HP on Twitter

Přidejte si mě na Twitter : Honza777
Follow me on Twitter : Honza777

díky HP

Cannibal Corpse - Torture

Kanibaly miluji od prvního alba, tedy neuvěřitelných 22 let. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budu poslouchat jejich dvanácté album. Ještě neuvěřitelnější je fakt, že Cannibal Corpse za celou dobu ani jednou nešlápli vedle a z původně trochu vysmívané skupiny (témata, texty) se staly modly death metalu, které si mladé skupiny berou za vzor.
Pozici leadra v brutálním pojetí death metalu potvrzují Cannibal Corpse taky na albu Torture. Za dobu jedné vyučovací hodiny na vás Cannibal Corpse vychrlí mistrovsky zahranou vichřičnou smršť v podobě dvanácti skladeb. Na pořádný knock-out přitom nečekáte dlouho, hned po úvodním průplachu Demented Aggresion je z vás bezcenný mastný flek. Jedna vynikající skladba stíhá druhou, ale za špičkovou práci považuji zejména plíživou trojku Scourge of Iron, technickou Intestinal Crank s filigránsky vypiplanými figurami, velkolepě vystavěný nátěr Followed Home Then Killed nebo staccatovou palbu Rabid. Z technického hlediska není co hodnotit. Cannibal Corpse jsou dávno vyhraní na úroveň velmistrů, u kterých jsou i ty nejvyspělejší hráčské dovednosti naprostou samozřejmostí.  Při práci na albu Torture zůstali kanibalové věrni spolupráci s Ericem  Rutanem (Hate Eternal), se kterým natočili i poslední dvě alba. Co se týká obalu, dlouholetý výtvarník Cannibal Corpse Vincent Locke se k žádné přehnaně morbidní hrůze neuchýlil, obálka přesto vyšla (u CC zdeleka ne poprvé) v milosrdnější verzi. Nevím proč, když reálných brutálních výjevů, nad kterými zůstává rozum stát, je plný internet i TV zpravodajství.
Kdybych měl hodnotit celek, pak řeknu, že Cannibal Corpse odevzdali precizní práci. Kdo čeká, že na albu najde něco, co u nich ještě neslyšel, bude čekat marně, všichni ostatní budou nadšení. S albem Torture od Cannibal Corpse máte před sebou čtyři desítky minut strávené ve ždímačce pračky spolu s pytlem ostrých předmětů. Až si album seženete, přeji příjemný poslech.

Venom - Fallen Angels

Psát, že praotcové brutálního metalu, velekult Venom, vydali nové album Fallen Angels (13. v pořadí) se mi, popravdě, ani nechce. Venom dodnes považuji za své pokrevní heavy metalové rodiče a cítím k nim víc, než ke kterékoliv jiné skupině. Vyrostl jsem na nich, což vysvětluje vše. Jsem zaujatý a to zejména na klasickou sestavu Venom (Cronos, Mantas, Abaddon, do roku 1985, 4 alba). I když z ní ve skupině působí již pouze první jmenovaný (Conrad Thomas Lant), jsou Venom schopní vydat album, za které se nemusejí stydět. Monolity jako Countess Bathory, Black Metal nebo Teacher´s Pet na něm samozřejmě nenajdete, ale album v pohodě doposloucháte do konce, přičemž se dočkáte překvapivě velké dávky "klasických" Venom. Opakovaný poslech pak zřejmě nejen nezavrhnete, ale odhodláte se k němu nedlouho po tom prvním. Zvláště máte-li rádi pozdější tvorbu Venom v klasické sestavě, tedy alba At War With Satan (1984) a Possessed (1985), ke kterým se aktuální dílo evidentně obrací. Důkazem jsou skladby jako Nemesis, Pedal To The Metal, Lap Of The Gods (s neuvěřitelným hlavním melodickým motivem) nebo Sin, z nichž kterákoliv by na zmíněných albech mohla klidně být. Další skladby už tak dobré nejsou, ale neodvážil bych se tvrdit, že jsou špatné. Venom, kult kultů a stvořitelé brutálního metalu, velmistři pózerství a heavymetalové trapnosti, totiž žádné špatné skladby nemají. Jenom geniální ... a ty ostatní.

Sentinel - Sentinel (EP)

Až si pustíte letošní EP od Američanů Sentinel, budete mít možná pocit, že čekáte právě na ně. Z nejvýchodnější části státu Massachusetts vane k našim uším překvapivě svojský a originální styl, s kořeny hluboce vrostlými jak do old school death metalu, tak do prastarých thrashových studnic.
Svou dosavadní diskografii mají Sentinel víceméně chudobnou. Kromě letošního EP Sentinel vytvořili jen dvě dema a to před dvěma a čtyřmi lety. EP, obsahující pětici skladeb, vtěsnaných do 22 minut, zabalila skupina do úchvatného obalu s hordou umrlců, jež mají lebky vyprázdněné hrůznými zuby jakéhosi obřího, členovcovitého mesiáše. Hudba, obsažená na disku, nemá slabé místo. Sentinel vás zahrnou mistrovsky zahraným death metalem s thrashově nervózními vstupy a občas také s melodickými vložkami, určenými zřejmě k rychlému nádechu, než vás skupina opět stáhne k brutálnímu vláčení trnitou krajinou.
Po rozhlédnutí u dvouminutové, úvodní skladby Monument s impozantní melodickou linkou, si o slovo řekne druhá, vyčerpávající a velmi brutální Human: No more. Pokud při ní propadnete beznaději, co budete dělat, až přijde ještě něco lepšího, dočkáte se vzápětí - u strhující trojky Reckless Peasant s neuvěřitelným tahem a výtečnou rytmikou. Výdech? Omyl, ještě o poznání rychleji uhání čtyřka Among The Flies. Závěrečná, ironicky štiplavá skladba Locust Cult s ohromující baskytarou, je heroickým zakončením již beztak dost bezútěšného díla. Nejsem si jistý, jestli mi v tomto případě rozměr EP nevyhovuje lépe, než kdyby se jednalo o dlouhohrající album. Pět špeků a šlus, není co řešit. Ukázka

FireWölfe - FireWölfe

Každý je někdy nespokojený se svým stavem. Prý se to může změnit dvěma způsoby. Buď překopeš podmínky svého života, nebo svůj postoj. První není vždycky možné, to druhé je možné vždy. A s úspěchem to zafunguje, když si pustíš debut americké skupiny FireWölfe. Podmínkou je, že máš rád heavy metal. Tedy metal v jeho původní podobě.
S touhle deskou jsem si tak nějak vzpomněl na báječnou, bezstarostnou dobu začátku 80. let, kdy mi bylo jedinou povinností shánět heavy metalová alba a chlubit se jimi kamarádům. A s tímhle albem by to sakra šlo. Pěkný, melodický, nijak přehnaně tvrdý metal, který doslova hladí duši. V každé skladbě se dočkáš perfektního refrénu, skladby mají příjemnou stavbu i stopáž, hudebně jsou na velmi dobré úrovni.
U zpěváka Davida Fefolta není zkušený pěvecký projev náhodou, jeho hlas můžeme v současnosti slyšet i u (výtečných) Fifth Angel, v loni zase ne neúspěšně účinkoval na pěkném albu skupiny Angels Of Babylon - Kingdom Of Evil. Také ostatní hudebníci z FireWölfe působí vyrovnaným, sebevědomým dojmem. A mají proč.
Když tě nepřesvědčí jedna z prvních dvou skladeb, pak to zcela určitě dokáže titulní, dramaticky rozčleněná trojka FireWolfe. Působivá je šestá skladba Wicked Words, u které jsem nadšením nadskočil z "dokkenovského" začátku a nezklame ani například desítka, skandovačka Feel the Thunder.
Prvnímu albu amerických FireWölfe by se s klidem dalo tu a tam i něco vytknout, ale jsou to prkotiny, které celkový dojem z alba nijak neovlivní. Asi ve dvou skladbách malinko "padá řemen", ale stačí album poslouchat o něco méně pozorně a už si toho nevšimneš, jinde zase skupina zapomněla nějaký falešný tón ve zpěvu. Prd! Čert vem tyhle blbosti! S Firewölfe máš v rukou výborný heavy metal. Do auta, pod peřinu, k válení se s holkou, na koupák, do hospody, kam chceš. Ukázka

Exmortus - Beyond The Fall Of Time

Kalifornští Exmortus jako by se řídili pravidlem, že kdo neumí zabíjet, bude vždycky podřízen tomu, kdo umí. Přičemž zcela jistě ctí onu druhou, podstatně výhodnější roli. Kdo má rád silový trojboj - tedy prudký thrash/death (power?) metal s hromotluckým řevem a bojechtivými texty, bude s touto deskou usínat i vstávat a nedočká se opruzenin na duchu ani na uchu.
Hry na vichřičně horečnou honičku střídají lakonické sprinty po hmatnících kytar, kde se hrají přemrštěně rychlé stupnice jako by se nechumelilo. K tomu na podloží pádí v až opojném dusotu kopyta hromburácké rytmiky. Vše završuje chlapácko-medvědí rykot týpka, který si (po právu) říká Conan a jenž (vzdáleně) připomíná Petera z polské bezbožné velebandy Vader.
U Exmortus máte pocit, jako byste se v cirkuse přihlásili k boji s medvědem. V očekávání polozdechlé, všivé vycpaniny byste zůstali v klidu, jenže ouha, po cirku s vámi rázem zametá čtyřmetrový kodiak!!
S albovou dvojkou Exmortus - Beyond The Fall Of Time máte v rukou skvělé dílo plné ohromné síly, agrese, vedle něhož se množství slabších odnoží metalu v mžiku rozbrečí. Deset skladeb do 46 minut je tak akorát. Na konci huba doliskaná, uši na hadry, na prdeli flek. Parádní album! Nemůžu nedoporučit!

Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare

"Alice Cooper naprosto zdebilněl," napsal jsem svému bratrovi v SMS po prvním poslechu nového alba byvšího krále "pouťového" hororu Alice Coopera - Welcome 2 My Nightmare. Neměl jsem to brát tak zhurta, protože dnes už si to nemyslím. Ale výhrady k albu mne úplně neopustily. Dle mého soudu se na novince nalézá více dobrých skladeb než těch horších, přičemž úplný průšvih cítím jen u jedné (I´ll Bite Your Face Off).
Platinou ověnčený "první díl" Welcome To My Nightmare vyšel v roce 1975 a stala se z něj jedna z opor Cooperovy diskografie. Obě alba dělí šestatřicet let a to je v rocku hodně dlouhá doba (navíc Cooper není AC/DC, kteří hrají několik desítek let let to samé), po které navázat na výborné album kvalitní odpovědí je takřka nemožné. Protože jakékoliv řeči z novinky Alice Coopera komerční trhák neudělají a Cooper už nové Only Women Bleed (úchvatná balada z prvního Welcome..) nenapíše, kladu si otázku, komu je nové album vlastně určeno. (Abych mluvil sebe, nevím, jestli ještě toužím po deskách stárnoucích rockerů. Jistě, Kiss, Ozzymu, Nazareth a spoustě dalších, kteří ještě "žijí", je třeba seknout poklonu, že to ještě nesložili, ale stáří rockových skupin žije, bohužel, ze vzpomínek a není třeba si nalhávat, že se to někdy změní.)
Na druhou stranu je možné, že album současného posluchače nabudí zvědavostí jak "to bylo tenkrát" a zakoupí si i první díl koncepčního příběhu Welcome....V čem lze najít symbiózu? Určitě ve zvuku - album Welcome 2 se honosí skvělým zvukovým obalem, evokujícím 70. léta, ke všemu je produkoval věhlasný Bob Ezrin (podobně jako první díl).
I skladby jsou v duchu původního Welcome..., jen jsou jaksi slabší, umělejší, bez šťávy, chladnější. Ale, jak už jsem napsal na začátku, ne všechny jsou slabé. Výtečná je například první skladba alba I´am Made Of You, která se pyšní nádherným refrénem, dále kratičká trojka The Nightmare Returns s kolosálním hlavním motivem v (Ezrinem oblíbeném) piánu a solidní, drze přímočará skladba Caffeine. Sedmdesátá léta nejvíc evokuje šestka The Congregation, která jako by zůstala zapomenutá v šuplíku s názvem Welcome ´75. Na albu se ale nacházejí i mnohem slabší kusy, jako třeba I Gotta Get Outta Here, odrhovačka, jež by slušela možná prvotním, tedy bubblegumovým The Sweet.
Nemohu "dvojce" Welcome... přijít na kloub. Alice Cooper samozřejmě nezdebilněl, jak jsem si prve myslel a já doufám, že se jednoho dne probudím s úplně novýma ušima a že si album Welcome 2 My Nightmare pustím nezaujatě a tedy bez očekávání. Třeba nakonec zjistím, že se mi líbí, já nevím.....Zatím tomu tak není.