Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

neděle 8. listopadu 2009

JOHNNY LIMA - LIVIN´OUT LOUD


Při poslechu nového alba rockového umělce jménem Johnny Lima - Livin´Out Loud donutíte jet rychleji i městskou hromadnou dopravu. Nemám problém napsat, že letošní počin Johnnyho Limy je jednou z nejhezčích a nejchytlavějších rockových desek tohoto roku! Jeho styl se přirovnává k raným Bon Jovi a také k Def Leppard. Není to liché přirovnání, ale já chci Limu poslouchat jako Limu a ne srovnávat, byť by to bylo srovnání s kýmkoliv. Jistě - v tomto případě se srovnání s výše jmenovanými přímo nabízí, neboť Johnny Lima předkládá tak zpěvné a melodické písničky, že refrény vám vlezou do uší, ještě než vezmete za kliku prodejny s hudebními nosiči. Stylově se ale zdaleka nepohybujeme jen na úrovni melodického hard rocku - z třinácti kousků na albu hned přinejmenším polovina disponuje kytarovými riffy z řádu těch metalových. Toto album ať vezmou útokem lidé, kteří baží za prvé - po špičkovém, velmi jednoduchém a maximálně příjemném rockovém prostředí, u kterého se mozek baví a nepřemýšlí. Za druhé pak uspokojí i mimořádně náročné milovníky melodií - slabší místa pak hledat netřeba, páč tam nejsou.
No a na konec, situace to plně vyžaduje - srovná - li někdo Johnnyho Limu s Bon Jovi, pak ať si pustí letošní alba obou z nich. Pan Lima se může rovnou postavit na bednu a to na stupeň nejvyšší. Pan Jon Bon Jovi nejenže si za letošní počin nezaslouží ani čokoládový penízek, s ocasem mezi nohami si z tohoto utkání odnese leda ono pověstné čestné uznání za vytrvalost - což, jak všichni víme - rovná se hudební smrti. Bravo Lima !!!! Kurva bravo!!!!!!!!!!!! (ukázky zde)

MÖTLEY CRÜE - TOO FAST FOR LOVE


Myslím, že debut Mötley Crüe je jednou z nejlepších desek rocku vůbec. Ze všech alb MC totiž o skupině vypovídá nejvěrněji. Došlo mi to, samozřejmě, až jsem starým kmetem a mozaika tehdejší (rozuměj 1981) US scény se mi tak trochu začíná skládat do jakž takž čitelného obrazu. Takto syrových nahrávek nenajdete mnoho - album Too Fast For Love je natočeno velmi neuměle. Zní prakticky jako demo. Slovy hudebníků - je to "sice falešně, ale zato nerytmicky". Mötley Crüe to stálo 60 dolarů za hodinu v nejlevnějším studiu, jaké vůbec dokázali najít. Zcela nadšený tam byl jen Mick Mars, který obdivoval mixážní pult Trident. Nahrát album Too Fast For Love trvalo tehdy Mötley Crüe tři dny a chlastali u toho jako najatí. Je však nutné připomenout , že v té době se Mötley Crüe nacházeli všude jinde, než na výsluní. Spíše by se dalo mluvit o podstatně temnějších končinách. To, že o nedlouho později přišla závratná sláva a z MC se stala jedna z nejprodávanějších a nejslavnějších amerických skupin, netřeba zdůrazňovat. Chtěl jsem vám jen říct, že alba Too Fast For Love si lze vychutnávat mnohem víc historicky, než hudebně, zvlášť když si u toho čtete dobové zpovědi členů skupiny Mötley Crüe. Jak pravím, stále hledáme desky, které nám vyrazí dech, u kterých budeme fascinovaně šeptat slůvka obdivu a přitom ty nejlepší už dávno máme doma. Debut Mötley Crüe - Too Fast For Love mezi ně určitě patří.

sobota 7. listopadu 2009

MALICE - ....IN THE BEGINNING


Klasika má mnoho podob, ale kdyby byly všechny jako MALICE a jejich debut .....In The Beginning, pak by musel být každý metalový maniak na výsot spokojený. Když vás už nebaví bádat nad novinkami, či bát se, co zase vydají ty nebo ony šedesátileté "legendy", sáhnete s důvěrou po deskách, jako je tato. MALICE vznikli už někdy v roce 1980, ale debut ...In The Beginning vydali až v roce 1985 a to po pěti demo nahrávkách a množství koncertů. Toto mistrovské dílo by mělo být uloženo na každé radnici, aby mohli všem lidem vysvětlovat, jak zní klasika amerického heavy metalu. Desítku spolehlivých metalových kompozic tvrdých jako ocel, s kytarovými riffy jako z heavy metalového slabikáře, můžete slyšet bez psychické újmy i desetkrát během jednoho dne. Nenajdete ani náznak ničeho jiného, než-li čirého kovu a skladby Rockin´With You, Air Attack, Stellar Masters či Hellrider vás přišpendlí na dlouhé chvíle k zemi. Dva roky poté (tedy v 87. ) MALICE vydali ještě bezvadnou desku License To Kill a ještě o dva roky později EP Crazy In The Night, ale tím jejich život skončil, což byla taková škoda, že nejeden metalový fanoušek jen při této myšlence uroní nemálo slz. MALICE - to byla spolehlivá klasika pro opravdové milovníky heavy metalu. Berte to ode mne ne jako doporučení, leč snad i jako životní radu. :o) (Ukázka zde)

LILLIAN AXE - SAD DAY ON PLANET EARTH


Po mnohých personálních změnách zůstal jediným původním členem současných Lillian Axe jen kytarista Steve Blaze. Značka Lillian Axe, jejímiž výsostnými díly jsou zejména Poetic Justice (92) a Psychoschizophrenia (93), ale žije dál a rozhodně to není nuzný , dýchavičný život v loži domova rockových důchodců. Letos nám Lillian Axe nabízejí nové album Sad Day On Planet Earth. Autorem všech skladeb je již zmíněný Steve Blaze, jenž album i produkoval. Lillian Axe stále hrají melodický metal se spoustou kytarových vychytávek a poměrně velmi originálních nápadů. Ve 14 skadbách do hodiny už skutečně něco najdete, přičemž o instrumentační zručnosti skupiny je nutné jen a jen obdivně mlčet. Pochvalně bych se vyjádřil také k volbě, svěřit mikrofon Derricku LeFevreovi, jeho příjemný hlas se stínem zastření, který ve vypjatých polohách umí i pěkně ostře řezat, se k hudbě Lillian Axe náramně hodí. Lillian Axe jsou mistři melodií a na tomto albu to dokumentují víc než zřetelně - mými tipy pak jsou zejména skladby : Down Below The Ocean, Jesus Wept, Ignite a Blood Raining Down On Her Wings. Nevidím jediný důvod, proč si právě pod albem Sad Day On Planet Earth od Lillian Axe nepředstavit prototyp příjemného a velmi kvalitního metalu - vzor 2009. Nalákat současného posluchače na takovéto album vůbec není věc k červenání.

MAYHEM - Mediolanum Capta Est..

7. listopadu 1999 se zjevila čtyřhlavá norská podzemní příšera MAYHEM, saň z nejděsivějších, aby znesvětila svým sirnatým zápachem italskou půdu . Tento pamětihodný okamžik je zaznamenán na tomto disku, který se tak stává apoteozou black metalu v jeho nejryzejší podobě.........uvádí ve své nové recenzi můj jinak hodný bratr.....tak si to spěchej dočíst na jeho blog : TU JEST !!

Z první řady oslí show až do Budokanu....

Pamatujete si drzý a nepřehlédnutelný sleaze rockový útvar Faster Pussycat, který se snažil v 87´roce ohromit svět svým bezejmenným debutem? Do jisté míry se mu tenkrát povedlo - album bylo šikovnou odpovědí na nepoměrně slavnější Mötley Crüe. Skupina se, po úpadku v 93´roce, vrátila na scénu před zhruba osmi lety a někteří jí nemohou přijít na jméno, protože na svůj špinavý rokenrol po své reinkarnaci naroubovala příměs industriálu. Letos se Faster Pussycat přihlásili o slovo se svou historicky první live nahrávkou. Já jsem si na album vyloženě čekal a nezklamalo mne ani v nejmenším. Spíše naopak - Front Row For The Donkey Show je senzační od první do poslední noty. Faster Pussycat (z těch původních vlastně zbyl už jen zpěvák Taime Downe) střídají starší tvorbu s novější, to všechno ve špičkovém zvuku a za ohromné podpory publika. Kdo má za to, že z kdysi nadějných a doma v USA hodně slavných Faster Pussycat zbyl už jen název, případně plachta nad jevištěm, pak ať si poslechne tento koncert. Z mladého, rozčepýřeného, nevyřáděného kocouřího drzouna se stal zkušený starý tygr, který si však dovede také ještě hbitě pohrát s myškou ! A Taime Downe zpívá fantasticky - jeho v mládí neučesaný, nakřáplý a falešný projev dostal patinu uplynulých 20 let a zní ohromně! Nevynesu žádný soud, tolikrát jsem ještě album neslyšel, jen marně vzpomínám, kdy jsem naposled měl v přehrávači lepší živák....pojďme ale ještě do tokijské arény Budokan!
Tam totiž letos natočili svůj comebackový "live-profil" američané Mr. Big - kdysi neuvěřitelně slavná a výnosná skupina. Vyjmenovávat tady supermuzikanty z kapely snad nemá ani cenu - Gilbert, Sheehan, Torpey si ani nic podobného nezaslouží. Mr. Big album nazvali Back To Budokan a letošní beznadějně vyprodané japonské turné přivedlo Mr. Big do této veleslavné haly 20. července. Co čekáte, to na albu také naleznete. Všechny hity kapely, známé žebříčkové trháky i běžné věci z jejich řadových alb - v dech beroucím provedení (jak jinak s Sheehanem a Gilbertem) a velmi kvalitním zvuku. Všechny trumfy kapely vyjdou v průběhu koncertu na povrch - triumfální hráčská virtuozita, vynikající cit pro dynamiku i obohacení vlastních, lety prověřených skladeb o nečekané triky, zvláště v sólových výstupech. Krásný koncert, není nad čím váhat.

pátek 6. listopadu 2009

FIRE WITH FIRE


Ze stejnojmenného alba skupiny FIRE WITH FIRE (NY) už mám úplně oposlouchané ušiska. Přesto cesta k němu vedla přes šuplíkovou karanténu. Po prvním poslechu jsem album chvilku místo frisbee házel psovi a pak jsem je zasunul do šuplíku, že to zkusím poslouchat jindy. Tak.......trochu kecám - psíka nemám a diskem bych nikdy neházel, ale je pravda, že FIRE WITH FIRE se po prvním poslechu ocitli v šuplíku. Ale nedávno jsem je vyndal, pravda - hlavně proto, že se mi šíleně líbí ten obal. A došlo k tomu, že jsem si je pustil s velkým časovým odstupem. A co se nestalo ! V kouzelném šupleti cédéčko dozrálo! Jak jsem prve na nahrávce slyšel jenom nudný hard rock s odpornými klávesami, falešný zpěv a nic moc nápady, tak teď mám dojem lepší, ba přímo opačný.
O skupině FIRE WITH FIRE mnoho nevím. Jen snad to, že byla z New Yorku a podobně jako stovky dalších amerických skupin zašla po tomto jediném albu na nástup grunge. Stylově můžeme mluvit o Hair/AOR/hard´n´heavy, možná i malinko přirovnat k takovým Icon, Slyboys, Danger Danger a dalším. Mám za to, že FIRE WITH FIRE v 91. roce vydali jen tohle jediné - stejnojmenné album, jinak nic. (Když tak mne někdo v komentářích opravte, nebo přidejte nějaké info - velmi uvítám) . Ještě jednou podotýkám, že na podruhé se desky FIRE WITH FIRE mohu uposlouchat - najdete na ní devatero senzačních kompozic, které kvartet poskládal za sebe ve více méně dobrém dramaturgickém záměru. Album nepadá, nenudí, nepřiměje vás myšlenkami uskakovat jinam. A to, co se mi nejprve nelíbilo, teď žeru jako mlsný psík kus salámu u popelnice! Celé dílo je ve velké míře doprovázeno klávesami, které sice místy trochu nepatřičně trčí, ale pořád je přes ně slyšet komfortní hard rockové nápady v takřka metalových kytarových riffech. A zdaleka nejen to - netradiční přístup k harmonii rockové písničky najdete v každé skladbě na albu. Melodie nejsou výrazné natolik, abyste si je týden broukali při koupeli, mají spíše skryté kouzlo, které se vám zjeví až při desátém poslechu. Celkově se dá říct, že toto album člověk jednoduše v obchodě nechat nemůže - spáchal by tím jeden ze smrtelných rockových hříchů! Doporučuji na 150% !!!!!