SLAYER - WORLD PAINTED BLOOD

Kerry King stojí nehnutě, rozkročený a pevný jako nějaký metalový wombat, se kterým nejde hnout. Bez hnutí brvou si vás změří pohledem jako předseda mysliveckého sdružení pytláka, pak začne pokyvovat "včelínem" na bradě, jež by mu už mohl závidět i František Peterka v roli krkonošského démona a jeho pravá ruka počne vysekávat na strunách kytary smrtelný riff. Pravačka mameluka Kerryho Kinga by trsátkem ve vteřině vykostila i ledňáčka v letu nebo sedmero vzrostlých kravek na pastvě, co pak nějaký riff! I ten nejtryskovější je úplná hračka. Složí vás to stejně samozřejmě, jak zedník metr do kapsy. Samozřejmost je vpravdě zabijácký prvek a Slayer to nejen dobře vědí, ale i zhusta předestírají. Hudba na jejich novém albu, to není profesorské vyučování předmětu s názvem Thrash Metal. To není ani ostentativní dohánění vlastní slávy, navíc s vyplazeným jazykem (Metallica, škyt!) - tahle deska - to je mrazivý výsměch! Výsměch všemu, co kulhá, výsměch pomalosti, všemu, co je měkčí než ocel a teplejší, než mrtvola. Slayer nabízejí poměrně velmi nesmlouvavé vyznění - bezmála arogantní pohrdání slabinami, nesmlouvavou detonáž malosti a nesmělosti a navíc také právem nadutou lekci, kudy tudy ven z neumětelství a prázdnoty.
Novinku Slayer - World Painted Blood jsem doposlouchal s pohledem do neznáma, jako voják, který právě prožil trauma války. Ty kytarové riffy - nejsou to snad zvuky kulového blesku?! Není to skřípot pekelné brány, která tě zve ku věčné návštěvě?! Konstruktéři motorů Formule 1 - chutě spěchejte za Kerrym Kingem a Jeffem Hannemanem o radu, co s rychlostí, vaše auta jsou proti nim jen nanicovatými šneky! Též se nechejte něco poučit o vypjatém zvuku, který svým naléhavým voláním schoziodních vizí, už tradičně povětšinou na jednom tónu, provází strýc Tom Araya (vzhledem už starší brácha Čáryfuka) . Vědci se prý přou, který savec vydává neodpornější řev, mají za to, že Ďábel medvědovitý. Kdepak! Neslyšeli Toma Arayu na novém albu Slayer! Tasmánský čert oproti němu mile vrní! Celou taškařici doprovází ona neuvěřitelná jednotka času - Dave Lombardo - co každý jeden jeho úder do bicí soupravy (a že jich tam je), to jeden rok vašeho bídného života. Za pět vteřin jste pod drnem! Celkově jsou Slayer na tomto albu obřím, nasraným tetovacím strojkem, jenž namísto jehly vbodává do vašich ušních bubínků přehrozivé meče, dýky a šavle!
Slayer vydali vynikající album - smete vás rychleji, než uklizečka pavouka. Ale žádnou recenzi track -by-track ode mne nečekejte. Album na sebe nechávám působit jako celek. A tohle dílo na mne působí takto : vyspělé, přetlakové sekanice střídají napjaté plochy plné beznervé pustoty, do které slayeří štěnice tu a tam vypustí výsměšně jednoduchou, triviální melodii, kterou jakoby zplodilo autistické dítě s diagnozou "posedlost ďáblem". Pak nastane zase smršť, před kterou se , jektaje zuby, všichni živí zahrabou i holýma rukama do betonu. Takto vás Slayer na střídačku ždímají po celou dobu alba World Painted Blood. Tahají vás vysvlečené po skalách příšerných a krkolomných riffů, pošťuchují beznadějnými dloubanci do žeber v hypergeniálních a pregnatních bicích a mnohokráte počastují zlými důtkami přetěžkých kytarových sól. Slayer nelze vytknout, ani co by se vešlo za vzorně ostříhaný nehet. Snad jen, že by nás nemuseli tolik děsit - posloucháte totiž s pocitem, že se máte dobře bavit v místnosti s lidmi, z nichž jeden je bestiální vrah. Vy pak na každou další skladbu nahlížíte, jak slípka do chodby, jestli už třeba nebude lépe. Nebude. Kerry King se na konci za vámi ani neohlédne a bezcitně odejde spolu s ostatními kamarády ze Slayer a nechá vás tak. S vnitřnostmi ven a rozervaným chobotem, to jak jste troubili o pomoc. Užijte si to.....(ukázky zde)