Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

sobota 21. listopadu 2009

LIMELIGHT - NAVŽDY (?) POHASLÁ ZÁŘE....

Kdykoliv někde byť jen kouskem oka spatříte limetkově zelený obal s hezkým nápisem LIMELIGHT, nechejte se na tom místě třeba přikurtovat policejními pouty, zlomte si nohu, nebo se na místě ožeňte, jen abyste zůstali na blízku tomuto přízračnému albu. Pak udělejte všechno, abyste je získali a to i za cenu ztráty některého údu, jakož i údu nejcennějšího. Jak jsem si povšiml na serverech metalových maniaků, bývají LIMELIGHT jedním šmahem řazeni k početnému houfu skupin Nové Vlny Britského Heavy Metalu, který se proháněl po Ostrovech v paleocénu metalových třetihor. Nejsem si ale jistý, jestli právě skupina LIMELIGHT do NWOBHM patří. Spíš ne. Nepatří totiž nikam, leda na metalová (hard rocková) nebesa. Ač skupina vznikla už v roce 1967 (v hlavách bratrů Mikeho a Glenna Scrimshawových za otlučenou školní lavicí v manfieldské měšťance), prorazila mnohem později. V 70. letech prý skupina podnikla jakési turné po Austrálii, ale potvrzení této nevěrohodné informace nenabídnu.
A konečně k hudbě: podaří-li se vám jakýmsi zázrakem získat jeden z výlisků tohoto alba, budete ten den už navždy slavit víc, než-li přinesení Písma dvojicí bratrů ze Soluně. LIMELIGHT za svůj hudební život nebyli nikterak bezhlavě plodní. Kupička jejich skladeb je nepočetná, o to více však autentická, vtipná a v neposlední řadě překvapivá. Do přelomu 70. a 80. let vydali LIMELIGHT jen singly, debut přišel pod názvem LIMELIGHT v roce 1980. O čtyři roky později album vyšlo ještě jednou - jmenovalo se však Ashes To Ashes a bylo bohatší o skladbu stejného názvu. Ochutnáte-li právě toto vydání, dám krk na to, že skladba Ashes To Ashes vás dokonale ohromí. Jedná se o tak precizní hard rockový hit, že podobné skladby jsme mohli s úspěchem objevit jedině u skupin věhlasných jmen (UFO, Deep Purple, Thin Lizzy atp.) Ostatní skladby z obou alb LIMELIGHT jsou propracovanými monumenty s neobyčejným skladatelským sdělením, u skupin NWOBHM málokdy viděným. K nalezení jsou dokonce i impozantní kusy, u kterých bych se neobával mluvit o velkém umění! A já se Tě, milý Pane Bože, teďka ptám : "Jak jsi mohl dopustit, že LIMELIGHT, tato geniální, citlivá, poctivá a výborně hrající skupina upadla v zapomnění?! Proč nestála na piedestalu přinejmenším vedle Thin Lizzy ?!" A co Pán Bůh na to?: "Některé věci jsou nevysvětlitelné právě pro to, aby zůstaly nevysvětlitelnými". Takže si sežeňte LIMELIGHT a spěte klidně.

pátek 20. listopadu 2009

SORTILEGE - MÉTAMORPHOSE


S prvními tóny debutového alba Francouzů SORTRILEGE mi vytryskly z očí proudy slz dojetí. Od roku 1984 jsem album neslyšel. Jako ten Robinson Crusoe po návratu na pevninu, jsem s rozklepanou bradou a křečí v krku opatrně prozkoumával půdu pod nohama, obávaje se, že po těch dlouhých letech nepoznám rodný dům a své blízké příbuzné. Ač jsem na cestách potkal barevné domorodce, ještě pestřejší papoušky a neméně vybarvené zážitky (rozuměj megatuny jiné metalové hudby), na ty chvíle, kdy jsem v pravěku poslouchával toto album, jsem nikdy nezapomněl. A hle - z mlhy už vystupují známé střechy a netřeba se ptát, kde je rodná dědina. Kde by byla, tam kde stojí po staletí. Má srdeční záležitost roku 1984 (kdy jsem na magnetofonové kazetě SORTILEGE pravidelně obehrával desetkrát denně) se vůbec nezměnila! Jen pokojíčky mého rodného domu jsou nějak menší a rodinní příslušníci se sklání pod vráskami a šedinami v bledém světle nad výšivkou. "Vítej doma!" praví mi SORTILEGE. Jak důvěrné jsou hlasy tohoto alba, jak mile ke mně hovoří, jak znám každý šelest, úder starých hodin i vrznutí prken. Co jsme se s bratrem nahráli v kuchyni toho domu na metalové bojovníky! Co jsme se naskákali na dřevěných tátoších s vařechami - meči v rukou, přestože nám tehdy již skráně pokrývaly husté vousy a ponejvíce ze všeho nás zajímaly odhalené prsníky žen! Tehdy (ještě jednou připomínám - 1984) na zkopírované MC kazetě s ofoceným obalem mnoho informací o albu nebylo. Dnes už víme, že SORTILEGE hráli přibližně v rozmezí let 1981 - 1987 a kromě Métamorphose nahráli ještě stoprocentní album Larmes de Héros. Ale debut byl jen jeden! A na něm pak k nalezení úchvatný heavy metal v jeho nejpravější podobě. Z neanglicky mluvících skupin se, z mého pohledu, tomuto zhmotněnému pokladu může rovnat jen album Španělů Baron Rojo - Volumen Brutal. Ačkoliv jak Sortilege, tak i Baron Rojo vydali svá alba povinně také v angličtině. Jejich rodné jazyky zní ale mnohem přesvědčivěji. Album Métamorphose trvá jen krátce (34.17), ale ta delší půlhodinka je vyplněna špičkovým heavy metalem, který se vám (jak jasně dokazuje můj případ) zaryje do paměti na trvalo. Albu skupiny SORTILEGE - Métamorphose by měl být postaven pomník v každém městě přímo ve vchodu na radnici, protože na něm najdete odkaz toho nejlepšího, co vůbec v metalu lze najít. Všechny nosiče s touto nahrávkou by pak měly být spáleny a původní pásy se záznamem vystřeleny do kosmu na oběžnou dráhu kolem Stvořitele. Jen on by měl uznat, kdy a kam album zase příště (za odměnu) pošle. Doufám, že ke mně. Jdu se modlit. (ukázka)

DINOROCK - MOTT THE HOOPLE A DALŠÍ...


Ani tento týden nevynechejte Dinorock (Radio RockMax, neděle 22. listopadu 19.00). Trochu blíž se podíváme na britskou glam rockovou skupinu Mott the Hoople, pustíme si Journey, The Fabulous Thunderbirds, Bachman Turner Overdrive, Lake, Molly Hatchet a některé další tutovky staršího data vydání. Může to tím pádem být příjemná hodinka vzpomínání a pro někoho také objevování časem zaváté hudby. Těším se HP

čtvrtek 19. listopadu 2009

DARK FUNERAL - ANGELUS EXURO PRO ETERNUS


Vichřičné severské skupiny, hrající black metal, mne nikdy nepřiváděly do nějak velké extáze, ale spolek Dark Funeral mám moc rád. A generálská dvojice skupiny - Magnus Bromberg & Micke Svanberg (Emperor Magus Caligula a Lord Ahriman) svým pátým albem Angelus Exuro Pro Eterna rozhodně nezklamala. Uhodnout, co je obsahem alba, není z řádu otázek pro chytré hlavičky. Ze své satanské idologie, přetavené do podoby nechytatelné hudební vichřice s mistrným krákoráním blasfemických vizí, skupina neuhnula ani o píď. Devět Belzebubových jazyků, které vás olizují po dobu 47 minut úzce koresponduje právě s dějem jižně od nebes, čemuž odpovídá i sound celé nahrávky (tomu dalo podobu studio Abyss Petera Tägtgrena, jenž album i produkoval). A jak se dá očekávat, hudebně se (u DF již tradičně) ocitáte v dějišti kremace, kam vstřikovací trysky vhánějí neustávající porce nového a nového plynu, jehož původ lze hledat jedině na konci trávicího traktu samotného pekelného pana vedoucího. Šířeji se netřeba rozepisovat. Dá se předpokládat, že kdo fandí Dark Funeral, bude nadšen, ostatní také, jen o tom ještě nevědí. Je třeba ochutnat.

RUSTY EYE - POSSESSOR


Máte rádi vepřový dort s játrovou šlehačkou, čokoládovou polevou a rajským protlakem s medem a kyselými okurkami a k tomu kroupovou polévku s vývarem z rakviček? Pokud odpovíte ano, pak si pořiďte letošní album Rusty Eye - Possessor - bude vám chutnat. Toto album by se mělo prodávat v potřebách pro úchyly. Studiová trojka tria bláznů z Hollywoodu je albem, které vám vyrazí dech lépe, než rána kopačákem přímo na solar plexus. Rusty Eye - Possessor je jako nejhorší možný sen po požití všech dostupných prostředků k omámení mysli. Nabízí guláš většiny myslitelných rockových stylů v provedení, které by zmákli jedině zfetovaní příslušníci některého z papuánských domorodých kmenů, spolu s podtatranskou cikánskou kutálkou. Skupina sestává ze tří mužů, z nichž jeden je žena. Miss Randall nejen hraje na bicí soupravu (dlužno říci, že mimořádně schopně), ale k našemu neštěstí i zpívá. Ovšem jak ! Učitele zpěvu této umělkyně je nutné hledat leda na šimpajzí trachtě za zemřelého druha, kde sbor primátů zkormouceně vyje, nebo mezi astmatickými sovami (s)pálenými při volbě lesní superstar! Při prvním pěveckém vstupu Miss Randall se tváříte smutně, jak (bangla)Dežo v policejním autě a cítíte se podvedeni. Ve druhé (a každé další skladbě), kde se, bohužel, tato diva též hlasově projevuje, už se ale mračíte jak Jožin z hor. Nehoráznost nazývaná zpěvem je podmalována buď hudbou, která se šoupe ne rychleji, než obyvatelé psychiatrické léčebny, když se začnou podávat léky, nebo sekanicí jak v Istanbulu na fotbale. Dílo celkově je pak nepochopitelným metalovým gulášem, všehochutí, která se nedá ztrávit. Jsou tam k nalezení jak metalové motivy, na které budete hledět doslova s úžasem, stejně jako tristní atonální pidlikání nepříčetných chovanců zoo (pavilon prvoků). Album má jeden obří klad - podruhé si je určitě nepustíte, leda byste byli paranoickými masochisty. Za úžasným obalem Rusty Eye se skrývá hudba, kterou může nahrát jen člověk, opilý úplně na plech, nebo ne zcela psychicky v kondici. Pokud to někdo zkusíte poslouchat, můžete si být jisti, že když za album utratíte cenný grošík, máte v ruce dárek k Vánocům pro svého úhlavního nepřítele. (Ukázky, bohužel, zde)

středa 18. listopadu 2009

HELIX - VAGABOND BONES

HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)

pondělí 16. listopadu 2009

HASIČÁRNA POD PEŘINOU


Raději ani nemyslet na to, kolik dobrých alb a kvalitní muziky člověku unikne. Normálně vám to nepřijde, nejspíše vás to ale napadne tehdy, když zpětně dostanete do rukou hudební album, u kterého si pomlaskáváte jako mimino s dudlem. V mém aktuálním případě je řeč o albu FIREHOUSE - PRIME TIME, jemuž bylo v srpnu šest let. FIREHOUSE máte možná v paměti jako jednu z ušlechtilých skupin, hrajících v devadesátých letech špičkově vybroušený hard´n ´heavy poslední vlny glam metalu. Pvní dvě alba FIREHOUSE - tedy FireHouse (90) a Hold Your Fire (92) přinesla skupině blyštivou a dlužno říci i zcela zaslouženou slávu. Skupina nabízela dokonalý produkt - mistrnně zpracované melodické skladby s ohromujícími refrény a vysoce kvalitními hudební výkony. Na tohle jsem vzpomínal, když mi nyní s odstupem přišlo do rukou jejich poslední studiové album PRIME TIME (03). Nemohu netleskat. Sice se to obejde bez řvaní "Bravo !" ale o to víc od srdce, spíše tiše, tleskám skupině FIREHOUSE za lehkou, velmi sofistikovanou, uvolněnou a skr naskrz příjemnou nahrávku. Už tradičně mistrovské muzicírování, dokonalá intonace ve vokálech a pěkné melodie, plynoucí jedna za druhou, jako vlnky ve známé řece. V jedné recenzi jsem četl výtku, že skladby zavání nezáživností. Pokud tomu má být tak, pak sbírku alb onoho recenzenta bych chtěl vidět - musejí to být nebeská díla, která si pouštějí jen Bohové a on. Naopak. FIREHOUSE na albu PRIME TIME hovoří přímo k tobě, jako osobě, ne k bezejmenným masám. Kladem je také perfektní výslovnost zpěváka Carla Jeffa Snare, jemuž není problém rozumět každé slovo. O virtuozních výkonech jednotlivých hráčů pak netřeba hovořit - u FIREHOUSE se jedná o standard. Celé album čekáte na kvalitní baladu a také se jí dočkáte - trochu překvapivě ale v samotném závěru. Skladba Let Go je krásná a dojemná. Nedonutí vás sice k náhlému výronu vzlyků z hloubi plic, ale při vzpomínce na citlivé okamžiky svého života si při ní můžete notně požvýkat spodní ret (poslechnout si ji můžeš zde). Hezké album. Vydařené. Osobní až k braní do postele. Takovou muziku bych chtěl slyšet v klubu pro padesát lidí. Neměl bych daleko k tomu, abych se rozplýval.