ACE FREHLEY - ANOMALY

Zatímco Kiss s patřičným humbukem vydávají nové album Sonic Boom, jejich bývalý kytarista Ace Frehley přišel se svým aktuálním dílkem prakticky zcela neslyšně. Já jsem na album čekal s nadějí. Jednak byl Ace Frehley vždy mým nejoblíbenějším "kissákem", jednak je bezkonkurenčně nejlepším hudebníkem z původní sestavy legendární čtveřice. Ace se pomaličku blíží k šedesáti letům věku, má tedy dostatek hudebních i životních zkušeností, aby jeho dílo nebylo plytké. A také není. Album se jmenuje Anomaly a obsahuje 12 různorodých skladeb, včetně vkusně předělaného hitu Fox On The Run (ukázka) od slavné britské skupiny The Sweet. Ostatní skladby Ace Frehleyho ve valné většině potěší. Slavný kytarista nabízí jednak odpíchnuté kousky - první tři vyloženě jedou - Foxy & Free, Outer Space a Pain In The Neck, plíživě se zase tváří skladba Genghis Khan s orientálními vlivy a úchvatným Aceho sólem. Malým překvapením pak je skladba Change The World, která jako by vypadla z pera pozdějšího Paula Mc Cartneyho, stejně jako vzdáleně dylanovská A Little Below The Angels. Všechny skladby zpívá sám Ace Frehley se svým typicky houpavým, překvapivě mladickým zabarvením hlasu. Pozoruhodným prvkem alba jsou samozřejmě pověstná Aceho sóla. Víte, že Ace hrál vždy velmi intuitivně a jeho parádičky byly sice rozprostřeny převážně jen na několika taktech, ale vždy stály za to. Ještě podotknu, že Ace Frehley se na svém novém albu Anomaly obklopil výbornými spoluhráči. Basa patří Tonymu Espositovi, na bicí hraje dlouholetý spolupracovník Kiss - Anton Fig, který se o práci za soupravou dělí ještě se Scotem Cooganem, doprovodnou kytaru zaobstarává Derrek Hawkins a klávesy pak muž, který spolu s Ace Frehleym album produkoval - Marti Frederiksen.

Shrnu to tak, že s albem Anomaly držíte v rukou pěknou desku. Nepředpokládal bych, že se stane trhákem, to určitě ne, ale kdo jste si v minulosti oblíbili Ace Frehleyho jako skvělého muzikanta a v neposlední řadě také jedinečnou osobnost, budete zřejmě spokojeni. Kdo jste už album slyšeli spěchejte s komentářem. Jsem zvědav.

VIRAL LOAD

Když posloucháte death metal, pak vás nemůže už nic šokovat. Leda, že v záplavě skupin , které na vás hrnou to mrtvolné chroptění, do nemožnosti podladěný kolotoč kytar a bleskopalbu bicích objevíte něco, co z hromady mrtvol trčí jako holá kost a ční nad ostatní. Někomu třeba upadne brada až na zem z hyper technického death metalu německých Necrophagist. Jiného zase dostane ultra extrémní brutal death od skupiny Cephalotripsy, jejichž zpěvák Angel Ochoa předvádí zpěv, který by se dal přirovnat jedině ke zvuku střevní persitaltiky nemocného mamuta, někdo druhý zajásá nad rychlostí band jako Condemned, pověstných Deeds Of Flesh nebo Dying Fetus.
Mně odumřela hlava při poslouchání skupiny Viral Load (US). Začalo to tím, že jsem luštil jejich přenádherné logo, které jsem někde zahlédl a které vypadá jako rohatý kus nějakého pekelného keře. Takže - Viral Load. Nejstarší album Viral Load - Brutalized Beyond Belief (1997) neznám a kdoví, kdy mi přijde do ruky. Zato dvě další - Practitioners Of Perversion (01) a Backwoods Bludgeoning (06) se mi vrtí v přehrávači jedna radost už několik dní pořád dokola. Viral Load je skupina ve svém oboru velmi známého Shawna Withakera - týpka, který se kromě Viral Load přímo účastní nebo hostuje ve skupinách : Braced For Nails, Grotesque Formation nebo Insidious Decrepancy. Whitaker je absolutní démon - brilantní kytaru doplňuje zpěvem, který chvílemi zní jako když ožralý nosorožec blije do jeskyně, chvíli zase skřehotá jak trpaslík trefený do řiti brokovnicí. Ale zpěv je jen zlomek zážitku z Viral Load. Nejlepší jsou totiž kytarové motivy, protože v rámci brutálního death metalu toho nejhrubšího zrna Whitaker nabízí riffy, které vám vezmou dech. Chvílemi si myslíte, že snad začne hrát thrash metal, chvíli se zase vaří v deathovém kotlíku, pak jedete znovu na výlet po sekaných thrashových břitvách a zase zpět. Prostě bomba. V záplavě podobných band z USA skupina jako Viral Load vyloženě potěší a mohu ji vřele doporučit. Na konec ještě upozorním na to, že vynikající je rovněž letošní album Extirpating Omniscent Centitude one - man projectu Shawna Withakera Insidious Decrepancy, na kterém Shawn složil veškerou hudbu a nahrál sám všechny nástroje. Jedná se o šílený běs, slovy skoro nepopsatelný. Tak poohlédněte se po jménu Shawn Withaker - kde je jeho jméno, tam najdete také záruku špičkového brutal death metalu.

DINOROCK - TWISTED SISTER

Zpěvák skupiny TWISTED SISTER Dee Snider stál několikrát v životě za ohrádkou u soudu. Ne, nikoho nezabil (ačkoliv mnozí rodiče v USA si dodnes myslí, že přinejmenším pojedl několik dětí), Dee Snider byl zaníceným bojovníkem za práva Heavy Metalu, respektive za práva umělců hrajících heavy metal. Ostře vystupoval proti cenzuře. My v Evropě si to možná ani neuvědomujeme, ale TWISTED SISTER byli skupinou, která měla na vývoj Heavy Metalu v USA obrovský vliv. My známe několik jejich hitů, které ve více, či méně zdařilé podobě zpracovala kdekterá venkovská agro-metalová skupina, víme něco o tom, že TWISTED SISTER vyznávali léčbu šokem i co se týkalo jejich vzhledu (snímek mírně napovídá), ale o onom VELKÉM významu povětšinou mnoho povědomí nemáme. Přitom, kdo v USA neměl v první polovině 80. let doma jedničku TWISTED SISTER - UNDER THE BLADE, byl buď v bezvědomí, nebo nebo nebyl dlouhodobě doma (10 let). :o) Byl to prostě standard. Povinnost. Tak se na tuto báječnou a také v pravdě senzační skupinu podrobněji podíváme v dalším pořadu Dinorock a to v neděli 27.09.2009 v 19.00.

LIVIDITY - ZHOUBNÁ "PRDEL"

Při svých současných toulkách po krásách patologií, ruku v ruce s hrobními červy a zmačetovanými zesnulci, jsem si vzpomněl na americké slušňáky Lividity. Vážení pozůstalí, toto je jedna z nejlepších band, které v hnilobném světě brutálního death metalu působí. Z jejich skrovné diskografie (3 studiovky) mne eminentně zajímají alba ´Til Only The Sick Remain (2002) a Used, Abused And Left To Death (2006). Vloni ještě shnilotiny Lividity z Illionois vydaly živák Live Fornication, ten stojí také za pozornost, ale jeho obal je nepublikovatelný, protože se tam nalézá porno :o)). Co na takových albech Lividity najdeme? Tak především čarokrásné chrochtání, pak taky brutal deathovou smršť s velkým vlivem ortodoxního death metalu, neuvěřitelně oplzlé a vulgární texty (kterým stejně nejde rozumnět) a to vše dohromady dává velkou zhoubnou "prdel" - neboli srandu hnojní. Každé ze dvou alb, o kterých je řeč, je trochu jiné. Zatímco na ´Til Only...najdeme umírněnější pekelné a rovněž pohlavní běsnění, řekl bych takovou vaginální předkremaci, pak na tři roky staré desce Used, Abused....jsou Lividity nejzběsilejší, jak to jen jde a sežehnou vás přímo bleskově. Nemůžete si nevšimnout, že druhé jmenované album nabubnoval Jordan Varela - velký pojem mezi death/grindovými bubeníky - tento mužík na kopáky hraje to, co se hraje na virbl v cirkuse při salto mortale a zbytkem okončetin vytváří kulisu pro apokalypsu. Ostatní Lividity do toho hrnou milé, dojemné a tklivé melodie, znamenající jarní rozpuk vředů napůl rozložených zemřelých, dnes už v kapele nepřítomný Matt Bishop (jediný původní člen skupiny je tak Dave Kibler) do toho huláká a bručí jako k smrti hladový a nadržený medvěd. Na kytary a basu se k radosti všech vyluzuje nejeden neveselý riff a akord. Původně silně viditelné osobnosti - Matt Bishop ani Chris Campbell v Lividity už nejsou. Tým se "omladil" a slibuje, údajně, ještě letos vydat album. Tak už chystejme ušiska! Lividity nás za ně pěkně vytahají. Kleštěmi.

GORE HÁJ DĚDINŮ......

Zabředl jsem mezi mrtvolky. Nějak to nemůžu vyndat z uší. Výlety do nejnižších pater podpeklí mě hodně baví. To je to hlavní - zábava je prvek, který od hudby očekávám vždy s největší touhou. Proč člověk vyhledává ten nejbrutálnější metal nevím. Každý tón zní jako brnkání na čerstvě vyoperovanou míchu, zpěváci hučí, chrčí a klokotají jako nezdařený kanalizační proces, případně chrochtají jako zděšený vepřík očekávající řezníka a bicí si to ženou v tempu cvrčku na kole, když jedete střemhlav s kopce. V poslední době mne oslovilo hned několik mírumilovných spolků, které hrají ten nejbrutálnější death metal, jaký na světě najdete. Budu jmenovat jen namátkou šílené Američany Embryonic Devourment, Severed Savior, Origin, Corpulate, Pathology nebo Devourment (vše rovná se nevyslovitelná hrůza) a dále vzpomenu i nepojmenovatelně rychlé Ingested z Velké Británie. Ale speciální kapitolou jsou skupiny z Itálie. Mám pro ně slabost (i v jiných stylech), to přiznávám - i když po vykonání práva útrpného právě těmito bandami. Příšerní Egemony, nechutní Necrotorture, hanební hrobní rouhači Blasphemer, s červy se přátelící, příšerní Septycal Gorge nebo hudební doprovod ke zvracení Corpsefucking Art - to vše jsou skupiny, které vám vyrazí už jednou vyražený dech a vytlačí vám z uší šneka i s bubnem a kovadlinkou. Ale mně nejvíc dostala skupina, která se jmenuje EXHUMER a to albem Bloodcurdling Tool Of Digestion. Přátelé drazí, jakmile se rozhodnete toto poslouchat, tak se předem rozlučte s rodinou a vyřiďte si věci poslední. Albový debut skupiny EXHUMER vás zahrne tak neuvěřitelnou zběsilostí, až je vám u toho vlastně dobře, protože tušíte, že smrt bude bezbolestná. Prdky prdky, žádná smrt nepřijde - mučeníčko si vychutnáte až do konce. V jedné části desky se dokonce ozvou kadaverozní tvorové, jako mouchy a krkavci, kteří vaše exhumované tělo přicházejí odklidit. Své má jistě za lubem i divočák na obalu desky, i když se tváří velice mírumilovně a vy se ptáte, co vlastně dělá tento objekt myslivosti na obalu takového alba (obálka - na snímku, je mimořádně vyvedená - podzimní obrázek z loveckého kalendáře vkusně doplňuje exhumovaná mrtvola v popředí a pak tam, kdoví proč, stojí ten kanec). Asi to má znamenat, jaký máme čekat zpěv. Fiore Stravino nakonec skutečně zpívá growlingem, kterého byste dosáhli jedině zastrčením mikroportu do rypáku pašíka. Zabijačka končí než se rozkoukáte - po sedmi skladbách, pak si dáte ještě dvě dema a můžou vás zahrnout. Pokud si po poslechu alba EXHUMER půjdete lehnout, tak na spánek zapomeňte, leda kdybyste milovali usínání v tiskárně, protože hrůzu nahánějícího dozvuku alba se hned tak nezbavíte. Antonio Donadelo a jeho kopáky , které se od kulometu liší jen tím, že kulomet je ten trapně pomalejší a kulhavější bráška vám budou znít v uších až do rána bílého. Ráno otevřete oči a hádejte, co vám vytane první na mysli ?! Že je ráno, pitomci, nechali jste se nachytat. Tak ruky Gore !!!!!

DINOROCK - SLAVNÉ DEBUTY !!!

Debutová alba. Pro mnohé skupiny a interprety alfa i omega jejich úspěchu. Některá debutová alba jsem vybral i pro další díl pořadu Dinorock, něco si o nich řekneme, ale hlavně - poslechneme si muziku celkem širokého žánrového spektra i časového rozsahu. Od The Beatles po W.A.S.P. Vězte, že některé debuty zdaleka nebyly tím nejlepším, co ta která skupina vydala, mnohé byly škobrtavým rozkoukáváním. Některá první alba ovšem znamenala to nejlepší, co v některých diskografiích rockových skupin najdeme. Obě tato témata tedy v neděli nakousneme. Uslyšíte mj. první desky od The Beatles, Kiss, Nazareth, Def Leppard, Carlose Santany (na snímku), Twisted Sister a jiných. Já se na to těším.

Mrtvolkáři všech zemí spojte se !

Jak má člověk někdy v hlavě sečku, nebo naopak beton, tak já nevím jak vy, ale já očistu nitrolební řeším skrz brutální death metal. Nechám na sebe chrčet, řvát a tlouct Cannibal Corpse, Obituary nebo Suffocation, běsnit neuchopitelné Morbid Angel nebo to vezmu úplně non plus ultra a ušní klystýr mi zaobstarají takoví chrochtací mistři jako Deeds Of Flesh, Putrilage, Pyrexia, Decaying Purity nebo Cerebral Incubation. Zjednodušeně řečeno, někdy nemám sebemíň dobré nálady poslouchat melodickou hudbu. Brutální death metal mě nenutí přemýšlet, hrne si to pořád stejně zběsile, nikdo tam nezpívá falešně, protože chrochtat se falešně nedá, skupiny umí fantasticky hrát a vůbec je to velká švanda. Beru to jako bezvadné odreagování (včetně senzačních řeznických výjevů z obalů desek). Většinou při svých výletech do záhrobí skončím u Six Feet Under, teď naposledy jsem zakotvil u jejich loňského alba Death Rituals. Six Feet Under mám rád už od dob jejich vzniku. Jejich druhé album Warpath jsem nevyndal z uší snad čtvrt roku. Mají geniální kytarové riffy (jak původní kytarista Allen West, tak i současný Steve Swanson), absolutně dokonalou rytmiku a pan chroptič Chris Barnes je kapitola sama pro sebe. Na posledním albu Death Rituals necítím oproti ostatním žádnou podstatnou změnu, snad jen, že Chris Barnes už má v krku reálný zdravotní problém. Jeho chrčení je sice kouzelné, ale myslím, že už mele z posledního :o)). Jinak super. Six Feet Under to valí jako nějaký kostlivý buldozer, který rozhrnuje hlínu šest stop pod zemí, přičemž tu a tam projede starším nebo i čerstvým hrobním místem. Vřele doporučuji na všechny hudební "starosti ".

Dinorock - MOTLEY FUCKING CRUE

K Mötley Crüe mám osobní vztah. Kdykoliv někde spatřím nebo zaslechnu jejich název, ihned zbystřím. Přilnul jsem k nim v životě hned několikrát - naposledy jednak po přečtení knížky o Mötley Crüe, tak také nejnověji letos po návštěvě jejich prvního koncertu v Česku, který ve mě zanechal hlubokou rýhu (když ničím jiným, pak jednoduše tím, že jsem viděl MC na vlastní oči). Přesto, že si myslím, že hudba není tím hlavním prvkem, kterým ze sebe losangelesští raraši dělají tak skvělou atrakci, vůbec mi to nevadí, možná právě naopak. Některé slavné hity Mötley Crüe se mi dokonce nelíbí vůbec a do konce svého mdlého života budu neustále dokolečka opakovat, že nejlepší deskou - kde jsou Crüe ponejvíce sami sebou, je jednička Too Fast For Love. Mötley Crüe budou mít v neděli profil v Dinorocku a dívám se na tuto báječnou partu pokud možno bez předsudků, tak zkuste v neděli (13.09. v 19.00) také poslouchat a pobavit se se sympatickými Mötley Crüe.

S Dokken vstříc šťastným zítřkům

Blahořečím tomu, kdo nebo co mne donutilo poslouchat hudbu bez předsudků. Možná to byl Bůh, možná věk, snad můj brácha Michal.......Co já vím ? Už kdysi dávno jsem zažil velice prudkou lásku ke skupině Dokken. Sehnal jsem si tehdy jejich stěžejní díla Tooth & Nail, Back For The Attack a Under Lock And Key a velice jsem si v nich rochnil rypáčkem nenasytným po melodii a přímočarém rocku. Všeho se mi dostalo a navíc jsem dostal naloženo něco interpretačního mistrovství tehdejší trojice hudebníků obklopujících zpěváka Dona Dokkena - tedy trio Lynch (g.), Pilson (bg.) a Brown (dr.). Za výše uvedená alba si Dokken vysloužili nějaké to zlato, ba i platinu. Na hair - resp. glam metalové scéně 80. a začátku 90. let bylo vynikajících skupin z USA hned několik - obdiv zaslouží zejména promyšlená Tesla, blues rockoví Great White nebo Cinderella s přídechem country, sebevědomí Ratt, prudcí a divocí Keel a desítky dalších. A Dokken mezi těmito skupinami čněli sebevědomě a hrdě.
Na toto všechno jsem si vzpomněl, když jsem si sehnal poslední dvě alba Dokken - Hell To Pay (2004) a Lightning Strikes Again (2008). Od té chvíle si stříhám levou rukou proti pravé "kámen nůžky papír", kterou z nich si budu pouštět dřív. Na tolik se mi obě líbí. Obě alba nahráli s původními členy skupiny Donem Dokkenem a bubeníkem Mickem Brownem kytarista John Levin a slovutný baskytarista Barry Sparks (dříve u Malmsteena i Schenekera). Auto, kuchyně, bycikl, práce, postel, MHD, fotbal - tady všude si můžete pouštět Dokken a všude dosáhnete dokonalého uspokojení heavy metalem. Don Dokken zpívá výborně. Alba jsou přeplněná pěknými melodiemi. Hudebníci ze skupiny hrají velmi zručně na své nástroje. Skupina Dokken je jednou z mála, které jsou jako vaše žena. Jste s ní léta a pořád ji máte rádi. Čas od času si na ni vzpomenete. Stárnete společně a stejně rychle. Rozumíte jí. Uspokojí vás...... Dokken vám jenom neuvaří guláš, jinak v pohodě. Dokken jsou prostě bezvadná skupina.

DINOROCK - JUDAS PRIEST!!!

Největší z nějvětších !! Nejmetalovější z metalových!! Nejslavnější ze slavných !! Králové metalových vod!! Skupina kolosálního rozsahu a epochálního významu - Metaloví Bohové JUDAS PRIEST!! V průběhu hodiny uslyšíte jejich zásadní hity, možná se i něco zajímavého dozvíte, každopádně dostanete pořádně těžkou nálož vynikající rockové hudby. Profil JUDAS PRIEST zařazujeme do Dinorocku zhruba po roce a půl jako reprízu. Poslouchejte Dinorock v neděli 6.září v 19.00h.