Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

pondělí 16. listopadu 2009

HIRAX - EL ROSTRO DE LA MUERTE

Katon W. De Pena, jediný člověk z původní sestavy proslulých kalifornských neurvalců Hirax má letos kolem sebe vskutku povedené kamarády ! A společně ukovali dílko, které vás nenechá spát po několik nocí.
Když vás na týden zavřou do klece s tygrem, není nesnadné uhodnout, čí že ohlodané kosti se na konci pobytu budou povalovat po podlaze. Vezměte si nové album HIRAX na týden do přehrávače a budete i za bílého dne nakukovat za každý roh. Potmě pak ani nemluvit - s klepající se bradou budete drmolit modlitby tři metry vysoko na stromě. Příšerný, hysterický projev vlkodlaka Katona W. De Peny vám rovněž libého spaní nepřinese. To vše i přes to, že album se zdaleka neodvíjí v nějakých vražedných tempech - kytarové linky spíše odkazují na miliardy epidemických much Tse Tse, aby ustavičně kroužily kolem a čekaly na svou příležitost nakazit vás hrůznou horečkou. Ano, v šíleném víru odpudivého kytarového hmyzu se pak ocitnete v každé ze skladeb, bolavé pupence a boubel na vašem těle na sebe nedají dlouho čekat. Přinejmenším při páté skladbě Horrified se pak už smířeně hotovíte k jisté smrti a poslušně skládáte údy na hrudi, neb je vám zřejmo, že čas nadešel. "Konce alba jistě nedočkáme", myslíte si. Kdepak!!!! Vstávat, vichřičnou skladbou Blind Fight vás i v noční košlili HIRAX honí ze smrtelného lože po dvorku ne pomaleji , než-li sám řeznickej sviňku ku porážce! Ještě se nebude umírat - před tím se musí něco zažít! A také, že ano. Běda! Do konce alba nám zbývá ještě mnohý trn a nejeden zlý kousanec jedové bestie jménem Hirax. Skladby jsou nedlouhé a od začátku do konce alba je nutné si jich vyslechnout hned 14. Kytary hrají jednu horečnatou honěnou za druhou, přičemž hnusný a znepokojivý vřískot De Peny po skončení alba budete dloubat z uší hřebíkem. Mohu vám zaručit, že marně. Shrnu to na hromádku - HIRAX letos natočili kvalitního následníka jejich epochálních děl z poloviny 80. let. Náklad. Tuze hořká lahůdka. Ode mne 1000 bodů z deseti. (ukázka zde)

MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS


Máte - li EP MOTÖRHEAD - BEER DRINKERS AND HELL RAISERS v originálním vydání z 22. listopadu 1980 nebo ještě lépe s alternativním obalem francouzského vydání z roku 1983, vlastníte něco, co by se dalo přirovnat buď ke Svatému Grálu nebo k třísce z golgotského kříže. Toto album je nutné uchovávat v etuji z 24 karátkového zlata ve speciálním sejfu, za bdělého dohledu nejméně čtyř po zuby ozbrojených goril.
Já dodnes pravidelně docházím do Poradny pro občany stižené metalem na mrskání důtkami a nekončící výslechy, proč jsem se kdysi tohoto pokladu nerozumně zbavil. Myslím, že mi bylo v bezvědomí ukradeno někým, komu vzápětí po tomto hanebném činu uhnila paže a mé drahocené EP odletělo jako ufo směrem k pekelným nížinám a tam je uloženo výše popsaným způsobem, čekaje na mne - jediného majitele. Mé milé album Beer drinkers - věz, že páníšššek si pro Tebe přijde..!!!!!
V roce 1983 jsem Beer Drinkers .....držel v ruce denně a po celé hodiny si prohlížel jeho nádherný obal. Samozřejmě, že mé touhy se ubíraly především ke snění o okovaném náramkovém upínáku, který má na zápěstí ruka , držící tuplák piva. Album jsem neustále na gramofonu obracel a pouštěl je stále dokola. Prd mne zajímalo, že dvě skladby ze čtyř, jež EP obsahuje nejsou původními kompozicemi Motörhead. Toto kultovní EP Motörhead nahráli v roce 1977 a titulní song si vypůjčili od převousatých veleknězů jižanského blues - ZZ Top. Zatímco originální verzi zpívají na albu Tres Hombres Billy Gibbons s Dusty Hillem na střídačku, u Motörhead se skladba stala pěveckým debutem epochálního kytristy Eddie "Fast" Clarka. Špinavý a přebuzený, štiplavě čpící projev Motörhead pak skladbě dává patinu nesmrtelnosti. Už tehdy obouchaná a poškrábná mašina Motörhead, s rezavými plechy a pětilitrovým motorem, si to výsměšně hrne kolem nablýskaných bouráků, nedbaje smradu a rozlitých (vypitých) flašek Bourbonu. Druhou v pořadí je klasika On Parole, kterou napsal bývalý kytarista Motörhead Larry Wallis. Rádoby skotačivý rokenrol působí jako čertovské klaunské autíčko na sakra silné péro, co skok, to prd - hopsa hejsa do ráje pekelných kotlů, však to znáte. Trojkou je skladba Instro - jinak též dvě a půl minuty "virtuozity" Motörhead, skutečně odvedené jen na hudební nástroje. Lemmyho drtivé prstoklady na baskytaře, odzbrojující sólo Eddieho Clarka a chřestýší bicí Philty "Animal" Taylora dělají z této hříčky kolosální záležitost. Celé veledílo uzavírá neuvěřitelný cover Johna Mayalla - I´am Your Witchdoctor (původně z roku 1965). Nikdy jsem jej od Johna Mayalla & The Bluesbreakers v originále neslyšel (produkce Jimmy Page!!), ale nejsem si vědom, že by mi to vadilo. V provedení Motörhead má skladba koule jak napoleonské dělo a to mi úplně stačí.
K získání tohoto pokladu udělejte všechno na světě. Kriminální činy povoleny. Beer drinkers musíte mít, jinak jste vyřízení ! Pak totiž přijdete, zaboucháte na Bránu, uvedou vás ke svatému Lemmymu, ten si potáhne z Marlborky, polkne pořádný doušek whisky a zeptá se chraplavě : " Máš? " Zápornou odpověď pak neříkejte ani tajným upísknutím do trenek - bez Beer Drinkers jste mrtvý muž (žena).

sobota 14. listopadu 2009

POD NÁNOSEM PRACHU

Hrabat se na půdě v truhlici. Co může být lepšího? Mezi neužitečnými krámy najdeš například starou pistoli po dědovi. Tak. Můžeš se třeba zastřelit, ale to bys nenašel poklady, co byly ještě hlouběji. A nemohl by sis poslechnout například : 1. MAZERAN - MAZERAN (1989) Jediné album japonské (?) pětice MAZERAN přineslo v předposledním roce deváté dekády minulého století devět senzačních hard´n´heavy kompozic, zahraných značně sebevědomě a s brilantní technikou. Sdružení sestávalo ze dvou japonských a tří anglických jmen, přičemž se lze důvodně obávat, že o původu všech hráčů nemůže být pochyb, jak dokazují oba snímky skupiny, které se dají najít na internetu. Z těch se na nás směje pět černovlasých, šikmookých mladíků. Přesto zpěvák jménem David McDonald zpívá velmi vysokým, přitom mimořádně maskulinním, přesvědčivým hlasem. MAZERAN ve svých skladbách nabízejí poctivý, hlasitý rock, který bych se neobával přirovnat k takovým Keel, raným Dokken, možná i Twisted Sister. Nadšení mi vydrží vždy až do konce alba, což je vzácný úkaz. Jedná se o silně raritní nahrávku, kterou velmi doporučuji.
2. SYRE - IT AIN´T PRETTY BEING EASY (1990)
SYRE ze země javorového listu měli oproti výše jmenované skupině diskografii přesně o 100 %bohatší - 2 alba. To první z nich - It Ain´t Pretty Being Easy přineslo dokonce dva hity - Never Said Good Bye a Say Hi To My Girlfriend, které "zabodovaly" doma v Kanadě, jakož i v Evropě. Jinak jsme na debutu skupiny SYRE nalezli dalších osm nenáročných kompozic vhodných k poslechu jak při kompostování na zahrádce, tak k výletu v cadillacu s bezbrannou blond náhražkou masturbace. Na albu najdete především svižnější rokenrolové písničky, ale i bluesové polocajdáky - vše s nenáročnými popěvky o zadečcích náctiletých studentek a více či méně zlomených srdcích. Filosofie na téma " Never Say Good Bye" máte plné zuby už ve třetí písničce, ale pokud vás to nezprudí, nad výsledkem nezpláčete. Košili u toho nepropotíte, ale nohou ( a pokud máte parkinsona, tak i rukou) si budete klepat od začátku do konce.

pátek 13. listopadu 2009

DINOROCK - NĚMECKÝ METAL


Německý fotbalový tým ví, jak dát soupeřům parádně zabrat, ale nejen fotbal Němci umějí! Začátkem tohoto roku jsem pozval do studia Radia RockMax jako hosta Tondu Holého a společně jsme se podívali na německý heavy metal první poloviny 80. let. Pro velký zájem vás, posluchačů a fanoušků o tento díl pořadu Dinorock jej zopakujeme v neděli 15. Listopadu v 19.00. Zajisté si rádi připomenete některé absolutně raritní , jakož i osvědčené skupiny té doby. Německý metal 80. let tento týden v Dinorocku !

čtvrtek 12. listopadu 2009

Black N´Blue - Tokyo 1984

16. listopadu 1984 odehrála oregonská glam metalová skupina Black N´Blue koncert v Nakano Sun Plazza Hall v japonském Tokyu. Řeknu vám úpřimně, že než jsem zmáčkl tlačítko Play, tak jsem byl ve stejně napjatém očekávání, jako bych skutečně na koncertě byl. I já se v duchu mačkal v dusném prostředí haly mezi tisíci černovlasými hlavami, přičemž bych samozřejmě nerozumněl jedinému slovu, co se kolem mne povídají a na zvolání zpěváka BNB - Jamie S.t Jamese - "..It´s nice to be here in Tokyo!!! bych čekal jako na smilování. BNB v Tokyu toho večera odehráli 16 kousků - své kompletní první album Black N´Blue, které vydali téhož roku (10 skladeb) , zbývající repertoár vytáhli ze svých starých demo nahrávek.
Hoši (a holky), tento koncert je strhující. Já jsem si jej užil tak, že jsem byl na konci smutný, když show skončila a živě jsem si představil, jak si na zpocené tričko oblékám bundu a se zastřeným zvukem v uších, jak míváme po koncertech o mnoha decibelech, šoupu nohama v davu ven do zimy.
Black N´Blue byli od svých počátků špičková skupina. Na kytaru tam hráli schopní Tommy Thayer (nyní Kiss) a Jeff Warner, za mikrofonem stál rodilý frontman Jamie St. James (později jedno album s Warrant a kupodivu např. také produkce níže uvedeného alba Japonců EZO) a rytmiku měli na starosti baskytarista Patrick Young a bubeník Pete Holmes. V současné době se proslýchá, že kapela podniká reunion a očekává se od ní nové album, které se bude jmnovat Hell Yeah!

úterý 10. listopadu 2009

E-Z-O - E.Z.O.

Kdyby zůstala mému zraku ukrytá zadní strana obalu alba E-Z-O (1987), přísahal bych na holý pupek svatého Dia, že slyším americkou skupinu, ve které hostuje All Stars Team těch nejlepších hudebníků, jaké byste po Státech posbírali. "Dům tisícerých přání" se jmenuje první skladba tohoto podivného alba a slibuji, že vás ohromí, protože domem tisícerých přání je prakticky celé album! Jednička jede ve středním tempu jako utržený buldozer - rychlost je pak nahrazena přebytkem energie. Ani druhá skladba Flashback nikam neběží - je ale velmi úderná a přináší refrén jako od Judas Priest. Následuje - jakéž překvapení - střední tempo ve skladbě Mr. Midnight, kterou mohl stejně tak napsat Gene Simmons (pod albem je podepsaný jako co-producent) jako Rudi Schenker - je to špičková hard rocková záležitost v plíživých glisandech. Kratičká rytmická hříčka s lehoučkými kytarami - Here It Comes šikovně utíká dál a rozpohybuje vám tep i srdce senzačním rokenrolovým rytmem. Velmi hrubá je pětka I Walk Alone - ta se pyšní velice vygradovaným během k vrcholu, aby se na něm blýsklo heroické kytarové sólo, stylově ne nepodobné Ace Frehleymu. Vyloženě "po judasím" pak syčí skladba Destroyer s vynikajícím, nebezpečným, válečným podtextem. Mírně snová je odpočinková skladba Big Changes, na niž pak navazuje poměrně krátká kompozice Kiss Of Fire, kterou kdyby hráli W.A.S.P. , vůbec bych se tomu nedivil. Vystřídá ji kvapík Desiree, kde jedou bicí jako okovaný kolovrat a vychytávka s opakováním textu v refrénu se vám zaryje do mozku, jako dobrý úder sekerkou. No a úplně na závěr se posaďte, páč vám řeknu, že tato skupina - E-Z-O jsou Japonci!!!!! Zbytek si zjistěte sami, já jdu ležet a přemýšlet, proč jsem prožil dosavadní život bez tohoto ABSOLUTNÍHO SKVOSTU!!!!!!!!!!!!

pondělí 9. listopadu 2009

LANCIA - LANCIA


Když v 92. roce natáčela losangeleská skupina Lancia svůj albový debut, musel být rockový Pánbíček na hadry. Nebo chrněl, když se skládalo. A naopak - všechny muzikantské můzy na skupinu sesílal, když se natáčelo. Album je plné rozporů. Ale o tom později. Tuto desku bychom mohli jedním šmahem zařadit mezi podobné tituly od skupin Stryper, Slaughter nebo Steelheart, ale to by bylo příliš jednoduché. Při pozorném poslechu možná přijdeme na to, že bychom album neměli hned tak odkládat. Skupina Lancia se uvede nehorázným vířením Scotta Pattersona na bicí soupravu, jako by vám tato osmiruká potvora dávala na jevo, co bude pokračovat. Za obehranými, tisíckrát slyšenými a neuvěřitelně lacinými skladatelskými nápady se totiž skrývá pravý duch tohoto alba. Tím je bezbřehé interpretační mistrovství. Ve všech jedenácti kusech jediného alba Lancia se vám chce až vykřikovat, jakou že slyšíte baskytaru s bicími, jež se honí jako malé myši sem a tam, hraje si, kdo koho překvapí žertovnějším kouskem. (Scott Patterson-dr., John Billings-bg.). Kytarista Bart Walsh pak hraje své riffy nevtíravě, ale sebevědomě a chystá se vytřít nám zrak jako další v pořadí. Celkem třikrát jsem si album musel vrátit a to vždy, kdy tento střapatý jinoch vtrhl na scénu se svým sólem a to vpravdě s nevýslovnu technikou. Po pár taktech zmizí jako pšouk, ale vám zůstane v uchu něco jako dozvuk stíhačky. Posledním článkem potravinového řetězce Lancia je pan principál osobně - Paul Lancia, alias frontman skupiny. Tady neslyšíme nic světoborného, leda návod, jak glisandy dotahovat intonační nerovnosti a kterak krákorat slabým hláskem texty o tom, jak bychom rádi, ale namáme s kým. Ale abych Paula Lanciu nehaněl, v celku alba zní dobře a vůbec ničemu nevadí. Toto album doporučuji každému, kdo hledá (ne) náročnou zábavu v rytmu typicky amerického glam/hard rocku. Věřím, že od teď nebudete spát klidně, než si album Lancia - Lancia seženete. Pak ale - příjemnou zábavu! (ukázky najdete zde)