Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

úterý 27. října 2009

Metalové album 20. století !


Vyberte METALOVÉ ALBUM 20. STOLETÍ! Na spřáteleném blogu Bravepawn! (kontakt ZDE)

V2 NEJSOU UFO


Není to tak dávno, co mne na jednom koncertě v Masters Of Rock Café "zajal" jeden posluchač Rockmaxu. Tento milý, dobrácký muž (podobou menší medvěd), který mne zhruba dvě hodiny držel kolem ramen a cloumal mnou za vrávorání na nejistých nohách po celé hale, pojal formu dialogu po svém. I přes malý deficit, v podobě asi 2,5 promile alkoholu v krvi, jal se mi opisovat svůj dosavadní metalový život. Přes devadesát procent jeho vyprávění patřilo skupině V2. Onomu nebohému muži změnila život nějaká MC kazeta od kamaráda, na které údajní V2 měli být nahraní. "Němci, vole, rok tak 88...neznáš?!, fakt to.......... vole, neznáš ? ", opakovala donekonečna směs rumu, piva a cibule z jeho dechu. Do toho dne jsem o skupině V2 neměl ani tušení a tak jsem nelhal, když jsem týpka musel zklamat, že je kapela pro mne velkou neznámou. Doma mi to pak vrtalo hlavou. Říkal jsem si, že to teda musela být sakra muzika, když je to v něm zakousnuté takovou dobu! Hledal jsem skupinu V2 na internetu - výsledkem mi byl prďanec menší, než od vrabce. Nic jsem nenašel. A teď - ejhle co mám! Úplně náhodou se na mne vykulili V2! Raritka jako hrom. Hned jsem si vzpomněl na toho týpka z MOR Café. Byl jsem zvědavý, co to je teda za poklad. Povím vám, pěkný, melodický metálek z 88. roku. Ale pro mne, kdo jsem tehdy touto skupinou nebyl uchvácen, nic takového, kvůli čemu bych páchal harakiri. Skvěle tam zpívá Tommy Heart, to je pravda. Vynikající jsou tam sóla na kytaru (Simon D´Brouier, Alexandr W. Reich). Robert Hanke pak hudlá na basu a Matti Kaebs otlouká bubny. V pohodě, dobře se to poslouchá. Napsal jsem o téhle desce prakticky jen proto, že jsem tenkrát tomu chlápkovi slíbil, že se po tom podívám. Kdo víte víc o V2 nebo jste je znali - čekám váš komentář. (Odborník na Německo Tonda Holý je samozřejmě vyloučen, páč ten je zná určitě :o))

neděle 25. října 2009

RAVAGE - HEAVY METAL DO MORKU KOSTÍ

Ravage jsou zvláštní skupina - v prvních deseti letech své existence totiž vydali JEN ŽIVÁ ALBA. A to v počtu ks 5. Což mi připadá natolik raritní, že nejbližší týdny zasvětím shánění oněch vzácností. Až k desátému dortu si bostonská skupina Ravage nadělila první studiový disk (nepočítáme - li celou řadu EP). Jmenuje se Spectral Rider (05). Obal = genialita, evokující ta nejlepší výtvarná díla heavy metalového šílenství 80. let, patří do ložnice nad letiště. No. A co byste čekali od muziky? Já jsem po prvním poslechu začal dělat kolečka kolem baráku, vykřikoval jsem: "Ať žije velká říjnová metalová revoluce!", "Ať žije Nová Vlna Britského Heavy metalu!" a podobná hesla. Recenzenti pět let zpátky podobné nadšení nesdíleli a album odpráskli jak myslivci zajocha. A to mne teprve čekalo album letošní. To nese název The End Of Tomorrow a přináší heavy metal v jeho nejryzejší podobě, jakého jsme se dočkali už na albu Spectral Rider, jen ještě vylepšený o špičkový zvuk. Ravage splňují všechny mé požadavky na heavy metal. Dají mi: vynikající obálku k prohlížení, na disku samotném pak heavy metal, který si ani nepustíte najednou celý, abyste se nepřestali těšit na další chvíle. Černá skříňka Ravage totiž obsahuje vlivy raných Grave Digger, stejně jako Iron Maiden, Savage, Demon, Satan, Raven a spousty, spousty jiných band, za jejichž deskami jsme slintali jako vlci před 25 - 30 lety. Kdo máte rádi heavy metal, pak cédéčka Ravage u vás neskončí pod hrnekm na kafe, naopak, budete se týdny přemlouvat, abyste je vůbec vytáhli z přehrávače. (ukázky najdeš zde)

IGNITOR - GENIÁLNĚ BLBÉ ALBUM

Před dvěma lety jsem si něco pochrochtal, když se v mém korýtku vrtělo druhé album texasanů IGNITOR - Road Of Bones. Tehdejší zpěvačce skupiny Erice Swinnich bych se teda do kalhotek raději nedíval, protože kdo ví, co by tam člověk uviděl za reprodukční aparát! Zástupy chlapů by jí mohly její metalový projev závidět! IGNITOR předloni nabízeli heavy metal jak řemen. A letos ?!! Nové album The Spider Queen! Uvítá vás obal, za který by student prvního stupně základní školy dostal pětku. Já bych jej ocenil jedničkou , protože takové obálky miluji. Ale běda přeběda při puštění disku!!Kde IGNITOR našli zpěváka Jasona McMastera? Ne snad v kurníku mezi slepicemi nebo v lese na giboním bále!? Při jeho falešném kvílení vám z uší vyrostou lopuchy, kterými se budete ovívat jako sloni, abyste neomdleli! Do toho IGNITOR hrnou power/heavy metal. Ale jak! Dětskými hrabičkami honit petanguové koule po písečné pláži by bylo větší zábavou! Skladby jsou prázdné jak peněženka hispánského pornoherce, přičemž občas na pár taktech běžíte za super motivem, který v té nuzotě potěší, jako když mezi nomálními cihlami, co podáváte na stavbě, je jedna zlatá. Jsem zklamaný jak veš na pleši. Veš heš!!!!! Lžu jak když tiskne!!!!!!
Druhý poslech alba IGNITOR - The Spider Queen mi zbezpečil přesvědčení, že poslouchám album úžasně kopírující díla NWOBHM, jimiž jsme byli zahlceni na počátku 80. let. Kytary, z nichž jednu obsluhuje velmi (ne) sexy dáma Beverly Barrington, řežou jak medvěd v lednu, nový zpěvák Jason McMaster ve vyostřených polohách zpívá jako pětistovka Honda v prudkém kopci (čert vem malinké nerovnosti v jiných polohách). Kapela nabízí parádní heavy metal, plný jak vězeňské koule. Kopačák naplněný rtutí by neletěl do Macochy s větší silou!! Výborný metal. Výborný!! Jsem nadšený jako v 15 letech. A teď si vyberte! Tak je to blbé nebo geniální? Je to geniálně blbé. (ukázky zde)

sobota 24. října 2009

PANE VRCHNÍ ?! 2x PÁR FACEK.

Jednáct let v případě Whiplash a ještě o šest víc u Defiance - právě tak dlouho vydržely obě byvší akvizice amerického thrash metalu odpočívat. Ale dnes se vracejí a uvítají tě. Čím? Hned ve dveřích místo pozdravu - pár facek!
1. Defiance - The Prophecy: Jako když ti jednoho dne zdrhne mladý pes. Hledáš jej jako blázen, protože byl dobrý - měl zdravé, bílé a trhavé zuby, byl plný síly, v očích dva plameny! Zmizel a už se nevrátil. A ty tak jednoho dne sedíš na zápraží a on přijde - namísto vyhublého, nohatého dorostence se ale vrátí masivní starý macek se zjizveným obličejem. Jedno oko v hajzlu, pěkná srst tatam, ale zkušeností habaděj a hlavně - ten respekt, co si s sebou přinesl! To jsou pro mne po svém návratu Defiance. Kdysi jsem poslouchával jejich alba Beyond Recognition (92) a Void Terra Firma (90) a to tehdy , když jsem ujížděl na blescích jejich rychlosti a když jsem si nechával občas proliskat hubu jejich divokými a přesto jako nože srovnanými riffy. Zmizeli mladí thrasheři - vrátil se starý mazák, svalnatý voják. Čerstvou nálož Defiance s chutí ocení každý, kdo má rád thrashové kázání popravčích širočin, neomylných jako kulka odstřelovače, též drtivý dvoukopákový masomlejn v rychlosti, která tě oněmí. Před poslechem je nutné si také připravit podložní mísu, protože nástupy kytarových sól Jima Adamse k tobě vtrhnou s takovou silou, že máš v hlavě bordel jak Lidl v regálech a zběsile tě samovolně opustí stolice i s nohama. Stylově jsou aktuální Defiance někde tam, kde jsou doma Testament. Thrashového štěkotu se nedočkáš. Je to láva. Horká jak Luciperův grog, jsou v ní vystřelující rudé šutry, co tě vždycky neomylně zasáhnou do hlavy a když to ztuhne, zjistíš, že ti v tom vězí nohy. Navíc Defiance nabízejí něco nevídaného a to jsou melodické pěvecké linky. Ovšem, ten hlas ! Chtěl bych vidět zpěvákův pas, protože tam jistě stojí napsáno : Steev Esquivel - Medvěd. Album jak pecka z děla. Bum!!! (ukázky zde)
2. Whiplash - Unborn Again: ještě o třídu známější, než Defiance, byli ve své době newjerseyští Whiplash. Co nám pod obálkou od thrashového výtvarnického pámbíčka Eda Repky připravili? Inu, tady jsem poněkud rozpačitý. Album jsem poslouchal a neodbytný prstík hned čtyřikrát kroužil kolem tlačítka Stop. Nevypnul jsem to, ale k opakovanému poslechu jsem se musel přemlouvat. Nic to ale nevadí. Album půjde na pár dnů ležet do karantény. Časový odstup dělá divy - nebude totiž překvapením, když příště budu vřískat nadšením! Z původního poslechu mi utkvěly v hlavě dvě věci - krásná staccata kytar a stylová rozmanitost, velmi přetékající thrashové hranice. Uvidíme příště. (ukázka zde)

JADED HEART - PERFECT INSANITY

Takto to tedy je ? Melodický metal patřičné tvrdosti a krystalického zvuku? To mají být zbrusu noví JADED HEART? Pak tedy jen houšť takovýchto alb! Frčím si to tak v autě, inu , říkám si - nůďo jako na německé nudapláži - lupnu tam něco. Honem - co jsem ještě neposlouchal? Ukaž - noví JADED HEART? Tak. Mačkám play, až si málem zvrtnu ukazováček.
No, pane jo! Ani jsem nevěděl, že desetiletá herka Opel Astra (1.4) dovede udělat sto pade za deset vteřin !!! Vyvalily se na mne třicetimetrové vlny! Melodické tsunami! Jako když spořádaně vlezeš po schůdcích do průzračného hotelového bazénku s modrounkou vodičkou, s důvěrou ponoříš ksicht pod vodu a čučí na tebe - žralok!!!!!!! Huj, to jsem se zděsil - tolik energie? A který nepřítel mi zakrýval oči i uši, abych do teď tuto skvělou německou společnost ignoroval?! Na boty nablít a s nimi jej kopat levou i pravou do zadnice na Kudlov a zpátky!!!!
JADED HEART spolehlivě aspirují na nominaci k olympijským hrám v trojboji následujících disciplin - špičkové riffy, melodické refrény, melodic - metalová tvrdost (neplést si s hrubostí). Nezanedbatelný není ani maraton v běhu družstva za špičkovými hudebními výkony, ba ani hod nablýskaným diskem plným super kytarových sól, směrem k dychtivému uchu posluchače. Z metalové olympiády nevím, ale z evropské soutěže by JADED HEART s novým albem bez umístění "na bedně" neodešli. Prosím pěkně, když jsme u toho, tak evropský původ JADED HEART je na albu Perfect Insanity čitelný, jak braillova abeceda sestavená z centimetrových pyramidek z obojku svatého Halforda!!!! V několika skladbách se JADED HEART v kytarových motivech pustí i na přetenký ledík quasi-barokních motivů a dlužno říct, že Bach sebou tedy v hrobě netřepne, ale JADED HEART i tuto odvážnou věc zvládají na jedničku, přičemž se ubrání kýčovité úchylnosti.
Švédský zpěvák Johan Fahlberg zpívá perfektně, navíc je díky svému původu ušetřen německého přízvuku angličtiny. Kapela pak šlape jak nadšení turisté do Tater. Tempo udávají dnes už jediní dva původní členové skupiny - baskytarista Michael Müller a bubeník Axel Kruse, kterým to spolu jde jak registrovaným. Mistr kláves Henning Wanner, který používá velmi inovativní rejstříky, skupinu vkusně doplňuje vrstevnatými dortíky zvuku, plnotučného jako jihočeská šlehačka. Kytarista Peter Östros se pak může honosit prstoklady rychlými jak cikáni v obchodě, výbornou prací v riffech a silnými nápady i špičkovou technikou v sólech. Celkové resumé? Album, které pokud vás vyloženě nenadchne, s jistotou vytlačí, alespoň na čas, z vaší domácí rockotéky kousky, které postrádají špičkové melodie. Nabízí totiž velmi poslouchatelný metal, který se pyšní blýskavými euro-výložkami brilantních hudebních nápadů a německého (rozuměj krystalického) zvukového obalu skupiny. Příjemné album.

pátek 23. října 2009

RAM - LIGHTBRINGER


Po tomto albu jsem zůstal tvrdý, jak tři dny mrtvý aligátor. V hlavě se mi to mele a už několikrát jsem se kamsi vydal a musel jsem se vrátit, protože jsem vždy zapomněl, co chci. Ale konečně ! Konečně mám album, které jsem poslouchal bez očekávání! A tak to také dopadlo. Ano, pokorně stahuji gumu od trenýrek a volám : "Ano, bičujte mne, bělovlasí bratři ze Země Tří Korunek, víc! Jen mi dejte, přitlačte na ocelové důtky, jen mi nandejte, co se jich na mou nehodnou bílou zadnici vejde!" Tak jsem byl zmrskán FANTASTICKÝM heavy metalem švédské skupiny RAM, že jsem uronil nejednu slzu štěstí. RAM mají totiž za pomlázky kyjaky přetěžké a důtky dobře vykoupané v soli!!!!
Hoši, nádherný heavy metal! True kytarové sekernictví jak zbrojnice samotného Odina, bicí - to je kovárna na palice k zabíjení buvolů, basa se strunami tlustými jak koleje, výborný zpěv - to se Oscar Carlquist odloučil od vlčí smečky a vyje nám ku potěše! Takoví jsou letošní Švédové RAM.
Šílím vždy, když hrajeme se Švédy hokej. Jsou jako nelapatelné stíny hrdých sršňů všude. Bruslí brilantně, jako by se s noži na nohou narodili. Své jedovky do horních rohů branky střílejí bleskově a přesně a pak se s vytlučenými zuby na celé kolo smějí a třepou svými blonďatými nebo zrzavými palicemi. A tento metal - tito RAM z Gothenburgu jsou to samé. Hrají tak úžasný heavy metal! Chvíli vás nechají vzpomínat na 80. léta pižláním vaší páteře dvoubřitou pilkou úchvatných kytar, chvílemi uhánějí na svých větrných tátoších málem až k obzorům pohoří Thrash, aby se v další minutě připoměli hororovým vytím po vzoru starých Mercyful Fate. (Ne nadarmo je skladba Awakening The Chimera možná i smeknutím před dánskou legendou - se zpěvem tam RAM vypomáhá "E" ze skupiny Watain). Bujará jízda jako na tanku bez pásů pokračuje vzápětí - jak vzpomínkami na motocyklovou kulturu raných Saxon, tak také kompozicemi po všech čertech vystavěnými málem až nad samotný Babylon v dobách jeho největšího rozkvětu.
Pravý heavy metal v deseti tučných dávkách. Obal, který patří zarámovat a pověsit místo Klause do škol. Mladá, dravá, sebejistá a bezproblémová skupina s nekonečnou perspektivou. RAM - Lightbringer by mělo být album dostupné i v automatech na kávu a na cigarety, aby si všichni lidé uvědomili, že pravý, nefalšovaný heavy metal je zatraceně živý. Tento švédský kousek o tom vypovídá zcela jasně. Když pětice gothenburských vlků štve lesem - zdrhají i pařezy! Bomba deska!!! Pěkný RAMbajz !!(ukázky zde)