SOUND STORM - Twilight Opera

Touha po hudbě plné bujarých melodií a vodotrysků neoklasických motivů mne dohnala až k letošnímu albu turínských power/symph./epic metalistů SOUND STORM. Po dvojím poslechu, z nichž ten druhý už byl pro mne utrpením, odkládám toto album do šuplíku s nápisem - "Nikdy více". Tu a tam se albem mihne závan opravdu výtečného nápadu, ten ovšem záhy zmizí za rohem autorské bezradnosti a uteče do slepé uličky. SOUND STORM se pyšní dobrým zvukem a kvalitní technikou hry, ale to je vše. Nejvíc se mi nelíbí zpěv. Ještě poměrně stravitelný je Filippo Arancio, tedy zástupce mužského sólového pění, který dokáže být místy pozoruhodně dramatický a nechybí mu zdravá agresivita. Ovšem mužský vokál je (z neznámých důvodů) poměrně velmi často doplňován mezzosopránem jakési divy "Lucille de Santis", která nenabízí nic jiného, než neobyčejně exaltované hýkání a vytí, velmi vzdáleně připomínající operní způsob zpěvu. S jakým záměrem obsazují jinak poměrně kvalitní skupiny do svých řad podobně zoufalá stvoření se mi do dnešního dne nepodařilo pochopit. Pojímám podezření, že to jsou pouhé záplaty na hudebně prázdná místa. A můj odpor k metalu s ženským zpěvem to jen prohlubuje. Jak jsem již naznačil, množství dobrých hudebních nápadů padne za oběť neschopnosti na kvalitní motiv kompozičně navázat. Též dynamika a pokusy o dramatické gradace jsou prvky poněkud kostrbatými, příliš odsazenými a na mnoha místech přímo triviálně průzračnými. A na burácení filharmonického tělesa po vzoru nepřekonatelných Rhapsody (Of Fire) můžete rovnou zapomenout. Symfonické vložky jsou buď syntetické jako líh a tam, kde najdeme živé nástroje, jde spíše o hubené pidlikání nepočetného orchestříku (2-3 členové) studentů základní umělecké školy. Přesto vše musím SOUND STORM vyslovit jednu velkou pochvalu a to za některé opravdu skvostné kytarové riffy, které tu a tam jedou v neuvěřitelném tahu a také za některá vynikající sóla. Tyto věci ale, chybí - li vše ostatní, nedělají epické metalové album ani z jedné čtvrtiny. (ukázka asi nejlepší věci z alba)

AT VANCE - RIDE THE SKY

Za mírně neoriginálním názvem (Ride The Sky) a klišovitým (pěkným) obalem se skrývá mírně neoriginální a klišovitá (pěkná) hudba. Nabízí sice vše, co už jsme u At Vance slyšeli (zejména na skvělém albu Dragonchaser), mně osobně to však ani trochu nevadí. Po ortodoxii zhusta toužím a nemohu pak skončit jinde, než u skupin typu At Vance! Ty drží při životě jediný původní člen - pan domácí Olaf Lenk, který zde vládne kytarou všemocnou. Ke spolupráci přizval zpěváka Ricka Altzi - pěvce vskutku kosmopolitního (pokud vím, tak má co do činění s výbornými finskými Thunderstone, španělskou bandou Sandalinas a také Švédy Frequency), který albu dodává ohromně zajímavou a vznosnou atmosféru, neboť Altzi je zpěvákem typu J.Lande. Jak už jsem podotkl, nosným pilířem alba pak je kytara Olafa Lenka, která nás zhusta počastuje pěknými chromatikami a velesóly neoklaického metalu, plnými barokních postupů. Albová osmička At Vance se poslouchá doslova sama. Přináší deset klasických skladeb At Vance a jednu variaci na Vivaldiho téma ( Vivaldi, Summer 2nd Set). Vážnějších připomínek bych se (vzhledem k již zmíněné ortodoxii :o)) zdržel. Jen snad - malinko víc bych čekal od rytmiky, která místy jen bohapustě šlape beze špetky invence. Kdesi se mi až zazdálo, jako by se bubeník ovládal spíše počítačovou myší a zapochyboval jsem o jeho lidském původu. Občasná rytmická mašinerie ale neubližuje albu nikterak výrazně. Zato příliš inovativní skladateský přínos v některých neoklasických pasážích je spíše kontraproduktivní. Pohybujeme - li se na platformě barokní hudby, která měla své harmonické zákonitosti, pak, pokud se z nich (byť v jediném akordu) uhne, musí to mít smysl. Ale z celého alba se jedná jen asi o tři drobnosti, které v celkovém významu nehrají podstatnou roli. Naopak. At Vance za letošní album tleskám, ne teda do krve, ale poměrně hlasitě. Líbí se mi a baví mne. Dal bych tak osmičku z desítky. (ukázka)

HIGHLORD - The Death Of The Artists

Bažíte - li bez ustání po kvalitní metalové atmosféře, málokdy minete cíl, pokud zalícíte na italské skupiny. Turínští metalisté HIGHLORD vás pak snadno mohou vyloženě nadchnout. Pokud ne, dočkáte se alespoň hudby, která nedokáže prudit ani při opakovaném poslechu. Za jedenáct let, do kterých italští bohatýři nacpali (spolu s letošním albem The Death Of The Artists) už šest alb, se nasbírá něco zkušeností! Album je nahráno velmi kvalitně. Výhody spatřuji zejména ve vrozeném italském smyslu pro melodii a precizním ovládnutí jak hudebních nástrojů, tak také pěveckých partů. Andrea Marchisio za mikrofonem (také v Desdemona a Famous X) překvapí výtečnou intonací, méně už svou výslovností angličtiny, což je ovšem vzhledem k celku mínus zanedbatelného významu. Album The Death Of The Artists není dlouhé. S devíti skladbami se vejdeme do čtyř desítek minut. Přestože absolutními tutovkami jsou dvojka Every Thrash Of Me, trojka Canticle Of The Flesh a velmi dramatická šestá skladba Dance In A Flame, hluchá místa na albu netřeba vyhledávat, neboť tam nejsou. Možná bych se obešel bez devítky A Queen In My Pocket, ale ta zase obsahuje briliantové kytarové sólo, takže můžeme mluvit o takřka stoprocentní spokojenosti. O své slabosti pro italské umělce už jsem vám možná říkal, přesto, troufám si říct, že tohle album funguje, i když mám italský urychlovač v hlavě vypnutý. (ukázka)

SHRINEBUILDER - Shrinebuilder

O Vánocích se má všechno zklidnit a zpomalit, tak já jsem ubral na rychlosti už asi před týdnem. Hudebně je dobré vybrat si k poslechu nějaké skupiny, které hrají doom metal, pokud možno ty pomalejší, než je zabržděný parní válec. Za nehty mi uvízla i vynikající letošní věc, kterou má na svědomí americký doomový otecko Scott "Wino" Weinrich (St. Vitus atd.) se svou novou skupinou Shrinebuilder. Melodický doom, jak jej předkládají tito zkušení muzikanti je pravou záplatou na bolavou duši. Protože je ještě bolavější. Hudba není k zešílení pomalá a nepostrádá vystavěné harmonické postupy. Coby základ jsou samozřejmě použity plíživé riffy a to v tučném a nijak výrazně podladěném zvuku. Kytarová práce není obhrouble holá, nýbrž je zvukem doslova vyplněná a plazí se jako tlustý had.....Díky vokálu "Wino" Weinricha občas zavzpomínáte na geniální Saint Vitus, ale srovnávat obě kapely vás ani nenapadne a to je dobře. Třicet devět minut - pět songů....to je tak akorát. Vypnout to není důvod a na pověšení to není. Shrinebuilder - záruka výborného hudebního zážitku!! (ukázky zde)

MOSS - Tombs Of The Blind Drugged

Na začátku se ozve bolestné zavazbení kytary, zvuk sklouzne do podpekelných hlubin a kytara vydá první nekonečný akord. Než se dočkáte druhého úderu do strun, máte vousy až po ukulele. Třetí akord i s prvním úderem do bubnů se pak dostaví až někdy za měsíce, ne - li za několik let. Před poslechem EP Tombs Of The Blind Drugged od Britů MOSS, prozkoumejte na sociálce stav svého důchodového zabezpečení, protože přibližně v první třetině první skladby tohoto alba, která trvá jedno desetiletí, vám dojde, že jste si pustili něco jako přímý přenos růstu stoletého dubu a že to bude trochu na dýl. Moss - to je pobyt u tuze zeleného rybníčku se shnilou vodou, kde hladinu jednou za den rozčeří pouhé dvě bubliny ze dna, kde rozkladu podléhá utopenec. Jinak jen bzukot much a dusno. Hladina se ani nehne a tiše si smrdí. Rytmický minimalismus ale zdaleka není jediným prvkem, který z tohoto alba dělá pomalejšího příbuzného pohybu kontinentů. Melodicky se totiž nalézáme na dně Mariánského příkopu, kudy zkormoucený, distorzní zvuk bolestných kytar proplouvá po celou dobu alba v pouhých čtyřech nebo pěti akordech. V hrobě je proti tomu rušno jako na hokeji. Po dobu celého alba žmouláte kravatu, hledíte do dáli a modlíte se, aby už konečně přišel nějaký jiný akord. Marně. Jestli kdy mnou při poslechu hudby cloumala marnost, nebylo to nic proti stavu při poslechu skupiny MOSS. Ve filmové podobě by to vypadalo asi jako rozostřený, černobílý , zpomalený a navíc ruský film o štěpení buněk sibiřských mamutů, kteří jsou miliony let mrtví. A to jsem ještě nemluvil o zpěvu. Napřed vás napadne, že to nemůže být nic jiného, než zvukový záznam ze středověké mučírny, kde nějakému nebožákovi zrovna obouvají obuv made in Spain. Když je po další půlhodině řev mučence nezměněn, dojde vám, že to tak má být.
Trvalo to, než se mi otevřela stavidla, abych dokázal pochopit a přijmout tento minimalistický skvost (který obsahuje i skladbu o dvou akordech). Ale nyní už je mi jasné, že mám co do činění s nepřekonatelnými mistry jedné z nejextrémnějších forem metalu. Pro mne genialita. A vůbec mi nevadí, když v tom zůstanu sám. :o).

BLACK PYRAMID - Black Pyramid

No toto ! Debut BLACK PYRAMID je bezkonkurenčně nejlepším albem, co jsem v poslední době slyšel. Massachusettští Black Sabbath (ech, co jsem to napsal) Black Pyramid jsou lahůdkou pro obě uši milovníků starých sabaťáren, psychedelie a do jisté míry také stoner rocku. Archaický zvuk všechno podtrhuje jak učitel pětku v žákovce, kytarový zvuk se brodí přehlubokou orbou v táhlých a syrových riffech. Pod tím klouže v hlubinách, jako neohrozitelný keporkak, pěkná a opěrná baskytara a bicí to pak podtrhují zvukem, jako když se kácejí prastaré duby. Black Pyramid vyrůstají z nejpevnějšího kmene, jaký vůbec lze nalézt - děda se jmenuje Iommi, babička Geezer Butler, kmotr Ozzy a sudička Bill Ward. Od těchto prarodičů Black Parymid dostali jak zvuk, tak také chromatiky, melodické linky i vedení kytarových sól. Co vás zaručeně ohromí, to jsou melodie, které jsou v poměru ke kytarovým mezihrám krátké, ale o to lepší. Teď to možná vyznívá, jako by Black Pyramid byli klonem Black Sabbath. Tak jednoduché to není. Vtělení nejgeniálnější skupiny všech dob zde samozřejmě cítíme, ale kořeny, přátelé, jsou vrostlé v zimou prolezlé půdě massachusettských pustin, odkud zase skupina čerpá stoner rockový feeling. Pokrm to je trochu chudý - asi jako byste si dali skálu s trochou suchého mechu a místo šlehačky krustu zmrzlého sněhu. Ale když vám k tomu hude tato banda, tak sakra poctivě žvýkáte, ba i chuť dortu se dostaví. Prakticky velmi bravo. Geniální album !!! (ukázka)

DINOROCK - OPRAVDICKÝ PRAVĚK

V tomto čase kolem Vánoc si dáme i Dinorock (Radio RockMax, neděle 20. prosince, 19,00 hod.) s hudbou, která přinese především pohodu. V tomto díle budeme po dobu skoro dvou hodin procházet hudbou opravdu třetihorní - dáme si jen kousky ze 60. a 70. let minulého století. Tím pádem budeme taky muset slevit z nároků na tvrdost. Budou rockové písničky všeho druhu. Uslyšíte například The Small Faces, Honeycombs, Shocking Blue, Easybeats, Moody Blues a další. Těším se na to. HP

VIOLATED - Only Death Awaits

Po tomto albu se cítíte, jako byste dostali neprávem hroznou nakládačku. Debut norské skupiny VIOLATED je všechno, jen ne nedělní chvilka poezie. Album je prudké jak bystřina ze skandinávských hor a valí se nebrzditelným tempem rozvodněného veletoku. VIOLATED se honosí nálepkou thrash metal. Zodpovědně mohu prohlásit, že v jejich jedinečném stylu, jak hrát thrash, čmuchám trochu staré školy, ovšem daleko víc tady smrdí pižmo houževnatých severskýchVikingů, kteří to dělají po svém. Nač někoho vábit do pasti lstí tajemných hádanek, když se mu dá rovnou srazit vaz?! VIOLATED na to jdou hodně zpříma - jednak oba kytaristé Stig Hansen a Dag Sveen dělají ze svých nástrojů víc těžké palcáty než roje kytarových včel, jak je známe z USA; za druhé pak "zpěvák" Hans Wilk neštěká své texty, jak jsme u thrashových skupin zvyklí, ale řve jako na lesy, což v nás (kromě obav o život) budí možná i malinko deathové představy. Ale frázování je jasně thrashové, takže klid. Album Only Death Awaits je kompozičně velmi vyrovnané, slabé kusy si pak běžte hledat do lesa mezi soušky, tady je nenajdete. Z osmi kousků nenudí ani jeden a navíc - album se vejde do příjemné půlhodinky. To je sakra rychle vymalováno! Ale co taky dlouho řešit. Rána, brada, zem.......Nemám problém. Výborné album. (ukázka)

IRON MASK - Shadow Of The Red Baron

Třetí album belgického kytarového virtuoso Dushana Petrossiho a jeho skupiny Iron Mask - letošní novinka Shadow Of The Red Baron - je moc pěkná deska. Uspokojí všechny, kdo baží po melodickém power metalu s klasickými vlivy, po vypjatých a dramatických kompozičních stavbách a skvěle zahraných muzikantských partech. Hybnou silou je Mistr Petrossi sám (svému nástroji vládne neobyčejně zručně), který rovněž svádí boj mezi uměním a klišé mimořádně citlivě, vtipně a často mezi ně klade rovnítko. To je do jisté míry velmi barokní přístup - tady není co vytknout :o). Patrné jsou vlivy severského kytarového démona Malmsteena, ale i přesto se daří ve skladbách zachovat, kromě brilantně zahraných vodotrysků tónů a přemíry hráčské techniky, také duši. O pěvecké party se dělí postavou i hlasem obří hessenský zpěvák Goetz Mohre s již mnohokrát osvědčeným Oliverem Hartmannem. Dalšími hudebníky jsou Andreas Lindahl - keyboards, Vassili Moltchanov - bass a Erik Stout - bicí. Všichni skvělí. Shadow Of The Red Baron si nemusím pouštět každý den, ale je na něm spousta vynikající muziky a věci, které bych vytknul, se nevejdou ani mezi dvě laboratorní sklíčka. Na závěr bych jen připomněl, abyste nezapomněli jednak na dvě předchozí alba Iron Mask, zrovna jako na stejný počet výborných alb druhé (první) Petrossiho skupiny Magic Kingdom. (Ukázky z nového alba Iron Mask jsem zatím nenašel).

JUNGLE ROT - What Horrors Await

Když vás bolí zub, nač chodit ke kováři, když si můžete poslechnout albovou šestku wisconsinských řezníků JUNGLE ROT a bolavý kořínek vyskočí z huby sám! Ne-li, pak vám čtveřice nesmlouvavých pořezů přitlačí hlavu na špalek a vytrhne vám zub i s řitním nervem a to za pomoci čtrnácti trackového pantoku jménem What Horrors Await. Kdo milujete přetlakový death metal ve středních tempech, po vzoru Velkých Učitelů Obituary, pak na tohle album vytřepejte poslední groš, byť by měl vypadnout z manželky (tu na rozdíl od Jungle Rot poslouchat nemusíte). Na letošním albu JUNGLE ROT - What Horrors Wait je k nalezení 14 produktů z fabriky na hypertěžké riffy, namačkaných do drtivé zvukové formy a nepřetlačitelné energie. Dave Matrise pak svým zpěvořevem žene na útěk celé tankové prapory a medvěd, yetti, mamut a podobná havěť se raduje, že má nového krále. Ohromující hlasivky. Album si to šine nezastavitelým tempem 41 minut a nechává za sebou učesané lesy a na sto sáhů hlubokou brázdu v zemi. Vybočení k nesmyslům, jako je příliš dlouhé sólo na kytaru se nekoná (v některých skladbách chybí úplně). A k čemu by byly finty na bicí nebo basu, když to stačí hrnout jako radlicí buldozeru. Dohromady to dělá megatunový kolos, který se dá zastavit jediným způsobem - počkat, až mu dojde nafta. A to se sakra načekáte! (ukázka)

SABBAT - EVOKE

Venom a Bathory. Jinými slovy alba Black Metal + Bathory 1984. Kulty z nejkultovatějích, podle nichž by měly být pojmenovány přinejmenším nějaké planety, na kterých je stálý oheň, nebo by se měly stát dopravními značkami, ukazujícími kudy tudy do Pekla. Japonsko mělo taky své Venom a Bathory. A to, prosím, obojí v jednom! Kapela se jmenovala Sabbat. Nemáte - li od tohoto hyperkultu přinejmenším album Evoke, nepočítejte se ani mezi fanoušky výše jmenovaných skupin, protože Sabbat, to je jejich slepé střevo! Odpudivé siamské trojče Venom a Bathory - Sabbat se dalo dohromady v době, kdy králové Venom pomalu ve své původní sestavě dodýchávali, v roce 1985. Sabbat v prvních šesti letech vydali jen pět EP, která už nesežene ani sám rohatý a k prvnímu albu "Envenom" se dopracovali teprve v roce 1991. Je dobré, ale ne tak, jako veledílo s pořadovým číslem dvě. Dvojka Evoke spatřila tmu pekla v březnu 1992. Kdyby Sabbat přišli s albem Evoke o šest, sedm let dřív, stáli by přinejmenším po boku obou výše jmenovaných veličin, na to dám ruku (vaši) do ohně. Sabbat se od obou originálů (Venom + Bathory) liší jen v tom, že se vůbec ničím neliší. Před prvním poslechem alba Sabbat - Evoke je nutné zakoupit několik kotlíků různých velikostí, zažehnout pod nimi plamen a pomalu se v nich osmělovat do "velké vody". S prvními tóny alba vás uchopí čísi srstnaté ruce, v letu zahlédnete něco rohatých postav a čvách! Už se škvaříte v největším kotli, jaký Dole mají! Koupete se plných 56 minut, zatímco rohatí kudrnáči kolem poskakují a vesele pějí hymny jako Total Necro, The Wisper Of Demon , Hellhouse atp. Už po pár taktech poznáte, že se jedná o výjimečná hudební díla a tanec smrti nejen, že vám nevadí, ale bažíte po dalším mučení jako pověstný vepřík po drbání a jakmile kopytnáči spustí neuvěřitený opus Torment In Pentagram, dáte se do zpěvu také, jakož i do nesmělého tance na vašich zpola uvařených nohou. Nedbaje bolesti, s úsměvem na rtech skotačíte a uštěpačně vykřikujete : " Kdo vás to učil, darebáci japonští, takový black metal ?!! " Načež vás setnou první katanou, která visí na zdi. Ale nic to nevadí, vaše duše, v tu dobu už černá jak krtčí prdel bude až do převtělení v kozla vykřikovat blahořečení japonským velmistrům černého cechu. Mistrovské dílo, hodné oplakávání sebe sama a to všemi, kdo je dříve neznali!!!!! (ukázka zde)

KLÍČE K VAŠÍ DUŠI .......

Oba spolky, o kterých bude řeč, vydávají své desky ve jménu melodie, každý ovšem trochu po svém. Za BAD HABIT ze Švédska, proukující typický, melodický scandi pop-metal, utraťte klidně i ten neposlednější z posledních grošíků. Jste - li milovníky melodických refrénů - dostane se vám jim víc, než byste byli s to unést a ještě několik navrch. Letošní album Above And Beyond - albová šestka sympatických švédských chlapíků, přináší lehoulinký hard´n´ heavy, u něhož jsou na prvním místě právě melodie. V prvních třech skladbách přijdou BAD HABIT v refrénech s melodiemi, které vás zastaví v chůzi. Nedbaje ostudy si je pak zpíváte nahlas i v supermarketu po dobu 14 dnů (jedna z nic zde). Albu by sice možná prospěl menší ořez (skladeb je na něm hned 13 a ne všechny splňují nejvyšší kvalitu), ale zrychlený posuv při poslechu nepoužijete ani jednou. Album BAD HABIT - Above And Beyon bych ocenil devíti body z deseti možných, všech devět by pak skupina nasbírala za první tři skladby a také neobyčejně chytlavou šestku I Believe.
Druhé album je absolutní pecka. Pochází též ze skandinávské hudební velkopěstírny - Švédska. SALUTE se okamžitě stali mou oblíbenou skupinou a album Toy Soldier (debut) velmi vnitřní výpovědí. Počínaje doslova fantastickým, plným a širokým zvukem, přes geniální melodie, konče dokonalým "řemeslným" zpracováním, je album Toy Soldier doslova ohromující. Vznosné i křehké hudební motivy, krásné harmonické postupy, překvapující dynamika. Mikael Erlandsson navíc úchvatně zpívá a skladby mají v jeho podání punc produktu z ryzího zlata. Dvanáctka písniček ve 48. minutách nemá ani jedno hluché místo, ba ani jediné hudební smítko není odkud odfouknout. Mým tipem je titulní skladba Toy Soldier - střednětempá balada, jejíž dokonale vystavěná melodie vám při každém poslechu vhrne když ne slzy do očí, pak alespoň v hloubi duše navodí pocit, že hudba je neobyčejně krásnou a důležitou součástí života. SALUTE - Toy Soldier je dokonalé album. (ukázka)

ANARKHON - Obesidade Mórbida

Pane jo! Mrkni na obal a víš, s kým máš tu čest. Kolem tohoto CD je nutné pohybovat se velmi obezřetně. Ve tvé skříňce s ostatními nosiči si okamžitě vystrká a vyštěká své místo a čeká jen na to, až si pro něj přijdeš. Prosím opatrnost - motocyklové rukavice do půli přeloktí, dva půlmetrové ocelové pohrabáče v rukou, masku na obličeji - takto vyzbrojen můžeš toto veledílo opatrně vyndat. Zvaž ale, že stačí jeden mylný pohyb a padáš mrtev k zemi! Přejedovatý křovinný tajpan je proti tomuto dílku nevinnou žížalkou. Lépe je před použitím disku požádat zfetovaného brazilského indiána, ať tě preventivně trochu pomačetuje. Pohřební úkony, dodatečně i červy, rozkladné bobtnání a další smutné divadlo už dodají hoši ze skupiny ANARKHON sami. A to jsme ještě neslyšeli ani notu! Běda ti, přeběda, když překonáš obavy a tento mor si pustíš do bytu! Bude pláč a skřípění zubů! Rázem jsi v rukou nepříčetného kolohnáta, který tebou hází po pokoji, padni kam padni. Po intru, které nenechá nikoho na pochybách, že nastane něco hodně, hodně zlého spustí brazilská smečka takové víry, že se ti podlomí nohy. Kdesi, v zasunuté paměti zbytku tvého mozku, možná zabliká malinká kontrolka, abys vzpomněl při večerní modlitbě Cannibal Corpse, ale je to jen stín......Anarkhon jsou přece jen malinko jinde.....To značí v tom nejčernějším z černých vředů na těle ohnívající zdechliny. Vítej v království Krále Mrchožrouta! Hyper brutální death. Fantastické rytmy. Frázování, jaké v angličtině nikdy neuslyšíš (Anarkhon zpívají brazilskou portugalštinou). Bestiální sóla, která pobere jenom úplně chorá hlava, kopáky, jako když pálíš z kulometu, zabaleného do peřin. Výsledkem je tlačenice, jako kdyby milion blech v krabičce od sirek dostalo rozkaz zaskákat si. Jedno pořekadlo praví - "V nouzi poznáš přítele". Bůh chraň, aby tím přítelem byli ANARKHON. To by bylo totéž, co léčit choleru morem. (ukázka)

DINOROCK - RAINBOW !!!

Tento týden v pořadu Dinorock (Radio RockMax, neděle 13. prosince, 19.00 hod.) oživíme legendární hard rockovou skupinu RAINBOW! Netřeba zdůrazňovat, že zejména alba RAINBOW se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem patří k velepokladům rockové historie a je jen málo jiných, které jim sahají třeba jen po pomyslné kotníky. Určitě poslouchejte profil skupiny RAINBOW tuto neděli v Dinorocku ! Těším se na to. HP

DEATHWISH - At The Edge Of Damnation

V případě tohoto alba se může volbou tlačítka "Play" na vašem přehrávači začít odvíjet posledních 43.52min. vašeho života. Pokud máte rádi Heavy Metal, pak vám hned při první skladbě In the Name Of God z debutu anglické skupiny Deathwish - At The Edge Of Damnation (87) poklesnou životní funkce na minimum a zbude vám jediný smysl a to je u+m+í+r+á+n+í! Vážení kamarádi, já jsem u tohoto alba na jednom konci potlačil slzu, na druhém pak kulový boban, který se chystal vystřelit díru do prádla už po prvních pár taktech. U druhé skladby už jsem se kroutil, jako když kopneš do hada a nebyl jsem daleko poslední svaté přísaze : "Už nikdy nechci slyšet jiné album !" Naštěstí jsem to neřekl. Jak pravím, toto album je nerovný boj ! Na jedné straně stojí banda čtyř muzikantů, po zuby vyzbrojených super agresivním metalem, na straně druhé vaše kataleptická tělesná i duševní drobnůstka, určená k absolutnímu rozetření po zdi. Je to pocit, jako vylézt sám v sedmi letech s bolestně ubohou výzbrojí na hokejové hřiště, za jehož půlící čárou na vás čeká kanadská reprezentace! Na konci prvního alba DEATHWISH je z vás hovnitá airbrushová malůvka na mantinelu. Nevím, jestli to je heavy metal, nebo thrash, nebo speed či kýho čerta jiný záhrobní nástroj, každopádně chutná tak dobře, až se tiše ptáme, rty okoralé strachem, proč nás toto album minulo?! A nyní, ano, nyní to víme. Páč se přiblížil čas!!!! :o)! Strašně tvrdé kytarové riffy, old school zvuk (vyvolá ve vás nostalgii), výborný zpěv Jon Van Dorna, který ve vás evokuje prvky strachu před něčím nepojmenovatelným. Pasáže rychlé, jak průjem v divadle i plíživé sabbatí odkazy - to vše vměstnáno do devíti neskutečných písniček. V Anglii si je prozpěvují děti na pastvě a slepí starci je hrají na své flašinety o jarmarku, jen já , nehodný a neposlušný synek jsem je objevil až teď! Hanba mně !!!!!!!!! (ukázka)

IMAGES OF VIOLENCE = DOBRÁ HNOJKA

Není letošní a nové už taky ne, ale jestli si chcete nechat nakopat zadnici (hlavu), volte tohle EP.
IMAGES OF VIOLENCE - Cadaverous Recomposition(EP, 2004) je jen pro otrlé. Jste - li slabí, nemocní, neduživí nebo máte obvod hrudníku pod 60 cm, jste od poslechu předem diskvalifikováni. I zdravím překypující jedinec by se měl napřed zocelit předpřípravou a to týdnem o samotě v lednici patologického oddělení nemocnice. Obal EP vám doporučuji si napřed nechat povyprávět, jinak bůh chraň vaše slipy. Co se týká nahrávky, tak fatální je už zvuk těchto texaských mladíků, kytara je jako sekačka na hlavy. Jakmile se poperete s tímto uvítáním, jste připraveni doposlouchat EP Cadaverous Recomposition až do konce. Popis zní jednoduše - brutální death metal vycházející ze staré školy, zasahující svým rozsahem až ke grindu. Skutečnost už tak jednoduchá není. Zpěv - poraněný kokodril, baskytara - varna lávy a bicí - kamenná lavina. Po skončení závěrečné - 6. skladby (cover Napalm Death) se proberete z bezvědomí, posbíráte po zemi vypadlé ušní slimáky a pustíte si další věc, respektive totéž ještě jednou.....(ukázky najdeš zde).

STREAM - BER NEBO NECH BÝT

Doporučuji zvolit možnost "BER", protože s prvním albem americké skupiny STREAM z roku 1988 - Take It Or Leave It máme před sebou špičkové dílo hard´n´heavy scény. STREAM vznikli původně jako projekt německého kytaristy Petera Scheithauera, přičemž ostatní hudebníci byli Američané. Za mikrofonem stál neuvěřitelný zpěvák David Reece (Accept, Sacred Child, Bangalore Choir), basu obsluhoval Dave Spitz (viz. také článek o Americade) a za bicí soupravou seděl Jay Schallen (např. Hurricane!). Nad hudební náplní alba lze i radostně poskakovat, spolu s hlasitým tleskáním, vykřikováním a možná i vyměšováním, ale protože už jste slyšeli kde co, patrně jenom zvednete obočí a řeknete si : "Hmmmm"! A budete mít nad čím žasnout, ale až tak na podruhé, na potřetí. Během poslechu mne desetkrát napadlo přirovnat skupinu k Mr. Big a dvakrát k Van Halen. Předchozí větu hned beru zpět, abyste si na ni nevzpomněli, až si album obstaráte. V deseti hard´n´heavy kompozicích vás čeká příval hráčské ekvilibristiky. V průběhu alba mne napapadlo mj. i to, jak se do tak jednoduchých nápadů vejde tolik muziky - z hudebních nástrojů je kouzelná zejména basa, na kterou Dave Spitz vyšívá vpravdě jako na cimbál. Kytara Petera Scheithauera je pak překvapivá jako středověká justice - samá poprava. Jinými slovy - jeho zdánlivě bezhlavá a chaotická sóla si vyposlechnete s ústy dokořán. Absolutně neskutečný je pak pěvecký dojem, který za sebou nechává Mistr David Reece. Jeho po okraj testosteronem nacpaný zpěv je největší ozdobou alba. Na drobné nedostatky, jako je zohnutý rožek u bookletu nebo prasklina na krabičce CD pak rázem zapomenete. Jiných vad byste totiž u STREAM hledali marně - v obsahu alba není k nalezení ani jedna. A kde je ukázka ? To bych taky rád věděl, žádnou jsem nenašel.

WHITE WIZZARD - High Speed G.T.O.

Tak hošani, po poslechu tohoto mini LP losangeleských heavy metalových White Wizzard musí každý pravověrný metalový maniak poskvrnit pížo brutální polucí, že není třeba ani obligátní samohany. POKRAČOVÁNÍ TADY!!

AMERICADE - American Metal

U skupin tohoto druhu si kladu otázku, jak silně se na začátku 80. let v USA různily pohledy na to, co to je Heavy Metal. Odpověď není jednoduchá, Heavy Metal byl nejméně do roku 1985 v USA nesmírně široký pojem. Debut skupiny AMERICADE měl na tuto otázku přinést uspokojivou odpověď. A nemusíme ani dlouze hádat, že právě toto album se pěkně "po americku" mělo stát tou nejlepší deskou v dějinách naší galaxie. V očích hudebníků k tomu zcela určitě došlo, ale skutečnost byla diametrálně odlišná. Ohrozit Van Halen nebo Quiet Riot bylo v roce 1982 z řádu těch nejdivočejších snů. Přesto se pokusím na vás apelovat, abyste toto album získali i za cenu ztráty svobody.
Když se skupiny AMERICADE v dobovém interview ptali, jak by klasifikovala svou hudbu, zpěvák P. J. de Marigny odpověděl : " Americký Metal. Americký Metal je pro nás novou tváří hard rocku". A AMERICADE také svou první desku lakonicky nazvali American Metal. Album vzniklo v obsazení: P. J. de Marigny - zpěv(uf!), jeho bratr Gerard de Marigny - kytara, Walt Woodward III - bicí (později se mihnul např. u T.Sister) a vynikající baskytarista - bratr Dana Spitze z Anthrax - Dave Spitz (pak u Black Sabbath, Impellitteri, White Lion, Great White ad.). AMERICADE se podle svých slov snažili udělat vše, aby se odlišovali od skupin typu Van Halen. Nepodařilo se mi však vyzkoumat, čím se tedy liší. Všechno je jako podle šablony slavných kolegů. Všechno, vyjma hudby samotné. Zatímco Van Halen byli v USA v roce 1982 nedostižnou hyper-star, AMERICADE se svým debutem zažili propad na opačný konec tabulek. Ve srovnání se špičkou žánru jsou opravdu hráči nižší soutěže, ale já bych album ani omylem nezavrhoval. V oněch romantických metalových letech bych album AMERICADE - American Metal s napostým klidem zasunul mezi ostatní desky té doby. Kolem něj by byly např. Resstless And Wild, The Number Of the Beast, Battle Hymns, Iron Fist, Black metal, nebo Blackout. Uvádět k nim interprety mi přijde výsměchem, ty si každý z vás doplní i o půl noci při probuzení z narkózy. (ukázka zde)

No Remorse No Retreat - Warbringer

Anglická metalová slaninka, dobře vyuzená v kouři prastaré udírny jménem NWOBHM. K tomu na výsost dnešní! Pod příkrovem težkým jako tankový pluk se skrývá překvapivá mrštnost, neodbytná agresivita a přesvědčivost. Navíc je k mání typicky anglický smysl pro zachování kvalitní a ucelené písňové formy ve tvaru rokenrolu. Album v sobě nese svižné, ale ponuré melodie a jakousi temnou a tajemnou lyriku. Síla je více citelná v tlaku celého tělesa, než v jednotlivých pojmech. Ale i ty stojí za pozornost neboť rozbor by nám odhalil velmi tvrdé kytarové riffy, málem na bázi střednětempých spolků z oblasti death metalu, dále také bicí artilerii, srovnatelnou s neúnavně pochodujícím vojskem (občasné zakopnutí vem čert), drtivou basu hlubokou jako oceán a chlapský hlasový projev. Letošní (v pořadí druhé) album skupiny No Remorse No Retreat nás pak potěší ještě hrubiánským zvukem, ovšem pečlivě ošetřeným a propracovaným. Skupina sice nedá nahlédnout pod svou slupku, tvrdou jako para ořech, jména hudebníků nezvěřejňuje ani na svém webu, ale je - li i pro vás novinkou, pak můžete na konci zůstat stát s otevřenými ústy, nebo i hubou. Tak bacha, ať vám tam No Remorse No Retreat na rozloučenou ještě nehodí odjištěný granát. A celou dobu přemýšlím, jestli mám napsat, že mi No Remorse No Retreat připadají jako neobyčejně přitvrzení The Almighty, skupina Ricky Warwicka, která mne ohromovala někdy na začátku 90. let. Ale třeba vám to tak vůbec nepřijde. (ukázka)

DINOROCK - VENOM

V dalším díle pořadu DINOROCK v Radiu RockMax budou VENOM (6.12.2009, 19:00). Dalších slov netřeba. Nejlepší kapela všech dob. Kult všech kultů. Zakladatelé Black Metalu. Nejrohatější z rohatých. Nenapodobitelní, jedineční a ještě po letech stále šokující! S VENOM není peklo trestem, ale odměnou ! Tešte se, třeste se, poslouchejte !

PITBULL TERRORIST - C.I.A.

U debutu francouzské skupiny PITBULL TERRORIST se možná budete tvářit stejně bezradně, jako děcko, jež si vytáhne z nosu holuba a nemaje kapesník, neví, kam s ním. Každopádně se ale brzy dáte do skoku. A to možná i z okna. PITBULL TERRORIST jedou, jako když vás srazí rychlík. Už při 3. skladbě marně vzpomínáte, kde jste ještě před chvílí měli mozek a pokud směs hc-core-death metalu od smečky PITBULL TERRORIST zesílíte, pak vás vytlačí z bytu spolehlivěji, než banda exekutorů. Poslechnout si všech osmnáct (!) tracků na albu je ale stejně riskantní, jako v převleku divočáka pobíhat při honu v mlází ! Až nastane ticho, budete zasukovaní, jak souložící chobotnice. Bezva nářez. Skupina se trochu neoriginálně kryje maskami jako bolívijský drogový kartel a tak možná zažijete i něco málo překvapení, když masky sundá. Zpěvák, který vaše sluchové ustrojí bezbožně ryje neobyčejným rykem, totiž pod kuklou neskrývá nic jiného, nežli blond culík. V jeho spodním prádle bychom pak nahmatali dvě milé půlky a to jak vzadu, tak vepředu. V civilu je totiž ženou, na niž volají jménem Ursula. Jistě vás i napadne, že lépe je oženit se s medvědem, neboť ten vás aspoň sežere hned. Půlky pak doplňují ještě tři milí chlapíci, svědomitě plnící role bojového plemene. Kdo máte rádi nářez, nechejte si natrhnout kaťata právě touto pitbulí smečkou, ze zadku vám nadělá střapců, že by se jimi mohl pyšnit sám Vinnetou. Ten je ostatně taky Francouz, že jo. (ukázka zde)

MILKING THE GOATMACHINE - BACK FROM THE GOATS

Pro to, abyste byli šokováni kozami, nemusíte listovat stránkami na žádném pochybném webu. Tyto kozy vás namísto hrudníků nevzhledných žen a jejich "silicone free" natural bochníků šokují svým ultra death metalem. MILKING THE GOATMACHINE to myslí s kozami natolik vážně, že je nechaji mekotat dokonce i v jedné ze skladeb svého debutu Back From The Goats. Skoro sedmatřicet minut dovádění s kůzlaty, kozami i starými capy se odehrává za neutuchajícího masomlejnu brutálního death metalu, ve kterém zpěvák, vtipně pojmenovaný Goatleeb, buď chroptí jako smyslů zbavený, nebo hrozivě kvíká jako nepříčetný čuník. Jeho bratr Goatfreed (:o) k tomu seká strašlivé riffy na obhrouble podladěnou kytaru. Celkově debut německé skupiny MILKING THE GOATMACHINE (Dojení Kozí Mašiny) zní trochu jako death metal schizoidních Marťanů, kteří mají doma předvést, co si zapamatovali z návštěvy brutal death metalového koncertu na planetě Zemi. Ale je to taková prdel, že z ní i bobky padají. A z vás vypadnou taky, až na vás tyhle kozy zamečí. Výborné! (ukázka zde)

SUICIDAL ANGELS - SANCTIFY THE DARKNESS

Druhou dlouhohrající veselici Řeků SUICIDAL ANGELS - SANCTIFY THE DARKNESS už pěkně popsal BravePawn (zde), tak se nebudu opakovat. Jen zcela automaticky dávám toto album jako "album měsíce". A podotknu snad jen tolik, že tento řecký salátek je náramně jemně nasekanou thrashovou lahůdkou a zaslouží stát se hlavním pokrmem k snídani, obědu i večeři, svačinky nevyjímaje. Ke slyšení je kulantní, blesková práce pravačkou, vyvolávající nedostižné kytarové bzučení, veletoč náramného kostitřasu v bicích a střelhbitá basa. Výsledek - pohyb, jako když se tisíc blech pere o jeden psí chlup. Thrash jak kurva řemen! Ale fakt.