PANE VRCHNÍ ?! 2x PÁR FACEK.

Jednáct let v případě Whiplash a ještě o šest víc u Defiance - právě tak dlouho vydržely obě byvší akvizice amerického thrash metalu odpočívat. Ale dnes se vracejí a uvítají tě. Čím? Hned ve dveřích místo pozdravu - pár facek!
1. Defiance - The Prophecy: Jako když ti jednoho dne zdrhne mladý pes. Hledáš jej jako blázen, protože byl dobrý - měl zdravé, bílé a trhavé zuby, byl plný síly, v očích dva plameny! Zmizel a už se nevrátil. A ty tak jednoho dne sedíš na zápraží a on přijde - namísto vyhublého, nohatého dorostence se ale vrátí masivní starý macek se zjizveným obličejem. Jedno oko v hajzlu, pěkná srst tatam, ale zkušeností habaděj a hlavně - ten respekt, co si s sebou přinesl! To jsou pro mne po svém návratu Defiance. Kdysi jsem poslouchával jejich alba Beyond Recognition (92) a Void Terra Firma (90) a to tehdy , když jsem ujížděl na blescích jejich rychlosti a když jsem si nechával občas proliskat hubu jejich divokými a přesto jako nože srovnanými riffy. Zmizeli mladí thrasheři - vrátil se starý mazák, svalnatý voják. Čerstvou nálož Defiance s chutí ocení každý, kdo má rád thrashové kázání popravčích širočin, neomylných jako kulka odstřelovače, též drtivý dvoukopákový masomlejn v rychlosti, která tě oněmí. Před poslechem je nutné si také připravit podložní mísu, protože nástupy kytarových sól Jima Adamse k tobě vtrhnou s takovou silou, že máš v hlavě bordel jak Lidl v regálech a zběsile tě samovolně opustí stolice i s nohama. Stylově jsou aktuální Defiance někde tam, kde jsou doma Testament. Thrashového štěkotu se nedočkáš. Je to láva. Horká jak Luciperův grog, jsou v ní vystřelující rudé šutry, co tě vždycky neomylně zasáhnou do hlavy a když to ztuhne, zjistíš, že ti v tom vězí nohy. Navíc Defiance nabízejí něco nevídaného a to jsou melodické pěvecké linky. Ovšem, ten hlas ! Chtěl bych vidět zpěvákův pas, protože tam jistě stojí napsáno : Steev Esquivel - Medvěd. Album jak pecka z děla. Bum!!! (ukázky zde)
2. Whiplash - Unborn Again: ještě o třídu známější, než Defiance, byli ve své době newjerseyští Whiplash. Co nám pod obálkou od thrashového výtvarnického pámbíčka Eda Repky připravili? Inu, tady jsem poněkud rozpačitý. Album jsem poslouchal a neodbytný prstík hned čtyřikrát kroužil kolem tlačítka Stop. Nevypnul jsem to, ale k opakovanému poslechu jsem se musel přemlouvat. Nic to ale nevadí. Album půjde na pár dnů ležet do karantény. Časový odstup dělá divy - nebude totiž překvapením, když příště budu vřískat nadšením! Z původního poslechu mi utkvěly v hlavě dvě věci - krásná staccata kytar a stylová rozmanitost, velmi přetékající thrashové hranice. Uvidíme příště. (ukázka zde)