
Musel jsem si hodit kostkou, abych se vůbec rozhodl sem napsat své poznatky o novém albu
Kiss. A to z důvodu, že ke skupině
Kiss cítím bezmála synovskou lásku. Od mých zhruba 13 let se
Kiss stali natrvalo součástí mé bytosti a ruku na srdce - není na světě hudebního útvaru, kterému bych ve svém životě věnoval tolik myšlenek, času a energie jako právě
Kiss.
Inu - noví
Kiss! Album začíná obalem a ten se mi líbí. Safra, to o obálce šlo ale rychle! Chtělo se mi rozepsat se, jak mi tvář Tommyho Thayera nesedí do masky Ace Frehleyho, ale pak jsem si to rozmyslel. Tommy prostě má masku Ace Frehleyho, ať se to Pášmovi líbí nebo ne a Pášma s tím nic nenadělá.
Tak a je nutné podívat se na hudbu. Nebudu si hrát na hrdinu ani střelbou do stárnoucích bývalých bohů (není proč), ani zarytě vykřikovat, že
Kiss vám svým albem nakopou zadek. To sice ano, nakopou, ale vůbec to nebolí. "Praví a nefalšovaní"
Kiss mi přijdou trochu jako figuríny ve voskovém muzeu. Ta podoba ! Ty známé riffy, hlasy, melodika! Ale z vosku! Kiss už měsíce před vydáním alba proklamovali svůj návrat k 70. letům jak skladatelsky, tak také zvukově. Obojí do jisté míry splnili. Své vlastní nekomplikované rockové umění ze sedmé dekády minulého století napodobují velmi věrně. Kéž by se jim to ale také dalo věřit! Mnohem více, než srdečné nadšení, (které ve věku
Kiss už jednoduše nemůže vzhledem k jejich hudební formě přijít) je totiž z alba cítit chladný a přesně cílený kalkul. Kam však míří? To mi není jasné. Album mi dohrálo poprvé a já jsem si řekl: "Pro koho tahle deska je?" Pak jsem se ťukl do čela - "Pro tebe, ty blbče, vždyť jsi byl takový fanatik do
Kiss !" No jo, ale proč mne teda nebaví víc?!
Písničky na albu Sonic Boom jsou přitom velmi dobré - trochu se podivuji jen rozhodnutí
Kiss, udělat pilotním singlem skladbu Modern Day Delilah, která mi připadá z celého alba snad nejnudnější. Jsou tady mnohem, ale mnohem lepší kusy - Never Enough od Paula Stanleyho a Tommyho Thayera a nebo Simmonsova Yes I Know ( Nobody´s Perfect) - v těchto peckách na vás dýchne duch starých
Kiss snad nejsilněji. Celkově se pak nové album
Kiss poslouchá velmi dobře - ruku do ohně bych dal za to, že si najde nekonečné řady nadšených posluchačů. Já tam slyším i věci, které bych rád brzy zapomněl - až se ohladí hrany, určitě na ně ani nevzpomenu : nenápadité a chudobné sbory (kde jsou baby např. z alba Love Gun), dále snahu o napodobení stylu kytarových sól Ace Frehleyho (nelze uskutečnit) a příliš dokonale rockovou hru na bicí špičkového bubeníka Erica Singera (P. Criss byl svým způsobem "nerockový" a dodával Kiss punc neopakovatelnosti).
Ještě jednou zopakuji své přesvědčení, že
Kiss tímto albem nadchnou velké množství lidí. Jak rád bych se k nim připojil! Zatím se mi to daří tak napůl. Pohnojil jsem si to sám,
nejsem schopen o
Kiss uvažovat a poslouchat je bez předsudků. Je to, jako potkat vlastní ženu po 40- letém manželství hned první den po rozvodu. Znáte ji dokonale, ale už není vaše.