Není třeba ani moc hledat, abyste si všechny skladby z nového alba Morbid Angel poslechli na internetu už nyní, přestože do data vydání zbývá ještě pár dní. Hodnotit album mi nepřísluší, ale pár slov si neodpustím, protože Morbid Angel jednoznačně spolu s Deicide a Obituary patří k triumvirátu toho nejlepšího, co kdy zplodila death metalová scéna. Přiznávám, že jsem se na novinku Morbid Angel těšil. Marně. A hned vysvětlím proč. Morbid Angel byli vždycky novátory, nebáli se experimentů a při svých neobyčejných interpretačních dovednostech si mohli dovolit mnohé. Nikdy ale, kromě aktuálního alba, jsem ale neměl pocit, že nespějí kupředu. Po poslechu alba Illud Divinum Insanus jsem si nejprve myslel, že jsem nerozeznal genialitu a skladbám nerozumím. Opakované poslechy mne přesvědčily o opaku. Namísto urputného, neuchopitelného, schizofrenního death metalu s originálním rukopisem Morbid Angel slyším na jejich novém albu jakýsi patvar (polo)hrubého a k uzoufání monotónního hardcore spolu s jakýmisi morbidními náznaky industriálu. Pravé, nespoutané, brutální death metalové šlehy, opřené o zvukovou stěnu skvostných riffů a samopalných bicích se na albu objevují jen málo. Tak málo, že by se vtěsnaly do jediné sklady, ani ta by ale zřejmě nestála za nic. To opravdu myslí Morbid Angel vážně? To není vtip? Chvílemi mám pocit, že i ty nejblbější skladby zhýralého šaška Marilyna Mansona jsou lepší, než tyto pokusy Morbid Angel. Navíc jako byste do toho přimíchali špetku Laibach nebo co já vím, snad i Rammstein. Ať se komu líbí, co chce, ať si poslouchá třeba bzučení much nebo růst trávy, ale myslím, že kdyby takové album nahráli Deicide nebo Cannibal Corpse, tak by se jim fanoušci vysmáli. A hodně nahlas. Novátorům a experimentátorům Morbid Angel chcete ale chvíli jejich úlet věřit, pátráte, kam tím směřují. Nakonec ale zjistíte, že nikam, že to takto chtěli. Brrr, hrozná představa. Chudák genilální bubeník Pete Sandoval. Ten se musel hodně divit, co to jeho spoluhráči přichystali a že místo hromobití kopáků a šílených, ukrutně rychlých rytmických zvratů bude přes polovinu alba hrát jenom bum čvacht bum čvach a nic víc. Kde je energie, kde agrese!? Žádný death metal od Morbid Angel? Proč to všem nenatřeli? Proč se babrají s nějakým bezduchým, monotónním hnojem bez riffů, bez života? Morbid Angel! Taková banda! Plusem je, že pokud se na albu objeví pravé death metalové sypačky, pak jsou skvostné; Trey Azagthoth navíc hraje pořád absolutně skvostná sóla. Jako celek ale tohle album nedávám. A to si myslím, že vydržím hodně.
čtvrtek 2. června 2011
Morbid Angel - Illud Divinum Insanus
Není třeba ani moc hledat, abyste si všechny skladby z nového alba Morbid Angel poslechli na internetu už nyní, přestože do data vydání zbývá ještě pár dní. Hodnotit album mi nepřísluší, ale pár slov si neodpustím, protože Morbid Angel jednoznačně spolu s Deicide a Obituary patří k triumvirátu toho nejlepšího, co kdy zplodila death metalová scéna. Přiznávám, že jsem se na novinku Morbid Angel těšil. Marně. A hned vysvětlím proč. Morbid Angel byli vždycky novátory, nebáli se experimentů a při svých neobyčejných interpretačních dovednostech si mohli dovolit mnohé. Nikdy ale, kromě aktuálního alba, jsem ale neměl pocit, že nespějí kupředu. Po poslechu alba Illud Divinum Insanus jsem si nejprve myslel, že jsem nerozeznal genialitu a skladbám nerozumím. Opakované poslechy mne přesvědčily o opaku. Namísto urputného, neuchopitelného, schizofrenního death metalu s originálním rukopisem Morbid Angel slyším na jejich novém albu jakýsi patvar (polo)hrubého a k uzoufání monotónního hardcore spolu s jakýmisi morbidními náznaky industriálu. Pravé, nespoutané, brutální death metalové šlehy, opřené o zvukovou stěnu skvostných riffů a samopalných bicích se na albu objevují jen málo. Tak málo, že by se vtěsnaly do jediné sklady, ani ta by ale zřejmě nestála za nic. To opravdu myslí Morbid Angel vážně? To není vtip? Chvílemi mám pocit, že i ty nejblbější skladby zhýralého šaška Marilyna Mansona jsou lepší, než tyto pokusy Morbid Angel. Navíc jako byste do toho přimíchali špetku Laibach nebo co já vím, snad i Rammstein. Ať se komu líbí, co chce, ať si poslouchá třeba bzučení much nebo růst trávy, ale myslím, že kdyby takové album nahráli Deicide nebo Cannibal Corpse, tak by se jim fanoušci vysmáli. A hodně nahlas. Novátorům a experimentátorům Morbid Angel chcete ale chvíli jejich úlet věřit, pátráte, kam tím směřují. Nakonec ale zjistíte, že nikam, že to takto chtěli. Brrr, hrozná představa. Chudák genilální bubeník Pete Sandoval. Ten se musel hodně divit, co to jeho spoluhráči přichystali a že místo hromobití kopáků a šílených, ukrutně rychlých rytmických zvratů bude přes polovinu alba hrát jenom bum čvacht bum čvach a nic víc. Kde je energie, kde agrese!? Žádný death metal od Morbid Angel? Proč to všem nenatřeli? Proč se babrají s nějakým bezduchým, monotónním hnojem bez riffů, bez života? Morbid Angel! Taková banda! Plusem je, že pokud se na albu objeví pravé death metalové sypačky, pak jsou skvostné; Trey Azagthoth navíc hraje pořád absolutně skvostná sóla. Jako celek ale tohle album nedávám. A to si myslím, že vydržím hodně.
čtvrtek 17. února 2011
DEICIDE - To Hell With God
O legendárních skupinách se píše špatně. Jednak není slovo, které by už o nich nepadlo, za druhé zkušeným a slavným většinou měříme jiným metrem, nežli nováčkům. Novince floridské old-school death metalové legendy Deicide ale nelze vytknout vůbec nic. Jistě, určitě se najde někdo, kdo napíše, že Deicide opět nepřekročili svůj stín a jejich alba jsou čím dál nudnější, jak už se stalo koloritem v hudebních periodicích. Já si myslím pravý opak. Jednak Deicide nikdy nenatočili album, za které by se museli stydět, za druhé novinka To Hell With God je od odchodu kytarového bratrského dua Erica a Briana Hoffmanových v roce 2004 vůbec nejlepší. "Nemůžu o těch zmrdech ani slyšet, " říká frontman Glen Benton kdykoliv, když se před ním někdo o bratřích Hoffmanech zmíní. "Chtěli jenom peníze, ale makat na nových deskách, to už jim nevonělo," vysvětluje. Novou desku pak Benton natočil spolu s posledním věrným ze základní sestavy, bubeníkem Steve Asheimem, bývalým kytaristou Cannibal Corpse Jackem Owenem, který se v Deicide už za pět a půl roku zabydlel a druhým kytaristou Raplphem Santollou. A copak vlastně na novém albu Deicide máme? Především se začalo zase pořádně sypat. Od začátku do konce nevydechnete a poukud ano, pak to bude výdech z posledních. Album má také velmi příjemný čas - pouhých 35:45 minut. Za druhé přibylo techničtějších skladeb a co je vůbec nejlepší, skupina se v nápadech posunula dál - chvílemi mne napadlo, že od Owena poprvé cítím závany "kanibalismu" a že v některých motivech spojení Deicide a CC báječně funguje. To Hell With God je rovněž prvním albem Deicide pro Century Media, což se odráží v tom, že album má vynikající zvuk. Mám Deicide rád, to nezastírám. Sedí mi Bentonovo specifické frázování, které doprovázejí víry kytarových vichřic a samopalná mašina za bicí soupravou, mám rád tu jejich zvláštní hru na zlobu ke všemu, co smrdí křížkem. Hudební stylizace, ať je jakákoliv, by neměla mít hranice. A na Bentona, toho slavného buřiče, kamarádi prozradili, že měl prý svatbu taky normálně v kostele :o). Kdo spolu se mnou miluje old school death metal a nebere jej jako dogma, ale jako formu zábavy, se v tomhle albu nezklame ani náhodou.
Štítky:
CD které stojí za to
neděle 16. ledna 2011
DEFILED - In Crisis
Japonské skupiny mají zhusta tendenci posluchače omráčit. A čtveřice šikmookých mužíků z Tokya, sdružených pod názvem Defiled to jen potvrzuje. Tucet běsů, které nacpali do pětačtyřiceti minut zbrusu nového opusu In Crisis má efekt mozkového projímadla, po kterém vám hrozí únik cerebrálního obsahu libovolným z tělních otvorů. Nepopsatelně agresivní účinky má už zvuk nahrávky, při kterém posluchače atakují kytary upomínající na zvuk roje navztekaných bojových stíhaček, chřestivé bicí a pokovená baskytara. Zbytek dokoná obsah skladeb, který je plný krokolomných kytarových riffů, nepochopitelných a nazapamatovatelných rytmických zvratů a ďábelského zpěvořevu. Čtvrté album hudebních extremistů Defiled potěší zejména milovníky brutálního death metalu, kterým dá často vzpomenout floridských Morbid Angel. Ovšem ve zcela svojském hyper-technickém hávu Defiled se toto přirovnání jen míhá skulinami, kdy banda v setinách vteřiny nabírá dech k dalšímu ohromujícímu útoku na lidské smysly. Pestrobarevnou mozaiku těžkých zbraní, kterými Defiled chytře chřestí, je možné postupně rozkrývat až s opakovanými poslechy, protože na konci alba se, vysíleni k smrti, nezmůžete ani na prosbu o ránu z milosti. Super album. Nemám slov.
Štítky:
CD které stojí za to
sobota 1. ledna 2011
PETRA - Back To The Rock
Letitá společnost Petra, která od roku 1972 píše dějiny amerického křesťanského rocku vydala v posledních dnech roku 2010 nové album Back To The Rock. Všem milovníkům melodického hard rocku tak vykvetla pšenka, která si doslova říká o sklizeň. Skupina na albu bilancuje svou tvorbu z první poloviny 80. let a nabízí dvanáctku nejlepších skladeb z tohoto období v moderním zvukovém kabátě.Přestože se ve skupině Petra vyskytuje už jen jeden ze zakládajících členů (letos dvaašedesátiletý kytarista Bob Hartman), skupina své byvší hity předkládá s mladistvou nonšalancí a jistotou. Speciální poklonu zaslouží Gregory Xavier Volzt za mikrofonem. Zpěvák, který už ve skupině Petra neopakovatelně účinkoval právě v období konce 70. a poloviny 80. let, si přes svých šest "křížků" zachovává neobyčejně mladistvý a přesvědčivý projev a jeho sebejistý, nádherně zabarvený hlas je ozdobou alba.
Na nahrávce najedeme tucet kvalitních hard rockových skladeb. Ani jedna z nich nepostrádá hitové ambice, jeden líbivější refrén stíhá druhý a posluchač se jen těžko ubrání dojmu, že poslouchá některé ze stěžejních alb zlaté éry hard rocku, jež mu v 70. nebo 80. letech shodou náhod uteklo.
Technická stránka hudby na albu Back To The Rock pak věrně kopíruje jeho obsah. Vaše uši pohladí bezchybná intonace, jak v sólovém tak sborovém zpěvu, stejně jako pěkná kytarová sóla a citlivý rytmický doprovod.
Skupina Petra v průběhu svého pestrého života posbírala devět nominací na cenu Grammy, z nich čtyři dokonce proměnila ve skutečnou cenu. Z bohaté diskografie Petry jsou mými osobními favority alba Never Say Die (1982) a On Fire (1988).
Štítky:
CD které stojí za to
sobota 18. prosince 2010
TANKARD - Vol(l)ume 14
V pátek 17. prosince práskli frankfurtští pivovarníci Tankard na stůl svůj už čtrnáctý, na kopec natočený tuplák piva. Pěna jako čerstvá lavina a nápoj těžký, přetěžký až to zadunělo.Kdo se na nové album protřelých metalových mazáků těšil, dostane řinčivého a precizně zahraného německého thrashe co hrdlo ráčí. Chuť svého řezavého nápoje umějí Tankard i po více než pětadvaceti letech za pípou ještě vylepšit, pohrát si s ní a vyšperkovat ji čímsi navíc. Kdo totiž čeká, že po všech těch letech uslyší od Tankard něco nového, ten se (možná trochu překvapivě) dočká. Zbrusu nová nahrávka Tankard přináší, jako obvykle , prudké thrash metalové jízdy a vysokou školu kytarových riffů, za zmíněnou přidanou hodnotu se potom dají označit melodie. Ne, že by je Tankard ve své bohaté tvorbě neměli, ale míra melodiky, kterou skupina přenechává posluchačům na Vo(l)ume 14, byla v její tvorbě dosud neslýchaná. Bublinky melodií šimrají v nose co chvíli a nakažlivě zvou k opakovanému poslechu.
Objektivní obrázek o albu ale chtějte po někom jiném, já vám jej podat nemohu. Ke skupině mám natolik osobní vztah, že byste mi můj nesouvislý blábol o nejlepší desce světa nemuseli věřit. V jednom ale nelžu. Nové album Tankard si dám pod stromeček letos a pak znovu každý rok, než natáhnu brka. Budu mít záruku, že vždy dostanu ten nejvytouženější dárek. Kdyby se mělo bodovat, dávám 100 z deseti možných. Za obal taktéž. Logo skupiny má pak u mne doživotní metalovou nobelovku.
Štítky:
CD které stojí za to
pátek 10. prosince 2010
SUICIDAL ANGELS - DEAD AGAIN

Takové sršní rejdy, jakých nám na svém třetím dlouhohrajícím albu dopřávají Řekové Suicidal Angels se v dnešní době hned tak neslyší. Po intru Damnation vás hned první song Reborn In Violence uvědomí o tom, že epiletický záchvat je oproti poslechu této desky pouhou odpočinkovou atrakcí. Když totiž zaklepete na dveře s nápisem Suicidal Angels v domění, že vám tam komando lékařů odpomůže od sebevražených sklonů, dostanete kopanců co se do vás vejde, ještě než se dveře otevřou. A vejít dovnitř, to už vás chraň samotný svatý Kerry King. Tam čekají kaťuše thrashových jehel a kytarová sekanice, jako když vás ve fabrice na kosy zavalí celý vyrobený sortiment. Bicí, to je pak pleskot, jako když vás ve čtvero ocelových papučích honí rozzuřený nosorožec. Obraz dokresluje vitální a ostrá baskytara. Nepřeslechnete vliv Bay Area thrash metalové školy z 80. let, kterému neobyčejně padne současný zvukový kabátek. Nepočítaje intro, potom si připravte holou na dvanáctero švihanců přeštiplavým prutem. Máte - li pak poblíž domova hasičskou zbrojnici, neobávejte se nadělit si Suicidal Angels i pod vánoční dřevinu. Stromek a záclony sice shoří s prvními tóny alba Dead Again, ale myslím, že praskání malé domácí vatry bude u poslechu alba tou pravou kulisou. Je také možné, že místo hasičů se do vašeho bytu dostaví celé hejno rohatých a vaše Vánoce se tak změní v neplánovaný rej pekelných much, připravených ohlodat vaši mršinu. Přičemž mega bzukot zaobstará řecká skupina Suicidal Angels. Volám bravo (jako prase) !!!
Štítky:
CD které stojí za to
středa 17. listopadu 2010
NELSON - Lightning Strikes Twice
Tak, a mám podtácek pod hrnek na kafe, pomyslel jsem si po prvním poslechu nového alba bratrů Nelsonů. Ti ve své kariéře pod jménem skupiny Nelson natočili nejméně tři velmi pozoruhodná alba. Možná jsem ale nebyl na té správné vlně nebo si nepustil album v správný čas. Přišlo mi slabé jak rumunská měna. Brzy jsem si ale uvědomil, že z prvního poslechu se nedá dělat úsudek a album převrátil v uších ještě několikrát. A dospěl jsem k názoru, že onanistické, přeslazené refrény jsou to, co Gunnar a Matthew Nelsonovi umějí udělat na jedničku. A že od nich vůbec nic jiného nechci. Album mi připomíná třináct let starou desku Nelson - The Silence Is Broken, které se můžu uposlouchat k smrti. Proto také nové album umístím někam poblíž, abych po něm mohl sáhnout kdykoli, kdy se mi zachce poslouchat lehoulinký a neobyčejně vlezlý pop - metálek. Po jednotlivých skladbách desku rozebírat nebudu, zbývá možná jen podotknout, že když chcete, můžete si pískat refrén kterékoliv z nich ještě než začne a trefíte se. Zábavné jsou také pěkné dvojhlasy bratří Nelsonů, jakož i neodfláknutá, krystalická kytarová sóla, pečlivě dodržená forma skladeb i solidní produkce. Co na tom, že každá skladba zní jako z nedělního odpoledního amerického filmu pro celou rodinu, kde děti darují svobodu vyléčenému delfínovi. Nic nevadí, že každý refrén je jako o lásce "ze střední". Kdysi jsem četl, že kýč neexistuje, protože když udělá radost jedinému člověku, pak dílo splnilo svůj účel. Proto volám bravo cukrárně Nelson, vivat dvanácti chutným dortíčkům! I kdybych na to měl být sám.
Štítky:
CD které stojí za to
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
