Jsou alba, která vám přijdou do rukou, profrčí vám ušima sem tam a v lepším případě za hodinu o nich nevíte. Ale jsou také alba z nichž uslyšíte pár prvních taktů a je rozhodnuto. Jako když ucítíte vůni, která vás opájela v dětství a nikdy ji nezapomenete, jako když se vrátí pocit prvních lásek a nekonečného snění - i tak dovedou některá alba zapůsobit. U mě v tomto směru aktuálně vede album anglické skupiny Chevy - The Taker (Avatar, 1980). Klukovské roky, kdy jsme šíleli po všem, co smrdělo elektrickou kytarou s boostrem, věk, kdy byl člověk za jedinou černobílou fotku své oblíbené skupiny ochoten bez váhání skočit ze třetího patra z balkonu, doba, kdy se holkám valily do hlavy šrouby o skupinách, aniž by je to aspoň minimálně zajímalo, to vše se mi vrací se skupinou Chevy. Když vás něco osloví v tzv. "citlivém" věku, pak to podvědomě hledáte celý život. Ve mně zanechal trvale kladný dojem zvuk alba Plug It In severo-irské skupiny Mama´s Boys. Teď mi padlo náhodou do rukou album Chevy - The Taker, pustil jsem si je a zalil mě onen blažený pocit něčeho výjimečného. Mámina náruč. Rodná obec. Klukovství. Absolutně šťastný si jediné album Chevy přehrávám pořád dokola a vím, že mi ten pocit nevymizí. Co na něm najdeme, na takovém albu Chevy - The Taker ? Metálek. Metálek jako víno - Teplounká sametová basa (Bob Poole), měkké kopáky (Andy Chaplin), příjemně přibroušený zvuk kytar (Paul Shanahan, Steve Walwyn) a k tomu vynikající a zkušený zpěvák (Martin Cure). Stylově se setkáte s neútočným bluesrockovým základem, malinko připomínajícím nejstarší věci Whitesnake. Dotknou se vás milé melodie, které jako byste už dávno znali - to vše , na rok 1980, v kvalitním zvukovém hnízdečku. Toto album nedám z ruky. A když tak mi ho budou muset vypáčit z křečovitě sevřených prstů. Protože tohle je přesně to, co chci a po čem šílím celý život. Chevy se společně s podobným skupinami objeví i v dalším díle pořadu Dinorock v Radiu RockMax (9. 8. 2009).
Žádné komentáře:
Okomentovat