O Vánocích se má všechno zklidnit a zpomalit, tak já jsem ubral na rychlosti už asi před týdnem. Hudebně je dobré vybrat si k poslechu nějaké skupiny, které hrají doom metal, pokud možno ty pomalejší, než je zabržděný parní válec. Za nehty mi uvízla i vynikající letošní věc, kterou má na svědomí americký doomový otecko Scott "Wino" Weinrich (St. Vitus atd.) se svou novou skupinou Shrinebuilder. Melodický doom, jak jej předkládají tito zkušení muzikanti je pravou záplatou na bolavou duši. Protože je ještě bolavější. Hudba není k zešílení pomalá a nepostrádá vystavěné harmonické postupy. Coby základ jsou samozřejmě použity plíživé riffy a to v tučném a nijak výrazně podladěném zvuku. Kytarová práce není obhrouble holá, nýbrž je zvukem doslova vyplněná a plazí se jako tlustý had.....Díky vokálu "Wino" Weinricha občas zavzpomínáte na geniální Saint Vitus, ale srovnávat obě kapely vás ani nenapadne a to je dobře. Třicet devět minut - pět songů....to je tak akorát. Vypnout to není důvod a na pověšení to není. Shrinebuilder - záruka výborného hudebního zážitku!! (ukázky zde)
čtvrtek 24. prosince 2009
SHRINEBUILDER - Shrinebuilder
O Vánocích se má všechno zklidnit a zpomalit, tak já jsem ubral na rychlosti už asi před týdnem. Hudebně je dobré vybrat si k poslechu nějaké skupiny, které hrají doom metal, pokud možno ty pomalejší, než je zabržděný parní válec. Za nehty mi uvízla i vynikající letošní věc, kterou má na svědomí americký doomový otecko Scott "Wino" Weinrich (St. Vitus atd.) se svou novou skupinou Shrinebuilder. Melodický doom, jak jej předkládají tito zkušení muzikanti je pravou záplatou na bolavou duši. Protože je ještě bolavější. Hudba není k zešílení pomalá a nepostrádá vystavěné harmonické postupy. Coby základ jsou samozřejmě použity plíživé riffy a to v tučném a nijak výrazně podladěném zvuku. Kytarová práce není obhrouble holá, nýbrž je zvukem doslova vyplněná a plazí se jako tlustý had.....Díky vokálu "Wino" Weinricha občas zavzpomínáte na geniální Saint Vitus, ale srovnávat obě kapely vás ani nenapadne a to je dobře. Třicet devět minut - pět songů....to je tak akorát. Vypnout to není důvod a na pověšení to není. Shrinebuilder - záruka výborného hudebního zážitku!! (ukázky zde)
Štítky:
CD které stojí za to
úterý 22. prosince 2009
MOSS - Tombs Of The Blind Drugged
Na začátku se ozve bolestné zavazbení kytary, zvuk sklouzne do podpekelných hlubin a kytara vydá první nekonečný akord. Než se dočkáte druhého úderu do strun, máte vousy až po ukulele. Třetí akord i s prvním úderem do bubnů se pak dostaví až někdy za měsíce, ne - li za několik let. Před poslechem EP Tombs Of The Blind Drugged od Britů MOSS, prozkoumejte na sociálce stav svého důchodového zabezpečení, protože přibližně v první třetině první skladby tohoto alba, která trvá jedno desetiletí, vám dojde, že jste si pustili něco jako přímý přenos růstu stoletého dubu a že to bude trochu na dýl. Moss - to je pobyt u tuze zeleného rybníčku se shnilou vodou, kde hladinu jednou za den rozčeří pouhé dvě bubliny ze dna, kde rozkladu podléhá utopenec. Jinak jen bzukot much a dusno. Hladina se ani nehne a tiše si smrdí. Rytmický minimalismus ale zdaleka není jediným prvkem, který z tohoto alba dělá pomalejšího příbuzného pohybu kontinentů. Melodicky se totiž nalézáme na dně Mariánského příkopu, kudy zkormoucený, distorzní zvuk bolestných kytar proplouvá po celou dobu alba v pouhých čtyřech nebo pěti akordech. V hrobě je proti tomu rušno jako na hokeji. Po dobu celého alba žmouláte kravatu, hledíte do dáli a modlíte se, aby už konečně přišel nějaký jiný akord. Marně. Jestli kdy mnou při poslechu hudby cloumala marnost, nebylo to nic proti stavu při poslechu skupiny MOSS. Ve filmové podobě by to vypadalo asi jako rozostřený, černobílý , zpomalený a navíc ruský film o štěpení buněk sibiřských mamutů, kteří jsou miliony let mrtví. A to jsem ještě nemluvil o zpěvu. Napřed vás napadne, že to nemůže být nic jiného, než zvukový záznam ze středověké mučírny, kde nějakému nebožákovi zrovna obouvají obuv made in Spain. Když je po další půlhodině řev mučence nezměněn, dojde vám, že to tak má být.Trvalo to, než se mi otevřela stavidla, abych dokázal pochopit a přijmout tento minimalistický skvost (který obsahuje i skladbu o dvou akordech). Ale nyní už je mi jasné, že mám co do činění s nepřekonatelnými mistry jedné z nejextrémnějších forem metalu. Pro mne genialita. A vůbec mi nevadí, když v tom zůstanu sám. :o).
Štítky:
CD které stojí za to
neděle 20. prosince 2009
BLACK PYRAMID - Black Pyramid
No toto ! Debut BLACK PYRAMID je bezkonkurenčně nejlepším albem, co jsem v poslední době slyšel. Massachusettští Black Sabbath (ech, co jsem to napsal) Black Pyramid jsou lahůdkou pro obě uši milovníků starých sabaťáren, psychedelie a do jisté míry také stoner rocku. Archaický zvuk všechno podtrhuje jak učitel pětku v žákovce, kytarový zvuk se brodí přehlubokou orbou v táhlých a syrových riffech. Pod tím klouže v hlubinách, jako neohrozitelný keporkak, pěkná a opěrná baskytara a bicí to pak podtrhují zvukem, jako když se kácejí prastaré duby. Black Pyramid vyrůstají z nejpevnějšího kmene, jaký vůbec lze nalézt - děda se jmenuje Iommi, babička Geezer Butler, kmotr Ozzy a sudička Bill Ward. Od těchto prarodičů Black Parymid dostali jak zvuk, tak také chromatiky, melodické linky i vedení kytarových sól. Co vás zaručeně ohromí, to jsou melodie, které jsou v poměru ke kytarovým mezihrám krátké, ale o to lepší. Teď to možná vyznívá, jako by Black Pyramid byli klonem Black Sabbath. Tak jednoduché to není. Vtělení nejgeniálnější skupiny všech dob zde samozřejmě cítíme, ale kořeny, přátelé, jsou vrostlé v zimou prolezlé půdě massachusettských pustin, odkud zase skupina čerpá stoner rockový feeling. Pokrm to je trochu chudý - asi jako byste si dali skálu s trochou suchého mechu a místo šlehačky krustu zmrzlého sněhu. Ale když vám k tomu hude tato banda, tak sakra poctivě žvýkáte, ba i chuť dortu se dostaví. Prakticky velmi bravo. Geniální album !!! (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
pátek 18. prosince 2009
DINOROCK - OPRAVDICKÝ PRAVĚK
V tomto čase kolem Vánoc si dáme i Dinorock (Radio RockMax, neděle 20. prosince, 19,00 hod.) s hudbou, která přinese především pohodu. V tomto díle budeme po dobu skoro dvou hodin procházet hudbou opravdu třetihorní - dáme si jen kousky ze 60. a 70. let minulého století. Tím pádem budeme taky muset slevit z nároků na tvrdost. Budou rockové písničky všeho druhu. Uslyšíte například The Small Faces, Honeycombs, Shocking Blue, Easybeats, Moody Blues a další. Těším se na to. HP
čtvrtek 17. prosince 2009
VIOLATED - Only Death Awaits
Po tomto albu se cítíte, jako byste dostali neprávem hroznou nakládačku. Debut norské skupiny VIOLATED je všechno, jen ne nedělní chvilka poezie. Album je prudké jak bystřina ze skandinávských hor a valí se nebrzditelným tempem rozvodněného veletoku. VIOLATED se honosí nálepkou thrash metal. Zodpovědně mohu prohlásit, že v jejich jedinečném stylu, jak hrát thrash, čmuchám trochu staré školy, ovšem daleko víc tady smrdí pižmo houževnatých severskýchVikingů, kteří to dělají po svém. Nač někoho vábit do pasti lstí tajemných hádanek, když se mu dá rovnou srazit vaz?! VIOLATED na to jdou hodně zpříma - jednak oba kytaristé Stig Hansen a Dag Sveen dělají ze svých nástrojů víc těžké palcáty než roje kytarových včel, jak je známe z USA; za druhé pak "zpěvák" Hans Wilk neštěká své texty, jak jsme u thrashových skupin zvyklí, ale řve jako na lesy, což v nás (kromě obav o život) budí možná i malinko deathové představy. Ale frázování je jasně thrashové, takže klid. Album Only Death Awaits je kompozičně velmi vyrovnané, slabé kusy si pak běžte hledat do lesa mezi soušky, tady je nenajdete. Z osmi kousků nenudí ani jeden a navíc - album se vejde do příjemné půlhodinky. To je sakra rychle vymalováno! Ale co taky dlouho řešit. Rána, brada, zem.......Nemám problém. Výborné album. (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
středa 16. prosince 2009
IRON MASK - Shadow Of The Red Baron
Třetí album belgického kytarového virtuoso Dushana Petrossiho a jeho skupiny Iron Mask - letošní novinka Shadow Of The Red Baron - je moc pěkná deska. Uspokojí všechny, kdo baží po melodickém power metalu s klasickými vlivy, po vypjatých a dramatických kompozičních stavbách a skvěle zahraných muzikantských partech. Hybnou silou je Mistr Petrossi sám (svému nástroji vládne neobyčejně zručně), který rovněž svádí boj mezi uměním a klišé mimořádně citlivě, vtipně a často mezi ně klade rovnítko. To je do jisté míry velmi barokní přístup - tady není co vytknout :o). Patrné jsou vlivy severského kytarového démona Malmsteena, ale i přesto se daří ve skladbách zachovat, kromě brilantně zahraných vodotrysků tónů a přemíry hráčské techniky, také duši. O pěvecké party se dělí postavou i hlasem obří hessenský zpěvák Goetz Mohre s již mnohokrát osvědčeným Oliverem Hartmannem. Dalšími hudebníky jsou Andreas Lindahl - keyboards, Vassili Moltchanov - bass a Erik Stout - bicí. Všichni skvělí. Shadow Of The Red Baron si nemusím pouštět každý den, ale je na něm spousta vynikající muziky a věci, které bych vytknul, se nevejdou ani mezi dvě laboratorní sklíčka. Na závěr bych jen připomněl, abyste nezapomněli jednak na dvě předchozí alba Iron Mask, zrovna jako na stejný počet výborných alb druhé (první) Petrossiho skupiny Magic Kingdom. (Ukázky z nového alba Iron Mask jsem zatím nenašel).
Štítky:
CD které stojí za to
pondělí 14. prosince 2009
JUNGLE ROT - What Horrors Await
Když vás bolí zub, nač chodit ke kováři, když si můžete poslechnout albovou šestku wisconsinských řezníků JUNGLE ROT a bolavý kořínek vyskočí z huby sám! Ne-li, pak vám čtveřice nesmlouvavých pořezů přitlačí hlavu na špalek a vytrhne vám zub i s řitním nervem a to za pomoci čtrnácti trackového pantoku jménem What Horrors Await. Kdo milujete přetlakový death metal ve středních tempech, po vzoru Velkých Učitelů Obituary, pak na tohle album vytřepejte poslední groš, byť by měl vypadnout z manželky (tu na rozdíl od Jungle Rot poslouchat nemusíte). Na letošním albu JUNGLE ROT - What Horrors Wait je k nalezení 14 produktů z fabriky na hypertěžké riffy, namačkaných do drtivé zvukové formy a nepřetlačitelné energie. Dave Matrise pak svým zpěvořevem žene na útěk celé tankové prapory a medvěd, yetti, mamut a podobná havěť se raduje, že má nového krále. Ohromující hlasivky. Album si to šine nezastavitelým tempem 41 minut a nechává za sebou učesané lesy a na sto sáhů hlubokou brázdu v zemi. Vybočení k nesmyslům, jako je příliš dlouhé sólo na kytaru se nekoná (v některých skladbách chybí úplně). A k čemu by byly finty na bicí nebo basu, když to stačí hrnout jako radlicí buldozeru. Dohromady to dělá megatunový kolos, který se dá zastavit jediným způsobem - počkat, až mu dojde nafta. A to se sakra načekáte! (ukázka)
Štítky:
CD které stojí za to
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
