HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)
středa 18. listopadu 2009
HELIX - VAGABOND BONES
HELIX - letitá kanadská hard rocková (a svého času i glam-metalová) stálice se letos přihlásila o slovo albem Vagabond Bones. První poslech bývá klamný, jako úsměv lehké ženy. I já jsem na poprvé podlehl vábivému hard rockovému soundu zkušených HELIX a nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Devítka kompozic, psaných i nahraných zkušenou rukou, ve mně ovšem hned při druhém poslechu vyvolala efekt ovocného pyré, jinak též bonbónu k cumlání. Na začátku jej máte plná ústa, která zalévá úžasná chuť, ke konci se však z dobrůtky stane malý, nepříjemný a také trochu kyselý nehtík, jež se vám lepí na patro a převracíte jej v ústech jen proto, aby zmizel docela a více jej nebylo. Mezi klady alba spatřuji především důstojné kytarové riffy, jež nenechají nikoho na pochybách, že posloucháme partu protřelých mazáků. Rovněž zpěv Briana Vollmera, který disponuje mírně zastřeným, neobyčejně přesvědčivým hlasem, vyzývá jen a jen k velké pochvale. Nemohu se však zbavit pocitu, že se skupině nepodařilo udržet album kompozičně zcela vyrovnané. Dva kousky, konkrétně hbitý rokenrol When The Bitter´s Get The Better Of You a rádoby odlehčená skladba Best Mistake I Never Made, působí dokonce trochu vatovitým dojmem. Ovšem jedna věc mi na albu nejde krkem hned u několika skladeb a to jejich nepochopitelné zakončení, které zní, jako by kapela jednoduše nevěděla, co s tím. Celkově je ovšem letošní počin kanadských HELIX důstojným pokračovatelem jejich nezanedbatelné kariéry. Především v 80. letech HELIX sjezdili půl světa ve společnosti, Aerosmith, Kiss, Mötley Crüe, Alice Coopera, Whitesnake a mnohých dalších a je rovněž třeba si připomenout jejich vynikající díla No Rest For The Wicked (83) a Walkin´The Razor´s Edge (84). Za své zásluhy by tedy hrudníky hudebníků z Ontaria mohl zdobit nejeden metál - pro tento poslední bych však, ve srovnání s těmi nejlepšími, volil při nejlepším bronzové zpracování. (ukázka zde)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat