Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

pondělí 19. října 2009

Loudness - The Everlasting


Když jsem v předchozím zamyšlení hodnotil album japonské skupiny Anthem, nemohu se nezmínit o letošním albu velikánů japonské heavy metalové scény - Loudness. Skupina má za sebou bohatou historii a myslím, že by mi přátelé, se kterými jsme měli tu čest společně zažít na vlastní kůži tu pravou metalovou vlnu 80. let potvrdili, že to byla zřejmě první japonská skupina, o které jsme slyšeli ( o existenci zřejmě úplně první japonské heavy metalové skupiny Bow Wow jsem neměli ani potuchy). Vybavuji si ale rovněž, že u některých jedinců si Loudness v oné době bleskově získali silný respekt.
Po téměř třech desítkách let, poměrně bohaté diskografii a četných personálních obměnách letos (tuším v květnu) Loudness přišli s albem The Everlasting, které si posluchač může velmi snadno zamilovat. A vyloučená není ani láska na první poslech. Ta bývá sice klamná, ale pokud vydrží a ty na albu objevíš s každým poslechem něco nového, pak je to cenné vítězství. Ani ženská, když jde kolem, neudělá hned hop na šulínka! Co teprve Loudness!! Ty musíš něco poválet v ústech, něco projezdit sem a tam, než z nich vydojíš všechny kýžené metalové suroviny. Ale , jak už jsem naznačil, sto poslechů, sto zlaťáků - jedná se o japonskou verzi pohádky "oslíčku, otřes se". Loudness s každým zatřepáním pustí nové a nové "dukátky". Když letošní album Loudness bereš jen tak povrchně, vrací ti to a přiměřeně povrchně tě baví. Když ale pronikneš pod slupku, tam je teprve dužnina! Teče z ní láva přehorkých kytarových riffů, vyspělého rockového cítění na pozadí mozaiky důmyslně vymyšlené hudby. Nechybí důležitý aspekt tvrdosti, vkusně doložený netradičním muzicírováním v jakýchsi volnějších vsuvkách, plných středních temp, kterými je album protkáno a ve kterých vyniká lahodný zvuk kapely a jednotlivé nástroje jsou skvostně čitelné. Album The Everlasting na mne působí jako skříň, ketrou máš po celý život, při každém stěhování ji taháš s sebou a jakmile zemřeš, kdosi ji otevře - vyvalí se na něj celý tvůj život. Všechny zkušenosti. Loudness jich za těch 29 let hraní nasbírali mnoho plných skříní. Musel bych spočítat, kolik mají Loudness řadovek, snad dvacet?! Možná i víc. To je teď vedlejší. Když sáhneš po téhle, máš v ruce metalové dílo zralé jak nejlepší víno. Navíc vyspělý mazec. Není to jak v dívčím děcáku o Velikonocích - jenom kvikot a dupot. Tady je to mazec s velkým L jako Loudness!! (ukázka zde)

JAPÁNSKÁ UČEBNICE S ANGLICKÝM UČITELEM


Někdy se stane, že vám za nehty náhodou uvízne album, kterého se nemůžete doposlouchat. Má -li to být podobný heavy metal , jak jej předestírají Japonci ANTHEM, pak si nechám narůst drápy jako meče a budu jimi drásat všechno kolem jak hráběmi, aby uvízlo ještě něco. Ale i kdyby ne, toto album stačí. Matné potuchy o existenci ANTHEM jsem měl, ale album Heavy Metal Anthem mi očistilo průzor, než bys řekl švec. "Hlas znám", pomyslel jsem si při první skladbě. Při druhé už jsem vybaloval noťas a za dvě minuty se má předtucha naplnila. Tento fenomenální zpěvák je opravdu Graham Bonnet (MSG, Impellitteri, Alcatrazz, Rainbow). Album Anthem - Heavy Metal Anthem (2000) pak na mne dokonalo dílo absolutního zmaru, znásilnění a vyuzení do podoby makrely ze supermarketu. Zůstal jsem tuhý, jak vzteklé děcko. Toto album mne dostalo, řeknu vám proč.
Především geniálními kytarovými riffy. Ptám se, jak je možné, aby hudebníci z Japonska měli anglo-americké hudební cítění takového rozsahu, že přijdou s nevídanými kytarovými nápady, přesto jakoby vytaženými z vývaru toho nejlepšího, co se smíchá v pomyslném kotli hard rocku a metalu? Samozřejmě bez toho, že by bohapustě kopírovali. Dalším aspektem ohromujícího zážitku z této desky jsou hudební nápady - platí pro ně vlastně totéž, co pro riffy. Nevědět, že skupina je z Japonska, přísahl bych na holý pupek, že slyším anglickou skupinu a zcela jistě bych hlasitě vykřikoval neartikulované skřeky o genialitě!
Album Anthem - Heavy Metal Anthem má navíc ještě jeden silný prvek. Jednak nemá slabé místo, za druhé pak na tenkou hranici mezi hard rockem a heavy metalem pokládá úlevný a snadno překonatelný žebříček, po kterém přebíháte chvilku sem, chvilku tam a všude si po prasečím pěkně rochníte a po medvědím bručíte spokojeností. Zvláště, máte - li rádi muziku, která má tah na branku, jako celá NHL dohromady i s juniorskou soutěží. Devět let stará deska mimořádně plodných Japonců Anthem má fantastické melodie, neubrzditelný drajv, ohromné hudební výkony a vycizelovaný zvuk. A Graham Bonnet svým zpěvem toto dílo, hodné obdivu, jen umocňuje. Anthem také díky spolupráci s ním zařadili na album několik starších skladeb, které přemíchali a Mistr je přezpíval. Na konci alba máte však ve tváři smutek a to z toho, že sehnat si celou , mimořádně obsáhlou diskografii Anthem už bude chtít prodat auto, ba možná i ženu.

WINGER - KARMA


Mohl bych napsat jen dvě slova : Album roku. Nebo vás zasypat superlativy na toto album. Ale cítím, že by i to bylo málo. Při prvním spuštění nového díla skupiny Winger - Karma se mi doslova a do písmene chvěly ruce. Po vynikajícím, pro mne velmi osobním, tři roky starém albu "IV" jsem se totiž neubránil očekávání. Dají mi Winger opět tak zabrat, jako před třemi lety? Budu mít pocit hudební nirvány, nezřídka kdy také "knedlík v krku", bude se mi chtít křičet radostí a bude má mysl opět bloudit v neuchopitelném neprostoru bezbřehého snění? V odpověď mi přišlo něco, co bych se nebál přirovnat k rockovému Milosrdenství.
Ano, takovouto hudbu chci. Takovou neustále hledám a toužím po ní. Za přenádherným obalem se skývá opravdová karma. Kip Winger s Rebem Beachem jako autoři hudby a textů mají nezměrný cit pro úchvatnou melodii. Bez výhrady každou skladbu vygradují až k bodu, kdy máš pocit, že stojíš na skále a s prvními tóny refrénu je ti dopřáno roztáhnout ruce a letět na širokých křídlech. Snění. Naděje. Niternost. Skladby mají dokonalou stavbu. Mezi jednotlivými slokami a refrény najdeš důmyslné harmonické mosty, vše se sbíhá v pulzujícím řádu dynamických a často překvapivě propletených kaskád hudebních nápadů, bez tápání a bez náznaku vatovitých tamponů k ucpání děr. Takto si představuji moderní hudbu, současný rock.
Hudebníci sami jsou jen potvrzením kvalit skupiny. Geniální kytarista Reb Beach (mj. Whitesnake, Dokken), kterého už léta obdivuji, nabízí sóla, jež musí v každém milovníkovi rockové hudby vyvolat blažené pocity, protože s hrou Reba Beache přichází punc neopakovatelnosti, velkého mistrovství zkušeného hráče s technikou, která se nedá popsat žádnými slovy. Jeho kytara hovoří lidským hlasem. Tu plamenně burácí, ne nepodobná blížící se bouři, vzápětí zase lehounce letí na křídlech těch nejkrásnějších motýlů. O zpěvu, jako i o celkovém projevu Kipa Wingera se dá říct prakticky totéž. Kip umí naplno využít svého ojedinělého hlasu. Ve tvrdším projevu nabízí řežavé uhlíky, ve volnějších pasážích zase hluboké city (bez zbytečného patosu) a citlivé, duchaplné výpovědi svých textů. O rytmiku se stará profesor bicích nástrojů z Berkley College Of Music - Rod Morgenstein spolu s baskytarou zručně nahranou samotným kapelníkem Kipem Wingerem. Na albu najdeme ovšem i jméno kytaristy Johna Rotha, který hraje doprovodné party.
Je mi jedno, jak toto album ohodnotí ostatní a kolik kde dostane bodů. Taktéž je mi ukradené, jak se k němu vyjádří recenzenti a novináři. Já mám ke skupině Winger osobní vztah a když si pouštím její hudbu, navozuje mi to pocit jako o Vánocích. Cítím se slavnostně. Přijímám. Sním. A věřím. Z pomyslných deseti možných bodů dávám jedenáct. (ukázky zde)

sobota 17. října 2009

LIVIDITY VYTLAČÍ NOVINKU!!


Hnojní mrtvolné komando, programově nejoplzlejší skupina světa, plná vynikajících muzikantů - LIVIDITY , přijde 20. října na světlo světa s novým morním a také nekropatologickým navštívením. Své dýmějové hlízy rozprostře na ploše necelých dvaačtyřicet minut ve 13 pobledlých tracích. Zatuchlina starých death metalových hřbitovů i ostře čpějících, rozkladem zahnívajících ostatků dneška - to vše je slyšet v nových Lividity. Album se jemnuje To Descerate And Defile a jak napovídá obálka a ukázky, které jsem slyšel, to bude zase mňamka! :o)) Jakmile budou, ihned přispěchám s recenzí. (ukázka zde)

NA PRVNÍM MÍSTĚ .......... MELODIE !!!


Přátelé, vemte nohy na ramena, nejlépe ty vlastní a palte pro tato dvě alba! Jestli jsou pro vás melodie nadevše, máte rádi vyspělé hudební výkony a toužíte po zvukově dobře opracované hudbě, nemůžete se v obou případech zklamat.
1. Outloud - We´ll Rock You To Hell And Back: Tato deska je mému srdci bližší - je rovnoměrným dílem jak hard tak i heavy. Chandler Mogel (známý ze skupiny Talon) za mikrofonem, ve svém nespoutaně mladickém, vášnivém a sebejistém projevu, k tomu omračující sóla a neotřelé riffy Boba Katzionise (např. Firewind), bubenická vituozita Marka Crosse srostlá s barevnou basou Jasona Mercuryho a u druhé kytary k zastižení Tony Kash. Tato parta dohromady dává výsledek, jenž přinejmenším potěší. Na albu najdeš jak odkaz na triviální heavy metal 80. let, u kterého se začneš blaženě usmívat jako malomyslný, tak také doteky amerického hard rocku, plného velmi vyspělé skladatelské intuice a vtipu. Do toho Katzionis nečekaně vystřeluje svá sóla, která se buď mihotají jako světélka ohňostroje, nebo letí po perličkách tónů, jako kdybys vysypal na schodech koš korálků. Skladby působí lehkým dojmem, jako by skladatelské mistrovství bylo běžnou věcí a hudebníci komponovali prakticky s prstem nose. Jsem nadšený, naposledy mne takto dostali australané Airbourne, ale to je malinko jiné kafe. Vřele doporučuji! (ukázka zde)
2. Danger Danger - The Revolve : s novinkou od Danger Danger jsem se nějak odmítal seznámit, protože jsem si ke kapele, která bývá šmahem (a špatně) řazena k těm největším US kočičárnám, nikdy nenašel cestu. Jaká chyba!!! Sedmé album celkově, první s kytaristou Robem Marcellem a s navrátivším se zpěvákem Tedem Poleym jsem po prvním poslechu bez povšimnutí odložil, že to zkusím ještě někdy jindy. A to je právě ono. Možná znáte pocit, že jste z něčeho nadšení a za dva dny o tom nevíte, zato věci, které zrají v šuplíčku, se vám mnohdy začnou líbit až později. Noví Danger Danger pro mne byli tím druhým případem. Nevím, jak bych pocit z tohoto alba vyjádřil. Melodický hard rock Danger Danger jede v mantinelech, spolehlivě, rovně, bez excesů. Jako nablýskaná kára, která má pod kapotou tisíckrát víc, než zrovna jede. Bez jediného kazu je intonačně neochvějný a jistý zpěv Teda Poleyho, kytara Roba Marcella by pak vydala na samostatnou kapitolu. "Pálím to tam old school", říká se smíchem Marcello, ale docela pravda to není, protože jeho drzé inovativní prvky by možná snesly srovnání s výstřelky Kotzena nebo Gilberta. Myslím, že když si tohle album vezmete ven na trávu, budete tiše ležet, jen tak natažení, že konce nedoposloucháte, protože vás vezmou Marťané, aby si to poslechli taky. Nevím, proč se mi v souvislosti s touto deskou derou na mysl další dvě alba - jednička Dawn Patrol (82) od Night Ranger a Bon Jovi - Bounce (02). Že by to bylo kvůli podobným obalům? To těžko. Možná atmosféra? Kdoví......(ukázka zde)

pátek 16. října 2009

DINOROCK - NEZAPOMENUTELNÉ KONCERTY


Scéna na snímku zatím zeje prázdnotou, ale hned v neděli (18.10.2009, 19.00) ji v pořadu Dinorock v Radiu Rockmax zaplní ti nejslavnější z nejslavnějších ! Projedeme spolu některé slavné koncerty, zaznamenané na nahrávkách, jež psaly historii! Ať už to bude nezapomenutelný Unleashed In The East od Judas Priest, famózní Live After Death od Iron Maiden, kolosální No Sleep...Motörhead nebo epochální Live In The Hearth Of The City skupiny Whitesnake. A to jsou jen tipy, bude toho mnohem víc !! Dinorock tuhle neděli ve znamení slavných live nahrávek!

úterý 13. října 2009

FAIRYLAND - POHÁDKA PŘED SPANÍM...


Z francouzské fantasy-metalové skupiny FAIRYLAND nezůstal letos kámen na kameni. Posledním původním členem je klávesový velmistr Philippe Giordana, který také skupinu FAIRYLAND drží při životě. Co nás za přenádherným obalem čeká? Na celé ploše (bez vteřiny padesát minut) alba několik - opravdu NĚKOLIK skvělých, ba co dím -epochálních melodií. Nebudu obšírný, protože (a to se na mne nikdo nehněvejte) není proč. Toto album přináší hezkou hudbu, nenapadnutelně zahranou, pozoruhodně zaranžovanou i zvukově ošetřenou, ale už zhruba u třetí až čtvrté skladby se mi na mysl začal vkrádat nepříjemný a neodbytný pocit, že se přiblížil největší a nejobávanější zabiják muziky - nuda. Dá se možná říct, že navzdory nesporně titánskému skladatelskému talentu Philippe Giordany není v celé šíři plochy nahrávky na albu Score To A New Beginning ani polovina toho, co FAIRYLAND dokázali na své tři roky staré dvojce The Fall Of An Empire. I jako prastarý kozel miluju pohádky před spaním, přesto se však v tomto případě obávám, že toto je pohádka, kterou by mohli ve špitále oficiálně vybavit anesteziologické oddělení. Zajistila by tuhý spánek pacientů , přičemž by jim mohli třeba kuchat břich. S malou slzou v oku vzpomínám na demo Realm Of Wonders (2000) bývalé skupiny Phelippe Giordany - Fantasy. To totiž byla v tomto oboru přímo kolosální záležitost. Toto demo neseženete, naštěstí je oficiálně uvolněno pro legální stažení.