GAMMA RAY - TO THE METAL

Nejsem sice z řádu posluchačů, kteří mají Gamma Ray na samotné špičce svého žebříčku, spí zamotaní v jejich vlajkách a slipy podepsané Kai Hansenem nesundávají po celá léta, ale i tak na skupinu Gamma Ray nedám dopustit. Ať totiž vezmu její diskografii z kterékoliv strany, nemohu v ní najít ani jedno album, které by bylo slabé. Nemám nejmenších pochyb, že také zbrusu novým albem Gamma Ray neminou cíl. Bez váhání bych desku To The Metal označil když ne za klasiku žánru, pak za klasiku Gamma Ray určitě. Plus s něčím navíc. Hansenova družina totiž svou tvorbu na tomto albu zjednodušila, odvětvila a učinila ji velmi přímočarou. Nemohu, než plně souhlasit a album si užívám o to víc. Otevírák Rise je spolehlivým kvapíkem, po kterém se těšíte na ty další, vystavěná a zpěvná dvojka Deadlands vás zase odrovná neubrzditelným tahem na bránu. Třetí Mother Angel se na první poslech zdá trochu monotónní, její kouzlo ale objevíte s dalšími poslechy. Monumentální pomalá skladba No Need To Cry obsahuje nejen pěkný dvouhlas, ale i přímo titánský refrén, jež se na douho zakousne do vaší hlavy. Přízračná pětka Empathy s perfektní melodickou linkou v orientálním duchu a skvělým refrénem jen předznamenává titulní To The Metal - ta je jako vystřižená od Judas Priest a přísahal bych na to, že záměr je odhalen v celé nahotě záměrně. Následuje quasi-helloweenská rychlovka All You need To Know, ve které hostuje M. Kiske, stíhaná senzační refrénovkou Time To Live, typicky stavěnou ve formátu Gamma Ray, navíc s pěknou neoklasickou vsuvkou. Závěrečná kompozice Shine Forever je pak nejen bonbónkem na už tak chutném dortu, s jejím dozněním jste navíc ihned zvikláni k opakovanému poslechu. K deskám, jako je tato, se vracím rád a často. Miluji věci dotažené do konce, takové, kterým nic nechybí. To The Metal mezi ně patří. Toť můj názor, máte - li jiný, chutě s ním do komentářů! (Ukázka titulní veci ZDE)