Na blogu nejsou nabízeny žádné soubory ke stažení / No downloads on the blog. HP

úterý 6. října 2009

WARBRINGER - KALIFORNSKÉ MEDULIENKY


Návod k chovu včel : vezmeme pět mladých včel z Kalifornie, dáme do úlu a potom silně zaboucháme. Jak začnou šílet, chov je ukončen - máme tady nový druh Thrashus Warbringerus!! Děcka, tož toto je síla!! Takový rej medušek jste dávno neslyšeli, pokud někdy vůbec! Bzukot thrashových med dojivých dělnic, jaký je ke slyšení na novém albu Warbringer - Waking Into Nightmares, je přímo lahodným zvukem, které vaše uši potřebují. Místo kýžené mateří kašičky však - stříká krev!!!!! Jednoduše VYNIKAJÍCÍ je toto dílo mladíků z Newbury Parku v Kalifornii, před kterým jako prastarý milovník bzučivých rejů pokorně smekám až k zemi. Albová dvojka Warbringer se totiž nese ve stíhacím tempu, kdy vám ze zadku fičí jiskry jak od brusky, nohy nestíhají běžet s sebou, tak vás Warbinger nesmlouvavě smýkají a tahají škarpou , patníky nepatníky, kam chtějí oni. Prudké, nebezpečné, jedu plné, škodolibě štiplavé album s výsměšnými cirkulárkami kytar a bicími jako pomstou Formuli 1 za pomalou jízdu!!! S albem Warbringer - Waking Into Nightmares držíš v ruce živý granát s vytaženou pojistkou - jak to pustíš, Bůh tě chraň - je to plné jedových medušek!!!! Bomba všech bomb!!! (ukázka zde)

pondělí 5. října 2009

ILIUM - METAL PRO MILOVNÍKY MELODIE

Jak dlouho jsem nebyl nadšený z nějakého alba? Od včerejšího večera? Díky letošním Ilium - Agelless Decay je mi dopřáno hormonů štěstí i dnes. Tak přátelé tuto desku doposloucháte, vyndáte ji z přehrávače, uložíte opatrně do krabičky a vsunete si ji na noc pod polštář. Ráno se proberete a hned v posteli si přivodíte další hudební orgasmy. Kdo má opravdu rád melodický heavy metal, tuto krásnou nahrávku nemůže obejít. Australané Ilium pro toto album získali do svých řad amerického zpěváka Mikeho DiMeo (Riot, The Lizards, Masterplan), jehož hlas hudbě Ilium doslova lahodí. Skupina je zručná jako zkušený řezbář, celé album vás provázejí pěkné melodie, vychytralé a vtipné kytarové riffy (Jason Hodges), fenomenální hra na klávesy(Kaspar Dahlqvist), to vše v dokonalém zvukovém hávu a brilantní produkci. Kdo chce mít doma desku, kterou si bude pouštět 300x denně po dobu 25 let, musí vyrazit právě pro toto album - Ilium - Ageless Decay! (Myspace)

KISS - SONIC BOOM


Musel jsem si hodit kostkou, abych se vůbec rozhodl sem napsat své poznatky o novém albu Kiss. A to z důvodu, že ke skupině Kiss cítím bezmála synovskou lásku. Od mých zhruba 13 let se Kiss stali natrvalo součástí mé bytosti a ruku na srdce - není na světě hudebního útvaru, kterému bych ve svém životě věnoval tolik myšlenek, času a energie jako právě Kiss.
Inu - noví Kiss! Album začíná obalem a ten se mi líbí. Safra, to o obálce šlo ale rychle! Chtělo se mi rozepsat se, jak mi tvář Tommyho Thayera nesedí do masky Ace Frehleyho, ale pak jsem si to rozmyslel. Tommy prostě má masku Ace Frehleyho, ať se to Pášmovi líbí nebo ne a Pášma s tím nic nenadělá.
Tak a je nutné podívat se na hudbu. Nebudu si hrát na hrdinu ani střelbou do stárnoucích bývalých bohů (není proč), ani zarytě vykřikovat, že Kiss vám svým albem nakopou zadek. To sice ano, nakopou, ale vůbec to nebolí. "Praví a nefalšovaní" Kiss mi přijdou trochu jako figuríny ve voskovém muzeu. Ta podoba ! Ty známé riffy, hlasy, melodika! Ale z vosku! Kiss už měsíce před vydáním alba proklamovali svůj návrat k 70. letům jak skladatelsky, tak také zvukově. Obojí do jisté míry splnili. Své vlastní nekomplikované rockové umění ze sedmé dekády minulého století napodobují velmi věrně. Kéž by se jim to ale také dalo věřit! Mnohem více, než srdečné nadšení, (které ve věku Kiss už jednoduše nemůže vzhledem k jejich hudební formě přijít) je totiž z alba cítit chladný a přesně cílený kalkul. Kam však míří? To mi není jasné. Album mi dohrálo poprvé a já jsem si řekl: "Pro koho tahle deska je?" Pak jsem se ťukl do čela - "Pro tebe, ty blbče, vždyť jsi byl takový fanatik do Kiss !" No jo, ale proč mne teda nebaví víc?!
Písničky na albu Sonic Boom jsou přitom velmi dobré - trochu se podivuji jen rozhodnutí Kiss, udělat pilotním singlem skladbu Modern Day Delilah, která mi připadá z celého alba snad nejnudnější. Jsou tady mnohem, ale mnohem lepší kusy - Never Enough od Paula Stanleyho a Tommyho Thayera a nebo Simmonsova Yes I Know ( Nobody´s Perfect) - v těchto peckách na vás dýchne duch starých Kiss snad nejsilněji. Celkově se pak nové album Kiss poslouchá velmi dobře - ruku do ohně bych dal za to, že si najde nekonečné řady nadšených posluchačů. Já tam slyším i věci, které bych rád brzy zapomněl - až se ohladí hrany, určitě na ně ani nevzpomenu : nenápadité a chudobné sbory (kde jsou baby např. z alba Love Gun), dále snahu o napodobení stylu kytarových sól Ace Frehleyho (nelze uskutečnit) a příliš dokonale rockovou hru na bicí špičkového bubeníka Erica Singera (P. Criss byl svým způsobem "nerockový" a dodával Kiss punc neopakovatelnosti).
Ještě jednou zopakuji své přesvědčení, že Kiss tímto albem nadchnou velké množství lidí. Jak rád bych se k nim připojil! Zatím se mi to daří tak napůl. Pohnojil jsem si to sám, nejsem schopen o Kiss uvažovat a poslouchat je bez předsudků. Je to, jako potkat vlastní ženu po 40- letém manželství hned první den po rozvodu. Znáte ji dokonale, ale už není vaše.

neděle 4. října 2009

Vymetou s tebou všechny rohy.....










1. Tardy Brothers - Bloodline: John a Donald Tardyovic - klucí ušatí ze smrtonosných Obituary mne absolutně dostali - společně s hostujícími muzikanty (především s velkým pojmem death metalové scény kytaristou Ralphem Santollou) vytvořili projekt, se kterým neradno lézt do ringu. Na zemi ležíš po první bombě a počítají tě nejpozději po třetím kole. Album Bloodline se dost liší od tvorby Obituary, ačkoliv hlas a projev Johna Tardyho je tak nezaměnitelný, že bys na první poslech odpřisáhl, že posloucháš slavné floridské death metalové hrdniny. Není to tak. Medvědí bráškové Tardyovi přišli s albem, které se od Obituary liší jak stylem, tak také zvukem. Ze všech sil se bráním přirovnání, spíš bych volil album vzít a s klidem je zařadit mezi higlights ortodoxní death metalové scény z Floridy konce 80. a první poloviny 90. let. Nebo by se možná k tomuto albu hodil název - death heavy metal. Nijak to nebudu rozebírat - jestli chceš dostat na budku, tak si do ní skrze ušní díry nacpi toto album a dostaneš výprask o jakém se ti ani nezdálo. Super, já se nechal vypleskat už několikrát. (ukázka)

2. Hellwitch - Omnipotent Convocation: další album, které mou všivou, šedivou a ze všech stran metalem dotlučenou hlavu velice potěšilo, nahráli po ohromně dlouhé pauze (19 let) floridští Hellwitch. Poprvé si vysloužili pozornost odporně rychlým albem Syzigial Miscreancy v roce 1990. Od té doby ale uteklo hodně vody a z původních Hellwitch nezůstal kámen na kameni. Dnešní skupina drží pohromadě jen díky nadšení kytaristy Partricka Ranieriho. Velmi se mi líbí ten špinavý, jakoby divoký a neučesaný zvuk, který evokuje pekelné nahrávky z 80. let ( Possessed a pod.). Stylově bych se ani nepokoušel skupinu zařadit - možná třaskavý, vichřičný metal přímo z pekelného kotle, nebo tak nějak. Jedná se o výborné album, které má šťávu, jakou byste museli pohledat. Prudké jak sjezdovka, rychlé jako satanášova formule, nespoutané, výbušné. Vynikající! (ukázka k nalezení zde)

sobota 3. října 2009

AGGRESSION - MOSHPIRIT


Prakticky velmi bravo!!!Tři roky stará banda AGGRESSION z Barcelony přináší na své prvotině MoshPirit (2009) klasický thrash metal, jako vystřižený z Bay Area, kde byla kdysi v druhé polovině 80. let jakási rezervace thrash metalu a co odsud přišlo, to zliskalo hubu každému na světě a zase to tryskem odletělo ( např. Vio-Lence, Exodus, Forbidden, Dark Angel, Epidemic, Hirax, Heathen). Španělská čtveřice v čele s kytaristou a zpěvákem Polem Luengem napodobuje styl z Bay Area velmi věrně. Ke zdi vás přišpendlí zručně sekaná staccata kytar, do uší vám povane také štěkavý vichr řevozpěvu, baskytara, to je ocelový kolovrat a bicí ani nemluvě - ty jsou jako motor, na který jednou všechny mašiny v pekle. Zajímavé a dlužno říct také velmi potěšující je, že AGGRESSION se nesnaží o nějaká smrtící tempa. Ano, album se valí rychle, jako když v mrakodrapu vysypete pytel brambor na schody, ale hudba není nečitelná. To je příjemné zjištění. Já bych možná uvítal, kdyby kytaristé dostali ze svých kytar ještě trochu více kouzel zejména v pravé ruce (jako kupříkladu nepřekonatelní titáni thrashových riffů Exhorder), ale celkově vzato, první album Španělů AGGRESSION je velmi, ale velmi příjemným oživením letošní albové nadílky. Tady je malá ukázka, s kým máte tu čest. Máte - li rádi čistokrevný thrash metal, nenechejte si toto album utéct. Abyste pro něj jednou neběželi, až je budou všichni thrasheři pouštět z otevřeného okna a vy je nebudete mít. :o))

pátek 2. října 2009

DINOROCK - RYCHLÁ JÍDA? KDEPAK....

V Dinorocku tento týden zvolníme tempo. Rockové balady, ploužáky nebo prostě pomalejší skladby. Vybral jsem některé kousky od skupin Magnum, Nazareth, TNT, Cinderella, Black Sabbath, Victory, Accept, Rush, Kansas a dalších, tak se u toho klidně tulte ke svým drahým, plužte, nebo jen tak poslouchejte. I vydechnout je někdy nutné. Není - li to ovšem naposledy.

čtvrtek 1. října 2009

DECREPIT BIRTH - MOZEK NA HADRY

Myslím, že jsem toho asi tak od 12 let věku už slyšel docela dost - ale takto hypergeniální palbu aby člověk opravdu pohledal. DECREPIT BIRTH - Diminishing Between Worlds (2008) vřele doporučuji každému, kdo by si chtěl prohlédnout své mozkové závity, protože už s prvními tóny se vám mozková hmota vydere z hlavy ven jedním z tělních otvorů. DECREPIT BIRTH nabízejí tu pravou brutální bublaninu ne s jednou, leč hned několika třešničkami na povrchu. Speciální kapitolou jsou geniální kytarové riffy i sóla Matta Sotelo. Celé album je jeho virtuozní hrou doslova prošpikováno. Další bestialitou jsou potom bicí - KC Howart bubnuje stejně rychle nohama jako rukama, ale co hlavně - jeho hra má hlavu a patu a je neobyčejně důmyslná. Do toho řve Bill Robinson jako král všech medvědů grizzly. Možná by se dalo říct, že DECREPIT BIRTH hrají technický brutal death, ale to by bylo velmi zjednodušené. Jde o něco víc - z alba je cítit speciální atmosféra. Ano, hudba je to nesmyslně rychlá, agresivní a prudká, ale obsahuje velmi sofistikované úniky mimoběžný rámec brutálního deathu (např. zajímavé tóniny, táhlá a melodická sóla na kytaru v jinak zběsilé smršti nebo prudké dynamické zvraty a mnohá barvitá rytmická překvapení). Jakmile si album obstaráte, uvědomte telefonicky ARO, případně pohřební službu, že budou mít příjem, myslím, že tato deska vás dostane. Mne to složilo a to, jak pravím, neposlouchám metal první den. Tady je nějaká ukázečka .