
Přiznávám se, že nové album
No Guts, No Glory od australských vačnatců
Airbourne bylo u mne osobně zřejmě nejtoužebněji očekávaným přírustkem do již tak dost široké rodinky hřmotné rockové scény, která obývá můj příbytek. Jednoduše proto, že jejich předchozí ( a debutové) album
Running Wild považuji za počin století, ne - li tisíciletí. Tak si říkám : "Ještě, že
Airbourne ničím nepřekvapili ". Přímí pokračovatelé stylu svých kmenových souputníků - veleještěrů Rose Tatoo a AC/DC, zkamenělých navždy v našich srdcích, jsou tak dokonalým odrazem hard rockového soundu z 80. let, že o nějaké původnosti nemůže být ani řeč. Přesto však kvarteto z Warnamboolu (Victoria, Aus.) drží v rukou všechny trumfy, jak nás dostat na kolena.V tomto případě se mu to daří hned v prvních vteřinách úvodní skladby Born To Kill. Je to, jako by AC/DC vyhodili před třiceti lety do vzduchu bumerang a on se teď vrátil v podobě
Airbourne, k tomu letem přiostřený jako břitva. Supergeniální rytmické cítění bratří Youngových, celosvětově obdivované a také nevyvážitelné zlatem, ožívá nově také v tvorbě Airbourne, za což kapela nezaslouží opovržení, ale naopak uznalé poplácávání po ramenou. Vše navíc předestírá v plném, mladickém vyražení a ohromující síle. Takto si představuji heavy rockovou skupinu.
Airbourne při tom náboženství Hard´n´Heavy dodržují do posledního písmene - dobře vypadají, dbají na image na fotografiích, chlubí se skvělým logem a vynikající koncepcí prezentace. Novinku skupiny
Airbourne -
No Guts, No Glory můžete vložit do přehrávače na dlouho. Jestli vás totiž pobaví jako mne, nebudete se bránit mnohonásobně opakovanému poslechu. Naopak, dřívější ranní vstávání i pozdější večerní uléhání kvůli téhle desce se stane zanedlouho vaším novým obyčejem. (
ukázka)