Touha po hudbě plné bujarých melodií a vodotrysků neoklasických motivů mne dohnala až k letošnímu albu turínských power/symph./epic metalistů SOUND STORM. Po dvojím poslechu, z nichž ten druhý už byl pro mne utrpením, odkládám toto album do šuplíku s nápisem - "Nikdy více". Tu a tam se albem mihne závan opravdu výtečného nápadu, ten ovšem záhy zmizí za rohem autorské bezradnosti a uteče do slepé uličky. SOUND STORM se pyšní dobrým zvukem a kvalitní technikou hry, ale to je vše. Nejvíc se mi nelíbí zpěv. Ještě poměrně stravitelný je Filippo Arancio, tedy zástupce mužského sólového pění, který dokáže být místy pozoruhodně dramatický a nechybí mu zdravá agresivita. Ovšem mužský vokál je (z neznámých důvodů) poměrně velmi často doplňován mezzosopránem jakési divy "Lucille de Santis", která nenabízí nic jiného, než neobyčejně exaltované hýkání a vytí, velmi vzdáleně připomínající operní způsob zpěvu. S jakým záměrem obsazují jinak poměrně kvalitní skupiny do svých řad podobně zoufalá stvoření se mi do dnešního dne nepodařilo pochopit. Pojímám podezření, že to jsou pouhé záplaty na hudebně prázdná místa. A můj odpor k metalu s ženským zpěvem to jen prohlubuje. Jak jsem již naznačil, množství dobrých hudebních nápadů padne za oběť neschopnosti na kvalitní motiv kompozičně navázat. Též dynamika a pokusy o dramatické gradace jsou prvky poněkud kostrbatými, příliš odsazenými a na mnoha místech přímo triviálně průzračnými. A na burácení filharmonického tělesa po vzoru nepřekonatelných Rhapsody (Of Fire) můžete rovnou zapomenout. Symfonické vložky jsou buď syntetické jako líh a tam, kde najdeme živé nástroje, jde spíše o hubené pidlikání nepočetného orchestříku (2-3 členové) studentů základní umělecké školy. Přesto vše musím SOUND STORM vyslovit jednu velkou pochvalu a to za některé opravdu skvostné kytarové riffy, které tu a tam jedou v neuvěřitelném tahu a také za některá vynikající sóla. Tyto věci ale, chybí - li vše ostatní, nedělají epické metalové album ani z jedné čtvrtiny. (ukázka asi nejlepší věci z alba)
středa 30. prosince 2009
SOUND STORM - Twilight Opera
Touha po hudbě plné bujarých melodií a vodotrysků neoklasických motivů mne dohnala až k letošnímu albu turínských power/symph./epic metalistů SOUND STORM. Po dvojím poslechu, z nichž ten druhý už byl pro mne utrpením, odkládám toto album do šuplíku s nápisem - "Nikdy více". Tu a tam se albem mihne závan opravdu výtečného nápadu, ten ovšem záhy zmizí za rohem autorské bezradnosti a uteče do slepé uličky. SOUND STORM se pyšní dobrým zvukem a kvalitní technikou hry, ale to je vše. Nejvíc se mi nelíbí zpěv. Ještě poměrně stravitelný je Filippo Arancio, tedy zástupce mužského sólového pění, který dokáže být místy pozoruhodně dramatický a nechybí mu zdravá agresivita. Ovšem mužský vokál je (z neznámých důvodů) poměrně velmi často doplňován mezzosopránem jakési divy "Lucille de Santis", která nenabízí nic jiného, než neobyčejně exaltované hýkání a vytí, velmi vzdáleně připomínající operní způsob zpěvu. S jakým záměrem obsazují jinak poměrně kvalitní skupiny do svých řad podobně zoufalá stvoření se mi do dnešního dne nepodařilo pochopit. Pojímám podezření, že to jsou pouhé záplaty na hudebně prázdná místa. A můj odpor k metalu s ženským zpěvem to jen prohlubuje. Jak jsem již naznačil, množství dobrých hudebních nápadů padne za oběť neschopnosti na kvalitní motiv kompozičně navázat. Též dynamika a pokusy o dramatické gradace jsou prvky poněkud kostrbatými, příliš odsazenými a na mnoha místech přímo triviálně průzračnými. A na burácení filharmonického tělesa po vzoru nepřekonatelných Rhapsody (Of Fire) můžete rovnou zapomenout. Symfonické vložky jsou buď syntetické jako líh a tam, kde najdeme živé nástroje, jde spíše o hubené pidlikání nepočetného orchestříku (2-3 členové) studentů základní umělecké školy. Přesto vše musím SOUND STORM vyslovit jednu velkou pochvalu a to za některé opravdu skvostné kytarové riffy, které tu a tam jedou v neuvěřitelném tahu a také za některá vynikající sóla. Tyto věci ale, chybí - li vše ostatní, nedělají epické metalové album ani z jedné čtvrtiny. (ukázka asi nejlepší věci z alba)
pondělí 28. prosince 2009
AT VANCE - RIDE THE SKY
Za mírně neoriginálním názvem (Ride The Sky) a klišovitým (pěkným) obalem se skrývá mírně neoriginální a klišovitá (pěkná) hudba. Nabízí sice vše, co už jsme u At Vance slyšeli (zejména na skvělém albu Dragonchaser), mně osobně to však ani trochu nevadí. Po ortodoxii zhusta toužím a nemohu pak skončit jinde, než u skupin typu At Vance! Ty drží při životě jediný původní člen - pan domácí Olaf Lenk, který zde vládne kytarou všemocnou. Ke spolupráci přizval zpěváka Ricka Altzi - pěvce vskutku kosmopolitního (pokud vím, tak má co do činění s výbornými finskými Thunderstone, španělskou bandou Sandalinas a také Švédy Frequency), který albu dodává ohromně zajímavou a vznosnou atmosféru, neboť Altzi je zpěvákem typu J.Lande. Jak už jsem podotkl, nosným pilířem alba pak je kytara Olafa Lenka, která nás zhusta počastuje pěknými chromatikami a velesóly neoklaického metalu, plnými barokních postupů. Albová osmička At Vance se poslouchá doslova sama. Přináší deset klasických skladeb At Vance a jednu variaci na Vivaldiho téma ( Vivaldi, Summer 2nd Set). Vážnějších připomínek bych se (vzhledem k již zmíněné ortodoxii :o)) zdržel. Jen snad - malinko víc bych čekal od rytmiky, která místy jen bohapustě šlape beze špetky invence. Kdesi se mi až zazdálo, jako by se bubeník ovládal spíše počítačovou myší a zapochyboval jsem o jeho lidském původu. Občasná rytmická mašinerie ale neubližuje albu nikterak výrazně. Zato příliš inovativní skladateský přínos v některých neoklasických pasážích je spíše kontraproduktivní. Pohybujeme - li se na platformě barokní hudby, která měla své harmonické zákonitosti, pak, pokud se z nich (byť v jediném akordu) uhne, musí to mít smysl. Ale z celého alba se jedná jen asi o tři drobnosti, které v celkovém významu nehrají podstatnou roli. Naopak. At Vance za letošní album tleskám, ne teda do krve, ale poměrně hlasitě. Líbí se mi a baví mne. Dal bych tak osmičku z desítky. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
neděle 27. prosince 2009
HIGHLORD - The Death Of The Artists
Bažíte - li bez ustání po kvalitní metalové atmosféře, málokdy minete cíl, pokud zalícíte na italské skupiny. Turínští metalisté HIGHLORD vás pak snadno mohou vyloženě nadchnout. Pokud ne, dočkáte se alespoň hudby, která nedokáže prudit ani při opakovaném poslechu. Za jedenáct let, do kterých italští bohatýři nacpali (spolu s letošním albem The Death Of The Artists) už šest alb, se nasbírá něco zkušeností! Album je nahráno velmi kvalitně. Výhody spatřuji zejména ve vrozeném italském smyslu pro melodii a precizním ovládnutí jak hudebních nástrojů, tak také pěveckých partů. Andrea Marchisio za mikrofonem (také v Desdemona a Famous X) překvapí výtečnou intonací, méně už svou výslovností angličtiny, což je ovšem vzhledem k celku mínus zanedbatelného významu. Album The Death Of The Artists není dlouhé. S devíti skladbami se vejdeme do čtyř desítek minut. Přestože absolutními tutovkami jsou dvojka Every Thrash Of Me, trojka Canticle Of The Flesh a velmi dramatická šestá skladba Dance In A Flame, hluchá místa na albu netřeba vyhledávat, neboť tam nejsou. Možná bych se obešel bez devítky A Queen In My Pocket, ale ta zase obsahuje briliantové kytarové sólo, takže můžeme mluvit o takřka stoprocentní spokojenosti. O své slabosti pro italské umělce už jsem vám možná říkal, přesto, troufám si říct, že tohle album funguje, i když mám italský urychlovač v hlavě vypnutý. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
čtvrtek 24. prosince 2009
SHRINEBUILDER - Shrinebuilder
O Vánocích se má všechno zklidnit a zpomalit, tak já jsem ubral na rychlosti už asi před týdnem. Hudebně je dobré vybrat si k poslechu nějaké skupiny, které hrají doom metal, pokud možno ty pomalejší, než je zabržděný parní válec. Za nehty mi uvízla i vynikající letošní věc, kterou má na svědomí americký doomový otecko Scott "Wino" Weinrich (St. Vitus atd.) se svou novou skupinou Shrinebuilder. Melodický doom, jak jej předkládají tito zkušení muzikanti je pravou záplatou na bolavou duši. Protože je ještě bolavější. Hudba není k zešílení pomalá a nepostrádá vystavěné harmonické postupy. Coby základ jsou samozřejmě použity plíživé riffy a to v tučném a nijak výrazně podladěném zvuku. Kytarová práce není obhrouble holá, nýbrž je zvukem doslova vyplněná a plazí se jako tlustý had.....Díky vokálu "Wino" Weinricha občas zavzpomínáte na geniální Saint Vitus, ale srovnávat obě kapely vás ani nenapadne a to je dobře. Třicet devět minut - pět songů....to je tak akorát. Vypnout to není důvod a na pověšení to není. Shrinebuilder - záruka výborného hudebního zážitku!! (ukázky zde)
Štítky:
CD které stojí za to
úterý 22. prosince 2009
MOSS - Tombs Of The Blind Drugged
Na začátku se ozve bolestné zavazbení kytary, zvuk sklouzne do podpekelných hlubin a kytara vydá první nekonečný akord. Než se dočkáte druhého úderu do strun, máte vousy až po ukulele. Třetí akord i s prvním úderem do bubnů se pak dostaví až někdy za měsíce, ne - li za několik let. Před poslechem EP Tombs Of The Blind Drugged od Britů MOSS, prozkoumejte na sociálce stav svého důchodového zabezpečení, protože přibližně v první třetině první skladby tohoto alba, která trvá jedno desetiletí, vám dojde, že jste si pustili něco jako přímý přenos růstu stoletého dubu a že to bude trochu na dýl. Moss - to je pobyt u tuze zeleného rybníčku se shnilou vodou, kde hladinu jednou za den rozčeří pouhé dvě bubliny ze dna, kde rozkladu podléhá utopenec. Jinak jen bzukot much a dusno. Hladina se ani nehne a tiše si smrdí. Rytmický minimalismus ale zdaleka není jediným prvkem, který z tohoto alba dělá pomalejšího příbuzného pohybu kontinentů. Melodicky se totiž nalézáme na dně Mariánského příkopu, kudy zkormoucený, distorzní zvuk bolestných kytar proplouvá po celou dobu alba v pouhých čtyřech nebo pěti akordech. V hrobě je proti tomu rušno jako na hokeji. Po dobu celého alba žmouláte kravatu, hledíte do dáli a modlíte se, aby už konečně přišel nějaký jiný akord. Marně. Jestli kdy mnou při poslechu hudby cloumala marnost, nebylo to nic proti stavu při poslechu skupiny MOSS. Ve filmové podobě by to vypadalo asi jako rozostřený, černobílý , zpomalený a navíc ruský film o štěpení buněk sibiřských mamutů, kteří jsou miliony let mrtví. A to jsem ještě nemluvil o zpěvu. Napřed vás napadne, že to nemůže být nic jiného, než zvukový záznam ze středověké mučírny, kde nějakému nebožákovi zrovna obouvají obuv made in Spain. Když je po další půlhodině řev mučence nezměněn, dojde vám, že to tak má být.Trvalo to, než se mi otevřela stavidla, abych dokázal pochopit a přijmout tento minimalistický skvost (který obsahuje i skladbu o dvou akordech). Ale nyní už je mi jasné, že mám co do činění s nepřekonatelnými mistry jedné z nejextrémnějších forem metalu. Pro mne genialita. A vůbec mi nevadí, když v tom zůstanu sám. :o).
Štítky:
CD které stojí za to
neděle 20. prosince 2009
BLACK PYRAMID - Black Pyramid
No toto ! Debut BLACK PYRAMID je bezkonkurenčně nejlepším albem, co jsem v poslední době slyšel. Massachusettští Black Sabbath (ech, co jsem to napsal) Black Pyramid jsou lahůdkou pro obě uši milovníků starých sabaťáren, psychedelie a do jisté míry také stoner rocku. Archaický zvuk všechno podtrhuje jak učitel pětku v žákovce, kytarový zvuk se brodí přehlubokou orbou v táhlých a syrových riffech. Pod tím klouže v hlubinách, jako neohrozitelný keporkak, pěkná a opěrná baskytara a bicí to pak podtrhují zvukem, jako když se kácejí prastaré duby. Black Pyramid vyrůstají z nejpevnějšího kmene, jaký vůbec lze nalézt - děda se jmenuje Iommi, babička Geezer Butler, kmotr Ozzy a sudička Bill Ward. Od těchto prarodičů Black Parymid dostali jak zvuk, tak také chromatiky, melodické linky i vedení kytarových sól. Co vás zaručeně ohromí, to jsou melodie, které jsou v poměru ke kytarovým mezihrám krátké, ale o to lepší. Teď to možná vyznívá, jako by Black Pyramid byli klonem Black Sabbath. Tak jednoduché to není. Vtělení nejgeniálnější skupiny všech dob zde samozřejmě cítíme, ale kořeny, přátelé, jsou vrostlé v zimou prolezlé půdě massachusettských pustin, odkud zase skupina čerpá stoner rockový feeling. Pokrm to je trochu chudý - asi jako byste si dali skálu s trochou suchého mechu a místo šlehačky krustu zmrzlého sněhu. Ale když vám k tomu hude tato banda, tak sakra poctivě žvýkáte, ba i chuť dortu se dostaví. Prakticky velmi bravo. Geniální album !!! (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
pátek 18. prosince 2009
DINOROCK - OPRAVDICKÝ PRAVĚK
V tomto čase kolem Vánoc si dáme i Dinorock (Radio RockMax, neděle 20. prosince, 19,00 hod.) s hudbou, která přinese především pohodu. V tomto díle budeme po dobu skoro dvou hodin procházet hudbou opravdu třetihorní - dáme si jen kousky ze 60. a 70. let minulého století. Tím pádem budeme taky muset slevit z nároků na tvrdost. Budou rockové písničky všeho druhu. Uslyšíte například The Small Faces, Honeycombs, Shocking Blue, Easybeats, Moody Blues a další. Těším se na to. HP
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
