Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

pondělí 12. října 2009

BELPHEGOR - WALPURGIS RITES - HEXENWAHN


Toto album nedoporučuji pouštět na Mikuláše. Je totiž možné, že všichni "čerti", co budou venku, by si mohli strachy jednak pokadit ocas, nebo taky hrůzou sežrat papírový jazyk a dědovu beranici i s rohy, protože tohle je peklo samo i s panem vedoucím na trůnu. Když Helmuth řve : " I am Satan!!!! I hear your voice!!", věřím mu to i já a to jsem starý kozel! Safra, co jsem to řekl, jakýpak kozel?!! Teď mne určitě stihne trest :o). Ale teď vážně - zbrusu noví Belphegor - jedno z nejzarytějších pekelnických seskupení světa - jsou jednoduše vynikající. Rakušané Mozart, Haydn, Schubert, Bruckner nebo Strauss se jistě ve svých hrobech silně podivují, co za hudebníky to po nich teď v Rakouských zemích přebralo žezlo a jakou že to břinkají muziku. Rovnou do skoku! Ale do pekelného kotle a to přímo po hlavě!!!
Je to smršť. Povolená stavidla, za kterými čekají triliony tun hnusné energie, je to, jako když se na tebe řítí zeď zvuku, vysoká, že konce nedohlédneš. Do slabých 40 minut alba Walpurgis Rites - Hexenwahn je nácpano 9 příšerných škvařenic s oplzlou blasfemickou tematikou. Úžasným způsobem zahraný death/black, uvěřitelný, přesvědčivý. Atmosféra hustá, jak chrchel samotného Satanáše, temná zrovna jako jeho řitisko a brutální ne méně, než výkony katovského tovaryše. Vynikající album, nemám slov. (ukázka zde)

sobota 10. října 2009

THRASHOVÉ PEPŘENKY








Já nevím jak vy, já nemůžu pochopit, jak mne to ještě může bavit. Dostanu do ruky cédo, důkladně si prohlédnu obal a pak vsunu disk do přehrávače. Kytary začnou zařezávat jak Zátopkovy trenky a já si po stamilionté v životě řeknu : "Hrome, to je jízda!"Jako na řetízkáči, když se s tebou utrhne sedačka.

1. HEXEN - State Of Insurgency (08). Album, které doposloucháš buď na záchodě nebo na psychiatrii. Na WC tě donutí pravá sekanice thrashových kytar made in USA, takového kalibru, že ti to upálí hlavu u samého zadku. Do péče psychiatra se pak rád svěříš, až si vyposlechneš druhé album HEXEN až do konce. Doktorovi budeš ještě rád vyprávět, jak jsi třepal hlavou, jak jsi napodoboval "air-guitar", jak jsi skákal po pokoji ne méně, než gibon v zoo! Čistokrevní thrashoví horkokrevníci z Los Angeles - HEXEN - špičkový thrash v luxusním provedení, balení i čase - trvá skoro 56 minut. To je na thrash hodně, na Hexen jako když si vrabec uprdne. Dal bys klíďo ještě hoďku. (ukázka zde)

2. GUILLOTINE - Blood Money (08). Švédové GUILLOTINE vydali vloni toto album po dlouhých 11 letech od svého debutu Under The Guillotine. Jestli plánují další album zase po uplynutí desetiletí, to nevím, ale zato vím, že byste po celou dobu měli co poslouchat! Tolik muziky se nalézá na albu Blood Money. US thrashové vlivy přetavené na švédský způsob. Skladby GUILLOTINE jsou jako výstřely z brokovnice - jedna rána, mnoho zásahů. Rychlé šlehy kytar, jako když vás kouše mamba a vy jen máváte rukama a nemáte šanci se ubránit, nechytatelné bicí a výborný zpěv. Přerostlí severští sršni se kolem vás výsměšně točí a hrozí svými mečovitými žihadly. Celkově vynikající vyznění (díky švédské preciznosti) a absolutně bezchybné provedení. Asi ty desky začnu bodovat - tato by dostala bez jednoho bodíku plný počet. Ten bodík dolů za to, že jsem po jejich albu nemohl usnout :o). (ukázka zde)

3. WITCHBURNER - Blood Of Witches (07). Už 17 let jsou na scéně Němci Witchburner. Ale ruku do ohně bych dal za to, že ještě pár let před tím leželi na kavalci se sluchátky na uších a bedlivě poslouchali Sodom a Destruction. A hodně si z nich zapamatovali. Kdo máte rádi tu pravou německou heavy/thrash/speedovou scénu, může vás toto album nadchnout až k slzám a zbytek života možná strávíte stínáním čarodějnic. S albem Blood Of Witches držíte v rukou "true German fucking speed heavy metal". U Witchburner ortodoxní do takové míry, že to je vlastně jeho největším kladem. Žádné pidlikání, rovnou teror a po celou dobu v nezměněném tempu palba pryč. Výborné album k nějaké činnosti, kdy na to nemusíte myslet. V autě ale bacha, vletíš do prvního stromu! (ukázka zde)

pátek 9. října 2009

ARTILLERY - WHEN DEATH COMES


Kdykoliv se přiblížím k mé skříňce s cédéčky se záměrem něco si pustit, je scénář vždy stejný. Otevřu dvířka skříňky, několik minut plných naděje do ní hledím a vyberu si buď jednu (z asi pěti) neustále obehrávaných desek, nebo si na konec nepustím nic. V hromádce CD , které říkám "záloha" a má se vyznačovat tím, že tahle CD jsou "první na řadě " je i album Fear Of Tomorrow (1985) dánské skupiny Artillery. Vsunout toto zásadní dílo od Artillery do přehrávače znamená vyvolat si jednak vzpomínky na polovinu 80. let, jednak také položit hlavu na špalek a nechat se setnout vynikajícím, zlobným a velice štiplavým heavy/thrashem, na který byli (a jsou) zkušení Dánové Artillery vyučeni ve všech oborech metalového cechu na jedničku. Než se na hromádce "záloha" objeví i tato nová deska Artillery - When Death Comes, bude to chvíli trvat. Nedaří se mi ji totiž vytáhnout z přehrávače. Ne že by se tam snad zasekla, to ne. Je tak dobrá, že jen dohraje, zmáčknu opět tlačítko "play". Než jsem si nové Artillery pustil poprvé, cloumala mnou možná malá nedůvěra, protože konkrétně debut Fear Of Tomorrow byl onou pověstnou laťkou nasazenou proklatě vysoko. Leč!!!
Album Artillery - When Death Comes se na mě vyklopilo jako popelnice do bobra. Doslova mne zavalilo. Mokrým hadrem po tvářích dostanete hned s úvodním, titulním songem. Další se na vás hrnou jako voda z prasklého potrubí a ne a ne vás přestat šlehat. Štípe to jako smotaným ručníkem na holou. Kytary zní, jako byste brousili pilník struhadlem a k tomu krájeli drát motorovkou. Výtečná kytarová práce - skvělé nápady v riffech, hodně odkazující na klasický heavy metal 80. let. Navíc nový zpěvák Artillery - Soren Nico Adamsen skupině sluší, jako pruhy tygrovi - zpívá výborně. Chcete si nadělit pod vánoční stromeček perefektní, rychlý, profesorsky odehraný thrash? Tak si nekupujte letošní Artillery - stromečku se nedočkají - rozbalíte je ještě dnes!!! (ukázka zde)

DINOROCK - PIPKY HRAJÍ ROCK!!!


Tento týden bude Dinorock vonět estrogenem. Ženy hrají rock přinejmenším stejně dobře jako muži a kdo tomu nevěří, ať si naladí Radio RockMax právě na Dinorock (11.10.2009 19.00), kde probereme některé ženské rockové skupiny a interpretky. Jen namátkou - v pořadu se objeví Vixen, Smashed Gladys, Saraya, Lee Aaron, britský heavy metalový harém Girlschool, Envy nebo super hair metalové holky Phantom Blue. Tyto pipky v pohodě strčí do kapsy celé řady svých mužských protějšků a netřeba se obávat, že by za to neuměly vzít. Zkuste babský rock a metal - tento týden v Dinorocku.

úterý 6. října 2009

WARBRINGER - KALIFORNSKÉ MEDULIENKY


Návod k chovu včel : vezmeme pět mladých včel z Kalifornie, dáme do úlu a potom silně zaboucháme. Jak začnou šílet, chov je ukončen - máme tady nový druh Thrashus Warbringerus!! Děcka, tož toto je síla!! Takový rej medušek jste dávno neslyšeli, pokud někdy vůbec! Bzukot thrashových med dojivých dělnic, jaký je ke slyšení na novém albu Warbringer - Waking Into Nightmares, je přímo lahodným zvukem, které vaše uši potřebují. Místo kýžené mateří kašičky však - stříká krev!!!!! Jednoduše VYNIKAJÍCÍ je toto dílo mladíků z Newbury Parku v Kalifornii, před kterým jako prastarý milovník bzučivých rejů pokorně smekám až k zemi. Albová dvojka Warbringer se totiž nese ve stíhacím tempu, kdy vám ze zadku fičí jiskry jak od brusky, nohy nestíhají běžet s sebou, tak vás Warbinger nesmlouvavě smýkají a tahají škarpou , patníky nepatníky, kam chtějí oni. Prudké, nebezpečné, jedu plné, škodolibě štiplavé album s výsměšnými cirkulárkami kytar a bicími jako pomstou Formuli 1 za pomalou jízdu!!! S albem Warbringer - Waking Into Nightmares držíš v ruce živý granát s vytaženou pojistkou - jak to pustíš, Bůh tě chraň - je to plné jedových medušek!!!! Bomba všech bomb!!! (ukázka zde)

pondělí 5. října 2009

ILIUM - METAL PRO MILOVNÍKY MELODIE

Jak dlouho jsem nebyl nadšený z nějakého alba? Od včerejšího večera? Díky letošním Ilium - Agelless Decay je mi dopřáno hormonů štěstí i dnes. Tak přátelé tuto desku doposloucháte, vyndáte ji z přehrávače, uložíte opatrně do krabičky a vsunete si ji na noc pod polštář. Ráno se proberete a hned v posteli si přivodíte další hudební orgasmy. Kdo má opravdu rád melodický heavy metal, tuto krásnou nahrávku nemůže obejít. Australané Ilium pro toto album získali do svých řad amerického zpěváka Mikeho DiMeo (Riot, The Lizards, Masterplan), jehož hlas hudbě Ilium doslova lahodí. Skupina je zručná jako zkušený řezbář, celé album vás provázejí pěkné melodie, vychytralé a vtipné kytarové riffy (Jason Hodges), fenomenální hra na klávesy(Kaspar Dahlqvist), to vše v dokonalém zvukovém hávu a brilantní produkci. Kdo chce mít doma desku, kterou si bude pouštět 300x denně po dobu 25 let, musí vyrazit právě pro toto album - Ilium - Ageless Decay! (Myspace)

KISS - SONIC BOOM


Musel jsem si hodit kostkou, abych se vůbec rozhodl sem napsat své poznatky o novém albu Kiss. A to z důvodu, že ke skupině Kiss cítím bezmála synovskou lásku. Od mých zhruba 13 let se Kiss stali natrvalo součástí mé bytosti a ruku na srdce - není na světě hudebního útvaru, kterému bych ve svém životě věnoval tolik myšlenek, času a energie jako právě Kiss.
Inu - noví Kiss! Album začíná obalem a ten se mi líbí. Safra, to o obálce šlo ale rychle! Chtělo se mi rozepsat se, jak mi tvář Tommyho Thayera nesedí do masky Ace Frehleyho, ale pak jsem si to rozmyslel. Tommy prostě má masku Ace Frehleyho, ať se to Pášmovi líbí nebo ne a Pášma s tím nic nenadělá.
Tak a je nutné podívat se na hudbu. Nebudu si hrát na hrdinu ani střelbou do stárnoucích bývalých bohů (není proč), ani zarytě vykřikovat, že Kiss vám svým albem nakopou zadek. To sice ano, nakopou, ale vůbec to nebolí. "Praví a nefalšovaní" Kiss mi přijdou trochu jako figuríny ve voskovém muzeu. Ta podoba ! Ty známé riffy, hlasy, melodika! Ale z vosku! Kiss už měsíce před vydáním alba proklamovali svůj návrat k 70. letům jak skladatelsky, tak také zvukově. Obojí do jisté míry splnili. Své vlastní nekomplikované rockové umění ze sedmé dekády minulého století napodobují velmi věrně. Kéž by se jim to ale také dalo věřit! Mnohem více, než srdečné nadšení, (které ve věku Kiss už jednoduše nemůže vzhledem k jejich hudební formě přijít) je totiž z alba cítit chladný a přesně cílený kalkul. Kam však míří? To mi není jasné. Album mi dohrálo poprvé a já jsem si řekl: "Pro koho tahle deska je?" Pak jsem se ťukl do čela - "Pro tebe, ty blbče, vždyť jsi byl takový fanatik do Kiss !" No jo, ale proč mne teda nebaví víc?!
Písničky na albu Sonic Boom jsou přitom velmi dobré - trochu se podivuji jen rozhodnutí Kiss, udělat pilotním singlem skladbu Modern Day Delilah, která mi připadá z celého alba snad nejnudnější. Jsou tady mnohem, ale mnohem lepší kusy - Never Enough od Paula Stanleyho a Tommyho Thayera a nebo Simmonsova Yes I Know ( Nobody´s Perfect) - v těchto peckách na vás dýchne duch starých Kiss snad nejsilněji. Celkově se pak nové album Kiss poslouchá velmi dobře - ruku do ohně bych dal za to, že si najde nekonečné řady nadšených posluchačů. Já tam slyším i věci, které bych rád brzy zapomněl - až se ohladí hrany, určitě na ně ani nevzpomenu : nenápadité a chudobné sbory (kde jsou baby např. z alba Love Gun), dále snahu o napodobení stylu kytarových sól Ace Frehleyho (nelze uskutečnit) a příliš dokonale rockovou hru na bicí špičkového bubeníka Erica Singera (P. Criss byl svým způsobem "nerockový" a dodával Kiss punc neopakovatelnosti).
Ještě jednou zopakuji své přesvědčení, že Kiss tímto albem nadchnou velké množství lidí. Jak rád bych se k nim připojil! Zatím se mi to daří tak napůl. Pohnojil jsem si to sám, nejsem schopen o Kiss uvažovat a poslouchat je bez předsudků. Je to, jako potkat vlastní ženu po 40- letém manželství hned první den po rozvodu. Znáte ji dokonale, ale už není vaše.