GAMMA RAY - TO THE METAL

Nejsem sice z řádu posluchačů, kteří mají Gamma Ray na samotné špičce svého žebříčku, spí zamotaní v jejich vlajkách a slipy podepsané Kai Hansenem nesundávají po celá léta, ale i tak na skupinu Gamma Ray nedám dopustit. Ať totiž vezmu její diskografii z kterékoliv strany, nemohu v ní najít ani jedno album, které by bylo slabé. Nemám nejmenších pochyb, že také zbrusu novým albem Gamma Ray neminou cíl. Bez váhání bych desku To The Metal označil když ne za klasiku žánru, pak za klasiku Gamma Ray určitě. Plus s něčím navíc. Hansenova družina totiž svou tvorbu na tomto albu zjednodušila, odvětvila a učinila ji velmi přímočarou. Nemohu, než plně souhlasit a album si užívám o to víc. Otevírák Rise je spolehlivým kvapíkem, po kterém se těšíte na ty další, vystavěná a zpěvná dvojka Deadlands vás zase odrovná neubrzditelným tahem na bránu. Třetí Mother Angel se na první poslech zdá trochu monotónní, její kouzlo ale objevíte s dalšími poslechy. Monumentální pomalá skladba No Need To Cry obsahuje nejen pěkný dvouhlas, ale i přímo titánský refrén, jež se na douho zakousne do vaší hlavy. Přízračná pětka Empathy s perfektní melodickou linkou v orientálním duchu a skvělým refrénem jen předznamenává titulní To The Metal - ta je jako vystřižená od Judas Priest a přísahal bych na to, že záměr je odhalen v celé nahotě záměrně. Následuje quasi-helloweenská rychlovka All You need To Know, ve které hostuje M. Kiske, stíhaná senzační refrénovkou Time To Live, typicky stavěnou ve formátu Gamma Ray, navíc s pěknou neoklasickou vsuvkou. Závěrečná kompozice Shine Forever je pak nejen bonbónkem na už tak chutném dortu, s jejím dozněním jste navíc ihned zvikláni k opakovanému poslechu. K deskám, jako je tato, se vracím rád a často. Miluji věci dotažené do konce, takové, kterým nic nechybí. To The Metal mezi ně patří. Toť můj názor, máte - li jiný, chutě s ním do komentářů! (Ukázka titulní veci ZDE)

ARKAIK - Refflections Within Dissonance

K tomuto albu potřebujete jedině deku, ze které si uděláte pořádný turban. To proto, abyste přežili, až to s vámi majzne o zeď. Pokud nejste připaveni, kalifornští junáci Arkaik vás svou albovou dvojkou zabezduší, než byste řekli švec. A to nečekejte jen pětatřicet minut preludování na pneumatické kladivo, k tomu vomitus a nepřehledný lomoz. Kdepak!! Hypertechnický brutální death metal! Masomlejn s řádem jako v klášteře. Noty zařezávají jako Rusáci na Rudém náměstí o přehlídce a to v tempu, které nestíháte ani v tryskáči. Vše ozvláštněno o takové rytmické zvraty, jaké nemají ani za celý týden všichni pacienti na koronárce. Vynikající cit pro melodiku výborný dojem z celého díla jen umocňuje. Podotýkám, že kalifornské balalajky, doprovázené zběsilými hyperfrekvenčními kopáky vám zhusta zkroutí úsměv na tváři. Vyloženě rozpačitě se pak budete tvářit při nepochopitelných vsuvkách baskytary, kterou v tomto případě obsluhuje jakýsi kalmár o mnoha přešikovnýh ramenech a jeho technika, to už je hodně přehnaný matrix. Toto opravdu báječné dílko osahuje 10 beznadějně geniálních kompozic, jež z vás nadělají chodící kompost nebo kupičku vlastního trusu s třešinkou na dortu, což je vaše rozpolcená kebule. (ukázky)

LOVE / HATE - Wasted In America

Jestliže existují alba, která jste bez úhony ochotní poslouchat kdykoliv, tedy třeba i denně, pak mezi ta má patří určitě i druhé album kalifornské skupiny LOVE / HATE - Wasted in America. Dostal jsem se k němu náhodou, když mně na skupinu v roce 1992 upozonil jeden kulisák ze zlínského divadla. Od té doby jsem na album nezapomněl a vyvolává ve mně nostalgické vzpomínky. Kromě Wasted In America stojí od LOVE / HATE za pozornost zejména předchozí, tedy debutová deska Blackout In The Red Room (90) a špatná není ani I´m Not Happy z roku 1995. Jednou věcí, která skupinu LOVE / HATE definuje dříve, než byste od ní slyšeli jediný tón je její název - ke skupině totiž opravdu cítíte buď bezmeznou LOVE, nebo strašnou HATE. Některá americká média zhusta skupině přisuzovala nálepku nejstupidnější skupiny světa, kdo ale poslouchá LOVE / HATE bez předsudků, může se setkat s bezvadnou a originální hard rockovou kytarovkou s vlivy punku, metalu i psychedelie, navíc plnou parádních melodií. Největším přínosem je pak podle mne osoba zpěváka Jizzy Pearla (m. Ratt, Adler´s Appetite). S jeho vrzavým, silně zastřeným a přes všechna hlasivková onemocnění světa velmi naléhavým "sexy" hlasem jsem jako posluchač náhle v jiné dimenzi. Všechna alba, na kterých se kdy Jizzy Pearl vyskytl, bych koupil i notně nad cenou, protože tento zpěvák je pro mne naprosto výjimečným zjevením. Kromě LOVE / HATE je úplně senzační na albu L.A. GUNS - Shrinking Violet. Ale zpět k albu Wasted In America - na něm je k nalezení 12 nepříliš složitých skladeb, které mají hodnotu v něčem úplně jiném, než v omračujících hudebních výkonech. Jsou to pravé rockové písničky, které si na nic nehrají a umění by v nich hledal jen blázen. Nemohu ani naznačit, které jsou dobré, nebo lepší, protože album Wasted In America mám v sobě zaryté jako celek a jinak je nedovedu poslouchat. Celkem by mne zajímalo, jestli by mne tohle album tak vzalo, kdybych je slyšel poprvé až teď a neměl k němu osobní vztah. Možná ne, kdo ví?! Každopádně jsem včera četl, že se LOVE / HATE po letech vracejí a chystají velký comeback! Takže v podstatě bravo ! (ukázka)

DINOROCK - E.L.O.

Tuto neděli (24.ledna a pak i v úterý a ve čtvrtek) si nasaďte ty největší ušiska! V Dinorocku probereme jednu z největších rockových, nebo chcete -li , jednu z největších legend britské populární hudby. Dáme si profil skupiny ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA. Opakovat, že E.L.O. v 70. letech přepisovali čelní pozice v hitparádách, že vydali 11 famozníh alb a prodali miliony jejich výlisků je zbytečné. E.L.O. byli nenapodobitelný fenomén. Továrna na úžasné melodie, geniální spolek, který z rocku udělal něco víc, než pouhý rock. E.L.O. dali muzice nezměrné dimenze, přeskočili dobu nejméně o deset let a vytvořili hudební styl, který nikdo nikdy nedokázal napodobit. Máte - li rádi ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA, nenechte si utéct další díl pořadu Dinorock - Radio RockMax - neděle 24. ledna 2010, 19.00h.

PHARAOH - BE GONE

Rád vám doporučím tohle album americké skupiny Pharaoh, které čtveřice z pennsylvánské Philadelphie vydala pod názvem Be Gone 24. dubna 2008. Jistě, není to novinka, ale to nehraje roli. Já bych toto dílo tituloval pojmem "americký power metal", který se, jak všichni víme, od evropského pojetí do jisté míry liší. Konkrétně Pharaoh se pohybují ve velmi vypjatých a tenzních polohách, užívaje přitom silových, značně rozmáchlých a tvrdých gest. Zpěváka Tima Aymara, bychom bez váhání mohli srovnat například s Mattem Barlowem z Iced Earth, čímž mu přináleží velmi vysoké hodnocení. Z kytarových riffů (Matt Johnsen) upoutají jak hutné, málem tankové prostředky, tak i kolosální hradební stěny, nesoucí v sobě nejednu pompézní melodii. Vše podpořeno spolehlivou rytmikou Chris Kerns - bg a Chis Black - dr. , z níž obzvláště pozoruhodná je práce bubeníka. Album celkově vyznívá pevným, ba až opěrným dojmem. Za zvláště povedené považuji tvrdou a akoro hitovou dvojku Dark Never Lie, hravější a velmi rychlou trojku No Remains a šestou skladbu Rats And Rope. Kdybych měl bodovat, devět z deseti by tohle skvělé album neminulo.

KILLER WATT - DEATH E.P.

Takovéhle raritky miluji. Dubliňané KILLER WATT jaktěživ nevydali nic jiného, než EP Death E.P. v roce 1986, to značí, že v průběhu dvouleté existence nahráli pouhé 3 skladby! Pak se pro odlišnost v hudebních názorech rozešli potichu jako mniši. Později bylo slyšet jen o Paulu Kannedym, jenž hrál ve thrash metalové skupině Moral Crusade. Počínaje obalem a konče po 13 minutách hrací doby posledním tónem skladby The Game Of Death je EP KILLER WATT opravdovější, než metal sám. Tak si říkám, že vlastně delších desek netřeba. Sekaček máte ve třech skladbách jako v Mountfiledu, thrashového štěkání jako v psím útulku. Tah na bránu a prudké střihy tady jsou taky, jen bicí se mohly sypat aspoň dva takty po sobě ve stejném tempu - brambor je tam jako pro regiment vojáků. Ale na přesnost se v dobách heavy metalu zaslíbených moc často nehrálo. Šlo o to, sebrat vám duši a to se bandám tohoto typu náramně dařilo. Mít tohle album (EP) v 86. roce, šílel bych. Teď šílím taky, jen u toho sedím. :o) ukázka

BERNIE MARSDEN - And About Time Too

Kytarista Bernie Marsden - neodmyslitelná součást nejlepší sestavy skupiny Whitesnake (v závěru 70. a na začátku 80. let) natočil v roce 1979 svou první sólovou desku And About Time Too. Pokud jste ji nikdy neslyšeli, věřím, že tak brzy učiníte, protože jinak byste přišli o hodně. Podle mého názoru se totiž jedná o jednu z vůbec nejlepších rockových nahrávek všech dob. Už jen skutečnost, že s Bernie Marsdenem toto album nahráli takoví hudebníci, jako Jack Bruce a Neil Murray na postu baskytary, bubeníci Simon Phillips, Ian Paice a Cozy Powel a také klávesový mág Don Airey dává tomuto albu aureolu výjimečnosti a dělá z něj něco jako bibli hard rocku. Slova, kterými by se tento veleskvost dal účinně popsat jednoduše neexistují, protože hudba na něm obsažená je napsaná i zahraná přímo dokonale. Několik rockových alb na světě nemá chybu, ale sólová jednička Bernie Marsdena by jim mohla jít příkladem. Životní album. Genialita. (ukázka zde)

DINOROCK - THIN LIZZY !!

Na vaše četná přání si v neděli 17. ledna 2010 dáme v pořadu Dinorock v Radiu RockMax reprízu hodinového profilu irské mega legendy Thin Lizzy! Thin Lizzy se k úspěchu prokousávali těžce a poměrně dlouho, poté zažili prudký vzestup slávy, ale nejcennější je na nich odkaz, který světu zanechali. Odvolávala se na ně téměř každá skupina Nové Vlny Britského Heavy Metalu, stejně jako i dlouhá řada kapel, působících na scéně dodnes. Jak to bylo s Thin Lizzy ve skutečnosti, to mi došlo až po přečtění autobiografické knížky od frontmana Motörhead Lemmyho Killmistera - ten totiž zmiňuje fenomén Thin Lizzy ve své publikaci téměř s posvátnou úctou. Thin Lizzy nebyli jen skupina. Nebál bych se říct, že Thin Lizzy jsou umělecký směr. Instituce. Hudební kontinent.

A HILL TO DIE UPON - Infinite Titanic Immortal (2009)

No tak tomu říkám obracení na víru! S takovou vervou to nedělali ani misionáři ve středověku. Křesťanští mládežníci z Illionois vám napřed vypráší kožich hodně extrémním metalem a až pak můžete jít klečet nebo žalovat panu faráři u zpovědi. První deska bratří Adama (g.) a Michaela (dr.) Cookových a dalších dvou svižných jinochů, plná výborných hudebních nápadů, hbitých prstokladů a neméně mrštných bicích, dává tušit cosi o dravosti nastupující metalové generace. Tato mladá vlaštovka se nebojí do toho pořádně šlápnout a tři čtvrti hodiny vác cupuje na kusy svým melodickým death/black/extreme metalem v jedenácti "zábavných" kouscích. Se zájmem jsem si album vyposlechl, podruhé mne bavilo ještě víc, třetí poslech mne pak přesvědčil o tom, že máme v ruce cosi originálního. Hrozivé pily kytar střídají lyrické pasáže, pod nimiž do toho neúnavně tepe samopalník za bicími a nebezpečně vás obchází hromová basa. Z toho všeho pak A HILL TO DIE UPON buď vykouzlí melodii, že se vám chce omdlít, nebo vás uzemní senačním sólem. Super album. Tady je ukázka.

THE LEGION - A BLISS TO SUFFER (2009)

Jakkoli snadno by toto album mohlo v šedi záplavy nespočtu skandinávských black metalových alb zůstat nepovšimnuto , na to, aby si vydobylo vaši pozornost, jednoznačně má . A to mám osobně k black metalu docela daleko. Necelých padesát minut záznamu si čtveřice ze švédského Jönköpingu produkovala sama a tak dala zelenou svým představám, které naplnila beze zbytku. Chlapci vsadili na jistotu. Žádné triky. Lavina kytarového zvuku a typický skandinávský black metal s příklonem k epickému stylu. Uslyšíte překvapivé množství temných melodií, jejich kouzlo si vás brzy podmaní a i když skladby jsou poměrně dlouhé, baví vás až do konce. Hrůzně přízračný motiv ze třetí skladby A Toil Beneath The Skin stejně jako megatunové riffy páté skladby A Curse For The Death patří k vrcholům alba. Na desce A Bliss To Suffer slyšíme, jak už je u seveřanů nepsaným pravidlem, jen a jen špičkové hudební výkony, z nichž nejpozoruhodnější je kytara Davida Svartze, jenž je duší celého souboru. Celkově bych trojku švédských The Legion ocenil přinejmenším osmi body z deseti možných a vřele vám ji doporučuji. (ukázka)

CASTING CROWNS - Until The Whole World Hears

Odhlédneme - li na chvíli od tvrdších akordů a vydáme se hledat svět mírného rozjímání s citlivou vnitřní výpovědí, pak se u čtvrtého alba floridské rockové skupiny CASTING CROWNS nemůžeme zklamat. Pohodlně se uložit na divan a otevřít si u tohoto alba knížku může znamenat také to, že s posledním akordem knížku zavřeme, aniž bychom četli jediné slůvko. S albem Until The Whole World se vám totiž dostává do rukou hlavně pěkná hudba, jež vás unese na svých melodických křídlech k nadoblačným výšinám hned s prvním refrénem a vrátit zpět se vám hned tak nebude chtít. To vše i proto, že Casting Crowns zpívají o věcech nepozemských. Jestli ale čekáte nesmělou skupinku slabozrakých křesťanských dívek, tísnících se někde v rohu kostela (ve složení 1x španělka, 1x zobcovka, 1x tleskání, 1x tamburína, dřívka a falešný zpěv), která pod zástěrkou křesťanského rocku aplikuje babičkám písničky z kancionálu, pak se nenechte mýlit. V případě Casting Crowns se jedná o poměrně vyspělé muzicírování, kterému (téměř) výhradní autor hudby, kytarista a zpěvák Mark Hall dodává svým mírně hrdelním, příjemně mužným hlasem punc přesvědčivosti. Skupina má "čuch" na vygradovaný přechod k melodickému refrénu a ani v pomalu plujících tempech její hudba není plytká. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o duchovní výpověď v rocku, který bych nazval rockem obecným, není třeba čekat žádné závratné individuální hudební výkony, skupina je ovšem pozoruhodně sezpívaná. Na albu se o tom můžete přesvědčit v 11 příjemných písničkách. Beránek Boží v tomto provedení je beránkem přímo terapeutickým. S hlavou v jeho příjemné, teplé vlně se usíná tak sladce. Po probuzení jste navíc o pár problémů lehčí. Čím to je, na to se zeptejte tam nahoře.

DINOROCK - VE ZNAMENÍ NETOPÝRA

Tož, kamarádi moji, co vám mám povídat k tomu, že si v Dinorocku tuhle neděli dáme profilek MEAT LOAF & JIM STEINMAN ?! Tyto rockové veleumělce uznávám ze všech skoro (ne-li) nejvýše a album Bat Out Of Hell s radostí stavím přinejmenším do první pětky (trojky) největších děl světové rockové hudby. Ještě týdny poté, co absolvujete poslech Meat loaf vám v uších znějí jejich báječné melodie a některých už se nezbavíte nikdy! Věřím, že ve vás najdu nadšené spolupříznivce této nadpřirozené hudby. Dinorock ve znamení netopýra z pekla bude v neděli 10.01. 2010 v 19.00 hodin . Těším se na to! HP

HEATHEN - The Evolution Of Chaos

Na comeback byvší thrash metalové stálice HEATHEN jsem se těšil (už) jako malé dítě. Mohou za to jak vzpomínky na jejich špičkové album z roku 1991 - Victims Of Deception, tak i skutečnost, že HEATHEN po několik let hráli v thrash metalu tu nejvyšší soutěž a v kronikách je jejich název vyveden třpytivým písmem.
S čím tedy přicházejí HEATHEN po 18 leté albové pauze? Album otevře orientálně laděné intro s názvem Dying Season, aby nám bylo jasné, že žerty půjdou stranou. A pak se do toho skupina pustí - nepočítaje intro na vás čeká 66 minut muziky. Skladby jsou poměrně rozsáhlé a nebývale se hodí k nějaké činnosti ( řízení auta doporučeno - Prahu uděláte tak za dvě hoďky). Nechybí jak pravá amerikánská sekanice, stejně jako melodičtější kousky s poměrně táhlými pasážemi. I přes poměrně dlouhou stopáž jednotlivých tracků na nudu mnoho času nezbývá, mírně ubíjející může být spíše dlouhodobý pohyb ve stejných tóninách. Ale to je zase vynahrazeno hustým a velmi kompaktním zvukem, jakož i prací na hudebních nástrojích, což je kapitola nepřipouštějící diskusi. Kdo si na nové album HEATHEN počkal, ten nemůže být zklamán. Nezboří se sice svět, ale mňamka to je. To bezpochyb. (ukázka)

DRAGON GUARDIAN - Dragonvarius

V mých recenzích se poměrně často objevují japonské metalové skupiny a mohlo by se zdát, že je tajně obdivuji. Není tomu tak. Obdivovat něco nepochopitelného je těžké. Na rozdíl od skupin komerčně přijatelných, povětšinou věrně kopírujících západní styly metalu, se však v Japonsku vyskytují i skupiny, které nejsou určené nám, leč domácímu publiku a podávají zcela jinou výpověď, než bychom byli schopní přijmout. Jednou z takových je one - man project Dragon Guardian, který na bázi melodického epic/speed/fantasy /symphonic metalu evropského střihu představuje hudbu, jež je něčím mezi hudebním doprovodem ke kodomo anime seriálu, videohrám nebo nekonečnému seriálu o bílém psíkovi Goro. Ve výsledku se jedná o produkt našim uším poměrně lehce přijatelný, ale naší mysli zastřený tlustým mléčným sklem nepochopitelnosti. Dá se jen usuzovat, že nezměrné japonské lásce k pohádkám a příběhům všeho druhu takto padla za oběť i tématika fantasy metalu. Jaké vlastní příběhy si na ni Japonci naroubovali, to je mi záhadou, ale stačí si prohlédnout obal alba ve stylu Manga a je nám jasné, že tady s běžným uvažováním nic nesvedeme. Samotná hudba, kde prakticky nenajdeme živé nástroje a vzniká celá na mašinkách, je nahrávkou ve zvukové kvalitě PC hry. Po celou dobu se setkáváme jen s quasi - barokními postupy, ženským (respektive dívčím) zpěvem a dlouhými recitativy. Dílo je vyvedeno v domácím jazyce. Celkový dojem reprodukovat ani nedokážu, protože nejsem schopen rozumově zvážit, s jakým záměrem taková hudba vzniká a jak ji berou ti, komu je určena, tedy japonští domorodci. Troufám si ale říct, že jestliže se v Japonsku dá pro zábavu koupit cokoli myslitelného, včetně užvaněných ženských společnic - robotů, simulátorů venčení psa nebo šmírování u opravického mučení, pak hudební album simulující fantasy metal je jen jedním z milionů pokusů, jak zabavit nekonečně nenasytného (i když hravého) japonského spotřebitele. (ukázka)

RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom

Jedna z prvních argentinských metalových skupin, které kdy promluvily do širšího povědomí - RATA BLANCA - v poslední čtvrtině roku 2009 znovu vydala své více než rok staré album album - El Reino Olvidado (08/08) v angličtině a proto se také jmenuje The Forgotten Kingdom. Aby to mělo i nádech pikantnosti - album se skupinou nenazpíval její zpěvák Adrián Barilari jako na španělském originále, ale hostující Doogie White ( známe jej např. od Malmsteena, Pink Cream 69 aj.).
Album The Forgotten Kingdom mne neobyčejně potěšilo. Upoutá zejména stylovou čistotou, v níž se pohybuje mezi mantinely hard rocku a lehčího metalu, ale někde vytušíme až power metalové vrcholky. Skupina zbytečně neexhibuje ani v kompoziční přebujelosti, ani v sólech. Ze skladeb velmi příjemně dýchá normální rokenrol, což u nahrávek tohoto typu bývá už málem vzácné. Pominu - li docela pěkné intro s čistým (konečně!!!!) ženským zpěvem, jemuž se dá věřit i název The Voices Of The Sea, pak hned první skladba The Forgotten Kingdom a následující Endorphins splňují dokonce hitové ambice a připravte se na to, že se máte po nocích co naprozpěvovat jejich refrénů. Ostatních devět kompozic sestává z pěkných, vyrovnaných skladeb, které tu a tam potěší skvěle zvládnutou neoklasickou vložkou nebo neotřelým kytarovým sólem. Drobné nedokonalosti, jako jsou některé nedotažené výšky ve zpěvu, ještě rádi přestanete brát na zřetel. Hned při druhém poslechu se totiž na albu RATA BLANCA - The Forgotten Kingdom cítíte jako doma. Sedíte v měkké pohovce svého obýváku a mírně si podupkáváte nohou ve vyhřáté papučce. Bezva deska. (ukázka)