Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

čtvrtek 19. listopadu 2009

DARK FUNERAL - ANGELUS EXURO PRO ETERNUS


Vichřičné severské skupiny, hrající black metal, mne nikdy nepřiváděly do nějak velké extáze, ale spolek Dark Funeral mám moc rád. A generálská dvojice skupiny - Magnus Bromberg & Micke Svanberg (Emperor Magus Caligula a Lord Ahriman) svým pátým albem Angelus Exuro Pro Eterna rozhodně nezklamala. Uhodnout, co je obsahem alba, není z řádu otázek pro chytré hlavičky. Ze své satanské idologie, přetavené do podoby nechytatelné hudební vichřice s mistrným krákoráním blasfemických vizí, skupina neuhnula ani o píď. Devět Belzebubových jazyků, které vás olizují po dobu 47 minut úzce koresponduje právě s dějem jižně od nebes, čemuž odpovídá i sound celé nahrávky (tomu dalo podobu studio Abyss Petera Tägtgrena, jenž album i produkoval). A jak se dá očekávat, hudebně se (u DF již tradičně) ocitáte v dějišti kremace, kam vstřikovací trysky vhánějí neustávající porce nového a nového plynu, jehož původ lze hledat jedině na konci trávicího traktu samotného pekelného pana vedoucího. Šířeji se netřeba rozepisovat. Dá se předpokládat, že kdo fandí Dark Funeral, bude nadšen, ostatní také, jen o tom ještě nevědí. Je třeba ochutnat.

RUSTY EYE - POSSESSOR


Máte rádi vepřový dort s játrovou šlehačkou, čokoládovou polevou a rajským protlakem s medem a kyselými okurkami a k tomu kroupovou polévku s vývarem z rakviček? Pokud odpovíte ano, pak si pořiďte letošní album Rusty Eye - Possessor - bude vám chutnat. Toto album by se mělo prodávat v potřebách pro úchyly. Studiová trojka tria bláznů z Hollywoodu je albem, které vám vyrazí dech lépe, než rána kopačákem přímo na solar plexus. Rusty Eye - Possessor je jako nejhorší možný sen po požití všech dostupných prostředků k omámení mysli. Nabízí guláš většiny myslitelných rockových stylů v provedení, které by zmákli jedině zfetovaní příslušníci některého z papuánských domorodých kmenů, spolu s podtatranskou cikánskou kutálkou. Skupina sestává ze tří mužů, z nichž jeden je žena. Miss Randall nejen hraje na bicí soupravu (dlužno říci, že mimořádně schopně), ale k našemu neštěstí i zpívá. Ovšem jak ! Učitele zpěvu této umělkyně je nutné hledat leda na šimpajzí trachtě za zemřelého druha, kde sbor primátů zkormouceně vyje, nebo mezi astmatickými sovami (s)pálenými při volbě lesní superstar! Při prvním pěveckém vstupu Miss Randall se tváříte smutně, jak (bangla)Dežo v policejním autě a cítíte se podvedeni. Ve druhé (a každé další skladbě), kde se, bohužel, tato diva též hlasově projevuje, už se ale mračíte jak Jožin z hor. Nehoráznost nazývaná zpěvem je podmalována buď hudbou, která se šoupe ne rychleji, než obyvatelé psychiatrické léčebny, když se začnou podávat léky, nebo sekanicí jak v Istanbulu na fotbale. Dílo celkově je pak nepochopitelným metalovým gulášem, všehochutí, která se nedá ztrávit. Jsou tam k nalezení jak metalové motivy, na které budete hledět doslova s úžasem, stejně jako tristní atonální pidlikání nepříčetných chovanců zoo (pavilon prvoků). Album má jeden obří klad - podruhé si je určitě nepustíte, leda byste byli paranoickými masochisty. Za úžasným obalem Rusty Eye se skrývá hudba, kterou může nahrát jen člověk, opilý úplně na plech, nebo ne zcela psychicky v kondici. Pokud to někdo zkusíte poslouchat, můžete si být jisti, že když za album utratíte cenný grošík, máte v ruce dárek k Vánocům pro svého úhlavního nepřítele. (Ukázky, bohužel, zde)

středa 18. listopadu 2009

HELIX - VAGABOND BONES

HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)

pondělí 16. listopadu 2009

HASIČÁRNA POD PEŘINOU


Raději ani nemyslet na to, kolik dobrých alb a kvalitní muziky člověku unikne. Normálně vám to nepřijde, nejspíše vás to ale napadne tehdy, když zpětně dostanete do rukou hudební album, u kterého si pomlaskáváte jako mimino s dudlem. V mém aktuálním případě je řeč o albu FIREHOUSE - PRIME TIME, jemuž bylo v srpnu šest let. FIREHOUSE máte možná v paměti jako jednu z ušlechtilých skupin, hrajících v devadesátých letech špičkově vybroušený hard´n ´heavy poslední vlny glam metalu. Pvní dvě alba FIREHOUSE - tedy FireHouse (90) a Hold Your Fire (92) přinesla skupině blyštivou a dlužno říci i zcela zaslouženou slávu. Skupina nabízela dokonalý produkt - mistrnně zpracované melodické skladby s ohromujícími refrény a vysoce kvalitními hudební výkony. Na tohle jsem vzpomínal, když mi nyní s odstupem přišlo do rukou jejich poslední studiové album PRIME TIME (03). Nemohu netleskat. Sice se to obejde bez řvaní "Bravo !" ale o to víc od srdce, spíše tiše, tleskám skupině FIREHOUSE za lehkou, velmi sofistikovanou, uvolněnou a skr naskrz příjemnou nahrávku. Už tradičně mistrovské muzicírování, dokonalá intonace ve vokálech a pěkné melodie, plynoucí jedna za druhou, jako vlnky ve známé řece. V jedné recenzi jsem četl výtku, že skladby zavání nezáživností. Pokud tomu má být tak, pak sbírku alb onoho recenzenta bych chtěl vidět - musejí to být nebeská díla, která si pouštějí jen Bohové a on. Naopak. FIREHOUSE na albu PRIME TIME hovoří přímo k tobě, jako osobě, ne k bezejmenným masám. Kladem je také perfektní výslovnost zpěváka Carla Jeffa Snare, jemuž není problém rozumět každé slovo. O virtuozních výkonech jednotlivých hráčů pak netřeba hovořit - u FIREHOUSE se jedná o standard. Celé album čekáte na kvalitní baladu a také se jí dočkáte - trochu překvapivě ale v samotném závěru. Skladba Let Go je krásná a dojemná. Nedonutí vás sice k náhlému výronu vzlyků z hloubi plic, ale při vzpomínce na citlivé okamžiky svého života si při ní můžete notně požvýkat spodní ret (poslechnout si ji můžeš zde). Hezké album. Vydařené. Osobní až k braní do postele. Takovou muziku bych chtěl slyšet v klubu pro padesát lidí. Neměl bych daleko k tomu, abych se rozplýval.

HIRAX - EL ROSTRO DE LA MUERTE

Katon W. De Pena, jediný člověk z původní sestavy proslulých kalifornských neurvalců Hirax má letos kolem sebe vskutku povedené kamarády ! A společně ukovali dílko, které vás nenechá spát po několik nocí.
Když vás na týden zavřou do klece s tygrem, není nesnadné uhodnout, čí že ohlodané kosti se na konci pobytu budou povalovat po podlaze. Vezměte si nové album HIRAX na týden do přehrávače a budete i za bílého dne nakukovat za každý roh. Potmě pak ani nemluvit - s klepající se bradou budete drmolit modlitby tři metry vysoko na stromě. Příšerný, hysterický projev vlkodlaka Katona W. De Peny vám rovněž libého spaní nepřinese. To vše i přes to, že album se zdaleka neodvíjí v nějakých vražedných tempech - kytarové linky spíše odkazují na miliardy epidemických much Tse Tse, aby ustavičně kroužily kolem a čekaly na svou příležitost nakazit vás hrůznou horečkou. Ano, v šíleném víru odpudivého kytarového hmyzu se pak ocitnete v každé ze skladeb, bolavé pupence a boubel na vašem těle na sebe nedají dlouho čekat. Přinejmenším při páté skladbě Horrified se pak už smířeně hotovíte k jisté smrti a poslušně skládáte údy na hrudi, neb je vám zřejmo, že čas nadešel. "Konce alba jistě nedočkáme", myslíte si. Kdepak!!!! Vstávat, vichřičnou skladbou Blind Fight vás i v noční košlili HIRAX honí ze smrtelného lože po dvorku ne pomaleji , než-li sám řeznickej sviňku ku porážce! Ještě se nebude umírat - před tím se musí něco zažít! A také, že ano. Běda! Do konce alba nám zbývá ještě mnohý trn a nejeden zlý kousanec jedové bestie jménem Hirax. Skladby jsou nedlouhé a od začátku do konce alba je nutné si jich vyslechnout hned 14. Kytary hrají jednu horečnatou honěnou za druhou, přičemž hnusný a znepokojivý vřískot De Peny po skončení alba budete dloubat z uší hřebíkem. Mohu vám zaručit, že marně. Shrnu to na hromádku - HIRAX letos natočili kvalitního následníka jejich epochálních děl z poloviny 80. let. Náklad. Tuze hořká lahůdka. Ode mne 1000 bodů z deseti. (ukázka zde)

MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS


Máte - li EP MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS v originálním vydání z 22. listopadu 1980 nebo ještě lépe s alternativním obalem francouzského vydání z roku 1983, vlastníte něco, co by se dalo přirovnat buď ke Svatému Grálu nebo k třísce z golgotského kříže. Toto album je nutné uchovávat v etuji z 24 karátkového zlata ve speciálním sejfu, za bdělého dohledu nejméně čtyř po zuby ozbrojených goril.
Já dodnes pravidelně docházím do Poradny pro občany stižené metalem na mrskání důtkami a nekončící výslechy, proč jsem se kdysi tohoto pokladu nerozumně zbavil. Myslím, že mi bylo v bezvědomí ukradeno někým, komu vzápětí po tomto hanebném činu uhnila paže a mé drahocené EP odletělo jako ufo směrem k pekelným nížinám a tam je uloženo výše popsaným způsobem, čekaje na mne - jediného majitele. Mé milé album Beer drinkers - věz, že páníšššek si pro Tebe přijde..!!!!!
V roce 1983 jsem Beer Drinkers .....držel v ruce denně a po celé hodiny si prohlížel jeho nádherný obal. Samozřejmě, že mé touhy se ubíraly především ke snění o okovaném náramkovém upínáku, který má na zápěstí ruka , držící tuplák piva. Album jsem neustále na gramofonu obracel a pouštěl je stále dokola. Prd mne zajímalo, že dvě skladby ze čtyř, jež EP obsahuje nejsou původními kompozicemi Motörhead. Toto kultovní EP Motörhead nahráli v roce 1977 a titulní song si vypůjčili od převousatých veleknězů jižanského blues - ZZ Top. Zatímco originální verzi zpívají na albu Tres Hombres Billy Gibbons s Dusty Hillem na střídačku, u Motörhead se skladba stala pěveckým debutem epochálního kytristy Eddie "Fast" Clarka. Špinavý a přebuzený, štiplavě čpící projev Motörhead pak skladbě dává patinu nesmrtelnosti. Už tehdy obouchaná a poškrábná mašina Motörhead, s rezavými plechy a pětilitrovým motorem, si to výsměšně hrne kolem nablýskaných bouráků, nedbaje smradu a rozlitých (vypitých) flašek Bourbonu. Druhou v pořadí je klasika On Parole, kterou napsal bývalý kytarista Motörhead Larry Wallis. Rádoby skotačivý rokenrol působí jako čertovské klaunské autíčko na sakra silné péro, co skok, to prd - hopsa hejsa do ráje pekelných kotlů, však to znáte. Trojkou je skladba Instro - jinak též dvě a půl minuty "virtuozity" Motörhead, skutečně odvedené jen na hudební nástroje. Lemmyho drtivé prstoklady na baskytaře, odzbrojující sólo Eddieho Clarka a chřestýší bicí Philty "Animal" Taylora dělají z této hříčky kolosální záležitost. Celé veledílo uzavírá neuvěřitelný cover Johna Mayalla - I´am Your Witchdoctor (původně z roku 1965). Nikdy jsem jej od Johna Mayalla & The Bluesbreakers v originále neslyšel (produkce Jimmy Page!!), ale nejsem si vědom, že by mi to vadilo. V provedení Motörhead má skladba koule jak napoleonské dělo a to mi úplně stačí.
K získání tohoto pokladu udělejte všechno na světě. Kriminální činy povoleny. Beer drinkers musíte mít, jinak jste vyřízení ! Pak totiž přijdete, zaboucháte na Bránu, uvedou vás ke svatému Lemmymu, ten si potáhne z Marlborky, polkne pořádný doušek whisky a zeptá se chraplavě : " Máš? " Zápornou odpověď pak neříkejte ani tajným upísknutím do trenek - bez Beer Drinkers jste mrtvý muž (žena).

sobota 14. listopadu 2009

POD NÁNOSEM PRACHU

Hrabat se na půdě v truhlici. Co může být lepšího? Mezi neužitečnými krámy najdeš například starou pistoli po dědovi. Tak. Můžeš se třeba zastřelit, ale to bys nenašel poklady, co byly ještě hlouběji. A nemohl by sis poslechnout například : 1. MAZERAN - MAZERAN (1989) Jediné album japonské (?) pětice MAZERAN přineslo v předposledním roce deváté dekády minulého století devět senzačních hard´n´heavy kompozic, zahraných značně sebevědomě a s brilantní technikou. Sdružení sestávalo ze dvou japonských a tří anglických jmen, přičemž se lze důvodně obávat, že o původu všech hráčů nemůže být pochyb, jak dokazují oba snímky skupiny, které se dají najít na internetu. Z těch se na nás směje pět černovlasých, šikmookých mladíků. Přesto zpěvák jménem David McDonald zpívá velmi vysokým, přitom mimořádně maskulinním, přesvědčivým hlasem. MAZERAN ve svých skladbách nabízejí poctivý, hlasitý rock, který bych se neobával přirovnat k takovým Keel, raným Dokken, možná i Twisted Sister. Nadšení mi vydrží vždy až do konce alba, což je vzácný úkaz. Jedná se o silně raritní nahrávku, kterou velmi doporučuji.
2. SYRE - IT AIN´T PRETTY BEING EASY (1990)
SYRE ze země javorového listu měli oproti výše jmenované skupině diskografii přesně o 100 %bohatší - 2 alba. To první z nich - It Ain´t Pretty Being Easy přineslo dokonce dva hity - Never Said Good Bye a Say Hi To My Girlfriend, které "zabodovaly" doma v Kanadě, jakož i v Evropě. Jinak jsme na debutu skupiny SYRE nalezli dalších osm nenáročných kompozic vhodných k poslechu jak při kompostování na zahrádce, tak k výletu v cadillacu s bezbrannou blond náhražkou masturbace. Na albu najdete především svižnější rokenrolové písničky, ale i bluesové polocajdáky - vše s nenáročnými popěvky o zadečcích náctiletých studentek a více či méně zlomených srdcích. Filosofie na téma " Never Say Good Bye" máte plné zuby už ve třetí písničce, ale pokud vás to nezprudí, nad výsledkem nezpláčete. Košili u toho nepropotíte, ale nohou ( a pokud máte parkinsona, tak i rukou) si budete klepat od začátku do konce.