

Přátelé, vemte nohy na ramena, nejlépe ty vlastní a palte pro tato dvě alba! Jestli jsou pro vás melodie nadevše, máte rádi vyspělé hudební výkony a toužíte po zvukově dobře opracované hudbě, nemůžete se v obou případech zklamat.
1.
Outloud - We´ll Rock You To Hell And Back: Tato deska je mému srdci bližší - je rovnoměrným dílem jak hard tak i heavy.
Chandler Mogel (známý ze skupiny Talon) za mikrofonem, ve svém nespoutaně mladickém, vášnivém a sebejistém projevu, k tomu omračující sóla a neotřelé riffy
Boba Katzionise (např. Firewind), bubenická vituozita
Marka Crosse srostlá s barevnou basou
Jasona Mercuryho a u druhé kytary k zastižení
Tony Kash. Tato parta dohromady dává výsledek, jenž přinejmenším potěší. Na albu najdeš jak odkaz na triviální heavy metal 80. let, u kterého se začneš blaženě usmívat jako malomyslný, tak také doteky amerického hard rocku, plného velmi vyspělé skladatelské intuice a vtipu. Do toho Katzionis nečekaně vystřeluje svá sóla, která se buď mihotají jako světélka ohňostroje, nebo letí po perličkách tónů, jako kdybys vysypal na schodech koš korálků. Skladby působí lehkým dojmem, jako by skladatelské mistrovství bylo běžnou věcí a hudebníci komponovali prakticky s prstem nose. Jsem nadšený, naposledy mne takto dostali australané Airbourne, ale to je malinko jiné kafe. Vřele doporučuji! (ukázka
zde)
2.
Danger Danger - The Revolve : s novinkou od
Danger Danger jsem se nějak odmítal seznámit, protože jsem si ke kapele, která bývá šmahem (a špatně) řazena k těm největším US kočičárnám, nikdy nenašel cestu. Jaká chyba!!! Sedmé album celkově, první s kytaristou
Robem Marcellem a s navrátivším se zpěvákem
Tedem Poleym jsem po prvním poslechu bez povšimnutí odložil, že to zkusím ještě někdy jindy. A to je právě ono. Možná znáte pocit, že jste z něčeho nadšení a za dva dny o tom nevíte, zato věci, které zrají v šuplíčku, se vám mnohdy začnou líbit až později. Noví
Danger Danger pro mne byli tím druhým případem. Nevím, jak bych pocit z tohoto alba vyjádřil. Melodický hard rock
Danger Danger jede v mantinelech, spolehlivě, rovně, bez excesů. Jako nablýskaná kára, která má pod kapotou tisíckrát víc, než zrovna jede. Bez jediného kazu je intonačně neochvějný a jistý zpěv
Teda Poleyho, kytara
Roba Marcella by pak vydala na samostatnou kapitolu. "Pálím to tam old school", říká se smíchem
Marcello, ale docela pravda to není, protože jeho drzé inovativní prvky by možná snesly srovnání s výstřelky Kotzena nebo Gilberta. Myslím, že když si tohle album vezmete ven na trávu, budete tiše ležet, jen tak natažení, že konce nedoposloucháte, protože vás vezmou Marťané, aby si to poslechli taky. Nevím, proč se mi v souvislosti s touto deskou derou na mysl další dvě alba - jednička
Dawn Patrol (82) od
Night Ranger a
Bon Jovi -
Bounce (02). Že by to bylo kvůli podobným obalům? To těžko. Možná atmosféra? Kdoví......(ukázka
zde)