plná výborných hudebních nápadů, hbitých prstokladů a neméně mrštných bicích, dává tušit cosi o dravosti nastupující metalové generace. Tato mladá vlaštovka se nebojí do toho pořádně šlápnout a tři čtvrti hodiny vác cupuje na kusy svým melodickým death/black/extreme metalem v jedenácti "zábavných" kouscích. Se zájmem jsem si album vyposlechl, podruhé mne bavilo ještě víc, třetí poslech mne pak přesvědčil o tom, že máme v ruce cosi originálního. Hrozivé pily kytar střídají lyrické pasáže, pod nimiž do toho neúnavně tepe samopalník za bicími a nebezpečně vás obchází hromová basa. Z toho všeho pak A HILL TO DIE UPON buď vykouzlí melodii, že se vám chce omdlít, nebo vás uzemní senačním sólem. Super album. Tady je ukázka.

neděle 10. ledna 2010

THE LEGION - A BLISS TO SUFFER (2009)


Jakkoli snadno by toto album mohlo v šedi záplavy nespočtu skandinávských black metalových alb zůstat nepovšimnuto , na to, aby si vydobylo vaši pozornost, jednoznačně má . A to mám osobně k black metalu docela daleko. Necelých padesát minut záznamu si čtveřice ze švédského Jönköpingu produkovala sama a tak dala zelenou svým představám, které naplnila beze zbytku. Chlapci vsadili na jistotu. Žádné triky. Lavina kytarového zvuku a typický skandinávský black metal s příklonem k epickému stylu. Uslyšíte překvapivé množství temných melodií, jejich kouzlo si vás brzy podmaní a i když skladby jsou poměrně dlouhé, baví vás až do konce. Hrůzně přízračný motiv ze třetí skladby A Toil Beneath The Skin stejně jako megatunové riffy páté skladby A Curse For The Death patří k vrcholům alba. Na desce A Bliss To Suffer slyšíme, jak už je u seveřanů nepsaným pravidlem, jen a jen špičkové hudební výkony, z nichž nejpozoruhodnější je kytara Davida Svartze, jenž je duší celého souboru. Celkově bych trojku švédských The Legion ocenil přinejmenším osmi body z deseti možných a vřele vám ji doporučuji. (ukázka)

čtvrtek 7. ledna 2010

CASTING CROWNS - Until The Whole World Hears

Odhlédneme - li na chvíli od tvrdších akordů a vydáme se hledat svět mírného rozjímání s citlivou vnitřní výpovědí, pak se u čtvrtého alba floridské rockové skupiny CASTING CROWNS nemůžeme zklamat. Pohodlně se uložit na divan a otevřít si u tohoto alba knížku může znamenat také to, že s posledním akordem knížku zavřeme, aniž bychom četli jediné slůvko. S albem Until The Whole World se vám totiž dostává do rukou hlavně pěkná hudba, jež vás unese na svých melodických křídlech k nadoblačným výšinám hned s prvním refrénem a vrátit zpět se vám hned tak nebude chtít. To vše i proto, že Casting Crowns zpívají o věcech nepozemských. Jestli ale čekáte nesmělou skupinku slabozrakých křesťanských dívek, tísnících se někde v rohu kostela (ve složení 1x španělka, 1x zobcovka, 1x tleskání, 1x tamburína, dřívka a falešný zpěv), která pod zástěrkou křesťanského rocku aplikuje babičkám písničky z kancionálu, pak se nenechte mýlit. V případě Casting Crowns se jedná o poměrně vyspělé muzicírování, kterému (téměř) výhradní autor hudby, kytarista a zpěvák Mark Hall dodává svým mírně hrdelním, příjemně mužným hlasem punc přesvědčivosti. Skupina má "čuch" na vygradovaný přechod k melodickému refrénu a ani v pomalu plujících tempech její hudba není plytká. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o duchovní výpověď v rocku, který bych nazval rockem obecným, není třeba čekat žádné závratné individuální hudební výkony, skupina je ovšem pozoruhodně sezpívaná. Na albu se o tom můžete přesvědčit v 11 příjemných písničkách. Beránek Boží v tomto provedení je beránkem přímo terapeutickým. S hlavou v jeho příjemné, teplé vlně se usíná tak sladce. Po probuzení jste navíc o pár problémů lehčí. Čím to je, na to se zeptejte tam nahoře.

DINOROCK - VE ZNAMENÍ NETOPÝRA

Tož, kamarádi moji, co vám mám povídat k tomu, že si v Dinorocku tuhle neděli dáme profilek MEAT LOAF & JIM STEINMAN ?! Tyto rockové veleumělce uznávám ze všech skoro (ne-li) nejvýše a album Bat Out Of Hell s radostí stavím přinejmenším do první pětky (trojky) největších děl světové rockové hudby. Ještě týdny poté, co absolvujete poslech Meat loaf vám v uších znějí jejich báječné melodie a některých už se nezbavíte nikdy! Věřím, že ve vás najdu nadšené spolupříznivce této nadpřirozené hudby. Dinorock ve znamení netopýra z pekla bude v neděli 10.01. 2010 v 19.00 hodin . Těším se na to! HP

úterý 5. ledna 2010

HEATHEN - The Evolution Of Chaos

Na comeback byvší thrash metalové stálice HEATHEN jsem se těšil (už) jako malé dítě. Mohou za to jak vzpomínky na jejich špičkové album z roku 1991 - Victims Of Deception, tak i skutečnost, že HEATHEN po několik let hráli v thrash metalu tu nejvyšší soutěž a v kronikách je jejich název vyveden třpytivým písmem.
S čím tedy přicházejí HEATHEN po 18 leté albové pauze? Album otevře orientálně laděné intro s názvem Dying Season, aby nám bylo jasné, že žerty půjdou stranou. A pak se do toho skupina pustí - nepočítaje intro na vás čeká 66 minut muziky. Skladby jsou poměrně rozsáhlé a nebývale se hodí k nějaké činnosti ( řízení auta doporučeno - Prahu uděláte tak za dvě hoďky). Nechybí jak pravá amerikánská sekanice, stejně jako melodičtější kousky s poměrně táhlými pasážemi. I přes poměrně dlouhou stopáž jednotlivých tracků na nudu mnoho času nezbývá, mírně ubíjející může být spíše dlouhodobý pohyb ve stejných tóninách. Ale to je zase vynahrazeno hustým a velmi kompaktním zvukem, jakož i prací na hudebních nástrojích, což je kapitola nepřipouštějící diskusi. Kdo si na nové album HEATHEN počkal, ten nemůže být zklamán. Nezboří se sice svět, ale mňamka to je. To bezpochyb. (ukázka)

neděle 3. ledna 2010

DRAGON GUARDIAN - Dragonvarius

V mých recenzích se poměrně často objevují japonské metalové skupiny a mohlo by se zdát, že je tajně obdivuji. Není tomu tak. Obdivovat něco nepochopitelného je těžké. Na rozdíl od skupin komerčně přijatelných, povětšinou věrně kopírujících západní styly metalu, se však v Japonsku vyskytují i skupiny, které nejsou určené nám, leč domácímu publiku a podávají zcela jinou výpověď, než bychom byli schopní přijmout. Jednou z takových je one - man project Dragon Guardian, který na bázi melodického epic/speed/fantasy /symphonic metalu evropského střihu představuje hudbu, jež je něčím mezi hudebním doprovodem ke kodomo anime seriálu, videohrám nebo nekonečnému seriálu o bílém psíkovi Goro. Ve výsledku se jedná o produkt našim uším poměrně lehce přijatelný, ale naší mysli zastřený tlustým mléčným sklem nepochopitelnosti. Dá se jen usuzovat, že nezměrné japonské lásce k pohádkám a příběhům všeho druhu takto padla za oběť i tématika fantasy metalu. Jaké vlastní příběhy si na ni Japonci naroubovali, to je mi záhadou, ale stačí si prohlédnout obal alba ve stylu Manga a je nám jasné, že tady s běžným uvažováním nic nesvedeme. Samotná hudba, kde prakticky nenajdeme živé nástroje a vzniká celá na mašinkách, je nahrávkou ve zvukové kvalitě PC hry. Po celou dobu se setkáváme jen s quasi - barokními postupy, ženským (respektive dívčím) zpěvem a dlouhými recitativy. Dílo je vyvedeno v domácím jazyce. Celkový dojem reprodukovat ani nedokážu, protože nejsem schopen rozumově zvážit, s jakým záměrem taková hudba vzniká a jak ji berou ti, komu je určena, tedy japonští domorodci. Troufám si ale říct, že jestliže se v Japonsku dá pro zábavu koupit cokoli myslitelného, včetně užvaněných ženských společnic - robotů, simulátorů venčení psa nebo šmírování u opravického mučení, pak hudební album simulující fantasy metal je jen jedním z milionů pokusů, jak zabavit nekonečně nenasytného (i když hravého) japonského spotřebitele. (ukázka)

sobota 2. ledna 2010

RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom

Jedna z prvních argentinských metalových skupin, které kdy promluvily do širšího povědomí - RATA BLANCA - v poslední čtvrtině roku 2009 znovu vydala své více než rok staré album album - El Reino Olvidado (08/08) v angličtině a proto se také jmenuje The Forgotten Kingdom. Aby to mělo i nádech pikantnosti - album se skupinou nenazpíval její zpěvák Adrián Barilari jako na španělském originále, ale hostující Doogie White ( známe jej např. od Malmsteena, Pink Cream 69 aj.).
Album The Forgotten Kingdom mne neobyčejně potěšilo. Upoutá zejména stylovou čistotou, v níž se pohybuje mezi mantinely hard rocku a lehčího metalu, ale někde vytušíme až power metalové vrcholky. Skupina zbytečně neexhibuje ani v kompoziční přebujelosti, ani v sólech. Ze skladeb velmi příjemně dýchá normální rokenrol, což u nahrávek tohoto typu bývá už málem vzácné. Pominu - li docela pěkné intro s čistým (konečně!!!!) ženským zpěvem, jemuž se dá věřit i název The Voices Of The Sea, pak hned první skladba The Forgotten Kingdom a následující Endorphins splňují dokonce hitové ambice a připravte se na to, že se máte po nocích co naprozpěvovat jejich refrénů. Ostatních devět kompozic sestává z pěkných, vyrovnaných skladeb, které tu a tam potěší skvěle zvládnutou neoklasickou vložkou nebo neotřelým kytarovým sólem. Drobné nedokonalosti, jako jsou některé nedotažené výšky ve zpěvu, ještě rádi přestanete brát na zřetel. Hned při druhém poslechu se totiž na albu RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom cítíte jako doma. Sedíte v měkké pohovce svého obýváku a mírně si podupkáváte nohou ve vyhřáté papučce. Bezva deska. (ukázka)