Tož, kamarádi moji, co vám mám povídat k tomu, že si v Dinorocku tuhle neděli dáme profilek MEAT LOAF & JIM STEINMAN ?! Tyto rockové veleumělce uznávám ze všech skoro (ne-li) nejvýše a album Bat Out Of Hell s radostí stavím přinejmenším do první pětky (trojky) největších děl světové rockové hudby. Ještě týdny poté, co absolvujete poslech Meat loaf vám v uších znějí jejich báječné melodie a některých už se nezbavíte nikdy! Věřím, že ve vás najdu nadšené spolupříznivce této nadpřirozené hudby. Dinorock ve znamení netopýra z pekla bude v neděli 10.01. 2010 v 19.00 hodin . Těším se na to! HP
čtvrtek 7. ledna 2010
DINOROCK - VE ZNAMENÍ NETOPÝRA
Tož, kamarádi moji, co vám mám povídat k tomu, že si v Dinorocku tuhle neděli dáme profilek MEAT LOAF & JIM STEINMAN ?! Tyto rockové veleumělce uznávám ze všech skoro (ne-li) nejvýše a album Bat Out Of Hell s radostí stavím přinejmenším do první pětky (trojky) největších děl světové rockové hudby. Ještě týdny poté, co absolvujete poslech Meat loaf vám v uších znějí jejich báječné melodie a některých už se nezbavíte nikdy! Věřím, že ve vás najdu nadšené spolupříznivce této nadpřirozené hudby. Dinorock ve znamení netopýra z pekla bude v neděli 10.01. 2010 v 19.00 hodin . Těším se na to! HP
Štítky:
Dinorock
úterý 5. ledna 2010
HEATHEN - The Evolution Of Chaos
Na comeback byvší thrash metalové stálice HEATHEN jsem se těšil (už) jako malé dítě. Mohou za to jak vzpomínky na jejich špičkové album z roku 1991 - Victims Of Deception, tak i skutečnost, že HEATHEN po několik let hráli v thrash metalu tu nejvyšší soutěž a v kronikách je jejich název vyveden třpytivým písmem.S čím tedy přicházejí HEATHEN po 18 leté albové pauze? Album otevře orientálně laděné intro s názvem Dying Season, aby nám bylo jasné, že žerty půjdou stranou. A pak se do toho skupina pustí - nepočítaje intro na vás čeká 66 minut muziky. Skladby jsou poměrně rozsáhlé a nebývale se hodí k nějaké činnosti ( řízení auta doporučeno - Prahu uděláte tak za dvě hoďky). Nechybí jak pravá amerikánská sekanice, stejně jako melodičtější kousky s poměrně táhlými pasážemi. I přes poměrně dlouhou stopáž jednotlivých tracků na nudu mnoho času nezbývá, mírně ubíjející může být spíše dlouhodobý pohyb ve stejných tóninách. Ale to je zase vynahrazeno hustým a velmi kompaktním zvukem, jakož i prací na hudebních nástrojích, což je kapitola nepřipouštějící diskusi. Kdo si na nové album HEATHEN počkal, ten nemůže být zklamán. Nezboří se sice svět, ale mňamka to je. To bezpochyb. (ukázka)
neděle 3. ledna 2010
DRAGON GUARDIAN - Dragonvarius
V mých recenzích se poměrně často objevují japonské metalové skupiny a mohlo by se zdát, že je tajně obdivuji. Není tomu tak. Obdivovat něco nepochopitelného je těžké. Na rozdíl od skupin komerčně přijatelných, povětšinou věrně kopírujících západní styly metalu, se však v Japonsku vyskytují i skupiny, které nejsou určené nám, leč domácímu publiku a podávají zcela jinou výpověď, než bychom byli schopní přijmout. Jednou z takových je one - man project Dragon Guardian, který na bázi melodického epic/speed/fantasy /symphonic metalu evropského střihu představuje hudbu, jež je něčím mezi hudebním doprovodem ke kodomo anime seriálu, videohrám nebo nekonečnému seriálu o bílém psíkovi Goro. Ve výsledku se jedná o produkt našim uším poměrně lehce přijatelný, ale naší mysli zastřený tlustým mléčným sklem nepochopitelnosti. Dá se jen usuzovat, že nezměrné japonské lásce k pohádkám a příběhům všeho druhu takto padla za oběť i tématika fantasy metalu. Jaké vlastní příběhy si na ni Japonci naroubovali, to je mi záhadou, ale stačí si prohlédnout obal alba ve stylu Manga a je nám jasné, že tady s běžným uvažováním nic nesvedeme. Samotná hudba, kde prakticky nenajdeme živé nástroje a vzniká celá na mašinkách, je nahrávkou ve zvukové kvalitě PC hry. Po celou dobu se setkáváme jen s quasi - barokními postupy, ženským (respektive dívčím) zpěvem a dlouhými recitativy. Dílo je vyvedeno v domácím jazyce. Celkový dojem reprodukovat ani nedokážu, protože nejsem schopen rozumově zvážit, s jakým záměrem taková hudba vzniká a jak ji berou ti, komu je určena, tedy japonští domorodci. Troufám si ale říct, že jestliže se v Japonsku dá pro zábavu koupit cokoli myslitelného, včetně užvaněných ženských společnic - robotů, simulátorů venčení psa nebo šmírování u opravického mučení, pak hudební album simulující fantasy metal je jen jedním z milionů pokusů, jak zabavit nekonečně nenasytného (i když hravého) japonského spotřebitele. (ukázka)
sobota 2. ledna 2010
RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom
Jedna z prvních argentinských metalových skupin, které kdy promluvily do širšího povědomí - RATA BLANCA - v poslední čtvrtině roku 2009 znovu vydala své více než rok staré album album - El Reino Olvidado (08/08) v angličtině a proto se také jmenuje The Forgotten Kingdom. Aby to mělo i nádech pikantnosti - album se skupinou nenazpíval její zpěvák Adrián Barilari jako na španělském originále, ale hostující Doogie White ( známe jej např. od Malmsteena, Pink Cream 69 aj.).Album The Forgotten Kingdom mne neobyčejně potěšilo. Upoutá zejména stylovou čistotou, v níž se pohybuje mezi mantinely hard rocku a lehčího metalu, ale někde vytušíme až power metalové vrcholky. Skupina zbytečně neexhibuje ani v kompoziční přebujelosti, ani v sólech. Ze skladeb velmi příjemně dýchá normální rokenrol, což u nahrávek tohoto typu bývá už málem vzácné. Pominu - li docela pěkné intro s čistým (konečně!!!!) ženským zpěvem, jemuž se dá věřit i název The Voices Of The Sea, pak hned první skladba The Forgotten Kingdom a následující Endorphins splňují dokonce hitové ambice a připravte se na to, že se máte po nocích co naprozpěvovat jejich refrénů. Ostatních devět kompozic sestává z pěkných, vyrovnaných skladeb, které tu a tam potěší skvěle zvládnutou neoklasickou vložkou nebo neotřelým kytarovým sólem. Drobné nedokonalosti, jako jsou některé nedotažené výšky ve zpěvu, ještě rádi přestanete brát na zřetel. Hned při druhém poslechu se totiž na albu RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom cítíte jako doma. Sedíte v měkké pohovce svého obýváku a mírně si podupkáváte nohou ve vyhřáté papučce. Bezva deska. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
středa 30. prosince 2009
SOUND STORM - Twilight Opera
Touha po hudbě plné bujarých melodií a vodotrysků neoklasických motivů mne dohnala až k letošnímu albu turínských power/symph./epic metalistů SOUND STORM. Po dvojím poslechu, z nichž ten druhý už byl pro mne utrpením, odkládám toto album do šuplíku s nápisem - "Nikdy více". Tu a tam se albem mihne závan opravdu výtečného nápadu, ten ovšem záhy zmizí za rohem autorské bezradnosti a uteče do slepé uličky. SOUND STORM se pyšní dobrým zvukem a kvalitní technikou hry, ale to je vše. Nejvíc se mi nelíbí zpěv. Ještě poměrně stravitelný je Filippo Arancio, tedy zástupce mužského sólového pění, který dokáže být místy pozoruhodně dramatický a nechybí mu zdravá agresivita. Ovšem mužský vokál je (z neznámých důvodů) poměrně velmi často doplňován mezzosopránem jakési divy "Lucille de Santis", která nenabízí nic jiného, než neobyčejně exaltované hýkání a vytí, velmi vzdáleně připomínající operní způsob zpěvu. S jakým záměrem obsazují jinak poměrně kvalitní skupiny do svých řad podobně zoufalá stvoření se mi do dnešního dne nepodařilo pochopit. Pojímám podezření, že to jsou pouhé záplaty na hudebně prázdná místa. A můj odpor k metalu s ženským zpěvem to jen prohlubuje. Jak jsem již naznačil, množství dobrých hudebních nápadů padne za oběť neschopnosti na kvalitní motiv kompozičně navázat. Též dynamika a pokusy o dramatické gradace jsou prvky poněkud kostrbatými, příliš odsazenými a na mnoha místech přímo triviálně průzračnými. A na burácení filharmonického tělesa po vzoru nepřekonatelných Rhapsody (Of Fire) můžete rovnou zapomenout. Symfonické vložky jsou buď syntetické jako líh a tam, kde najdeme živé nástroje, jde spíše o hubené pidlikání nepočetného orchestříku (2-3 členové) studentů základní umělecké školy. Přesto vše musím SOUND STORM vyslovit jednu velkou pochvalu a to za některé opravdu skvostné kytarové riffy, které tu a tam jedou v neuvěřitelném tahu a také za některá vynikající sóla. Tyto věci ale, chybí - li vše ostatní, nedělají epické metalové album ani z jedné čtvrtiny. (ukázka asi nejlepší věci z alba)
pondělí 28. prosince 2009
AT VANCE - RIDE THE SKY
Za mírně neoriginálním názvem (Ride The Sky) a klišovitým (pěkným) obalem se skrývá mírně neoriginální a klišovitá (pěkná) hudba. Nabízí sice vše, co už jsme u At Vance slyšeli (zejména na skvělém albu Dragonchaser), mně osobně to však ani trochu nevadí. Po ortodoxii zhusta toužím a nemohu pak skončit jinde, než u skupin typu At Vance! Ty drží při životě jediný původní člen - pan domácí Olaf Lenk, který zde vládne kytarou všemocnou. Ke spolupráci přizval zpěváka Ricka Altzi - pěvce vskutku kosmopolitního (pokud vím, tak má co do činění s výbornými finskými Thunderstone, španělskou bandou Sandalinas a také Švédy Frequency), který albu dodává ohromně zajímavou a vznosnou atmosféru, neboť Altzi je zpěvákem typu J.Lande. Jak už jsem podotkl, nosným pilířem alba pak je kytara Olafa Lenka, která nás zhusta počastuje pěknými chromatikami a velesóly neoklaického metalu, plnými barokních postupů. Albová osmička At Vance se poslouchá doslova sama. Přináší deset klasických skladeb At Vance a jednu variaci na Vivaldiho téma ( Vivaldi, Summer 2nd Set). Vážnějších připomínek bych se (vzhledem k již zmíněné ortodoxii :o)) zdržel. Jen snad - malinko víc bych čekal od rytmiky, která místy jen bohapustě šlape beze špetky invence. Kdesi se mi až zazdálo, jako by se bubeník ovládal spíše počítačovou myší a zapochyboval jsem o jeho lidském původu. Občasná rytmická mašinerie ale neubližuje albu nikterak výrazně. Zato příliš inovativní skladateský přínos v některých neoklasických pasážích je spíše kontraproduktivní. Pohybujeme - li se na platformě barokní hudby, která měla své harmonické zákonitosti, pak, pokud se z nich (byť v jediném akordu) uhne, musí to mít smysl. Ale z celého alba se jedná jen asi o tři drobnosti, které v celkovém významu nehrají podstatnou roli. Naopak. At Vance za letošní album tleskám, ne teda do krve, ale poměrně hlasitě. Líbí se mi a baví mne. Dal bych tak osmičku z desítky. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
neděle 27. prosince 2009
HIGHLORD - The Death Of The Artists
Bažíte - li bez ustání po kvalitní metalové atmosféře, málokdy minete cíl, pokud zalícíte na italské skupiny. Turínští metalisté HIGHLORD vás pak snadno mohou vyloženě nadchnout. Pokud ne, dočkáte se alespoň hudby, která nedokáže prudit ani při opakovaném poslechu. Za jedenáct let, do kterých italští bohatýři nacpali (spolu s letošním albem The Death Of The Artists) už šest alb, se nasbírá něco zkušeností! Album je nahráno velmi kvalitně. Výhody spatřuji zejména ve vrozeném italském smyslu pro melodii a precizním ovládnutí jak hudebních nástrojů, tak také pěveckých partů. Andrea Marchisio za mikrofonem (také v Desdemona a Famous X) překvapí výtečnou intonací, méně už svou výslovností angličtiny, což je ovšem vzhledem k celku mínus zanedbatelného významu. Album The Death Of The Artists není dlouhé. S devíti skladbami se vejdeme do čtyř desítek minut. Přestože absolutními tutovkami jsou dvojka Every Thrash Of Me, trojka Canticle Of The Flesh a velmi dramatická šestá skladba Dance In A Flame, hluchá místa na albu netřeba vyhledávat, neboť tam nejsou. Možná bych se obešel bez devítky A Queen In My Pocket, ale ta zase obsahuje briliantové kytarové sólo, takže můžeme mluvit o takřka stoprocentní spokojenosti. O své slabosti pro italské umělce už jsem vám možná říkal, přesto, troufám si říct, že tohle album funguje, i když mám italský urychlovač v hlavě vypnutý. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
