
Když v 92. roce natáčela losangeleská skupina
Lancia svůj albový debut, musel být rockový Pánbíček na hadry. Nebo chrněl, když se skládalo. A naopak - všechny muzikantské můzy na skupinu sesílal, když se natáčelo. Album je plné rozporů. Ale o tom později. Tuto desku bychom mohli jedním šmahem zařadit mezi podobné tituly od skupin Stryper, Slaughter nebo Steelheart, ale to by bylo příliš jednoduché. Při pozorném poslechu možná přijdeme na to, že bychom album neměli hned tak odkládat. Skupina
Lancia se uvede nehorázným vířením
Scotta Pattersona na bicí soupravu, jako by vám tato osmiruká potvora dávala na jevo, co bude pokračovat. Za obehranými, tisíckrát slyšenými a neuvěřitelně lacinými skladatelskými nápady se totiž skrývá pravý duch tohoto alba. Tím je bezbřehé interpretační mistrovství. Ve všech jedenácti kusech jediného alba
Lancia se vám chce až vykřikovat, jakou že slyšíte baskytaru s bicími, jež se honí jako malé myši sem a tam, hraje si, kdo koho překvapí žertovnějším kouskem. (
Scott Patterson-dr.,
John Billings-bg.). Kytarista
Bart Walsh pak hraje své riffy nevtíravě, ale sebevědomě a chystá se vytřít nám zrak jako další v pořadí. Celkem třikrát jsem si album musel vrátit a to vždy, kdy tento střapatý jinoch vtrhl na scénu se svým sólem a to vpravdě s nevýslovnu technikou. Po pár taktech zmizí jako pšouk, ale vám zůstane v uchu něco jako dozvuk stíhačky. Posledním článkem potravinového řetězce
Lancia je pan principál osobně -
Paul Lancia, alias frontman skupiny. Tady neslyšíme nic světoborného, leda návod, jak glisandy dotahovat intonační nerovnosti a kterak krákorat slabým hláskem texty o tom, jak bychom rádi, ale namáme s kým. Ale abych
Paula Lanciu nehaněl, v celku alba zní dobře a vůbec ničemu nevadí. Toto album doporučuji každému, kdo hledá (ne) náročnou zábavu v rytmu typicky amerického glam/hard rocku. Věřím, že od teď nebudete spát klidně, než si album
Lancia -
Lancia seženete. Pak ale - příjemnou zábavu! (ukázky najdete
zde)